Ze říší přírody/Granáty

Ze říší přírody Alfons Bohumil Šťastný
Hořkosť a sladkosť	Granáty	Hrachovec

Údaje o textu
Titulek:	Granáty
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, A. B. Ze říší přírody. Praha: M. Knapp, 1891. s. 72–73. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Zuřivý nepřítel vtrhl přes pohoří Krkonošské do Čech. A než mírumilovní obyvatelé požehnané země se nadáli, pohubil mnoho lidu, vypálil mnoho dědinek a zničil velikou čásť polní úrody.

I naplnila se srdce pokojných lidí šlechetným zápalem, a v žilách jejich roznítil se bojovný oheň. Národ povstal jako jeden muž, a odhodiv pluhy, uchopil se zbraně ostré i pádných kyjův a mlatův. Veden jsa chrabrými vůdci, jež bojovnými písněmi ku zmužilosti jej nabádali, zaměřil k velikánům Krkonošským. Ve tmavých hvozdech pohorských kryli se lstiví a úskoční nepřátelé, kteří vysýlali na své odpůrce zhoubné šípy, sami jsouce chráněni tmavými houštinami.

Mnoho již obrancův rodného kraje vydechlo šlechetnou duši, a dotud nepřítel z pevného postavení ani na krok nezapuzen. Ba, posléze zhoubce země obklopil domácí bojovníky tak, že nebylo jim lze nijak vyváznouti.

I vyslal vůdce nepřátelský do středu vojů českých své posly, kteří ve jménu jeho žádali, aby obklíčené vojsko vzdalo se na milosť a nemilosť. Podrobí-li se vůli vítězově a uznají-li ho za svého pána, jest ochoten prokázati jim mnohou milosť. Chtějí-li však setrvati v nerozumném odporu, pak nebude nepřátelské vojsko šetřiti ani mužův, ani žen a starcův, ani dětí.

„Vyřiďte svému pánu,“ zvolal vůdce českého vojska, „že spíše hory tyto se sřítí, nežli my uvrhneme se v porobu. A byť by nám sliboval i ráj na zemi, vlasti své nezaprodáme. Vyřiďte pánu svému, by ušetřil nás podobnými poselstvími. Mezi vámi a námi rozhodne jenom zbraň.“

„Do boje, do boje!“ volali domácí bojovníci a chápali se zbraní.

Příštího jitra udeřil nepřítel na české vojsko. Nastala krutá seč. S obou stran bojováno udatně. Lidé padali, jako když na poli zralé klasy kosou podtínají. Krvavé krůpěje skropily vyprahlou zemi i vůkolní omšené skály.

Posléze naklonilo se vítězství ku straně vojska domácího. Zhoubný nepřítel dal se na útěk. Jen málo přešlo jich hranice, aby vypravovali o síle českých paží a o lásce zdejšího lidu k vlasti.

Po boji nastala bouře, a silný déšť spláknul krev. Jen krůpěje z českých těl zůstaly neporušeny. Posléze ztratily se samy způsobem nepochopitelným.

Až když po létech tam kopáno, nalezli lidé tvrdé kameny, jako krůpěje krve se stkvící. Byly to české granáty, drahokamy, ve kteréž proměnila se krev prolitá na ochranu vlasti.