Ze říší přírody/Červenka

Ze říší přírody Alfons Bohumil Šťastný
Čáp a křepelka	Červenka	Proč nestaví kukačka hnízda

Údaje o textu
Titulek:	Červenka
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, A. B. Ze říší přírody. Praha: M. Knapp, 1891. s. 11–13. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Uprostřed nesčetných pivoněk bydlela útlá, spanilá víla, jejíž něžné tělo krylo průsvitné, červené roucho.

Víla bydlela tam sama; toliko motýlkové a ptáčkové byli jejími druhy. Sice čas od času přešel mimo některý poutník, však víly si nepovšimnul; neboť roucho její nijak nelišilo se od červeně pivoňkové houštiny. A kdyby i někdo byl ji zpozoroval, k ní dostati se nemohl; neboť zlý čaroděj, jenž vílu tu unesl a tam věznil, ohraničil rozlehlý ten záhon trním a žahavkami. Nikdo neodvážil se proniknouti bodavým a palčivým tím plotem.

Jednou k večeru seděla víla mezi pivoňkami a hleděla snivé v dál, kde se vypínaly modré hory, jichž čela byla věnčena tmavými hvozdy. Pojednou zaslechla jásavé hlasy, zvučný smích a hned zase veselé popěvky. Zvědavostí jsouc puzena, spěchala k místu, odkud ony zvuky zaznívaly. Otvory v živé hradbě uzřela dvě dítky, hošíka a dívenku, any trhají květinky a spolu se veselí.

I zatoužila víla po společnosti těchto dítek. Ráda byla by k nim se dostala, avšak trní a žahavky natahovaly po ní své listy a bodliny.

„Nepustíme tě!“ šumělo to houštinou.

Tu zahlédla víla žlutou květinku, jež k ní důvěrně pozírala.

„Pomoc je zde!“ zajásala víla. „Tento petrklíč otevře mi neproniknutelnou hradbu.“

Opatrně vytrhla kvítko ze země, a držíc je v ruce, pustila se do hrozného trní. Bázlivě ustupovaly bodláky i žahavky, tak že víla beze všeho úrazu dostala se ven. Tam vsadila květinku opět do země, a políbivši ji, kvapila k dítkám. Ty s úžasem zíraly na její oblek, jenž stkvěl se jako ranní červánek.

„Dětičky milé, dovolte, abych s vámi si pohrála!“ prosila víla.

Dítky radostně zajásaly u uchytivše ji za ruce, táhly ji k potoku. Tam začaly dováděti a vesele prozpěvovati.

Když nabažily se hry, ptaly se dítky víly, jak se jmenuje?

„Nemám žádného jména,“ smutně odpověděla víla.

„Tedy budeme ti říkati Červenka,“ navrhoval hošík. Víla ochotné svolila.

Od té doby vídaly se každodenně. Dál a dále vodily dítky vílu Červenku a seznamovaly ji se svými hrami a písničkami. Na její prosbu nezmiňovaly se však nikomu o své podivné společnici.

Jednou, když rodiče jejich nebyli doma, dovedly ji až do zahrádky, jež u jejich domku se rozkládala. Tam usadily ji pod keře šípkových růží a přinesly jí v nádobce mléka. Sotva však přešla první kapka přese rty víly Červenky, zahučel mocný vichr — a v zahrádce stál hrozný čaroděj s hadí hlavou.

„Aj, kde jsem tě to zastihl?“ zachechtal se. „Tak-li dbáš mého příkazu, abys nevzdalovala se z pivoňkové houštiny? Počkej jen, počkej, neposlušná; neujdeš trestu!“

A hnal se po Července. Ta úzkostně vykřikla a chvatně prodírala se šípkovím. Trny rozdíraly červený její šat, a na mnohém bledém květu utkvěl útržek. Ihned zrudnul taký květ a vydychoval příjemnou vůni. Víla drala se ku předu; však marně prchala. Mocnou rukou uchvátil ji čaroděj. A když rozevřel dlaň, ulétal k obloze malý ptáček.

„Červenka!“ vzkřikly děti ulekány a pádily do otcovského domku…