Za kouzelnou branou/Jak kachňátka hledala maminku

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Jak kachňátka hledala maminku
Autor: Ludmila Tesařová
Zdroj: TESAŘOVÁ, Ludmila. Za kouzelnou branou : původní české pohádky. Ilustroval Artuš Scheiner. Praha : Weinfurter, 1932. S. 65-72.
Licence: PD old 70
[65]

Ludmila Tesařová - Za kouzelnou branou - Jak kachňátka hledala maminku.png

JAK KACHŇÁTKA HLEDALA MAMINKU.

Bylo jich pět, těch hezounkých žlutých kachňátek ― a všecka se najednou ztratila! Nadobro se ztratila.

Marně volala večer hospodyně po dvoře: „Dli, dli, dli, lidušky, lidušky, kdepak jste?“

Po kachňátkách ani památky nikde není.

Bětuška, malá pasačka, běžela k potoku, volala, hledala pod keříčky ― ale kde nic ― tu nic ― ani ona kachňátek nenalezla. [66] V kůlně, kde měla také kachňátka vyhrazený koutek, pěkně slamou vystlaný, již dávno husy k spánku se usadily, v holubníku nad kůlnou holoubkové se ztišili, šli spat, i kohoutek a slepičky s kuřátky ― všecko, inu všecinko spala a kachňátka dosud doma nejsou. Je to věc podivná! Jsou jim teprve tři neděle a již se tak zatoulala.

Ráno, jak Pánhůh den dal, husy zvedly hlavy a hned volaly, jako když vojáci vytrubují: „Ratatata ― tadá ― tadá!“ Která ještě spala, honem vstávala, krk natahovala a pomáhala buditi ostatní. To byl každodenní budíček. Jindy ozvala se hned po nich kachňátka tenounkým hláskem „pichpichpich“ ― ale dnes ani muk.

Stará husa povídala: „Co se asi s kachňátky stalo?“ Druhá na to: „Kdož ví ― nemají maminku, to je to!“ Kvočna nahlédla do kůlny a přisvědčila: „Ba že, to je zle s nimi, nemá je kdo chránit, kdož ví, co zlého se jim přihodilo.“

Kuřátko honem také se připletlo se svým rozoumkem: „Snad se utopila.“

„Chichichi“ smály se hrdličky na střeše, „tys tomu dalo, což nevíš, že kachňátka umějí plovat?“

Kuřátko se zastydělo a honem se schovalo za slepičku. „Dobře ti tak,“ povídal kohoutek, „proč se mícháš velkým do řeči!“

Všecko to šlo k snídaní ― holoubci, husy, slepice, kohoutek, pes i kočička a chutnalo jim výborně. Jedna z husiček přitočila se ku žlábku, kde od včera zůstala večeře pro kachňátka připravená [67] ― dobrý tvaroh s otrubami smíchaný ― jen jednou si zobla než ji odehnali a už potom po celý den si pomlaskávala, to že je pochoutka!

Hned prý by chtěla být kachňátkem k vůli tomu dobrému papání ― a ty nerozumné, malé kachničky utekou z domova a kdož ví, kde se toulají!

„Inu, nemají maminky,“ povídala holubička, „a to je vždy dětem zle!“

Mnoho si o kachňátkách všecka zviřátka povídala ― hádala sem ― hádala tam, co se s nimi stalo, ale pravdy žádný neuhodl. Kde pak by jim také bylo napadlo, že kachňátka šla hledat maminku ― ano, maminku, svoji maminku!

A jak jim to napadlo? Inu tak. Včera odpoledne po svačině šla kachňátka přes dvůr a tu se na ně obořil cizí malý psík ― přišel tam s hochem, který přinesl hospodyni houby. Proháněl je chudinky po dvoře a snad by je byl zakousl, kdyby byla neutekla a nevklouzla pod laťovým plotem do zahrádky. Tam potkala kuřátka a řekla jim: „Nechoďte do dvora, je tam pejsek!“

Ale kuřátka řekla: „My se nebojíme, maminka nás nedá!“

Kachňátka se podívala na sebe, zakývala hlavičkami a řekla smutně: „My nemáme maminky!“

Opravdu, kachničky neměly maminky!

Před několika nedělemi hospodyně vložila do kukaně kachní vejce, kvočna je vyseděla a jakmile se z vajec kachňátka vyklubala, dala je hospodyně do košíčku pod kamna, aby jim bylo teplo a  [68] přikryla je vlněným šátkem. Vylíhlo se jich pět, pěkných žlutých jako žloutečky; kachňátka otvírala zobáčky, placaté jako lopatičky a volala tenounkým hláskem „pich ― pich ― pich!“

Kvočnu pustila hospodyně zase na dvůr a kachňátka zůstala několik dní v kuchyni; dostávala dobrý tvaroh k jídlu. Sotva byla týden stará, donesla je hospodyně v zástěře k potoku před domem na trávník. Nikdo jim neřekl co mají dělat a přece sama uhodla kachňátka, že se vody bát nemusí, Vklouzla tam, vesele rejdila a radostně volala: „pich ― pich ― pich!“

Od té doby byla celý den na potoce, koupala se, šplouchala se a když měla hlad, šla do dvora se najíst.

S počátku pro ně chodila hospodyně, nebo Bětuška, později už přicházela do dvora bez volání. Největší a nejsilnější z nich bylo kachňátko s chocholkou, to je vždy přivedlo.

Téhož dne, kdy je cizí psík po dvoře honil, sotva že chvíli v potoce plavala, zahlédla v křoví u břehu malého ptáčka, ten křičel a třepetal křidélky. Kachňátka se u něho zastavila a ptala se:

„Proč křičíš?“

„Mám hlad,“ odpověděl ptáček.

„No tak si něco k jídlu najdi a nekřič,“ radilo mu jedno z nich.

„Maminka mi sama dá ― už sem letí!“

A jistě ― přiletěl starý ptáček a mlaďátko nakrmil. [69] „Vida,“ povídá kachňátko, „ten se má dobře, maminka se o něj postará.“

To nejmenší z nich povzdychlo a řeklo: „Já bych také chtělo mít maminku!“ „My také,“ volala ostatní.

Nad potokem poletovaly vlaštovičky, staré učily mladé chytat mušky; kachňátka zaslechla, jak staré napomínaly mlaďátka: „Dejte pozor, děti, ať nespadnete do vody!“

Kachňátko s chocholičkou řeklo ostatním:

„Nás nikdo nechrání, nám nikdo jídlo neshání! Kdepak asi je naše maminka? Víte-li co, pojďme ji hledat.“

A šla ji hledat. Ptala se ptáčka, co krmil mlaďátko: „Nevíš kde je naše maminka?

„Nevím,“ řekl ptáček, „ale možná že na rybníce!“

I vlaštovek se ptala kachňátka, a ty jim též řekly snad že na rybníce bude, tam prý plave mnoho kachniček.

Šla tedy kachňátka k rybníku, ale než tam došla, nožičky si o kamení poškrábala a když k rybníku přišla, uviděla tam nějaké podivné strakaté kachničky ― byly to divoké kachny, které tam přiletěly a v rákosí se usadily. Každá z nich měla kolem sebe mnoho maličkých kachňátek, jež chránila a opatrovala. Jen jedna plovala sama opodál ostatních, k té zamířila kachňátka a ptala se: „Jsi z našeho dvora? Jsi ty naše maminka?“ [70] „Nejsem vaše maminka, ze dvora také nejsem, zůstávám v rákosí, moje děti jsou tamto ukryty, podívejte se!“

Kachňátka spatřila opravdu několik jejích mlaďátek přitulených v rákosí. Stará kachna hned k nim odplavala a odvedla si je dál do rybníka, kam ještě slunce svítilo.

A pět našich kachňátek smutně se ohlíželo, uvidí-li někde ještě nějakou kachničku a jak potkala některou, hned se jí ptala:

„Jsi ty naše maminka?“ a každá jim odpověděla: „Nejsem.“

Zatím se setmělo, kachňátkům bylo ve vodě zima, vylezla na břeh, posadila se na trávníček, přitulila se k sobě, jedno druhému položilo hlavičku na tělíčko, jedno druhé zahřívalo a tiše si povzdychovalo, až konečně ti ubozí malí sirotečkové usnuli.

Ráno je sluníčko vzbudilo. Kachňátka vklouzla zas do vody, hledala něco k jídlu ― mnoho toho žádné neulovilo. Kachnám, které byly na rybníce, nebylo vhod, že se jim stále pletou v cestu cizí kachňátka, jak jen dost málo se k nim přiblížila, už po nich zobákem mířily a je odháněly. Proto vylezla malá kachňátka raději z vody na břeh a jako u večer stulila se k sobě tak, že to vyhlíželo jakoby tam ležela hromádka žlutého peří.

Bylo poledne a tu šla kolem malá Bětuška; babička poslala ji natrhat trávy pro kozu. Bětuška naškubala plný klín trávy a vracela se právě domů, [71] když tu zahlédla kachňátka v trávě. Ihned si vzpomněla na to, že se hospodyni ztratilo pět kachňátek a volala na ně: „Dlidlidli, lidušky, lidušky, jste naše? Pojďte domů!“

Kachňátka poznala milý hlásek Bětuščin, zvedla se honem a jakoby si požalovat chtěla, že maminku nenašla, volala žalostně „pichpichpich“ a batolila se k Bětušce.

„Má kačátka, ubožátka, jste tu jako sirotečkové, pojďte ke mně, pojďte,“ volala Bětuška. Sedla si na zem a dala je do zástěry na trávu a jakoby jim rozumněla, proč tak naříkají, povídala: „Viďte, moje kačátka, vy nemáte maminku, která by vás chránila a domů přivedla, proto jste zabloudila. Ó, já vím, bez maminky je dětem zle, vždyť já také nemám maminku, ale mám aspoň hodnou babičku, ta mne má ráda. A vy, chudinky, nikoho nemáte, ale já si vás teď vezmu sama na starost, nikdo vás nesmí šidit, moje chudinky, a stýskat se vám také nebude.“

Kachňátka usnula Bětušce v zástěře a ta je donesla až na dvůr a postavila je pak ke žlábku, plnému dobrého tvarohu. Ó je! To si pochutnaly kachničky. Hospodyně se radovala, že jsou doma, a Bětušku pochválila, že je přinesla.

A což když přišla kachňátka mezi husy a slepice ― to bylo vyptávání ― to bylo povídání!

Bětuška splnila co slíbila, starala se o kachňátka, pamatovala na ně včas s jídlem, před cizím [72] psíkem je chránila, a za to jí měla kachňátka ráda; jak na ně jen zavolala, všechna k ní přiběhla, nebála se jí, z ručky jí jedla, ona je hladívala a jim se už tak nestýskalo.