Z pražských zákoutí/Kterak pan Vilibald Vonásek dobyl svobody.

Z pražských zákoutí Ignát Herrmann
Dobrý muž Koňura.	Kterak pan Vilibald Vonásek dobyl svobody.	Poslední sázka.

Údaje o textu
Titulek:	Kterak pan Vilibald Vonásek dobyl svobody.
Autor:	Ignát Herrmann
Zdroj:	HERMANN, Ignát. Z pražských zákoutí. Google Books
Licence:	PD old 70
Index stran

Kterak pan Vilibald Vonásek dobyl

svobody.

Příkladná nedělní historka.

Bylo krásné nedělní odpůldne, asi tak tři hodiny, když pan Vilibald Vonásek, svého řemesla ženský krejčí — jeden z posledních ženských krejčí, poněvadž se do toho v posledních dvaceti letech daly ženské, které šijí za fatku a které za těch několik let zničily všecky mužské ženské krejčí — když tedy pan Vilibald Vonásek, pražský měšťan, člen sboru a zasloužilý výbor společenstva vstal se sležené, na žíně hubené a polámanými péry vrzající pohovky, potažené žlutomodrým cvilichem, a sáhnuv pod podušku pro modrý kapesní šátek utřel opatrně, avšak dokonale a vycvikovaně svůj táhlý, měkký a velice poddajný nos. Byl to pokaždé první výkon páně Vonáskův, když v neděli vstal s pohovky, na níž zažíval oběd právě jenom nedělní. Byl by rád líhal i po obědě všedního dne, avšak takového mrhání časem nedopustila paní Vonásková, vědoucí, že v těchto dobách ženský krejčí nemůže si hověti. Něco jiného by bylo, kdyby byl její muž mužským krejčím, ano! Mistr Vilibald Vonásek sbaliv modrý kapesník uložil jej opět pod podušku, vyšel z »parádního« pokoje svého do pokojíku prvního, menšího, který byl zároveň dílnou, sňal tu s opažení dveří ručník, vyšel do kuchyňky, namočil cíp ručníku ve džberu s vodou a vrátiv se do dílny protíral si oči a třel obličej až do červena, aby zahnal ospalosť a aby čerstvěji vypadal. Takovéto vytření zraku po odpoledním vyspání neškodí.

Potom shodiv ošumělý, moly prožraný a třapců zbavený župan jakési šeděhnědozelené barvy, oblekl bílou vestu, již byl před obědem šetrně svlekl a na postel položil, a chopiv se kartáče počal cíditi tmavomodrý nedělní kabát, po kabátu hedbávný »kastor« se širokou střechou, načež se oblekl k vycházce.

Po celou dobu od probuzení páně mistrova až do jeho oblečení seděla paní Vonásková nepohnutě u jediného okna dílny, jímž se hledělo přes nízká stavení podskalská na kostelíček svaté Trojice a na Emauzský klášter, a četla neunavně »Pražský Denník«. Je za krejcar, netahá se nikdy s vládou, nedělá si blázny z ozbrojených sborů, politiky je v něm hromada a že jí může každý metař vyrozumět — a druhého dne ráno se plátkem podpálí pěkně na snídaní.

Jen chvílemi, když pan Vonásek při svých přípravách obrátil se k choti zády, mrskla po něm okem a v její pohledu jevila se jakási nedočkavost.

Konečně byl mistr hotov, modrý kabát objímal těsně suché jeho tělo, kastor seděl mu pevně na hlavě a z levého šosu vyčníval cíp červeného kapesního šátku, nedělního, hedbávněho. Přecházel ještě chvilenku z dílny do »parádního« pokoje a nazpět, jakoby něco hledal, ale byly to jen rozpaky před »vyražením z domu. V takových rozpacích tonul mistr Vonásek vždycky — a měl své příčiny. Pojednou však chopil se deštníku, obrátil se na patě a řekl rychle:

»Tak s bohem, Katy …«

Na to slovo čekala milá jeho polovice. Spustila okamžitě potištěný papír do klína, pohlédla skrze okuláry ostře na muže a otázala se:

»No, kam pak zase běžíš?«

»Že se tak ptáš, Katy,« odpovídal Vonásek mírně. »Je neděle, projdu se trochu a zajdu si na sklenici piva. Víš, že mám toho píchání za celý týden dost …!«

»A děti mi chceš nechat na krku, co? Já toho mám za celý týden také dost a ráda bych si pohovila. A tu ty jen tak utéci a nechat mi ty haranty na chřtáně! Ale to mě znáš. Jen počkej pěkně, já ti je ustrojím a vezmeš je s sebou, aby se také trochu proběhli …«

A již vystrčila hlavu z okna a volala dolů na ulici:

»Tondo, Kačenko, nahoru! Půjdete s tatínkem !«

Pan Vonásek svěsil smutně hlavu. Takhle mu pokazila žena každou neděli. Buď ho doprovázela i s dětmi anebo mu pověsila aspoň caparty na krk.

Stalo-li se tuto, uváděla za příčinu, že si chce také sama odpočinouti a pak aby se děti proskočily. Ale mistr dobře tušil příčinu pravou: děti měly mu býti závažím a donucovacím prostředkem k brzkému návratu. Nepřála mu, aby se zdržel večer trochu déle v hostinci, a docilovala toho tím, že s nim posýlala děti. Tolik důvěry měla v jeho otcovskou svědomitosť, že nebude drobotinu mořiti dlouho v hospodě. Ostatně nebyla paní Vonásková sama. Takovýchto moudrých matek je řada, kteréž chtějíce odstraniti zlo jedno, přivodí druhé, mnohem horší. Posýlají do hospodského kouře děti, aby pamatovaly tatíky .na »Navrátilam

Zatím co pan Vonásek tonul ve trudných myšlénkách a loučil se s pěknou nedělí, stoupalo již po dřevěných schodech čtvero nožek, a když paní x Katy Vonásková otevřela dvéře, vřítily se do pokojíku dvě ratolesti počestného rodu krejčova: pětiletá Kačenka a T onda, as půl čtvrta roku starý.

Paní Vonásková namočila do vlažné vody v měděnci jakýs hadr, přejela jím umazané obličeje omladiny za náramného řvani obou cikánů, navlékla dětem sváteční šatečky, přivázala holčičce klobouček a narazila klukovi čepici, dala každému krejcar a pak pokynula muži:

»Tak, teď můžeš jítla

Mistr otevřel dvéře, pustil děti napřed a kráčel za nimi se svislou hlavou, jakoby šel na šibenici.

⁂

Kudy mistr Vilibald Vonásek za krásného 0dpůldne nedělního děti prováděl, není naprosto důležitou okolností pro tuto pravdivou a velepoučnou historii. jisto jest, že as 0 osmé hodině večerní zapadl k »Vidlovům«, jak se říká pivovaru na Karlově náměstí anirlůa. Poručil dva půllitry Černého piva, jeden sobě, druhý dětem, koupil nějakou řetkvicku, dal si »poláka«, dětem po párku a hleděl toužebně a těžkomyslně k ostatním stolům, u nichž seděli mistři umění obuvnického, krejčovského, knihařského a ještě jiného bez žen, bez dětí, mazali topiny ^[1] a bavili se jinak zcela nenuceně. Blíže dveří.ovšem seděli také as dva tři páry manželské s dětmi a. mimo ně i dva tři otcové s podobnou přítěží, jaká tísnila Vilibalda Vonáska. Náš mistr vypil ještě jeden půllitr a vida, že táhne na.desátou, pohlížel starostlivě na děti, které již počí» naly klímati.

Pomaloučku odhodlával se, že půjde domů, i zaplatil útratu, když k němu pojednou přisedl starý známý, kterého už dříve pozoroval. Byl to mistr kominický Reřicha, kopa pálená, který už dávno nemohl vymetati komíny sám pro slušné břicho a obstarával svěřenou práci svými »prvními koncipientya, jak se smíchem říkával kominickým svým tovaryšům.

Vida, že mistr Vonásek platí a. jak mrzutě se tváří, usedl k němu, nahnul se a hučel mu do ucha:

»Zase vám stará nadělila ta káňata? Proč pak to berete s sebou ?a

»Proč je beretelu odsekl Vonásek podrážděn zbytečnou otázkou kominíkovou. »Neberte je, když vám je stará nandá. Myslíte, že se s nimi tahám z rozkošeřu

»Mně by je nenandala,« odpovídal komimk sebevědomě, »kdybych já nechtělla

»A bože,« vzdychl Vonásek těžkomyslně; »kdybych já byl na vašem místěh

»A já bych se toho na vašem místě zbavil,u promlouval Řeřicha horlivě. »Nemáte dost dření, abyste se tahal ještě s tou opatrovnouřa »já bych se rád zbavil,« mluvil Vonásek před sebe, »ale jen jak! Chci mít svatý pokoj a pak aby děti něco užin .« .

»T0 je pěkné užívání !u brumlal Řeřicha, »Koukejte na ně, je to ospalé jako kočky. Já vím, já. znám vaši starou - alejednou bych udělal kraval - a je po řeči. jen to přetrhnout, jen přetrhnout … !a

»A bože,« povzdechl Vonásek. »To mou starou neznáte. Ta, si nedá nic přetrhnout! Ta pře trhne měla V

»Poslouchejte,« nachýlil se Reřicha k Vonáskovi, njá vám poradím. Zůstaňte vy jednou s těmi svými cikány hodně 'dlouho venku, takhle do dvou hodin do rána! Že vám je podruhé nehodí na. krkla

»O bože, kamaráde, to bych to odnesl! A pak to svědomí, děti takhle umoijitía

»No, jednou,« dodával Reřicha, »to by je nezabilo a měl byste pokojux

»T0 bych teprv neměl pokoj,« odpovídal Vonásek u předtuše věcí, které by nastaly. »Toto, to by dopadlo zleíu

»Ale máte být mužem !« horlil Řeřicha. »Mám tu také ženu -~ vidíte ji tamhleř - i s dětmi, ale jak na. ni mrknu, sebere se a jde domů i s těmi poklady. To by mi tak scházelo něco podobného! A proto se nám všem daří tak špatně v řemesle, že jsme takové baby! To má vplyv na všecko, holenkji, to má vplyvíu 3

»Ze hřešíte, člověče,« zahýbal Vonásek na odbočku, »vám se tak daří špatně! Hned bych svou krejčovinu pověsil, kdybych moh, být takovým kominíkemíu .

»E mlčte a dejte si ještě jednu,« smál se Řeřicha vida, že Vonásek dopijí a. kouká po kastoru. »Nejde to, nejde, kamaráde, musím s dětmi domů. Až podruhé.«

»Podruhé je budete mít zasel« horlil kominík. »Tak mladí se už nesejdeme - tak tu máte, napijte se z méhola

Řeřicha přistrčil svou sklenici před Vonáska, Vonásek se napil »- a ku podivu, teď mu chutnalo nějak lépe, než prvé. Neplacené pivo chutnává obyčejně dobře a nemívá vždycky »lacinou chuťa.

Pak připil po druhé, po třetí, Reřicha mrkl tajně na sklepnlci, která přinesla mu hned pivo jiné a. první sklenice zůstala již před Vonáskem. Když ji dopil, přistrčil mu Řeřicha nepozorovaně druhou, a tuto eskamotáži provedl několikráte. Pan Vonásek pil, pil a už jen blábolil. Děti vedle hlasitě chrupaly. .

⁂

Byla tmavá noc, ale vzduch zavánčl již nastávajícím jitrem, když se pan Vonásek žejbroval od Virlů, na každé ruce jedno dítě. Obě chudinky spalyr jako zabity a visely mistru krejčímu přes ramena. jako pytle písku. Svědomitý mistr kominík ho doprovázel a dával pozor, aby Vonásek s dětmi neklopýtl. A nešel jen k domu, nýbrž požádav dole domovníka, aby posečkal, až se vrátí, vystrkal Vonáska nahoru, dávaje mu ponaučení, aby se jen tiše choval a děti hned do postýlky uložil, třeba oblečené. jen aby nevzbudil starou! Ostatně Vonáska vedl pud, co má dělat. Čím více se blížil okamžik, kdy se octne pod střechou, kde vládne jeho žena, tím více střízlivěl a vystupoval po schodech ku podivu rychle a jistě. Byli u dveří. Řeřicha otevřel klíčem, jejž krejčímu z kapsy vyňal, zastrčil klíč do dveří v kuchyni, pošeptal Vonáskovi »dobrou noccx, přimkl dvéře a chvíli naslouchal. Cítil Vonáska, jak vešel i do pokojíku - ale jinak bylo ticho, zázračné ticho. Mistrová spala patrně prvním spánkem. -Snad čekala dlouho do noci, snad bděla ještě před chvílí, až konečně znavena usnula. A víme dobře, že první spánek je nejtvrdší. ~

Když byl Řeřicha ještě chvilku postál, odkradl. se ode dveří asestoupil takřka šeptem se schodů, dal domovníkovi dvacetmk a ubíral se domů, na › Karlovo náměstí. Smál se cestou jako lišák avrčel do vousů:

»N0, jak si to Vonásek dnes odnese, tak si to ještě nikdy neodnesl. Ale podruhé mu jistě ty cikány nesvěříh

⁂

Vonásek vstupoval do pokoje se strašlivou. předtuchou, jak asi bude uvítán, ale přímo užasl nad tichem, jaké panovalo v celém bytě. To se ještě nestalo! Za celé manželství nezkusil, aby žena. jeho spala, když se vracel z hospody! Dnes je to poprve.

Honem přistoupil k postýlce dětí, spustil-pozorně kluka do hlav, holčičku do noh a třásl se strachem, aby se neprobudily a nerozkřičely. Nestalo se tak. Oddychl si, urovnal je v peřinách, zul jim opatrně botičky, aby se ve spaní nepokopaly, přikryl děti peřinkou a šoural se ke své posteli. Shodil rychle boty a oděv, překotil se na postel, přitáhl pokryvku ke bradě a vzdával vroucí díky nebi, že až dosud vše tak šťastně dopadlo. Avšak hrobové ticho v pokoji bylo náhle přetušeno duseným zvoláním, kteréž přicházelo z postele paní Vonáskové: '

»Vilibalde la

Vonásek zkoprněl. Žena nespí! A jaký to hrozný hlas, třeba že tlumený. Jak se třese zlostí! Vonásek znal tento hlas a. bylo mu vždy hrozně nevolno, když mu v plné sűe hřměl nad hlavou.

»Vilibalde,« pokračovala paní Vonásková, »já nespím, ty starý nestydo! Já tě slyšela otevírat a zavírat, já jen mlčím k vůli těm dětem! T0 je tvé štěstí, že spějíl Teď je nechci budit, ale ráno ti něco povím. Kde pak jsi bylřu

»U Vidlů, Katy,« odpovídal malomyslnč Vonásek.

»Nestydo nestydatá!« pokračovala tlumeně paní Katy. nVíš, kolik je hodin?«

»No, asi jedenáct pryč …« odpovídal pan Vonásek ztrápeně, nemaje vlastně ani tušení, kolik je.

»Ty kořalko starýlu zasyčela paní Vonásková, »bodejť že je jedenáct pryč - teď odbily v Emauzích dvě s půlnoci. Počkej si, ránolu

Ano, ráno. Pan Vonásek věděl, co ho očekává, a přál si teď, kdyby tak mu přeletěl přes hlavu mžikem celý týden, aby měl dávno vše za sebou.

⁂

Proto však přece usnul pan Vonásek. Nezvyklé množství piva ztýralo mu hlavu a brzy ozývalo se z postele jeho skřípavé chrupání.

Nevěděl, jak dlouho spal, však pojednou zdálo se mu, že mu zaléhá v uši dětské vřeštění, hned potom jím někdo zalomcoval a volal: »Vílibalde, Vilibaldela Vonásek se probudil. Černá noc byla již ustoupila čirému dni, z ulice ozývalo se protivné ranní vrabčí skřehotání. U postele stála paní Vonásková vyjevená, jakoby právě byla unikla vrahům nebo zemětřesení, a volala na zbuzeného Vonáska:

»Vilibalde, kam jsi „dal dětiřu

Mistr sbíral paměť, sbíral, konečně mu zasvitlo v mozku a zabručel mrzutě:

»Kam bych je dal! D0 postelela

»Ale naše děti kam jsi dal, Vilibaldelu volala paní Vonásková zoufale. »Naše děti! Kdes to chodil, muži, kde jsi se potloukal - vždyťjsipřinesldomůnějakéjinéděti…!«

»Pít, pítla volalo děvčátko na postýlce, jako už dříve. Volalo ovšem marně, neboť když paní Vonásková vstala, aby podala dcerušce vody, seznala, že v postylce jsou děti cizí, po Tondovi a Kačence Vonáskovic ani památky.

Mistr Vilibald Vonásek, zaslechnuv nepovědomy hlas děvčátka, vzpřímil se na posteli ahleděl blbým pohledem na skupinu cizích dětí, nad nimiž stála jeho žena, lomíc rukama a volajíc plačtivým hlasem:

»Kdes nechal naše děti, nešťastný člověče? Kdes je ztratil, ohavo otcovská, kdes ukradl tyhle, abys přece něco domů přinesl? Mluv, Vilibalde, mluv, nebo se stane něco hroznéholu

Mistr Vonásek rád by byl mluvil, ale nevěděl, co by řekl. Založil hlavu do dlaní na kolenách a přemýšlel, přemýšlel, avšak nedomyslil si ničeho. Vše, co se bylo událo do okamžiku, kdy ulehl na postel, bylo pro něj zahaleno neproniknutelnou rouškou - nepamatoval se na nic. Jen jako ve snách tanula mu na mysli lidská postava, která ho domů doprovázela. Ale kdo to byl, nemohl pan Vilibald Vonásek uhodnouti. .

Zoufalý nářek Vonáskové a naprosté zpitomění mistrovo trvalo až do sedmé hodiny ranní, kdy se přihnal od »Virlů« nějaký podomek s otázkou, »jest-li se pan mistr nezmejlil v dětecha, že ho sem jeden pán posýlá.

Tento »jeden pána byl komimk mistr Řeřicha, který dobře věděl, jak »se pan Vonásek zmýlila. Provedl jeden ze svých žertů, nastrčil Vonáskovi své dva caparty, kdežto děti Vonáskovic spaly již od jedenácti hodin u Řeřichů. Podomek odvedl od Vonásků malá Řeřišata a za půl hodiny potom objímala paní Katy Vonásková oplakávané své potomečky …

Mistr Vilibald Vonásek' odnesl řádně tento svůj osudný návrat z hospody, ale nabyl svobody. Od té doby nesvčřila by mu paní Vonăsková dětí ani za. milion - a. mistr Vonásek chodí do hospody sám - a jak rád …l

1. Karty.