Za kouzelnou branou/Bouře

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Bouře
Autor: Ludmila Tesařová
Zdroj: TESAŘOVÁ, Ludmila. Za kouzelnou branou : původní české pohádky. Ilustroval Artuš Scheiner. Praha : Weinfurter, 1932. S. 73–78.
Licence: PD old 70
[73]
Ludmila Tesařová - Za kouzelnou branou - Bouře.png

BOUŘE.

Na stolku malého Jarouška sešla se podivná společnost. Stálo tam pět dřevěných vojáčků, hezounký námořníček, koník s plechovým kočárkem ― tak maličkým, že by se v něm jen pramalinká myška mohla voziti. Byla tam též ovocnářka s rukama o boky opřenýma, před sebou měla lavičku, na níž z celé hromady zbylo již jen jediné hliněné jablíčko. Nescházel tam ani chlupatý čertík s vidlemi v ruce a husar bez koně. Kašpárek z divadélka opíral se o jednorukého kolovrátkáře, u něhož seděl strakatý pejsek s uraženou hubičkou, ale [74] pěknýma černýma očima z korálků. I zlaté prasátko měl tam Jaroušek.

Uprostřed všech stála na podložce z bílého hedvábneho papíru krásná cukrová panenka s dortu. Měla růžovou sukničku, pozlacený živůtek a kolem pasu uvázanou dlouhou bílou hedvábnou stužku. V drobounkých ručkách držela nad hlavou věneček z růží. Růžičky byly tak krásné jako její tvářičky ― bílé a růžové.

Všichni panáčkové i ovocnářka, ba i ten čertík a pejsek hleděli upřeně na krásnou panenku, líbila se jim všem ― ale ona dívala se někam vysoko ― ani jednou nepohlédla na své sousedy. Byla to pyšná panenka.

Do pokoje přiběhl Jaroušek. V ruce nesl pěknou dřevěnou, červeně a bíle natřenou loďku s dvěma sedátky a bílou napjatou plachtou. Postavil se u stolku a zvolal: „To je sláva! Maminka mi dovolila, abych si pouštěl lodičku ve vaně. Budete se převážet, pojedete třeba až do Ameriky. To jsi, námořníčku, rád, viď! Ó, já se těším, všecky vás svezu!“

Ač byly hračky většinou porouchány, přece byly Jarouškovi milé. Opatrně bral jednu po druhé a kladl na víko krabice. I cukrovou panenku tam postavil. „To bude královna,“ povídal, „a vy, vojáčkové, budete její stráží!“

Jaroušek vystěhoval si všecko do kuchyně. Dřevěná židle, podložená pod jedním koncem vany byla přístavem a židle pod druhým koncem byla [75] Amerikou. Voda ve vaně byla mořem. Lodička Jarouškova byla sice dosti velká, ale vše najednou se tam přece nevešlo. Nic nevadí. Jaroušek to sveze na dvakrát. Veslo má pořádné, velké ― vypůjčil si maminčinu měchačku na prádlo.

Nejprve dopravil na loď námořníka, pak kočár s koněm, husara, zlaté prasátko i psa a naposled postavil mezi ně čertíka s napomenutím, aby po cestě nic nevyváděl.

Klidně plula lodička po vodě. Jaroušek ji tak obratně řídil, že se ani nezakolísala. Do Ameriky je plavba dlouhá! ― Loďka objela několikráte kolem, než mohli cestující vystoupit na břeh v Americe. Prázdná loď vrátila se pak pro ostatní. ― Teď pojede královna a její stráž i jednoruký kolovrátkář, který byl přijat na loď místo kapely. Však tu stojí ještě ovocnářka a Kašpárek! ― Oba by rádi také vsedli na loď. Místa je dost ― snad nebudou královně překážet? Ba, zrovna je to dobře tak ― aspoň může ovocnářka královně nabídnout jablíčko, kdyby ji snad po cestě trápil hlad. A Kašpárek bude po cestě královnu obveselovat svými žerty.

Jaroušek sám se zaradoval, že mu to tak napadlo. Opatrně postavil do loďky královnu, pak pět vojáčků jako její stráž kolem ní; na jeden konec lodi postavil kolovrátkáře, na druhý ovocnářku, aby byla rovnováha. Ale kam s Kašpárkem? To je takový neposeda ― chvilku stát nevydrží ― toho posadí na lavičku. [76] A teď s Bohem! Pluj, lodičko, do Ameriky. Ještě neobjela loďka jednou kolem, když přišel Jarouška navštívit dobrý přítel ― sousedův Ivánek.

To bylo otázek a vypravování o plavbě do Ameriky!

Ivánek se zamyslil na okamžik a pak se ptal Jarouška:

„A což, bouře na moři byla?“

„Nebyla,“ odpověděl Jaroušek.

„To ji musíme udělat! Přece na moři často bývá bouře. Dej sem veslo, já udělám velké vlny, aby se loďka houpala!“

Jaroušek dal mu měchačku a Ivánek veslem sem ― tam prudce ve vodě pohyboval, až voda vysoko šplíchala. Lodička se rozhoupala, div že se nepřevrátila ― Jaroušek však o to dbal, aby se nepřiblížila břehům, by o ně nenarazila ― sic by bylo zle!

Tu zase připadlo něco nového Ivánkovi.

„Počkej,“ povídal, „mám doma plechovou rybu, to bude žralok, pustíme ho také do vody, pak nalámeme kousíčky dřeva, to budou ryby, ty také musí být v moři!“ Sotva dořekl, odběhl domů.

Jarouškovi tak se zalíbil tento nový nápad Ivánkův, že zapomněl míti pozor na lodičku a honem běžel ke kamnům nalámat dřívek, aby měl vše připraveno, než se Ivánek s rybou vrátí.

A na moři bylo neštěstí hotovo! ― Lodička zmítala se na rozhoupané vodě sem ― tam ― až pojednou prudce narazila na stěnu vany ― bum! [77] a zase ― bum! Kašpárek, který již dříve spadl strachem pod lavici, převalil se na zemi a podrazil cukrové královně nohy! Cukrová panenka se zakolísala, ale již tu byla ku pomoci ovocnářka. Pohnula se, nastavila loket a dívala se na panenku, jakoby chtěla říci: „Chyť se mne, panenko, chyť, ať nespadneš!“ Ale pyšná panenka uhnula se pomocné ruce ovocnářky ― a žbluňk! ― spadla do vody! ― Jak to vojáčkové spatřili, všichni hrnuli se k okraji loďky ― jistě, že chtěli zachránit královnu ― ale svalili se všichni na hromadu přes Kašpárka, který, jak se zdálo, uprostřed loďky strachem umíral.

Voda se znenáhla ztišila, bylo po bouři. Loďka se zastavila, vojáčkové však zůstali ležet. Dva z nich dívali se přes okraj loďky do vody, snad chtěli ještě zahlédnout královnu? ― Možná! Vždyť i kolovrátkář i ovocnářka skloněni byli k té straně, kam spadla. Jistě ji litovali. Taková hezká panenka to byla ― ale pyšná ― tuze pyšná!

Trvalo hezkou chvíli, než Ivánek žraloka našel, pak přiběhl s ním k Jarouškovi, který již měl nalámáno dřívek ― rybiček ― že by je nesnadno spočítal.

Oba hoši pospíšili ted ke svému moři. Jaroušek hodil rybky do vody a Ivánek hned mezi ně pustil žraloka na nitce uvázaného a rejdil s ním mezi rybkami.

Náhle Jaroušek zadíval se na loďku a zvolal: [78] „Co se stalo? všichni Vojáčkové leží na dně loďky a cukrová panenka je pryč! Jistě spadla do vody!“

Sáhl do vody, aby ji zachránil ― ale odtud vytáhl jen drátek, na němž dříve upevněny byly růžičky a vylovil bílou stužku ― ― po cukrové panence ani památky! Rozplynula se ve vodě!

Jarouškovi zatřásla se bradička ― málem už by se byl dal do pláče.

Ivánek vzal ho kolem krku a rychle pravil: „Víš, Jaroušku, to ji jako můj žralok snědl! Na moři se přihází často takové neštěstí! Víš, tatínek povídal, že též někdy při bouři celé koráby se potopí, a všichni lidé, co na něm jsou, zahynou. Buď rád, že to jen tak dopadlo. Podívej se, všichni ostatní se zachránili, loď se neztroskotala ― ale přece jaká to byla bouře!“ Jaroušek se upokojil. Převážel znovu své milé panáčky a zviřátka, ale měchačky již Ivánkovi do ruky nedal ― nechtěl, aby se moře znovu rozbouřilo, a aby jeho milé panáčky takové neštěstí potkalo, jako cukrovou panenku ― pyšnou královnu!