Ze říší přírody/Hedbávník

Ze říší přírody Alfons Bohumil Šťastný
Slavík	Hedbávník	Hrobařík

Údaje o textu
Titulek:	Hedbávník
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, A. B. Ze říší přírody. Praha: M. Knapp, 1891. s. 20–23. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Za dávných a dávných dob žila kouzelnice Hedbava, jež uměla mnoho k víře nepodobného.

Jednou seděla před svým démantovým palácem a vyhřívala se na výsluní. Snivě upřela své zraky na svěží koruny nedalekých stromů. Tu běžel po větvičce křížový pavouk. Vyhledav příhodné místo, jal se soukati tenounká vlákna a z nich plésti síť. Brzy byla pavučina hotova.

„Aj, což abych pokusila se utkati také nějakou pavučinovou látku?“ pomyslila si Hedbava.

Vešla do paláce a tam cosi kutila. K večeru vracela se do zahrady, nesouc v ruce svitek jemné, lesklé příze, podobné pavučinovým nitkám.

„Pohled, ty křižáku, dovedl bys něco podobného? Sice tvá síť je také jemňoučká, ne však tak pevná jako tyto mé nitky.“

Kouzelnice Hedbava usedla na oblačnou pohovku a začala zhluboka oddychovati. Ihned shrnulo se kolem ní množství průzračných lidiček se zlatými vlásky.

„Kužel a přeslici!“ kázala Hedbava.

A než dořekla, byly žádané věci po ruce.

Hbitou rukou jala se Hedbava spřádati nitky v pevné vlákno. Z toho pak utkala na kouzelném stavu veliký kus látky. Když hodila ji na zemi, zdálo se, že to napadl čerstvý sníh. Tak bělela se a leskla podivuhodná ta tkanina. Netrvalo dlouho, a nový kus byl hotov. Na žádost Hedbavy snesli její služební duchové modro s nebe, zlato sluneční, ruměnec červánků, zeleň stromů a čerň vzdálených skal — a barvami těmi začali zdobiti tkaniny, jež pod rukou Hedbavy se tvořily. Poslední pak části přijali obraz květnatých luhů.

Hedbava skončila své dílo a spokojeně se usmála: „Dovedl bys toho, pavouku?“ obrátila se ku stromu.

Křižák mrzutě zalezl do pavučinného pouzdérka.

Příštího jitra vydala se Hedbava na cestu. Oděna byla rouchem z nové tkaniny; několik sličných panen ji provázelo, nesouce v náručí zásoby různobarvých látek.

Lidé spínali úžasem ruce. Dotud odívali se jen prostými lněnými látkami, někde jen i zvířecími kožemi. Takové krásy jakživi nebyli uzřeli. Ký div, že v srdcích jejich vznikla touha po oděvu, jaký měla Hedbava. Projevili touhu slovy, a kouzelnice se zlověstným úsměvem házela jim kusy látky. Nastal shon, zmatek; nastaly hádky, a posléze rvačky.

Poslední kus byl vyhozen, všichni lidé z dědiny byli poděleni; jenom několika nedostalo se daru Hedbavina. Nepotřebovali však ubožáci ti už ničeho; v hádce přišli o život.

Tak byla tkanina Hedbavina uvítána prolitou krví lidskou.

Od té doby byl palác mocné kouzelnice obklopen zástupy lidí, kteří žádali si tkaniny z rukou Hedbavy. Látce oné říkali pak jen „hedbáví“.

Ochotně podělovala čarodějka lid, škodolibě se usmívajíc, když chtiví prosebníci do sebe se dali a duše z těla si vyháněli.

Po světě bylo teď plno hedbáví; však také mohyl přibývalo. Soused sousedu nepřál čarovné látky. V noci přicházel a ve spánku jej vraždil, by jen dosáhl hedbáví. Bratr týral bratra, sestra nenáviděla sestry; rodiče bili děti, a ty zase mstily se rodičům. Kdož pak oděn byl hedbávím, vyhýbal se každé práci z obavy, aby vzácný kroj si nepoškodil. Pracovníkův ubývalo; za to vsak přibývalo bídy a s ní i hladu.

Nemohl Nejvyšší déle dívati se na tuto spoušť. Vyslal k Hedbavě anděla s plamenným mečem. Ulekla se čarodějka, když Boží posel zahřměl jí v uši: „Trest Spravedlivého te stihne! Sice nalezla jsi věc dobrou; ale ty’s jí rozsévala jen marnivosť a nesváry. Poslyš rozkaz Nejvyššího: Po celou zimu budeš dřímati v těsném hrobě. Z jara probudíš se k životu a jen malou měrou dopřeješ lidstvu své tkaniny. Až práce tvá bude dokonána, vzlétneš očištěna k nebesům. To stane se i tvým služebným.“

Dořekl — a mečem plamenným ji šlehl.

Ihned svalila se Hedbava k zemi a změnila se v malé vajíčko. Rázem i duchové v téže podobě zemi pokryli.

Palác Hedbavy zmizel.

Znenáhla vracel se poklid v duše obyvatelův. Již nevšímali si látky Hedbaviny; seznali, že ve přepychu nelze najíti spokojenosti.

Když na jaře začaly moruše rašiti, vylezly z vajíček — na místě bývalého paláce Hedbavina ukrytých — útlí červíčkové. Ti nalezli na větvičky moruší a okusovali jejich listy. Po několikeré přeměně zapředli se v zámotky. Z těch lid náhodou dobyl příze právě takové, jakou svého času Hedbava vytvořila.

Opět honosily se ženy látkami hedbávnými; však nezáviděly si toho.

Odívaly se jimi pouze ve dnech slavnostních; při práci braly na se oděv prostý.

Z největšího zámotku, jehož nikdo si nepovšimnul, vyletěl bílý motýl. Ten nakladl vajíček pro příští pokolení a zhynul.

Do té doby spadá původ hedbávníka či bource morušového.