Zašlými věky/Z vyššího rozkazu/IV.

Zašlými věky — Z vyššího rozkazu Josef Braun
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Zašlými věky. Praha : J. Otto, 1890. s. 197–201. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Jak povídám, mincíři, starý Kuneš z Čechovského předměstí živým Bohem se mi zaklínal, že na dnešek před půlnocí viděl po zdejším hřbitově poskakovati divné světélko. Nemohl náhodou usnouti a díval se z okna. Přelétnulo to prý hřbitov dvakráte — pravda svatosvatá. Pánbůh s námi!“

A stará Mejzlice, babka povídavá z Tarmarku, pobožně se pokřižovala. Šla právě z ranní bohoslužby od svaté Barbory a vidouc před Kosatcovým domkem známého, zastavila se, vždy jsouc ochotna k dlouhým řečem — a dnes tím více.

„A že starý je pryč i se svou dcerou?“ ptala se živě a ve vrásčité tváři její obrazila se netajená hrůza.

Mincíř Aleš smutně přikývnul hlavou.

„Bůh sám ví, paní sousedko, co se tu dálo,“ prál zamyšleně. „Ani bych sem byl teď po ránu nešel, ale otec v noci náhle se mi roznemohl. Nežli půjdu do práce, myslím, v rychlosti doskočím pro Kosatce, aby otci mému, jako v herbářích se vyzná, poradil. Přijdu sem — a hle, tu všecko zotvíráno a po Kosatci, ni po jeho dceři ani pohádky…“

Na čele mladého muže usedaly každým okamžikem těžší chmury. Netroufal si ještě hádati, co se tu stalo, ale netušil mnoho dobrého.

V tom na zevním dolejším ochozu Svatobarborského kostela zavzněly kroky a za okamžik stál tu šmelcíř Rybina.

„Lidé dobří,“ zvolal, jedva oba své známé pozdraviv, „poslyšte divnou příhodu. Jdu dnes v noci po hořením Páchu do svého domova z hutní práce. Jak jsem zabrán do svého myšlení, tu mne pojednou vytrhne zvuk orloje. Odbíjela třetí… Rozhlédnu se bezděky a uzřím — hrozno vzpomenouti — pode zdí tohoto hřbitova míhati se jakousi příšeru. Povídám, hrozná byla — a jak vidím to její jediné, pekelnou září kmitající oko, pádím, už jsem ani zraku nepozvednul, do svého domku. Div jsem to neodstonal. Slýchám všelicos povídat, a teď tomu věřím do slova —“

Sotva že domluvil, přiběhlo několik havéřů. Jedva dechu popadali.

„Běžíme pro hrobníka,“ křičel jeden přes druhého. „Hroby tří oběšenců pode zdí jsou rozkopány až k zpráchnivělým tělům! Spí ještě Kosatec? Bylo by na div — ale musíme ho zburcovati!“

„Pánbůh s námi a zlé pryč!“ křižovala se poznovu nábožná Mejzlice. „Z tohohle všeho kouká satanáš!“

„Hrobník i jeho dcera zmizeli,“ děl Aleš k okolostojícím temně. „Pojďte na rathouz. Tam oznámíme, kdo jste co viděl —“

Všichni uposlechli ochotně.

„Odpusť mi Pánbůh hříchy,“ mluvila cestou Mejzlice, „zde se stalo něco hrozného. Snad toho starého stihl trest boží! Byl odjakživa proti pánům hlava tvrdá, jazyk břitký a všemu chtěl rozuměti nejlépe. A nejednou jsem slyšela, že léhával v divných černých knihách celé noci — nu, a to už mnohého zavedlo k rozcestí, kde ďáblu se zapsal. Vypršela mu snad lhůta a černý si pro něho přišel — jen že vzal s sebou také Katuši — tak hezká dívčina — ale právě proto —“

„Ušetř se, paní sousedko,“ přerušil ji Aleš a v očích divně se mu zajiskřilo. Mladý mincíř byl člověk málomluvný a na svůj mladý věk tuze mírný; ale teď se nemohl zdržeti těchto prudkých slov…

Když krátce po tom obecní písař Jiří Luksa v menší radní úřadovně vyslechl od havéřů i Aleše zprávu, že hrobník Kosatec přes noc náhle zmizel, nějak divně pohlédnul na svého mladšího kollegu, písaře rychtářova, oznámení zaznamenávajícího, a div že zatajil potutelný úsměv.

Ale když dověděl se i ostatního, totiž, že také Katuše zmizela, v zraku mu zasvitlo a měl se již co přemáhati, aby tu, před těmi lidmi sprostnými, nezaklel.

„Divno, nadivno,“ prohodil vážně po jich odchodu ku svému kollegovi, jemuž o neposlušnosti a vzdoru hrobníkově hned po ránu, jak se tu byli sešli, vyprávěl. „Kam se jen poděla ta mladice? Snad že by — — Myslím, že bude nejlépe, starého tu pečlivě utajiti, aby se lid nebouřil, a vyčkati tiše několik dnů. Navrhnu to pánům šepmistrům, až se tu odpůldne shromáždí. Jsem jist, že tak učiní —“

„Ano, ano, jen aby z toho něco nebylo! To jsou ty nešťastné nápady, rozmary, kouzelná umění a kdož ví co našich pánů nejvyšších —“ zatoužil písař rychtářský od register vstávaje,