Přeskočit na obsah

Zašlými věky/Z vyššího rozkazu/VI.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: VI.
Autor: Josef Braun
Zdroj: BRAUN, Josef. Zašlými věky. Praha : J. Otto, 1890. s. 207–211.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

V menší úřadovnu horské radnice, kdež při světle několika voskovic byli dosud zaměstnáni oba známí naši písařové bručíce co chvíli jeden přes druhého na nával práce, jenž si i pozdní hodiny dne vyžaduje, i na nemoc páně Pisciovu, která všeho toho jest příčinou, prudce a bez pozdravu vrazil mincíř Aleš Holín.

Oba písaři vyskočili od svých register plni zlosti nad takovou smělostí.

„Je tu uvězněn hrobník Kosatec?“ vyrazil ze sebe Aleš sotva dechu popadaje.

Písař Jiří Luksa podíval se na pozdního hostě z pola pánovitě a z pola zaraženě.

„Ký ďábel ti mozek spletl?“

„Žádný ďábel, ale vrchní hejtman Jeho Milosti Císařské!“ rozkřikl se Aleš, ten mírný a tichý jindy člověk. „Zde viz!“

Obličeje obou městských písařův, nahlížejících do podané listiny, prodloužily se téměř o polovici.

„To přinesla ta holčina, viď. Však jsem si to hned myslil.“

Luksa slabě se pousmál. Potom pošeptal cosi svému kollegovi, který vyšel ven a uvedl Aleše do vedlejší jizby, aby tu posečkal.

Za malou chvíli stál starý Kosatec před panem Jiřím Luksou i písařem rychtářovým.

„Jsi svoboden,“ prál k němu Luksa. „Musíš ale dříve odpřisáhnouti, že o všem pomlčíš aspoň první rok, aby páni šepmistři — — Však víš!“

A významně na starce pohleděl.

„Přisahati nebudu, ale slovo své dám, že aspoň první čas nikomu nepovím. U mne jest to stejné —“ odtušil zamračený hrobník.

A za nedlouhou dobu stanul již hrobník Kosatec s Alešem v domku. Jak se ulekl nad zprávami, jež slyšel od Aleše, jak se poděsil, když našel dvéře vyvrácené, chalupu prázdnou!

Rozsvícen i kahan, ale po Katuši ani stopy. Hledali, volali — nadarmo.

Aleše zmocnila se trapná předtucha.

„Rozsvěť lucernu, půjdeme po stopě ve sněhu,“ řekl starému. Krátce po svém způsobu.

„Což zde rozestřel sám ďábel svá tenata?“ zvolal hořce Kosatec, sleduje s Alešem stopy ve sněhu čerstvě napadlém až ku zdi. A starou jeho hrudí to zalomcovalo.

„Pojď, přesvědčíme se, zda dole — —“

A starý Kosatec nemohl dopověděti. Šli touž cestou, kterou známého nám večera ubírala se Katuše — ku hrobům lidí zmařených.

„Svrchovaný Bože! Mé dítě, nešťastné dítě!“ ozval se vzkřik tou temnou hluší zimní noci. Starý Kosatec posvítil na mrtvolu své dcery, kol níž na bílém sněhu rudla kaluž krve. Div neklesl. Aleš musil jej zachytiti a podpírati.

Cestou byl mu vše věrně vypověděl, co Katuše po příchodu svém v domku mluvila. Starý nyní pochopil vše, i Alešovi počalo v hlavě svítati, ale přec ne úplně.

Po vráskovité tváři hrobníkově kanuly palčivé slzy; stál tu již beze slova, němě, zoufale…

Mladý muž nevěděl, pro koho vlastně mu chce srdce puknouti — zda pro nevěstu či pro jejího osiřelého, zoufalého otce.

Dlouho stáli oba tiše.

Konečně zašeptal Aleš: „Ale pověz mi, proč tebe, Kosatče, uvěznili, a proč Katuše právě sem, k těmto hrobům samovrahů se uvrhla?“

„Slyšels,“ temně odvětil hrobník, „jak dal jsem své slovo, že budu mlčeti aspoň první čas. Však se potom dovíš všeho. Řeknu ti teď jen: Tobě i mně srdce puká, její srdce dotlouklo, a to všecko ne z naší viny, ale jen pro pouhý rozmar panstva vysokého —“

A zamlčev se dodal po chvíli: „Tady už nebudu, viděl bych ji za každým krokem. Odejdu odsud daleko, abych v posledních dnech života nemusil dívali se na hrob dítěte svého. Vykopal jej rozkaz panský — Bůh jí odpustí!“

„Půjdu s tebou — přijmi mě za syna, nemůžeš-li za zetě, však se ve světě obživíme. Nedopustím, abys na stará, kolena hlad trpěl!“ zahovořil temně Aleš.

Němé ruky stisknutí bylo mu odpovědí nade vše výmluvnější.

Na Svatojakubském orloji odbila právě dvacátáčtvrtá hodina, když přes Svatobarborský hřbitov odnášeli dva muži dívčí mrtvolu do domku hrobníkova. — —

Stalo se l. P. 1608, koncem února měsíce.

* * *

A když tak odvrátíme zraky své od oněch věků naplněných temnotou, plných výkřiků lidí nevědomých, bezmocných a utlačených, zdaliž s potěchou blaženou neznamenáme nad sebou slunce zářící, které dávno žárem svým roztavilo okovy, z nichž neposlední ukuly libovůle a rozmar panský?

Ale jak dlouho trvalo a jakých obětí vyžádala noc, nežli objevilo se toto slunce osvěty a svobody!