Zašlými věky/Z vyššího rozkazu/V.

Zašlými věky — Z vyššího rozkazu Josef Braun
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Zašlými věky. Praha : J. Otto, 1890. s. 201–207. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Minuly tři dni.

Na Horách Kutných o ničem jiném se nemluvilo, než o divných událostech, jež byly ve spojení s náhlým zmizením hrobníka i jeho dcery. Mluveno tak i onak, mnohé ty domněnky přímo sobě odporovaly, ale každá z nich našla lidí prostoduchých, kteří jí uvěřili a dále roznášeli.

Kosatcův domek stál opuštěn. Každý si raději zašel, nežli by byl kol něho nohou páchl.

Avšak byl přece někdo, jenž zažehnávaného místa toho se neštítil. Byl to Aleš Holin. Každý večer obcházel kol chaty, někdy vešel i dovnitř. Pevně doufal, že buď starý nebo dcera jeho sem se vrátí. Lidským řečem ovšem nevěřil, ač hnětla jej tajená škodolibost, s jakou byly rozšiřovány. Pravda, starý hrobník rád četl, rád ve knihy se hroužil — ale byl člověk z míry hodný a bohabojný. Na věci zlé, jako s ďáblem úmluva, pokud on, Aleš, jej zná, nikdy by se neodvážil ani pomysliti. A nač? Netoužil po bohatství. Obživení měl a více nežádal. Byl věru spokojen v domku svém — —

„A přece po nich ani pohádky!“ řekl si pro sebe a zahryzl se prudce v ret — zdali zlostí či z bolesti nad těžkou, nerozřešitelnou hádankou, sám nevěděl.

Byl pustý večer a sněžilo jen což. Proto Aleš přece obcházel. Nedbal zimy, ni chumelice. Prudký vítr stenaje a hvízdaje gotickými oblouky i věžemi Svatobarborského kostela co chvíli zavál mu sníh do tváří.

„Vždyť to dnes již čtvrtý den. A oni nechali zotvíráno, jako by měli se vrátiti za chvíli!“ pomyslil u sebe. V hlavě jeho křižovalo se sta myšlének v nejdivější směsi.

Náhle pozvednul hlavu. Zdálo se mu, jako by někdo přicházel. Dychtivě ohlédnul se tím pustým, večerním šerem. A skutečně — za okamžik stanula u něho ženská postava všecka zahalena.

„Tys to, Katuše?“

A přikročil blíže. Cítil, jak srdce prudčeji mu zabuchalo.

„Alši!“ a chvějící se hlas vyzradil, že to opravdu Katuše.

„Pro Boha živého! Katuše, kde jsi byla?“ zvolal mladý muž polo s radostí, polo v úzkosti, která bezděky hruď mu náhle stiskla.

„Pojď, pojď,“ a chvatně zatáhnula jej do domku. Ruka její nějak studila — Aleš neubránil se zachvění.

Vyhledala potmě kahan a rozsvítila jej.

Aleš, pohlednuv jí do obličeje, přímo se zděsil. Nyní by mu bylo snadno lze uvěřiti, že byla v moci ďáblově. Nemohl ani poznati ty její tváře vybledlé s nádechem žluti, jaká bývá na mnohé tváři stopou bujně prohýřené noci, oči mdlé, bez lesku, jako by vyhaslé a pod nimi přimodralé kroužky… Aleš žasnul a užasnul ještě více, když prudkým pohybem odhodila svrchní svoje roucho.

„Katuše má! — Ty ve všední den a v šatech božíhodových?“

Nesnesla tázavého zraku milencova. Sklopila oči a všecka unavena sklesla na židli.

„Už mi neříkej: Katuše má —“

Aleš všecek se zachvěl.

Hlas dívčin zněl k nevypovědění — jako z hloubi hrobové —

Podepřela si oběma rukama hlavu, aby jí nebylo viděti do obličeje.

„Slyš, Alši Holíne, Bůh trestá strašlivě. Já. porušila svatý pokoj hrobů, já — — — Ó Bože, Bože!“

A počala usedavě plakati.

Mladý muž nemohl ze sebe ani slůvka vypraviti. Nechápal dosud ničeho.

„Vidíš, a Pánbůh ví, že jsem za to nemohla,“ probrala se po chvíli z pláče. „Vždyť vše jsem učinila proto jen, abych tatíčka zachránila a vysvobodila!“

Ruka její spěšně vytáhla ze záňadří veliký list a plný sáček ze zeleného hedvábí.

„Samé ryzí zlato a stříbro — ale pravím tobě, peníz jidášský! Jak mne pálil na hrudi! A nesměla jsem ho před nimi zahoditi!“

A prudce o zem jím mrštila. S cinkotem kutálely se leské groše a mezi nimi i mnohý zlatý peníz křemnický, po podlaze…

„Pan vrchní hejtman mi úšklebně řekl, buď abych prý si přilepšila anebo věno své rozmnožila. To že prý odměna za moji lásku dětenčí — —“ mluvila Katuše jako ze sna. — „Hahaha, lásku dětenčí — co ty jí řekneš, Alši?“ a zasmála se najednou tak divoce, že Aleš všecek poděšen od ní ustoupil.

„Ale Katuško, jaký hejtman?“ ptal se chlácholivě. „Mluv, prosím tebe, jasně, abych srozuměl, kde a proč jsi byla.“

„Viz ten list!“ divné a zhurta se naň osopila, jako by smyslu byla zbavena. „Čti, vždyť otec můj tak často chválil tebe, že čísti umíš hladce a bez zastávky.“

Rukou chvějící se sáhnul Aleš po listině. Nahlédnuv do ní zvolal v úžasu: „Aj — probůh — toť podpis královského hejtmana, aby tvého otce páni zdejší ihned propustili. Což je ve vězení? A proč? V listině není to napsáno! Katuše, Katuško, mluv, pro Boha mluv!“

Přiskočil, chtěje ji obejmouti. Ale vyškubla se mu jako šílená. Líce jí zahořely palčivým, horečným ruměncem, oči se jí divě zalesky.

„Aj, pohleď tamto v okénko!“ zvolala všecka se třesouc. „Vidíš ty tři lebky? Tyť volají mne za sebou — k sobě! Ty mne nech — já patřím už jen jim. Nejsem již, Holíne, tvoje milá, nejsem již dcera poctivého Kosatce, jsem bídná — —“

Katuše se zajikla. Vypoulené oči děsně jí planuly. A při tom jako poděšená pobíhala od okna ku dveřím a nazpět, rukama rozhazujíc.

„Hleď, ty tři lebky!“ mluvila znova. „Jak se ušklebují! Zrovna jako to panstvo. Jako ten hejtman! Půjdu, půjdu za vámi! Nehodím se již nikam jinam. Aleš by na mne plivl, otec by mne odkopnul. A oni tam užili všeho, a když nic neprospělo, pak násilí pomohlo… Koukej, vidíš je? Mají důlky v očích a cení zuby!“

Aleš chopiv se listiny, kterou byl leknutím na zem upustil a skládaje ji pečlivě, hovořil chlácholivě:

„Upokoj se, má duše, ustydla jsi po cestě a fantas se o tebe pokouší. Však ti bude lépe, jen co otec přijde, viď — jdu pro něho, musí ho pustit ještě teď, byť bych měl primasa vzbouřiti — —“

Více Katuše již nezaslechla. Nevšimla si, že mladý muž odcházeje zastrčil malou závorku u dveří chalupy.

„Otec?“ volala šíleně. „Oh, vždyť já ho už neznám, a on nezná mne! Co řekl? Otec? Starý Kosatec? Ó, ten už nemá dcery, odvedl ji sám k rathouzu na pranýř a dal ji tam rychtáři, aby jí pardus vysadil jako všem helmbrechticím — — Ha, kýváte na mne, smějete se mi?“

A upřela zraky své horečně planoucí do tmavého okénka na hřbitov vedoucího.

„Voláte mne?“ pokračovala, „či chcete zpátky svůj mech? Dala jsem ho jim, těm v Praze, a odnesli si jej a mne odměnili… v té zlacené jizbě… bylo tam horko — a zde je taky — kýváte na mne — však tu nevydržím tím horkem — a jdu —“ A jediným skokem ocitla se v síni. Ale dvéře chalupy byly zavřeny.

„Ha, chcete, abych se tu zadusila? Tlačíte, abych nemohla vyjíti?“ vykřiknula divoce a obrovskou silou, jaké před tím nikdy dříve neměla, opřela se do vetchých dveří, jež s praskotem se vyvrátily. „A teď jste utekli?“ zajásala. „Oh, však já vás dohoním, však vám skočím na hlavu, abyste mne nepřišli zas dusit — —“ a běžela úprkem, nedbajíc sněhu, ni větru, klopýtajíc přes hroby a prudce oddychujíc, přímo ku hřbitovní zdi, která se strany hřbitova velmi nízká jsouc, dolů na příkrý svah Svatobarborského návrší s výše několika sáhů se sklání. Přiběhnuvši ku zdi vyšinula se lehce přes její široký okraj a s temným, nezřetelným skřekem sřítila se ubohá, na smyslech pominuvší se dívka dolů do propasti…