Za kouzelnou branou/Silný Jan

Za kouzelnou branou Ludmila Tesařová
Bouře	Silný Jan

Údaje o textu
Titulek:	Silný Jan
Autor:	Ludmila Tesařová
Zdroj:	TESAŘOVÁ, Ludmila. Za kouzelnou branou : původní české pohádky. Ilustroval Artuš Scheiner. Praha : Weinfurter, 1932. S. 78–90.
Licence:	PD old 70

SILNÝ JAN.

Na vysokých Tatrách, jak sokolí hnízdo, vypínal se hrad, v němž sídlil mocný kníže, jenž měl jedinou dceru, princeznu Slávku, o jejíž kráse a dobrotě šířila se pověst daleko, široko do světa.

Nebylo divu, že tato pověst došla též k sluchu vládce sousední říše, mocného čaroděje, který byl znám jako rozmařilý marnotratník a bezohledný tyran, o jehož ukrutnostech vyprávělo se daleko za hranicemi říše. Ten zatoužil po princezně a chtěl, aby se stala jeho chotí ― ale věda, že by kníže nikdy k tomu nesvolil, rozhodl se, že zmocní se jí lstí.

Měl ve svých službách dvouhlavou, obludnou saň, které rozkázal, aby se zmocnila princezny, zanesla ji do bezpečného úkrytu a tam aby střežila ji do té doby, než on, čaroděj, se vrátí z boje, který vedl právě se svými sousedy.

Obludná saň přiletěla do zahrady, kde se právě princezna procházela s dívkou, svojí společnicí ― uchopila princeznu svými drápy a jako střela zmizela s ní v dálce.

Polekaná dívka princeznina s hlasitým nářkem volala o pomoc ― ― ― Seběhli se hradní strážci, ale saň byla již se svou kořistí vysoko s dosahu jejich zbraní! ― Jen větve a koruny stromů, jež saň zasáhla svým chvostem, zpřeráženy padaly k zemi a s nimi i bílá rouška princeznina.

Zpráva o tom roznesla se bleskurychle od Tater až po Šumavu. Marně kníže hledal úkryt saně, marně rytíři vydali se na cestu za osvobozením princezny ― nikdo nemohl nalézti jejího úkrytu.

Pod Čerchovem v šumavské vsi žila vdova se svým synem Janem, který měl takovou sílu, že se mu nevyrovnal nikdo v širém okolí. Byl to pěkný, statný junák. Sotva, že zaslechl zprávu o únosu princezny Slávky, rozhodl se, že ji vysvobodí z moci obludné saně. Řekl to své milé matičce a ta schválila jeho úmysl.

„Dobře tak, můj milý Jene, jdi, Bůh ti pomůže!“

Matka upekla Janovi bochníček chleba na cestu, z truhlice vyndala starý plášť po dědovi a z komory přinesla hůl po otci. Obé mu dala. Rozloučili se spolu, matka si poplakala a Jan odešel do světa.

Statně si vykračoval. Třetího dne, když šel lesem, strhla se veliká bouře. Hrom burácel, vítr svištěl a ohýbal větve stromů, až praskaly. Blesk stihal blesk, déšť lil se proudem. A tu Jan pojednou potkal vetchého stařečka.

Stařeček neměl haleny, jen režnou košili ― byl všecek promoklý a zkřehlý. Potácel se, stromů se chytal, aby jej vítr neporazil. Jan jej pozdravil a povídal:

„Je vám zima, stařečku, což?“

„I ba,“ odpověděl stařeček, „zima až do kostí mi vniká!“

Jan sejmul plášť a dal ho stařečkovi.

„Vezměte si můj plášť,“ povídá, „vy ho spíše potřebujete než já, a moji hůl také si vezměte, opřete se o ni, lépe se vám půjde!“

Stařeček se radostně usmál a ptal se:

„Ty mi daruješ plášť i hůl? Dáš mi to rád a nebudeš toho litovat?“

„Nebudu, stařečku, však jsem mlád, zimy necítím, jsem zdráv, není mi třeba podpírati se cestou!“

„Zaplať Pánbůh,“ děkoval stařeček; zahalil se do pláště, do ruky vzal hůl a rozešli se.

Vítr hvízdal a déšť neustával. Jan si pomyslil:

„Dobře jsem udělal, že jsem dal plášť a hůl stařečkovi ― co by si ubožák počal v takovém zlém povětří!“ V noci se bouře utišila a Jan ztrávil noc v lese šťastně a dobře se mu spalo. Ráno probudil se osvěžen a vydal se na další cestu. ― Byla to cesta daleká! Šel a šel, až přišel na hory ke knížecímu hradu, s jehož věží vlály černé prapory. Kolem bylo tak ticho, že z toho až smutek do srdce zapadal. Pod hradem seděla babička a té se Jan ptal, je-li pravda, že princeznu Slávku odnesla dvouhlavá saň?

„Je to pravda,“ smutně pravila babička. „Všichni pro princeznu truchlíme. Zmizela naše holubička bílá! Naše princezna Slávka měla takový dar od Boha, že svým líbezným úsměvem rozsívala štěstí kolem sebe. Její oči byly jako dvě zářící hvězdy, ― na koho se podívala, tomu do srdce vešla radost ― taková veliká radost, že naplnila srdce jeho láskou k celému světu. ― Nebylo u nás lidí nešťastných ani zlých! A teď je konec našemu štěstí, místo radosti zármutek rozhostil se v celé naší zemi! Obludná dvouhlavá saň přiletěla a odnesla nám naši milovanou, krásnou princeznu a nikdo neví kam!“

„Ani kníže to neví?“ ptal se Jan.

„To nevím, synáčku,“ odpověděla babička.

Jan šel do hradu, řka jen, že se na to zeptá.

Předstoupil před knížete a ohlásil mu, že chce vysvobodit princeznu. Když kníže spatřil před sebou statného junáka, zaradoval se, a pln důvěry v Janovu sílu, zvolal:

„Vysvobodíš-li princeznu z drápů dvouhlavé saně, dám ti ji za ženu!“

Jan se ptal knížete, ví-li, kde saň skrývá princeznu?

„Nevím,“ odvětil kníže, „nikomu se nepodařilo dosud vypátrat jejího úkrytu.“ Jan pravil: „Však já ji najdu, byť i na konci světa byla ukryta!“

Kníže nabídl mu zbraně i brnění, ale Jan ani jedno ani druhé nepřijal, řka, že spoléhá na svoji sílu. Rozloučil se s knížetem a vydal se na další cestu. ―

Mnoho dní uplynulo. Jan přešel hory, údolí i lesy, o lidské obydlí nezavadil ― až tu jednou s večera v lese ― kde se vzala, tu se vzala ― stojí před ním pěkná mechová chaloupka. Zaklepal na dveře a z chaloupky ozval se přívětivý hlas:

„Zdráv došel! Vítám tě, Jene!“

A hle ― koho to spatřil ― bělovlasého stařečka, jemuž tehdy v bouři daroval svůj plášť a hůl! Stařeček pokročil mu vstříc a s úsměvem pravil:

„Zůstaň u mne přes noc. Tys pomohl mně, já pomohu tobě. Odpočiň si, vezmi chleba, ráno mi povíš, kam se ubíráš!“

Ráno Jan se probudil, hle ― stařeček stojí u něho, usmívá se a povídá:

„Jdeš do světa, chceš vysvobodit princeznu Slávku?“

„Ano, ale jak to víte stařečku?“

„Všecko vím!“ povídá stařeček, „a chci ti pomoci, protože jsem seznal, žes dobrý člověk. Vložím v tvoje ruce velkou moc, neboť vím, že ji jen k dobrému užiješ. Za tvůj plášť dám ti svůj. Vezmeš-li jej na sebe a pomyslíš si: ať jsem tam ― neb tam ― ihned se octneš, kde si přeješ. Za tvou hůl dám ti cep ― udeříš-li jím do země, neb do skály, ihned se otevře před tebou. Země tvé otčiny chová v sobě nesmírné bohatství, a to vše, otevřeš-li ji, vydá ti odměnu za tvou práci. Však cep bude též tvou zbraní, jím skolíš dvouhlavou saň. Pamatuj si však, že nestačí k tomu jen síla ― i odvahu k činu musíš mít!“

Jan nevěděl ani, jak děkovat stařečkovi. Bez jeho pomoci sotva by cíle svého dosáhl ― teď však jistě podaří se mu najít úkryt saně a vysvobodit princeznu.

Poděkoval stařečkovi a rozloučil se s ním. Přehodil si plášť přes ramena a pomyslil si:

„Ať jsem hned u skrýše zlé saně!“

A nežli se nadál, octl se před vysokou skalou. Obhlížel ji, obcházel, leč nikde vchodu do skrýše saně neviděl. A přece, nevěda, stál u samé skrýše, v níž čaroděj věznil princeznu. Uvnitř skály byla nádherná síň plná ozdob a drahokamů! Tam soužila se princezna Slávka, jejíž smutný osud bolestně dojímal srdce dívek, které ji zde obsluhovaly. Pomoci ji však nemohly, neboť hlídala ji dvouhlavá obludná saň.

Jan vší silou udeřil cepem do skály. S ohromujícím rachotem rozestoupila se skála a proti Janovi vyšlehl plamen a vyvalil se hustý dým. Na to skála zase se zavřela. Jan podruhé udeřil cepem do skály ― skála znovu se otevřela a v ní objevila se jeskyně, odkud šlehaly plameny na všechny strany. Země se chvěla.

Jan zavolal silným hlasem: „Vyzývám tě k boji, obludná sani!“

Místo odpovědi ozval se ohlušující rachot a praskot, zároveň mocný plamen vyrazil z jeskyně a naplnil vzduch žárem vše spalujícím. Ale Jan se nelekl. Po druhé mocným hlasem vyzval saň k boji a očekával ji s cepem k ráně připraveným. A tu objevila se saň ― obluda dvouhlavá vyřítila se s řevem proti němu, z očí sršely jí blesky a z obou otevřených tlam sálal oheň.

Jan s odvahou pokročil vpřed, zatočil cepem nad hlavou a mocnou ranou srazil hlavu obludě.

Saň vrhla se zuřivě proti němu. Jan znovu se rozpřáhl, udeřil cepem a naráz rozpoltil ji druhou hlavu ― ― a již svíjela se přemožená saň u jeho nohou!

Oheň v jeskyni pohasl; Jan vešel rychle do jeskyně a zanedlouho již vyvedl odtud chvějící se princeznu Slávku.

Věru, pravdu měla babička, která krásu princezninu tolik velebila! Jan díval se na ni jako na zázrak boží ― tak krásná byla!

A když mu za vysvobození děkovala a na něj se usmála ― tu do jeho srdce vešla radost ― taková velká radost, že naplnila jeho srdce láskou k celému světu!

Princezna Slávka děkovala za vysvobození a zaplakala radostí. Jan ji těšil, že co nevidět bude doma u svého otce. Přehodil svůj plášť přes ramena chvějící se princezny a šel si pro svůj cep, který ležel nedaleko přemožené saně. V tu chvíli princezna vzpomněla na svého otce a zatoužila po něm: „Kéž bych byla doma, u svého otce!“

Jakmile toto přání vyslovila, splnilo se jí. A když Jan se vrátil s cepem ― nikde princezny neviděl.

Zprvu se polekal, ale pak vzpomněl si, že princezna měla jeho plášť, a že jistě vyslovila přání být doma a tak zmizela mu i s pláštěm. ― Což dělat? Princezna bude doma dříve než on ― nic nevadí ― jen když je vysvobozena. Však on si najde cestu k ní!

* * *

V knížecím hradě a okolí panovala radost k nevypsání! Když princezna jako s nebe spadlá octla se v zahradě před knížetem, tento nechtěl ani věřit svému zraku, až když jej obejmula a líbala, zvolal:

„Slávko, dcerko moje zlatá, tys to jistě? Jak jsi se tak náhle mohla k nám vrátit?“

Vypravování pak konce nebylo. ― Kníže dal rozhlásiti tuto radostnou novinu po vší zemi. Kde kdo se radoval, lidé putovali ke hradu, aby se potěšili pohledem na svoji bílou holubičku ― na nalezenou princeznu. Kníže dal zároveň vyhlásiti, aby princeznin vysvoboditel se přihlásil, že rád dostojí svému slibu ― leč po Janovi nikde ani vidu ani slechu nebylo. Marně čekali na jeho návrat. Když se dlouho nevracel, princezna zesmutněla a naříkala si: „Já jsem zavinila jeho osud ― mne vysvobodil a sám snad zahynul!“

Kníže, aby princeznu Slávku rozveselil, rozkázal uspořádat různé slavnosti a rytířské hry, k nimž sjelo se mnoho rytířů se všech stran světa.

Mezi rytíři byl též vládce sousední říše ― čaroděj. Jakmile se dozvěděl, že jeho obludná saň byla přemožena a princezna vysvobozena, zle se rozlítil a přemýšlel, jakou lstí by se znovu zmocnil princezny. Proto, když uslyšel, že kníže pořádá slavnosti a rytířské hry, ihned se rozhodl, že se jich zúčastní.

Oděl se nádherným rouchem, zlatem a drahokamy se třpytícím, vsedl na svého vraníka a vydal se na cestu s četným průvodem svých dvořanů.

Právě, když byly slavnosti v nejlepším proudu, vracel se Jan. Zaslechl hudbu a pomyslil si:

„Hle, i beze mne jsou veselí! Musím se podívat, co se děje!“

Vmísil se mezi diváky a nepozorován přiblížil se k místu, odkud kníže a princezna sledovali hry. Zvědavě pozoroval rytíře a s účastí sledoval jejich zápasy.

Vládce čaroděj přemohl každého rytíře, s nímž zápasil a zůstal vítězem. Po skončeném turnaji přistoupil k místu, kde seděl kníže s princeznou a dvořany. Poklonil se, hrdě se vypjal a pravil:

„Zvítězil jsem nade všemi! Vysvoboditel princezny Slávky nehlásí se o svou odměnu ― snad zahynul v boji se saní. A nezahynul-li a vrátí-li se, pak pustím se s ním v zápas a přemohu jej také, neboť chci, aby princezna stala se mojí chotí! Jsem bohat, vše, co mám, položím k nohám tvé krásné dcery, princezny Slávky!“

Kníže pravil: „Nestačí jen bezohledností zvítězit v zápasech se slabšími ― pověz, jaké hrdinské skutky jsi vykonal ve svém žití?“

Pln pýchy odpověděl čaroděj:

„Válčil jsem na moři, potopil jsem na sta lodí s bohatým nákladem i s lidmi. Válčil jsem ve vzduchu; v kouzelném člunu vznesl jsem se jako orel do výše, odtud zničil jsem ohnivými střelami celá města, hrady, kostely i chýše. Jsem vládcem velké říše! Abych svůj národ zveličil, zmocnil jsem se na sta tisíc dětí jiných národů, vyrval jsem jim rodný jazyk a přinutil jsem je mluvit jazykem naším ― tak vzrůstá můj národ, který bude nejmocnější ve světě! Rci, kníže, uznáváš mé hrdinské činy?“ ― ―

Princezna otřásla se odporem a hrůzou. ― Ale nežli mohl kníže odpovědět, předstoupil Jan a obrátiv se k čaroději vzkřikl mocným hlasem:

„Loupežník jsi, ne hrdina! Vari s cesty! Princezna je moje, neopovažuj se pozvedati očí k ní!“

Jan stál tu mávaje cepem nad hlavou. Princezna jej poznala, povstala a radostně zvolala:

„Jene! Můj vysvoboditeli!“

Ale v té chvíli čaroděj zběsile se vrhl na Jana. Ten však byl připraven. ― Mocnou pravicí uchopil čaroděje za kabátec, vyzvedl jej do výše, zatočil jím ve vzduchu a mrštil jím do písku. ― Bouře potlesku zaburácela kolem. Dvořané čarodějovi sebrali bezvládné tělo svého vládce a za všeobecného posměchu lidu spasili se útěkem.

Nyní teprve nastaly pravé radovánky. Kníže obejmul Jana a děkoval mu za vysvobození princezny. Když pak se vrátili do hradu, pravil kníže:

„Jene, tys bohatýr! Slíbil jsem ti, že dám ti Slávku za ženu ― co jsem slíbil, splním rád! Dám ti i tento hrad, učiním tě knížetem, budeš panovati nad mým lidem. Jsi spokojen, Jene?“

Jan se poklonil, usmál se a pravil:

„Děkuji ti, kníže! Princeznu přijmu jako poklad nejdražší z rukou tvých ― ale panovati nechci! Miluji svobodu, chci, aby všichni bratři moji těšili se zlaté svobodě se mnou! Vrátím se k nám, do té naší krásné, požehnané otčiny ― a svoboden mezi svobodnými, prací dobudu si štěstí i blahobytu a má krásná princezna bude radostí a pýchou nás všech!“

Co zbývalo knížeti, než být Janovi po vůli! Po několika dnech vydal se Jan s princeznou na cestu do svého domova. Kočáru a koní nepotřebovali, vždyť Jan měl opět svůj kouzelný plášť. Zahalil se do něho i s princeznou, vzpomněl na svou rodnou zemi ― a už byl doma u své mamičky! A mamička? Plakala radostí a radostí se smála. ― Celá ves se sběhla na přivítanou. Hoj, což to potom byla nevídaná svatba! Princezna Slávka blaženě se usmívala a na koho se usmála, tomu do srdce vešla radost ― taková velká radost, že naplnila srdce jeho láskou k celému světu!

Zvony slavně hlaholily a s hlaholem jejich rozlétly se zvěsti od Šumavy k Tatrám o velikém štěstí!

(Psáno v r. 1918.)