Z notýsku českého Honzy z pohádky/Sokolem!

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Sokolem!
Autor: Jan Urban Jarník
Zdroj: JARNÍK, Jan Urban. Z notýsku českého Honzy z pohádky. Praha, nákladem vlastním, 1922.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Sokolem!

Dostala se mně do ruky zajímavá, vkusně upravená brožurka: „Šibřinkový list“ vydaný za redakce Bř. Jedličky-Brodského k šibřinkám Pražského Sokola dne 25. února 1922. Napadlo mne, že bych tam byl mohl rovněž napsati několik vzpomínek na svoje sokolství, činím tak dnes doufaje, že vyloudím na rty čtenářů úsměv, třebas i na mé útraty.

Já totiž už od dětství neměl pražádných schopností k tomu, co prováděla s takovou zálibou valná část mých vrstevníků: nedovedl jsem šplhati na stromy, nedovedl dělati kotrmelce, skákati a ani se práti (nyní bych řekl „prováděti řecko-římské zápasy“), pročež jsem musil býti se všemi za dobře a také jsem byl. A když se někdy někdo beze vší příčiny pustil se mnou do křížku, pří čemž bych býval jistě podlehl, ujal se mne starší můj bratr.

Na gymnasiu Královéhradeckém až do osmé třídy jsme pěstovali pouze hry míčem, s tělocvikem se začalo teprve v posledním roce a to bylo na mne, jenž jsem vstoupil do primy teprve po ukončení 14. roku, trochu pozdě. Pamatuji se, co mně to dalo práce a jak málo spokojen se mnou byl professor Slavík, jenž převzal z ochoty úkol cvíčitele.

V téže době jsem počal zkoušeti, dovedu-li brusliti. Snad by to bylo šlo, kdyby brusle, jichž jsem při tom užil, bývaly byly mým majetkem, na takové věci však nebylo u mne peněz. Ostatně byla pro mne málo povzbudivá slova, jimiž náš katecheta P. Hakl, někdejší vojenský kaplan, provázel mé první pokusy, pravě : „Hleďme, hleďme, Jarník se učí na stará kolena bruslit!“ Jemu bylo hej, bylť veliký fešák a brusliti uměl jako málo kdo.

Za mých studií universitních ve Vídni a za mé činnosti jako professor reálných škol a později jako soukromý docení universitní nenalezl jsem času, abych dohonil, co jsem v mládí zameškal. Ani když jsem byl před 40 roky povolán do Prahy, nebylo by mne napadlo státi se Sokolem, kdyby mne přátelé nebyli upozornili na věc po stránce zdravotní: že prý může míti neustálé sedění pro mne škodlivé následky. Marné bylo namítati, že jest na věc příliš pozdě, že nemám k tomu schopností: že prý bude sestaveno zvláštní družstvo ze starších pánů, ti pak že budou dělati pouze prostocviky a že mně i to velice prospěje.

Věda, že tam budou někteří z mých osobních známých ku př. prof. Masaryk a velkoobchodník Kröschel, svolil jsem a z počátku věc šla dosti slušně. Jednou ovšem pří skoku do dálky jsem ucítil jakési píchnutí na jedné z nohou, ale to se brzy napravilo. Mohl bych dokonce určiti téměř na den, kdy se to stalo, neboť v knihách našeho kuželkářského sdružení „osmnácté chasy“ jest tato událost zvěčněna výkresem: stojím tam, chystaje se ke skoku, kreslič však označil už předem místo na noze, jež bylo po provedení skoku poraněno.

Sotva jsem však na nehodu zapomněl, stala se (vlastně mohla státi) jiná a ta byla příčinou, že jsem se dalšího cvičení vzdal. Jednoho večera provedl náš cvičitel se mnou tuto manipulaci: nohy mně strčil do kruhů, hlavou pak jsem visel dolů. Následek toho? Krev se mně počala valiti do hlavy, takže již, jíž se mně zdálo, že omdlím. Nedošlo k tomu, já však jsem se oškádlil : „Proč mám provádět cvičení s hlavou dolů, vždyť přece po hlavě nechodím“ a byl konec cvičení.

Na tato cvičení v malostranském Sokole, jež se konala v tělocvičně městského gymnasia v Novodvorské ulici, mne upomenul nedávno někdejší cvičitel naší čety. Později, loni o prázdninách v Ústí n. O. se hlásil jiný v téže vlastnosti, zdánlivý rozpor byl mně vysvětlen tím, že první z nich se později vzdal své hodnosti a jeho místo zaujal druhý.

Budiž mně dovoleno vrátiti se několika slovy k tomu bruslení. Já se už nikdy více o věc nepokusil, ale něco podobného jsem tu a tam přece jen zkoušel: klouzati se na t. zv. čundračce (u nás v Potštýně říkáme tomu „klouzačka“). Před několika málo lety jsem vystoupil dokonce pohostinsku na zamrzlé Vltavě. Bylo to nevím už ve kterém roce, kdy byla řeka po několik neděl zamrzlá. Já se ženou jsme rádi chodili po ledě a s potěšením přihlíželi mistrným často výkonům bruslících.

Nevím, jak mne napadlo zkusiti, nedovedl-li bych ještě se poklouzati na hladkém ledě. Z prvu jsem se odvážil na klouzačky docela krátké, pak jsem se čím dále tím více osměloval, až jsem konečně stanul před klouzačkou mnohem delší, kde jsem přihlížel vábnému divadlu. Byla to hotová idyla: rodiče s několika dětmi a starým dědečkem zachumlaným v širokou šálu. Otec se klouzal s dětmi, žena s dědečkem přihlížela.

Najednou slyším předsedu domácnosti, an volá: „Stranou děti, ten pán se chce také sklouznout!“ Abych řekl pravdu, nechtěl jsem tak učiniti, netroufal jsem si, když však jsem viděl, že děti poslechly otce a postavily se stranou, sebral jsem veškerou odvahu a skutečně osvědčilo se tentokráte známé: „Odvážnému štěstí přeje!“ ocitl jsem se bez nehody na druhém konci „čundračky.“

Ohlednu se, vidím, jak stařeček, byv povzbuzen mým úspěchem, mermomocí to chtěl zkusit rovněž, ale rodina se vzepřela, obávajíc se, snad ne bez důvodu, že by věc mohla dopadnouti hůře. Tak jsem tentokráte šťastně vyvázl, ale to bylo naposled, vícekráte jsem se neodvážil, kdo ví, jak by to bylo dopadlo.