Ze říší přírody/Hrachovec

Ze říší přírody Alfons Bohumil Šťastný
Granáty	Hrachovec	Pazourek

Údaje o textu
Titulek:	Hrachovec
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, A. B. Ze říší přírody. Praha: M. Knapp, 1891. s. 74–76. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V okolí Karlových Varů žil před dávnými časy bohatý sedlák, jenž měl mnoho čeledi — a ještě nedostávalo se mu pracovních sil ku vzdělání rozlehlých jeho lánů. Sice mohl nedostatku tomu snadno odpomoci, neboť ve vsi bylo dosti chudých podruhův, kteří by za sebe skrovnější mzdu u něho rádi byli pracovali. Však boháč ten byl náramně skoupý. Ani sobě, ani jiným nepřál toho sousta. Od rána do večera pachtil se po polích, ustavičně vybízeje svou čeleď ku větší práci a hubuje, že ho ti lenoši ještě vyjedí, ač ubožáci samým spěchem sotva dechu popadali.

Rozumí se, že dělníci sedlákovi nestolovali královsky. Žili na největším dvorci, a přece měl se každý baráčník daleko lépe než oni. Masa neuzřeli leda v krámech. Denně mívali k obědu různé zeliny a luštěniny, jež byly mnohem horší než jinde. Nahnilé, uvadlé, tvrdé, vyschlé. Ani ten boží dárek nebyl lepší. Černý jako noc a tvrdý jak to sedlákovo srdce.

Často měnila se čeleď na dvorci; málo kdo vydržel tam půl roku — a ten pak vyhlížel jako po nemoci.

Jednou koupil sedlák za velmi nepatrnou cenu několik korců hrachu. Bůh ví, kolik desítiletí už starého. Prodal mu jej chuďas jakýsi, jenž luštěninu tu nalezl v zapadlé síňce svého baráku. A když děvečka uvařila hrách pro čeleď a na stůl přinesla, nemohl nikdo ani zrnka pozříti. Hrách byl tvrdý jako kosť. Toho dne čeleď ani neobědvala.

Mrzelo sedláka, že by měl tolik hrachu snad vyhoditi. Zkusil tedy sám jej uvařiti. Močil zrna po kolik dní ve vodě a pak rovněž po kolik dní dal jej vařiti. Však hrách jako by byl očarován, nijak nezměknul. Jak jej do vody vsypali, takým zůstal i po vaření.

Přemýšlel sedlák, přemýšlel, až posléze připadla mu chytrá myšlénka.

Kázal přesypati hrách do pevných, dvojitých pytlův, a ty pak odvézti k nedalekému vřídlu, jež vytryskovalo ze země. Tam uvázal pytle silným provazem k mohutnému dubu a pak — pevně je uzavřev — vpustil je do vařící se vody.

„Tak — tady se mi hrách jistě uvaří!“ smál se sedlák, mna si spokojeně ruce. „A co nejlepšího — ušetřím na palivu!“

S veselou myslí ulehl na lože…

Teprve ráno připadlo mu, že neměl dáti všechen hrách vařiti. Však brzy se upokojil, že uvařené luštiny dají se snad nějak uchovati. Po snídaní spěchal ku vřídlu. Již z dáli viděl pytle provazy upevněné. Když pak přikročil k horkému pramenu a zatáhl za jeden provaz, necítil žádného odporu. Ulekán, prudce škubl a vytáhl — prázdný pytel. Spodní čásť jeho byla spařena, a vzniklým otvorem vysypal se hrách do hlubiny.

Sedlák rval si vlasy, když shledal, že i ostatní hrách je ten tam. A když tak zahleděl se do hloubi, v níž to vířilo a šumělo, uzřel několik poskakujících zrnek. Po delší době podařilo se mu jedno vyloviti. Bylo celé bílé a zkamenělé. Jako šílený pádil odtud…

Co se s lakomcem dále stalo, není známo. Však vřídlo Karlovarské do dnešního dne vyhazuje z hlubiny bílá zrnka, hrachu podobná, jež časem bývají u větší kusy spolu srostlá.

Jest to hrachovec.