Ze říší přírody/Slavík

Ze říší přírody Alfons Bohumil Šťastný
Proč nenávidí krocan červené barvy	Slavík	Hedbávník

Údaje o textu
Titulek:	Slavík
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, A. B. Ze říší přírody. Praha: M. Knapp, 1891. s. 19.
Licence:	PD old 70

Otci zemřelo milované děcko, jež bylo jedinou jeho útěchou. Se srdcem krvácejícím donesl malou mrtvolu ku břehu potůčku, a tam pod šumícími olšinami jal se kopati hrob.

„Tatíčku, až zemru, pochovej mne pod olšiny!“ To bylo poslední přání dítěte; a otec svědomitě je vyplnil. Soumrak snesl se již nad krajinou, když ozvala se poslední rána motykou. Hrob byl hotov.

S pláčem přitiskl nešťastný otec své rozpukané rty na mramorové čílko svého jedináčka. A zahaliv mrtvolu těsněji do bílého plátna, kladl ji zvolna do chladné země.

„Jak tichý byl tvůj život, tak tichý je tvůj pohřeb. Ve svém životě nemělo jsi druha kromě otce. A nyní také nikdo kromě tatíčka neprovází tě k poslednímu odpočinku. Jen já a tvůj andílek Strážný pro tebe truchlíme.“ Tak žaloval otec.

A hle! Krajem rozechvěl se pojednou zpěv žalostný, zpěv dojímavý. Na větvičce staré olše seděl neúhledný ptáček, a z jeho hrdélka vycházel onen zpěv, jenž byl děcku pohřebním zpěvem.

„Přece někdo truchlí se mnou!“ zašeptal otec.

A obrátiv se ku ptáčkovi, zvolal: „Děkuji ti, líbezný pěvče! Za to, že jsi oslavil památku mého synáčka, sluj věčně slavíkem!“