Z pražských zákoutí/Smlouva pánů Škabrouta a Rysa ― a její zánik.

Z pražských zákoutí Ignát Herrmann
Tajný společník páně Kobrčův.	Smlouva pánů Škabrouta a Rysa ― a její zánik.	Náš „Mikoláš“.

Údaje o textu
Titulek:	Smlouva pánů Škabrouta a Rysa ― a její zánik.
Autor:	Ignát Herrmann
Zdroj:	HERMANN, Ignát. Z pražských zákoutí. Google Books
Licence:	PD old 70
Index stran

Smlouva pánů Škabrouta a Rysa -

a jeji zánik.

Črta ze zaprášeného života kupeckého.

V jedné z nejstarších částí královské Prahy, ve starobylé, pochmurné, úzké ulici blíže Týnského _dvora, na hmotném, šedivém domě, který zajisté pamatuje několik století, visí pod okny prvního patra dlouhý, rozpraskaný štít s nápisem polo zašlým, ale přece zřetelně čitelným:

Maerin Škaórout a Syn.

Stará, počestná, zachovalá firma, o níž ještě. nikdy nebylo pochybnosti, jejíž směnky jsou jako zlato, jejíž poukázky jsou jako hotové peníze.

Stará, osvědčené firma, jejíž jméno má výborný zvuk nejen »na místěa, jak se po kupecku říká, ,ale í za hranicemi. Kterou znají dobře nejen ve Vídni a v Německu, ale i ve Svýcařích, ve Francii ,a v Anglii. Ode chvíle, kdy byla tato ñrma založvena' - a může tomu býti sto let, neboť již první Skabrout se jmenoval Martin a již on umístil později na firmě vedle vlastního jména svého »Synaa _ tedy ode chvíle, kdy byla tato ñrma založena, vznikaly nové a nové závody a nad jejich vraty zastkvívaly se nové, lesklé štíty; ale mnohé z těch závodů nedočkaly se dlouhého věku, upadaly a klesaly, lesklé štíty mizely a ñrmy zanikalyvu věčné zapomenutí. Avšak štít s nápisem Martin Skabrout a Syn, ač rok od roku puchří a dále se rozpraskává, vzdoruje celému století a je starému závodu chloubou takovou, jako je nejvyšší chloubou vojska starý, vetchý, v taženích válečných rozbitý a rozstřílený prapor.

Zdá se, jakoby tento ohromný sklad materiálního a barvářského zboží nebyl býval nikdy načat, jakoby tu Vše stálo a leželo, jak bylo před nepamětnými časy narovnáno. Ale to se jen vzdá. Zatím nevešlo by se zboží, kteréž ve krámě Skabroutů bylo prodáno, do sta skladů stejně rozsáhlých.

Takovýto obchod podobá se nádržce ve staré zahradě, do níž vody stále a téměř nepo orovaně přitéká a z níž zase nepozorovaně ubývá.

Hladina její je pořád stejně vysoká, jako jsou stále stejně plny zásuvky a regály, krabice a. láhve i bedny v krámě, z nichž se nepřetržitě prodává. Tajemné toto doplňování a nahražování zboží ubývajícího téměř se nepozoruje. Nevšímají si toho více ani oni, kteří ve krámě stojí a prodávají. Po celý den vcházejí do krámu a vycházejí lidé, kteří odnášejí zboží po trošce, v ruce, V kapsách, pod paží - kdo si toho všímá! A týden co týden vjíždějí širokým klenutým průjezdem nákladní vozy do tmavého, špinavého dvora, kde se skládají těžké bedny, sudy a koše, obsahující vždy nejrozmanitější zboží, kteréž po vybednění vnáší se zadem do krámu na určitá místa. V tomto klenutém skladě, který se podobá. z ulice bezedné skrýši, kutí od rána do večera četný personál, jemuž velí přísný, rázný chef, majitel.. firmy. Neni to více pan Martin Skabrout, nýbrž jeho syn Stanislav, od založení firmy třetí samostatný a jediný majitel závodu - jediný po tak. dlouho, dokud opět syn jeho nevzroste, aby zaujal místo vedle otce svého v závodě, jaké je mu již pfipraveno a vyhraženo starým nápisem na štítě: Skabrout a Syn. V _

Pan Martin Skabrout, syn původního zakladatele ñrmy a otec nynějšího chefa, dávno 0dstoupil do soukromého života, když byl svým dcerám, několik domů nakoupil a odevzdal obchod jedinému synu, kterýž obnovil v závodě kázeň, v posledních letech panování starého pána jižjiž ochabující. Stanislav Skabrout náleží již době modernL Svědčí o tom předně jeho křestné jméno, jímž poprvé porušena rodinná tradice, starý zvyk, dle něhož . všichni Škabroutové - dokud matrika sahá v- bývalí křtěni na Martina. Narodilť se Stanislav Skabrout v době, kdy se probouzel v Praze nový ruch, a tehdáž uvědomil se starý pán, Martin Skabrout, že asi je rod jeho původem český; vlastenecký rozruch uchvátil i jeho a aby dal probuzenému svému vědomí výraz i na zevnějšek, vybral pro novou. mužskou ratolesť svého »domu« jméno vlastenecké,, slovanské, a nazval syna svého Stanislavem. Byla to oběť, kterou mohl ~snadno přinésti, neboť nestála. mnoho práce a peněz také ne. Zdálo se mu také, že jméno Stanislav je vůbec mnohem modernější a vhodnější pro novou dobu, nežli Martin. Brzy po narození Stanislava a jeho pokřtění přikročil starý pán po dlouhém domlouvání se strany některých zvláště nadšených přátel svých, aby i jméno svoje přispůsobil novému pravopisu, jak české jméno Skabrout vyžadovalo. Stkvěloť se na štítě až dosud Martin Skabraut a Syn. Po velikém boji vnitřním - a. ' jenom následkem přimlouvání živlů zcela. radikálních, jak řečeno - odhodlal se pan Martin, že dal druhé a vyškrabati a na jeho místo vepsati o. Uplynulo již přes třicet roků od té doby, ' ale, změna ta dosud jest patrna. Oprchává sice a větrá stále i toto o, ale je zřejmo, že hláska ta novějšího jest původu, než ostatní nápis.

Krom naznačených věcí neutrpěly tradice rodinné a zřízení závodu nijaké změny. Knihvedení závodní stále se provádělo po německu a rovněž tak i korespondence obchodní, byť platila i firmám nejčeštějším a ústavům domácím. Snad pan Stanislav Skabrout učinil v té věci nějakou změnu, ač o tom není jisté zprávy. i

Ve kruzích samostatných obchodníků a kollegů svých požívá pan Stanislav Skabrout pověsti »štrenk« chefa _ jak se v Praze ještě zhusta říká. „Avšak personál páně Skabroutův jest mínění poněkud jiného a nazývá přísnosť pána svého hrubiánstvím a říká, že »starý« je mamlas.

Nechci býti rozhodčím v této věci, ale tolik se mi zdá, že v mladém panu Skabroutovi proudí skutečně několik žejdlíků krve oněch starých, bývalých kupců, kteří znenáhla vymřeli, před nimiž se podřízení druhdy třásli, jejichž hlas'burácel ve klenbách krámů hromem, kteří měli celé slovníky vlastních, krásných nadávek a. kteří mladé pokolení kupců vychovávali holí aneb aspoň tlustou rákoskou. Kdybych nebyl tak blízek historii :z kupeckého života »U snědeného krámua, dovolil bych si poukázati k vylíčenému tam principálu: Franci Rorejsovi, kterýž jest pravzorEm takového bývalého, neurvalého kupce, jehož příznakem byla surová nadávka v prskavých ústech a roztřepená rákoska v ruce, dopadající denně na hřbet ubohých učňů, kterou v humoru svém nazýval »tancmajstrem«. Zdá se mi někdy, že cítím dosud palčivé .rány rákosky na svých zádech a že dosud dopadají mi za uši ohromné pohlavky, kterých. jsem dostal právě tolik jako stravy, ale jichž mi na všechen způsob dopřáho bylo více než spanía v Jak pravím, zdá se mně, že v panu Stanisľavu Skabroutoví vězí kousek té staré kupecké nátury.

Nu, mladý člověk snese něco a obyčejně si, něco myslí, když mu pan principál důkladně nadá. Nikdo by nevěřil, jak ipouhá taková myšlenka.. může býti v utrpení úlevou.

Avšak v řadách zřízenců obchodních a svědomitých pracovníků najde se někdy isestaralejší člověk, který bývá citlivějším. Postavení takovéhoto staršího pomocníka je čím dál tím trudnější. Ubývá mu pružnosti, síly, ubývá ~zraku - kde uvázl,. tam již asi také zemře. Starý dělník těžko' najde nové místo i musí si vážiti dosavadního, ať sním nakládají jakkoli. Víť principál, že- mu sestárlý pomocník vtak lehce neuteče..

Pan Skabrout měl také staršího takového pomocníka, obchodvedoucího, poctivce, že mu mohly býti svěřeny perly nepočítané, obchodníka”, který jen dýchal pro své povolání, svědomitého člověka, jemuž byla povinnosť nade Vše. Ale tuhly mu již trochu údy, že nemohl lézti po žebříku jako ostatní mladší, a kterýž. jsa pečliv, aby obsloužil odbě» ratele co nejlépe, byl již trochu zdlouhavým. Jinak věděl dobře pan Stanislav Škabrout, že 'nemá nad kamaráda Rysa poctivějšího a oddanějšího spolupracovníka.

Řekl jsem kamaráda - docela oprávněně.

Vyrostlť pan Skabrout vedle Václava Rysa, kterýž byl v závodě již za starého pána a nosil jako učeň na rukou malého Stanislávka, když 'se narodil. Tenkráte panoval v rodině pana Martina Škabrouta důvěrnější, rodinný způsob. Učňově obědvalí v neděli se »starýma u jednoho stolu, shromažďovali se na. Stědrý den i s rodinou principálovou pod vánočním stromem a odnášeli' si do své ložnice po večeři malé dárky. Václav Rys, který byl jako druhou chůvou Stanislávkovou, směl mladému pánu tykati, což Stanislávek, vyrůstaje, činil navzájem. Pak postavil starý pán Stanislávka za pult, aby se vyučil, a přítel Rys byl jeho mistrem a učitelem v krámě. A ještě později jel mladý pán na. cesty, čichl všady trochu ve světě, vrátil se, oženil se - Václav Rys trval stále na svém místě a. expedoval a prodával jako před 'třiceti a více lety. Mladý převzal obchod, Rys 'tykal si stále s novým chefem, a když princip'ál někdy v míře neobyčejně dobré po zavření řekl: »Ryse, nechtěl bys na. sklenici pivařc -- odpovídal Rys ochotně: »No půjdeme, Stanislávku, půjdeme …« '

Jen jednu nepříjemnou stránku měl důvěmější poměr Vávclava. Rysa ke mladému principálu. Stanislav Skabróut rád a chutě nadával svému personálu, ať byla příčina důležita nebo malichema. Jeho zásadou nebylo, že na. podřízené sluší účinkovati mravně, přísným sice napomenutím, ale důstojně. Nikoli. Zdálo se mu, že nejvýdatnějším prostředkem kzachování autority v závodě a k vymáhání poslušnosti a úcty jest nadávka - a nebyl v nich vybíravý. A poněvadž »Stanisláveku Rysovi tykal, vynadal mu obyčejně hůře než všem ostatním, když byl ve špatném rozmaru. Malá jeho, drobná, hubená, neúměrná. postava stanula uprostřed krámu, krátké nohy, poněkud do »Xa a jako vyvrácené z boků, rozkročily se, krátké, suché ruce oddálin se od těla. jako dvě ramena pumpy, úzká, dlouhá hlava na tenkým krku pošinula se ku předu, pihovitý obličej, páně Skabroutův s řídkým zrzavým knírem pod táhlým nosem zsinal, iz pichlavých, šedivých očí sršely blesky a z tenkých jeho rtů zrovna syčelo, jakoby tam bylo hnízdo hadů. Pak lítaly nadávky na pravo nalevo, bez ohledu, jsou-li v krámě jen pomocníci či jsou-li přítomni i lidé cizí, kupci, a řekl-li někomu osle, znělo to syčivě: nosssslela jak řečeno, ani starý, věrný první pomocník v závodě, Rys, nebyl šetřen principálem, a nejvíce mrzelo mírnou tu hlavu, znenáhla již šedivíci, že principál nadával i před lidmi. A konečně jednoho dne, když »Stanisláveka zase strhal všechen personál i s bodrým Rysem, že- by od nikoho z nich nebyl' pes kus chleba vzal, vstoupil Rys u večer, před zavřením krámu - když byl Vztek principálův již pominul - do pisárničky Skabroutovy za krámem, a hledě zcela klidně, bez rozčilení na. chefa, kterýmž pohledem ho pravidelně nejspíše ukrotil, řekl mírně a tiše:

nSlyšíš, Stanislave - a nezlob se, víš - poslouchej. já. jsem už starší člověk - víš dobře, že starší o tolik a tolik, a vybaloval jsem tě z mokrých plen, když jsi ještě cucal - a byly jiné věci, že na to člověk rád nekouká. Heleď, že pomalu šedivím! Jsem tu přes třicet roků a nikdy jsem nic neukraď, to víš,'a za to, co dostávám, právě dost se nalopotím. A ty mně pořád nadáváš, jako nějakému klukovi. Mejliš se, myslíš-li, že mne to těší. Já ti povím: ty jsi kupec a já také. Nabízím ti obchod. Plať mně měsíčně o pětku méně' - ale nenadávej mně. Vyplatí se ti to a mně ta zdvořilosťv bude také za. pětku stát …«

Pan Skabrout se podíval na Rysa, neposmívá-li se, ale starý poctivý obchodvedoucí stál tu klidně, upíraje mírný, dobrácký pohled na principála, pohled takový, jemuž nikdo neodolal.

Stanislav Skabrout upřel na chvíli jedovaté oko své na Rysa, nezlomi-li ten pokojný, dobrácký I jeho pohled, ale Václav Rys necouvl aoko nesklopil. Díval se na svého přítele-chefa, jakoby hleděl do dálky, do modra nebes, na hladinu jezera. Tak klidně, mlčky, vyčkávavě. v

»No dobře!« ňafl konečně pan Skabrout tence a usedl ke stolku. »Tak nezapomeň, že's mi pětku' slevilla

»A ty nezapomeň, že mi nebudeš nadávat,u odpověděl tiše Rys a beze šustu vyšel z pisárničky.

Stalo se, čeho se nikdo nenadál a čemu všechen ostatní personál velice se divil. Pan Stanislav Škabrout za celý měsíc ani jednou neřekl křivé slovo Rysovi, ač ho to stálo dost přemáhání. A pak se stalo, co by snad čtenář neočekával, nač však Rys byl zcela bezpečně připraven. Při nejbližší výplatě dal pan Skabrout věrnému spolupracovníku svému o pětku méně. Viděl, jak Rys peníze přepočítává, a otázal se pak:

nJe to dobře - viď!?«

»_Ie!« odvětil krátce aměkce Rys. »Děkujular Nóbl nátury jsou vzácny, ale někdy se najde nějaká, jak pan Skabrout dokazuje. Pocházel ze staré pražské rodiny a byl výborně vychován, krom čehož znal kus světa.

Minul druhý měsíc pan Rys dostal zase o pětku méně a zase vycházel spokojeně z pisárničky. Práce těšila ho teď mnohem více, celé jeho vzezření jevilo spokojenosť. Principál mu nenadával, ač chodil někdy po krámě jako medvěd a hleděl jako výr na Rysa, kterýž Obsluhoval 0dběratele obvyklým svým, volným způsobem.

Minul třetí měsíc. Zase vcházel do pisárničky jeden po druhém pro měsíční plat a posledním byl Rys, jako Vždy.

Obdržel peníze, přepočítal je, ale dnes je nestrčil do kapsy jako jindy.. Položil je pomalu na. stůl a řekl povědomým měkkým hlasem:

»Dnes jsi se zmýlil, Stanislávku ; dostanu ještě pětku.« -

Bodavé šedivé oči chefovy zvedly se z knihy, v niž se již byly ponořily', utkvěly na Rysovi a z tenkých rtů vyletělo:

»No, icož pak jsi mi neslevilř Zaspal jsi tořu

»Když nebudeš nadávat - slevil, ano ;« 0d- i povídal zvolna Rys a modré jeho oko se přímo položilo na principálovu tvář. »Ale t ys mně tenhle měsíc zase vynadal, devatenáctého, víš, jak se stáčel ten nový rum! Zapsal jsem si to a mám na tom podepsané dva svědky, Trajce a Mikyšku …«

Při posledních slovech sahal Rys do záňadří, odkud vytáhl starý veliký zápisník a rozevřev jej, položil jej na pult před chefa. Pan Škabrout se nepodíval do knížky, ale bodl ještě jednou pronikavým okem Rysa „do tváře a. zdálo se, že očekává, že obchodvedoucí po této ráně padne. Než Václav Rys stál tu pevně jako pomník; měl ruce skříženy na zádech a v obličeji jeho nepohnula se ani žilka. Hlava jeho byla. poněkudv nachýlena. a modré oko tkvělo na pihovaté tváři Skabroutově. V tom oku seděla nyní celá povaha Rysova, na. jeho líci uložilo se celé jeho dobré, pokojné svědomí. Něco vlasů bylo shrnuto na čelo, a jak padala na hlavu Rysovu záře plynového plamenu, stkvěly se ve vlasu starého pomocníka jednotlive stříbrné nitky. Tyto šediny vznikly zde, v tomto závodě pánů Martina. Skabrouta a Syna.

O pevnou tuto, v tom okamžiku téměř velebnou postat' stárnoucího muže, kterýž věnoval domu pánů

kabroutů celý život, zlomil se konečně zlovčstný, jedovatý hled mladého principála. Otočil se na polo i s pohyblivým svrškem lenošky na šroubu, sáhl do pokladny za sebe, chopil tam pětku, hodil ji k ostatním penězům Rysovým a zabouchl pak vztekle knihu, v níž chtěl počítati. Jeho citronová tvář se stáhla a kolem koutků ústpmu potrhovalo.

Rys sebral zvolna peníze a zvedaje také zápisník se stolu prohodil bezděky:

»Moh' sľs to přečíst …«

Avycházel klidně z pisárny do krámu, jakoby se nebylo nic událo.

Od onoho dne dostává Václav Rys zase plnou svou mzduv _ to Vím. Ale nevím jistě, zdali pan Stanislav Skabrout přestal nadávat …