Z pražských zákoutí/Tajný společník páně Kobrčův.

Z pražských zákoutí Ignát Herrmann
Poslední sázka.	Tajný společník páně Kobrčův.	Smlouva pánů Škabrouta a Rysa ― a její zánik.

Údaje o textu
Titulek:	Tajný společník páně Kobrčův.
Autor:	Ignát Herrmann
Zdroj:	HERMANN, Ignát. Z pražských zákoutí. Google Books
Licence:	PD old 70
Index stran

Tąjný společník páně Kobrčův.

Historka ze zákoutí kancelářského.

Mslím, že na tom pranic nesejde, při jakém úřadě pan Kobrč sloužil již asi čtyřicátý a * druhý rok - nevím to ani sám, poněvadž jsem důležitou tu okolnosť naprosto přeslechl.

Vím jen, že pan Kobrč byl kancelistou, a kancelisty máme na magistrátě, při berním úřadě, při výpomocných úřadech soudu civilního i trestního, při kolkovně - snad i při záduší. Můj bože, to je nějakých kancelistův! Hledejte mezi nimi pana. Kobrčel .

Ale vněkterém tom úřadě seděl dojista, neboť' pán, který tuto historii vyprávěl, říkal o panu Kobrčovi: můj kolega - a krom toho opakoval několikráte, že pan Kobrč slouží již asi čtyřicátý a druhý rok - podobné věci se tak lehce nevymejšlejí, apan Kobrč tedy existuje nebo existoval skutečně. .

Pan Kobrč nebyl žádný mladík, jak je patrno z jeho dlouhé, neúnavně služby, kterou nastoupil, když mu bylo nejméně asi dvacet let. Byl již hezky šedivý, vlastně nažloutlý - a. ani této barvy nebylo na jeho hlavě mnoho, poněvadž byl pololysý. Na odpočinek nešel, aby nepřišel o akti přídavek, a ostatně 0 ten odpočinek tak velice nestál, neboť nemohl nikde jinde užití tolik pohodlí, jako ve svém úřadě. Dával pozor, aby se tv. prací nestrhal, a jeho zásadou - zcela rozumnou - bylo: co neuděláš dnes, uděláš zítra. Tato zdravá zásada shodovala se zcela dobře s jeho osmistovou gáží. Za ty peníze snad nepustí člověk duši!

První věcí páně Kobrčovou bylo, když vešel z rána. o osmé do své kanceláře číslo sedmé, že otevřel rozvážně zásuvku psacího stolu, u něhož seděl již celých dvacet posledních let, vytáhl ntureckýc pytlík, naplněný míchaným tabákem, totiž sprostým a vojanským - kteréžto dva druhy se líbezně doplňují -- a nacpal svědomitě sádrovou dýmku. Takových sádrových hlavic měl dvanáct a střídavě je vypaloval v peci kancelářských kamen, když byly již dokonale »nataženyn Potom zapálil, desetkráte rázně zabafal, aby se tabák rozhořel, *a počal »pracovat«.

Práce jeho spočívala v popisování archů hrubého kancelářského papíru, kterých poškrabal za týden hezkou hromadu; k čemu ty popsané archy sloužily, bylo nevysvětlitelnou záhadou. Nikdo pro ně nepřicházel, pan Kobrč je nikam neposýlal, nikdo se po nich netázal. Když už mu na stole překăžely, přehlédl je pan Kobrč ještě jednou, někdy naněkterém iněkolik řádek pročetl, opatřil jakýmsi podivným »signema a pak zvednuv se kráčel s nimi kveliké almaře u dveří do sousední kanceláře, kde je uložil s velikou opatrností do hluboké ' příhrady. C0 tam ty archy dělaly, jak byly živy dále, o tom nikdo nepřemýšlel. Pomalounku ukládal se na ně prach, který byl po témdni přikryt novou spoustou archů. Tak rostla »duševní práceu páně Kobrčova, mohutněla, a. když byla ucpána jedna příhrada, počal starý kancelista vyplňovati druhou.

Ů Pro obec, zemi, stát -- nebo čemu to pan Kobrč sloužil '- měly tyto popsané archy zajisté ohromnou cenu, že byly tak pečlivě ukládány. Co v nich je, vyjde na jevo snad po dvou, třech stech' letech, až se do nich dají Wintrové a. Zíbrtové budoucnosti. Takovým lidem je největší rozkoší prohrabovati se v podobných starých hadrech. Čím jsou starší, tím jsou důležitější. Je to materiál pro kulturní historii. '

Ovšem, pan Kobrč neměl ani tušení, že píše takovou kulturní historii. Snad ani nevěděl, co to je.

Tak tedy pan Kobrč psal a. psal a přerušoval tajemnou práci svou jen tehdy, když sahal po modrém šátku do šosu, nebo když znova nacpával svoji sádrovku. To se ostatně dálo dosti často dopoledne, ještě častěji pak odpoledne, kdy najedený Žaludek páně Kobrčův potřeboval větší pomoci při trávení.

Jednoho rána. na. jaře, otevřev pan Kobrč zásuvku červotočivého stolu svého a. vytáhan tureçký pytlík s tabákem, zadíval se na něj s podivením a pomačkával a. potěžkával jej opět a opět. Potom se sehnul k otevřené dosud zásuvce, hleděl chvíli na zámek, zavřel a otevřel jej dvakrát na prázdno, vytáhl klíč, podíval se na něj, vrazil jej opět do zámku, zarazil zásuvku, zavřel na klíč a opět otevřel - vše šlo, jakoby namazal. -

A přece by byl pan Kobrč přisahal, že jeho_ turecký pytlík stabákem je dnes lehčí a. neplnější než včera večer, kdy před odchodem z kanceláře rozdělal si na. rozestřených starých »Pražských Novinách« balíček vojanského a dva balíčky sprostého, že měl co dělat, aby to do pytlíku namačkal. A potom již nekouřil - a v noci zde nebyl - a teď se chápe pytlűçu poprve ~ a z pytlíku je ubráno! Aspoň se tak zdál A šuplík byl na klíč!

› Pan Kobrč koukal se ještě chvűi na pytlík, jakoby Čekal, že němá ta tvář promluví a nepochopitelnou záhadu vysvětlí, ale pytlík mlčel.

»Kuriós politik!« prodralo se mezi zuby páně Kobrčovými, v jejichž seřídlé řadě bylo pozorovati i povědomý »zub času«, který tam vlastně nebyl.

»Kuriós politiqu opakoval a již vstával, s pytlíkem vruce, a nastoupil cestu do světnice druhé, v níž seděl podobný badatel a vědátor, jako on sám, totiž pan oñciál Najman. Sel potichu, skoro šeptem, aby pana Najmana nevytrhl z práce. Pan oñciál přesýpal právě zásobu šňupavého tabáku z kornoutku do tabatěrky, kterou si včera večer byl v kanceláři zapomněl.

»Povídám, pane oñciál,« oslovil zaměstnaného úřadníka pan Kobrč, »tady se kradelu '

Oslovený otočil kvapně hlavu na zvěstovatele strašlivé noviny, zvedl jednou' rukou do výše tabatěrku, druhou kornoutek, a řekl udiveně:

najdou, jdoula

»No kradela ujišťoval pan Kobrč s patrným rozčilením a dodával: »A chodí se pod zámekla

»A frñuchtla zvolal pan Najman a odstrčil se s židlí od stolu. »Co pak maj'?«

»Někdo se mnou kouří z mého pytlíkuh oznamoval pan Kobrč rozhořčeně. »Včera večer jsem ho nacpal jako tykev - teď žvachtá jako bačkora. A šufle bylo na klíč. Máme tu škodnoul« »A kdo pak by to ?a mluvil pan Najman hlasem třaslavým, jakoby se hovořilo o vraždě. »Co myslej'řu

Pan Kobrč potřepával pytlíkem a odpovídal:

»To já sám ještě nevím, co myslím. Esli by snad oni - tento ~ někoho -«

»Bůh mě chraň, pane kancelista, já nevím nicla bránil se svědomitý oñciál. »Maj' oni na někoho důmínkuřa

Pan Kobrč zahleděl se na oñciála hezky připitoměle:

»No to nemám! Pan rechnungsfír kouří uherský s tříkrálovým - ten mně na vojanský se sprostým nepůjde. Pan Kohout kupuje krull a. míchá s letinským - ten také ne. Snad Kysela, diurnista? No ten by se neopovážil - a musil by skrz tří pokoje. A kde by vzal klíčekřa

»Tak se budou mejlit!« pronesl pan oñciál, oddechnuv z hluboka., a bylo znáti, jak se mu ulehčilo, že našel snad vysvětlení záhadného »kradenía. Neboť krádež - a zde v úřadě _- byla. mu hrozným pomyslením. Toť je věc na kriminál!

»Kdybych to nevěděl tak jistě, tak bych nemluvil,« ohražoval se pan Kobrč. »Někdo se mnou kouří, a teď mně napadá, že to nebude poprve. Já už leckdy tak něco pozoroval, ale netroufal jsem si, protože to nepřevažuji. Ale dneska se nemejlím. Včera pytlík na prasknutí - dnes bych tam vecpal ještě pakl. Někdo mně na něj zapadá. Ale pod zámek, to je to! Pod zámekla

»Já jim povím,« zmohl se pan oñciál na radu, aby nepříjemnou záležitosť skoncoval. »Daj' si pozor. Přijít se na to musíla A obrátil se po této výborné, přímo policejní Iradě klidně ke stolu, aby dokonal přepravu šňupavého svého tabáku z kornoutu do tabatěrky.

Pan Kobrč zadíval se, jak stál nad panem Najmanem, s ptačího zoru na šišatou hlavu oñciálovu, a nedalo se z pohledu toho uhodnouti, l je-li za darovanou radu naplněn pocitem vděčnosti, či odpovídá-li mu v duchu: To jsem také věděl, abych si dal pozor!

A nahlas řekl pan Kobrč:

»Však já dám, až to konečně vyzkoumámla

Odpoledne, když pan Kobrč kráčel do úřadu, zavadila o jeho nos povědomá tabáková vůně, ' jíž 'byla naplněna a proniknuta celá chodba před kanceláří. Čichal, čichal, konečně stanul a mumlal mezi zuby:

»Tohle to aróma …«a

V tom okamžiku otevřely se jakés postranní dvéře, vedoucí do kumbálu, který byl skladištěm rozličného starého kancelářského haraburdí, a do -chodby vešel starý kancelářský sluha Brk, kterému se v celém úřadě pro krátkosť řlkalo »Johan«. Tento pan Johan kouřil z krátké kapesní dýmky .s porcelánovou hlavici a, vypouštěl z úst strašidelná, děsná mračna dýmu.

Pan Kobrč začichal, začichal opětně a hledě ,s vynaložením vší srdnatosti upřeně na Johana pronesl rychle:

»To to chutná po obědě, co? A maj' nějaký dobrý tabákla ›

A domníval se, že hledí na Johana, svým nejostřejším, nejbodavějšíxň pohledem.

_ Pan Johan vyndal z omodralého levého koutku zaslintanou špičku dýmky a odpověděl dobrácky: »A bože, pane kancelista, dobrý tabák! Kouřím rozřezané červy, které tak sem tam po pánech seberu. Tak dobrý, jako oni, kouřit nemohu! T0 je jiná vůně, když oni začnoula

Na podobnou odpověď nebyl pan Kobrč připraven. Odražen a zmaten také klidným pohledem johanovým, na jehož tváři rozkládal se výraz nejlepšího svědomí, vešel do kanceláře a posadil se k tajemným svým archům. Nacpal sádrovku, zapálil, a když jej obtáčely první obláčky dýmu, zaČichal opět a opět a zabručel k sobě:

»Podivná věc! To je ta samá .vůněl Což pak, aby tak Johan …«

Povstal, zamířil do sousedního pokoje a přikročiv až k panu Najmanovi zaťukal mu na rameno z

»C0 říkajl, pane oñciál? Nemohl by to být Johanř«

»C0 pakřa otočil hlavu pan Najman, který se vždy hrozně ulekl, když na něj někdo promluvil.

»Jako s tím tabákem, co se mi v šufleti sesýchá. Nemohl by to být onřu

»jdou, jdou,« odpovídal Najman trapně překvapen. »Vždyť je pod přísahou. -- Máme ho tu už třicet let …«

»No dobrá,« mluvil pan Kobrč pomalu dále, »to je všechno dobře. Ale kouří tam venku, jako ten vézuf Etna a má jim to právě takovou chuť, jako ma melanč. Skoro bych myslil, že by to mohl být on …« '

»]0, to je těžká věc,« namítal oñciál v ukrutných rozpacích. nTo je hrozně těžká věc, sahat někomu do svědomí! Já bych to do Johana. neřekh To by byla smělosť, chodit pod zámekl« »Inu byla byla přisvědčoval pan Kobrč. »Ale někdo mi tam chodí, to je jednou svaté!«

»Já to nechci zodpovídat,« vymýkal se oñciál, který se štítil každé mrzutosti jako ohně. »Ale když myslejl, tedy bych to na jejich místě řekl panu císařskému radovi. Ať se to vyšetříla

Pan Kobrč odcházel bez odpovědi do svého pokoje, usedl na. místo a počal »pracovat«. Ale pracoval roztržitě. Vůně tabáková, která se mu -zarazila v nozdry na. chodbě, nešla mu z hlavy. Aby tak přece ten Johan!

Večer, než odešel z úřadu, zavolal pan Kobrč pana. oñciála., vytáhl před ním zásuvku svého stolu a okazoval mu:

»Tak se podívaj', já si jich volám za svědka. Tuhle je pytlík s tabákem - vezmou ho 'do ruky, potěžkaj' ho. Tak! Teď ho semhle položím, na ten papír, koukají. A teď zavru, podívaj se, na .dva západy, tak. Klíček dám do kapsy. A ráno se zas na. to spolu podíváme. Budeme vidět, co se stane …« '

_ Ráno se na to staří švejdové spolu podívali - pytlík ležel sice na svém místě, ale tabáku v něm bylo méně. Věc rozčilila. pana oñciála Najmana tou měrou, › že odešel ke svému stolu beze slova a nemohl skoro po celé dopoledne klidně pracovat. Také pan Kobrč byl rozčilen a rozezlen a bafal tak silně, že se celou prostorou kanceláře válely zlověstné, bouřeplné mraky. Ovzduší kanceláře jako 'by bylo naplněno těžkou elektřinou.

Zatím starý sluha. Johan zcela. pokojně se potácel chodbou, ode dveří ke dveřím, kouřil klidně z krátké své dýmky a plival do všech koutů. Neměl ani tušení, jaké odhalení učiněno bylo za dveřmi čísla sedmého.

Pan Kobrč unavoval se přemýšlením, jak by škůdce tabáku dopadl. Každého dne večer, než. odešel z úřadu, rañčil pytlík s tabákem jinak, dělal na tkanicích rozličné smyčky a uzlíky a vždy volal' za svědka pana. oñciála. Přes to po dvou dnech bylo z pytlíku zase ubráno a pak se to opakovalo v témdni ještě třikráte. .

Rozezlenosť páně Kobrčova dosáhla nejvyšší. míry. Po posledním zjištění návštěvy'zlopověstného, neznámého kuřáka v zásuvce zamířil kancelista. neobyčejně rychle k panu oñciálovi a oznamoval:

»Už tam byl zase, pane oficiálh

Starý Najman stal se za. ten týden nervósním, Proklínal pytlík páně Kobrčův ke Všem čertům ą. dvakráte již byl poradil panu kancelistovi, aby si tedy tabák odnášel 'domů - to že je prostředek nejlepší.

»A co pak nemá být v kanceláři jiStO?u rozhorlil se po té radě pan Kobrč. »Koukaj', pane oñciál, kdybych tak měl milion - mohu jej tady nechatřa

»No, na. to je banka,« odpovídal oñciál. »Kdo pak by nechával miliony V šuplíkula

»Ale je to kancelář, a zavřený stůl je svatá. věc,« horlil pan Kobrč. »Pak se divme, že se krade jindel«

Dnes, když oznamoval starý kancelista nový útok na svůj tabák, vytřeštil na něj Najman očí a. zvolal:

»To jsem přece blázenla

»No já také,u dokazoval pan Kobrč. »Ale tak to nemůže zůstat …« A večer toho dne měl báječný, přímo ďábelský nápad. Uřízl obezřetně z archu hrubého kancelářského papíru čtvrtku, chopil se brku a napsal na papír velikými, tlustými literami:

Ten tabák je můj!!!

Zhotovil za. řádkou tři veliké vykřičníky,“ položil pytlík s tabákem do kouta zásuvky, čtvrtku se strašlivým nápisem na pytlík, zavřel na. dva západy a odcházel domů naplněn uspokojením,' jakou pasť na krádce tabáku nalíčil. 4

Toho večera neusnul přes půlnoc a ráno se nemohl rozčilením dočkati, až dojde do kanceláře.

Konečně se tam octl, převlekl se do úřadní blúzy, navlekl na oba rukávy staré plátěné povlaky a vytáhnuv klíček přistupoval s chvěním ke stolu, 'aby otevřel zásuvku. Vedle něho stál oñciál Najman, rovněž chvěje se rozčilením, a pohlížel nedočkavě, co se v šuplíku objeví..

Konečně zaskřípalzámek a. hubené ruce Kobrčovy vytrhly zásuvku. Pytlík byl na svém místě, na pytlíku ležela. čtvrtka papíru a. na té čtvrtce - -

Oba. staří úřadníci hleděli na. čtvrtku vyjevenýma očima. Byla na. ní sice řádka., napsaná včera tuhým, prkenným písmem páně Kobrčovým, ale pod ní byla řádka. nová, připsaná patrně přes noc nebo časně z rána. Atento přípisek, tučnější ještě, ač nemotornější než rukopis páně Kobrčův, zněl takto:

„Byť já jim ho neberu!! 2!“

Za řádkou bylo o jeden vykřičník více, než za. řádkou páně Kobrčovou, a pod novou touto řádkou byl podpis:

Johann!

Panu oficiálovi chvěl~y se obě ruce, když přídavek na čtvrtce přečítal, a vraceje potom kancelistovi osudný papír pronášel vyčítavě:

»Vždyť jsem jim hned povídal, že to Johan nebude! jenom nikomu sahat do svědomíh

A kráčel vážně a spokojeně ke svému stolu.

Pan Kobrč s pocitem jistého zahanbení položil Čtvrtku do zásuvky a bezděky potěžkal a ohledával pytlík. Skutečně, dnes nescházela ani špetka. tabáku.

Když opouštěl v poledne kancelář, setkal se na chodbě s Johanem. Ostýchavě sklopil pan Kobrč oči - nemohl se podívati do tváře člověku, kterého byl podezříval a jehož - nevinnosť se tak skvěle prokázala. Za. to Johan smekl čepici a. pozdravil zdvořile jako jindy, a ve vodnatých jeho očích plaval starý dobrácký jejich výraz.

Od toho dne neztrácel se kancelistovi tabák a pan Kobrč do dneška marně si láme hlavu, kdo to s ním tehdáž kouřil. Nemá ani tušení a umře s tou záhadou - nerozluští-li mu ji některý čtenář této pravdivé, zaručené historie.