Z pražských zákoutí/Poslední sázka.

Z pražských zákoutí Ignát Herrmann
Kterak pan Vilibald Vonásek dobyl svobody.	Poslední sázka.	Tajný společník páně Kobrčův.

Údaje o textu
Titulek:	Poslední sázka.
Autor:	Ignát Herrmann
Zdroj:	HERMANN, Ignát. Z pražských zákoutí. Google Books
Licence:	PD old 70
Index stran

Poslední sázka.

Črta »přírodo-« a povahopisná ze života pražské »Flámy«.

Léto chýlilo se'ke konci a očihledě ubývalo dne. *v Pole kolem Prahy dávno již byla požata a přes strniště vál chladný, ba. chvílemi kousavý - vítr. Ve výletních místech a v zahradách blízkého okolí řídly víc a více řady pražských návštěvníků, akdo byl za teplého odpůldne nedělního vylákán do Krče, do Kunratic, do Hvězdy nebo do Šátky, spěchal s časným večerem ku Praze, neboť' brzy po západu slunce rozběhl se po silnicích a cestách vítr, který nečistč protřepával opozdiICe. › '

Tato doba je smutná pro hostinské v okolí, ale s velikým uspokojením ji Vítají hospody a hoSpůdky pražské, kteréž měly za. parného léta. ntrum. Nevděčné obecenstvo, které se z nich za, dusných dnů letních vytratilo, navrací se znenáhla do těsných, začazených, nízkých kleneb a zasedá ke stolům, na nichž po dlouhém čase objevily se čisté ubrusy. Však budou za krátkých několik neděl tak umouněny a. pobryndány, jako byly ony, které vydržely přes celou zimu až daleko do léta.. Nemůže se požadovati od hostinských, aby prostírali pro své hosty každé neděle. Ostatně se ubrusy ani nejedí, ani nepijí, to víme všichni, a paráda pijáka neživí. r

Byla taková pozdní letní neděle, kdy není pranijakou pochoutkou potloukati se do noci oborou ve Hvězdě anebo Krčským lěsíkem. Nikdo by neřekl, jak zejména pražská »Flámaa obojího pohlaví je choulostiva na. chladno, když začíná. Vychrtlé, unavené ty postavy třesou se v prvním zavanutí podzimu jako list, kterýž smeten větrem se stromu uvázl suchou stopkou v potrhané pavučině, jejíž hotovitele dávno spolkl hladový chřtánek ptačí. Je po letních radostech, je po válení v lesích, je po vytloukání zabranských hospod a hospůdek. Zase žije Praha a hlavně její pátá čtvrť, kde se schází výkvět pražského pepictva a obnovuje známosti z poslední zimní sezony.

Byl nedělní večer ke konci srpna, a toho dne prvně zas oživila. se skrovná místnůstka, »u basy: ve' Vyšehradské třídě. V této ctihodné hospodě scházel se roztomilý brak výletnictva, kterěž vracelo se přes Vyšehrad z Kunratic, z Krče, po případě také z »Lišky«. Byly to vesměs známé mladé postavy stařeckých, popelavých tváří, se vpadlýma, zakalenýma očima, s obličeji hladkými aneb s řídkým, jako proškubaným k'nírem pod nosem, nebo s úzkými kotletky u ucha, se řídkými vlasy bez lesku, kteréž na nízkých čelech rozlézají se ve škaredou oñnu, uprostřed rozdělenou. Učes tento těší se veliké oblibě u dvojího druhu lidí, totiž u největších ñámů a u největších šviháků, kteří udupávají dlažbu na Příkopech. Obě tyto vrstvy pražského obyvatelstva mají také jinak mnoho společného.

Pepíci nepřišli k »basu samotní. Skoro všichni byli doplnění důstojnými družkami, oněmi šičkami, kteréž skoro celý rok nešijí, šičkami rukavic, štepovackami, naplňovačkami krabic z továren na šmolku, fał'covačkami knihařskými a konečně také sklepnicemi bez místa. Tyto dámy velikou většinou byly »u basya jako' doma. Vcházely do místnosti za svými galány, ale seděly nejdříve na místech, v koutech hospůdky a mezi okny, aby přehlédly pohodlně celou prostoru a. aby viděly, kdo vchází a odchází. T0 tvoří jedinou zábavu těchto panen, kterých si průvodcové jejich v hospodě téměř nevšimnou, ač pijí větším dílem na jejich útraty. Rytíři toho zrna promluví na své společnice za večer jen několik slovata jsou: »Náno, pij! Mančo, jez! Tondo, nechceš venrřa Nebo tito rytířové mají projednávati důležité záležitosti mezi sebou: jaký byl poslední manévr, kdo z nich byl na včerejším veteránském pohřbu, kdy bude nejbližší pohřeb vojenský. A týká-li se hovor Hámů jejich zaměstnání - ovšem, pracují-li vůbec! - vyznávají nejspíše s pocitem pýchy a hrdosti, kterak včera v sobotu vynadali svému mistru, který by je rád udřel jako vozejčkářskou kobylu, jak sfackovali soudruha v práci, poněvadž nechtěl půjčit zlatku na neděli, jak schovali perka dílovedoucímu v dílně nebo v továrně, aby nemohl domů. Tyto věci opakují se dvacetkráte za večer, neboť každý z nich vypravuje s velikým zadostučiněním 0 svém hrdinství - a poslouchá se rád.

Holky se usazovaly, jak jedna za druhou přicházely, ale hned poystávaly opět, aby na. hák nad sebou pověsin klobouk, a nejbližším jejich výkonem bylo, že si olízly čtyry prsty pravice, aby uhladily oñnu na čele. Neboť i tyto dívky milují náruživě oñnu, kteráž je důležitou částí jejich úboru. Čím hustší, čím hlouběji splývá k očím, tím pyšnější je na ni pražská Pepice. I pod střechou kriminálu pečuje takováto kráska co nejněžněji o svou oñnu, s níž přichází před soud a které nezanedbá po celé trvání trestu.

»Dnes je nás tady hodně, dnes tu bude brajgl,« pronesl jeden člen společnosti, kterýž seděl u kamen proti vchodu, nakláněje se k soudruhu přes stůl.

Odkud vzali slovíčko »brajgl«, těžko vypátrati, ale zaznívá velmi často z jejich úst. Brajgl má široký význam. »Bude brajglu - totiž veselo, hlučno, pekelně krásně. Ale brang znamená. také divokou taneční zábavu, hádku, rvačku^[1]

»To byl vbrajglla vypravuje Pepík z rána kamarádovi. »Camrda dostal facek jako máku!« A kamarád odpovídať

»U chytrého zvířete _ (»ulišky« na Janském náměstí) - byl také brajgl. Tančili jsme do pěti do rána a. pak jsme zarazili na špric k Lojzovim Ten, kterýž si sliboval, že bude »u basy« brajgl, byl Ferdinand Macek, takto rukavičkář, ale už asi dva. roky bez práce. »Ano,« říkával častěji v kruhu sobě rovných snažilů, »já se vtorn sedřu, ne? já kůži nesnesu, padá mně na prsala

Pepíkovi padá všecko na prsa, ať pracuje cokoli. je-li kameníkem, padá mu ovšem prach pískovcový na prsa; ale kdyby byl vodákem, padala by mu zajisté na prsa. i voda. l _

Protějšek Mackův, nedoučený knihař Pondělek, podíval se líně na Macka, jakoby chtěl říci: ještě toho nemáš dost? a pak zívaje odpovídal:

»já dnes nejsem štěnice 'na brajgl. Mě bolí drobečky, jsem ňák udřen, . . 'Raděj bych si hodil jedníka …« '

»Máš monajs^[2]?« otázal se Macek.

»Moc ne, mně se tenhle tejden nic nehodilo …« odpovídal zdlouha Pondělek. _

»Tak nemel na such0,« řekl Macek odmítavě. »T0 bys nás chtěl vykuchatlu '

Pak se chopil sklenice, kterou právě na stůl postavil »basař«, hostinský, a. utřev okazováčkem levice pěnu, posouvl sklenici ke své sousedce a pronesl nedbale:

»Nalom, Pepo!« A

Byla to jeho milenka, kteráž přišla s Mackem zároveň. Byla dost kulatá, při těle, ale tvář nevábila příliš. její obličej byl nahnědlý, širší než vyšší, ústa široká s vynikajícími, skoro Černošskými rty, a. nad těmito nevábnými ústy trčel prosedlý nos. Oči ženštiny byly bezbarVé, líné, a v Odstávajících její uších zavěšeny byly křiklavé náušnice. Jedinou vnadou byla plná ňadra dívčina, kteráž byla stísněna životem ohavně zeleným, a na tomto živůtku byla připjata modrá mašle se žlutou růží. Dlouho by musil člověk přemýšlet, aby podobný nevkus vymyslil. '

Pepa »nalomila«, načala sklenici, a vracejíc ji Mackovi utírala si kostkovaným šátkem ústa.

Prve, když Pondělek odpovídal Mackovi, že nemá mnoho peněz, utkvěl na něm pohled Pepin s náramným opovržením. Nu ano, čím pak je člověk bez peněz!

Chvíli seděli tito tři u stolu u kamen, nemluvíce slova; na všech bylo pozorovati povědomou ñámovskou únavu, ba otrlosť a nechuť ke všemu na. světě. Macek žmolil studený kousek viržinky v ústech a Pondělek si vyškraboval nožem nehty. Pak vzpomněl „Macek, že by mohl večeřet a po» velel, aby mu byl dán jídelní lístek. Dlouho hledal a vybíral, než se rozhodl pro ledvinky. A zase podal jídelní list líně Pepě a nehledě na ni pronesl:

»Chceš jíst ?«

Pepa prohlížela lístek, aniž jej vzala do ruky, a konečně řekla:

»Mají dnes zemětřesení ~ dej porci toho.a

Zemětřesením jmenuje řeč pražské Flámy huspeninu, rosol, sulc. '

Za chvíli pojídal Macek ledvinky a před Pepou se třásla na talíři huspenina.

Pojedli, popíjeli - a všem byla nějak dlouhá chvíle. Zejména Macek hleděl mrzutě přes hospodu k ostatním stolům, kde pomalu přicházela zábava do proudu. Pak sáhl líně do kapsy, vyňal tobolku na viržinky, otevřel ji - byla prázdna. »Já vím, že mám v hlavě hnůj, na všecko zapomenul'u vrčel zlostně. »Celou cestu z Krče jsem na to myslil, že si koupím u brány hřebíky …«

»Tady vedle je vyplazený Turek na vratech,u poznamenal Pondělek.

Macek se zvedl, sáhl pro klobouk, narazil jej a vyšel ven pro viržinky.

Jedva se za ním zavřely dvéře, vzhlédl Pondělek živěji k Pepě, která seděla u zdi, a pronesl přitlumeně:

»Poslouchej, Pepo, proč pak nechceš chodit se mnou? C0 pak máš na Mackoviř Sedíte zde tak vedle sebe jako telecí hlavy u- řezníkala

»Co je ti do toholu utrhla se Pepa. A pak řekla klidněji, ale docela lhostejně, a. koukala při tom k vedlejšímu stolu:

nS tebou se ještě každá okradla! Jsi pořád dutý jako hrnec - Macek má. vejdělky a peníze !u

»Však s nimi neupadne,« odpovídal posměšně Pondělek. »Ani by nemoh, chodit do' slušných míst, kdybys mu nebyla koupila klobouk - vidíš, že to vím! …«

Pepa se poněkud začervenala. Mrzelo ji, že je prozrazeno, že šatí Macka. Než našla vhodnou odpověď na. poznámku Pondělkovu, otevřely se dvéře a byl tu Macek.

Usedl, zapálil si viržinku, vybafl několikráte silně a. pak, aby konečně zlomil krk nudě, která se u stolu uhostila, otázal se Pondělka:

' nNO, chtěl bys toho jedníkař …«

»Co pak máme dělatla odbroukl Pondělek.

»Tak to dej dohromady,« pobídl Macek kamaráda. l Pondělek vstal, obešel dva tři stoly a od každého se zvedlo po jedné postavě. Ti »drželi na, jedníkaa. Když Pondělek odešel od stolu, obrátil se Macek napolo k Pepě a pronesl velitelsky:

»Drž palec, Pepolu

Pondělek vracel se ke stolu, přiváděje účasti níky, a Macek velel »basaři«, aby podal karty. Hospodský vyhověl a podávaje karty Mackovi, napomínal přitlumeně: A

»Hrajte moudře, ať nemám nějakou mrzutostlc

Macek kývl hlavou a míchaje karty 'řekl k ostatním hráčům:

»Já dám bankla

⁂

Hráli a byť inemluvili, bylo zřejmo, jak nuda nadobro je zaplašena. Všichni přijímali karty z ruky Mackovy a s účastenstvím je »gustýrovali«, jednu kartu přes druhou, a hleděli vždy nedočkavě, když »kupoval« Macek. Mezi hráči stále se posouvaly drobné peníze, brzy prohrané směrem k Macková a zas vyhrané z banku na. hromádky jednotlivých hráčů. . S největším účastenstvím pozorovala hru Pepa. Běželoť o peníze a. dnešní den dosud nebyl skone čen; ještě zbývala noční kavárna a tam se také nesmí bez peněz. Hlavně však věnovala pozornosť hře Mackově a Pondělkově.

Pondělek sázel zpočátku velmi opatrně po několika krejcarech, nejvýš po desetníku, a jakoby ho Stěstěna chtěla navnadit, skoro stále vyhrával. Pak byl smělejším a vysazoval po dvacetníku a po dvou, a zase skoro stále vyhrával. »MonajSu Mackův přecházel pomalu, „'.ale stále: v majetek Pondělkův - a banku ubývalo, neboť ostatní hráči neprohrávali tolik, aby se schodek MaCkův doplňoval. Macek pomalu se rozčiloval a neměl ani času, aby si zapálil viržinku. Dumlal zase už půl hodiny studeného slavíka.

Výhraminabýval Póndělek odvahy, a když as po dvou hodinách zbývalo v banku Mackově něco přes zlatku, pronesl pojednou Pondělek stručně: »Hop ten bank!« ' ›

Macek položil karty a otázal se, jakoby nebyl slyšel:

»Ty hopuješřrr

»No, abychom se s tím zbytkem dlouho nemořilila přisvědčoval Pondělek.

A táhlo se tedy jen mezi nimi, kdežto ostatní hráči s účastenstvím' přihlíželi. Koupil Pondělek, kOupil Macek - a Macek byl »trop«. Pondělek shrábl rozbitý bank ke své hromádce a pak hledě s jednoho hráče na druhého tázal se:

»Mám já dát bankřa .

Přizvaní hráči přisvědčovali, ale Macek pronašel jednotvárně a na oko lhostejně:

' »Už nehraju, dnes mám' smůlu; pětka je vr pekle - jsem rád, že mi zbylo na večeři …«

' P0 své prohře pil Macek pomaleji ' a méně často přistrkoval sklenici své společníci. Za to Pondělek někdy, míchaje karty a hledě na Pepu, hodil hlavou a pobízel ji krátce:

nPij, Pepo …t

A Pepa tedy pila. ze sklenice Pondělkovy a pak hleděla chtivě na vyhrané jeho peníze, kteréž shrnoval pod klobouk.

'Uplynula další hodina. Pondělka štěstí neopouštělo. Spoluhráči jeho, kteří se na počátku pouštěli zmužile do hry, aby se o výhru Pondělkovu rozdělili, ztráceli pomalu chuť, neboť u Pondělka bylo jako učarováno: měli-li oni jedenadvacet, koupil on jistě také tolik, a. bylo-li jeho první kartou eso, dokoupil ke konci na. welusa..

Z hráčů jeden po druhém odstupoval a. když zbývající ohlásil poslední sázku, páčíla se výhra

~Pondělkova bezmála na desítku.

»Co ti zbylo ?a tázal se Pondělek hráče, s nímž měl táhnouti posledně. A

»Osm švihlů^[3],c odpovídal tázaný.

„Hopni tolc pobízel Pondělek kamaráda rozjařeně. »Ty těch osm - já všecko, ať nenesu nic domůla

Bylo to lákavé nabídnutí. Hráč nazvedl klobouk Pondčlkův, aby se přesvědčil, co mu kyne, a. vida tam několik smačkaných zlatek a hromádku drobného stříbra., přikryl zase bank a zvolal:

»Jedu pro ně! Tu je osm švihlůlq _

Tentokráte trvalo kupování neobyčejně dlouho. Spoluhráči Pondělkovu přicházely samé ñgury, tak že maje již plnou ruku karet počítal teprv čtrnáct. Vztáhl ruku ještě jednou a dobral _ sedmičku. - Položil karty na stůl a hleděl upřeně na Pondčlka.

Jakoby tušil, jak věc stojí, promluvil Pondělek:

»Teď máš jedníka., viď? Heleď, jak mě dľŽÍŠlc

A kupoval sám. Avšak štěstí zavěsilo se mu dnes na paty. Pondělek zvedl ke své desítce touše a. obrátiv list zvolal:

»Koukej, nemohu za. tola A sáhl pro peníze hráčovy, kterýž rozzlobiv se mrštil kartami o stůl: »Podruhé, blivoni, řekni, že nás chceš svléknout, a my zůstaneme sedět u švého pivalc ' »Hra je hra,u ' odpovídal chladnokrevně Pondělek odstrkuje karty do prostředka. »Jednou já, jednou ty, jednou naše Anka - to je stará. Dám vám v neděli revanšlu '

A potom zvedl klobouk, položil jej na židli vedle a jal se pomalu rovnati smačkané zlatky a počítal z hromádky desetníků. Napočítal přes desítkuý

Macek, před nímž stála dávno prázdná sklenice, hleděl upřeně na poklad svého soudruha a počítal v duchu s ním. Pepa upírala bezbarvé, ale nyní rozčilením blyštící se oči závistivě na peníze, a když zmizely v pomačkané, odřené tobolce Pondělkově, šlehla okem zuřivě po Mackovi, že prohrál. Ale Macek nepostřehl tento zlobný pohled. Díval se zdánlivě zcela lhostejně po hospodě a chvilkami zavadil o tvář šťastného Pondělka, kterýž rozjařen výhrou a pitím, méně Opatrný než dříve, pohlížel hltavým zrakem na Pepu; Macek věděl, co ten pohled znamená. jako mimodčk otočil nyní hlavu k oknu a mrskl okem po Pepě. Seděla tu s rukama opřenýma 0 stůl a dívala se neodvratně na Pondělka. Neusmívala se, nemračila se, nemrkala ani - jakoby hleděla na plot, a přece Macek věděl, co tyto dva. zraky - Pondělkův a Pepin - ' spolu hovoří. Bylo tu vyzvání, vybídnutí, hartusení se strany Pondělka, a onen mrtvý- zdánlivě, ztrnulý pohled Pepin odpovídal, svoloval, přisvědčoval, sliboval.

Macek věděl, že je odbyt. Prohrál pětku, skoro všecky své peníze, a Pondělek desítku vyhrál. Musil by býti slepý, nebyl by zkušeným Pepíkem, kdyby se mýlil, jaký má význam tato okoln'osť. Jeho kapsa je prázdna ~ Pondělkova se naplnila; Pepa byla by neobyčejná ženská, kdyby byla na vahách, s kým dnes půjde domů a s kým ode dneška bude chodit. Aspoň tak dlouho, dokud bude míti Pondělek peníze. v

Věděl tedy Macek, že vyšel dnes a sedí prozatím posledně s Pepou - od »basya že ji odvede Pondělek. Ze se proto nezastřelí, bylo jisto, ale že ho Pepa opouští dobrovolně, bude pro něj ve kruzích rytířů jeho zrna jakousi ostudou. Nemůže ji držet, ale kéž by 0 ni přišel dle obvyklého, platného u nich řádu! Se svým srozuměním, po vlastní vůli! _

»Basa« se prázdnila, ostatní společnosť rozptylovala se do všech konců Prahy - zbývali už jenom naši tři hrdinové: Macek, Pepa a Pondělek.

Ospalý »basařa přistoupil ke stolu a sáhl po kartách. Bylo to pokynutí, že je čas, aby poslední hosté také zaplatili a šli, a Pondčlek pozoruje to, ponořil ruku do kapsy pro peníze, aby platil.

Ale Macek téměř zároveň s »basařema sáhl po kartách, uchopil je dříve než hospodský a nevšímaje si mrzutého pohledu výčepmkova zvolal na. Pondělka, nakláněje se přes stůl: '

»Jeden hod, Pondělkul Saď pětinu, já sázím Pepul« - '

Pondělek vzhlédl k Mackovi, sáhl jako nevědomky po kartách a počal míchat.

»Nesázej, Pondělku, nehraj !a volala Pepa. »Už to je, už nemusíš hrát! …«

»Nehraješřa tázal se Macek Pondělka a popelavá jeho tvář počala blednouti, dalo-li se to vůbec pozorovati. »Pětka ležíla vykřikl Pondělek hodiv na stůl pět umouněných zlatek. »Nedělám špínu - nechci tě okrást!«

Pepa již mlčela a hleděla zarputile do hry. Bylo zamícháno, sejmuto, rozdáno, koupeno. - Pondělek obrátil »velusaxu

Zcela klidně složil Macek svoje karty, které ukazovaly devatenáct, přidal je k ostatním, posouvl je k hospodskému, kterýž stál u stolu a skoro již spal, a pak řekl, hledě lhostejně~ na Pondělka:

/ »Máš ji! Ale zaplať si, co snědla a vypilala A na Pepu se více nepodíval.

Potom sáhl Macek do kapsy, vyňal několik desetníků, zaplatil A svou večeři a pivo a zapálil si zcela pokojně zbytek viržinky na plynovém plamenu nad stolem. v

Za okamžik opouštěli poslední tři hosté »basu«. Macek se třásl šoulavým, šeplavým krokem k Vyšehradu, ke svému bytu, Pondělek a Pepa kráčeli vzhůru ke Slovanskému vršku a, k Dobytčímu trhu.

Pondělek má. dnes holku a peníze, dnes může vybíjet noční brlohy do rána.

1. Když jsem uveřejnil tento náčrtek poprve v »Národních Listech«, neuznal jsem za nutné, abych podal vysvětlení slova »brajgl«. Ponecháva] jsem to ostrovüpu čtenářovu, Avšak mnohé dotazy čtenářů po otištění črty poučily mne, že vysvětlení nebylo by bývalo zbytečným. Věc zajímala, o čemž svědčilo několik z obecenstva vyšlých ústních i písemných objasnění zkomoleníny užité, jejíž původ i význam mně byl ovšem již dříve znám. »Brajglor vzniklo v letech sedmdesátých v pražské malířské akademii jako vtip a posměšný výraz pro něco7 podobajícího se manýře proslulého nizozemského malíře Petra Brueghela (nesprávně Breughela) mladšího, zvaného také pekelným Brueghelem. Z akademie vynesen »brajgl« ovšem dále, hlavně do společností v hostincích, a tu asi byl pochycen a níže zavlečen některým členem pražské »Flámy«, kteráž ochotně přijala. a význam jeho dosti správně vytušila, ale také jinak svému vyjadřování přispůsobila. Spirwalel.
2. Peníze; ale jindy také rozum.
3. Desetníků.