Z notýsku českého Honzy z pohádky/Zpěvem k srdci

Z notýsku českého Honzy z pohádky
Sokolem!	Zpěvem k srdci	Mezi Rumuny

Údaje o textu
Titulek:	Zpěvem k srdci
Autor:	Jan Urban Jarník
Zdroj:	JARNÍK, Jan Urban. Z notýsku českého Honzy z pohádky. Praha, nákladem vlastním, 1922. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Zpěvem k srdci. Rád, velmi rád mám od jakživa písně lidové a národní, jak jsem je slýchával zpívat za dnů své mladostí, i později, jakmile se sešla větší společnost, vždy jsem se o to přičinil a dosud příčiňuji, aby se nezapomnělo na zpěv. Poněvadž pak se mně vhodným k tomu prostředkem zdá býti chvályhodný zvyk, že každý z přítomných má zanotovat po řadě svou oblíbenou píseň, do které ostatní pak vpadnou, ozvu se jako první s nabádavým: „Pějme píseň do kola okolo stola“ i s výhrůžkou: „Komu píseň schází, zaplatí tři mázy“ aneb „Třikrát tři je devět, kdo mlčí je medvěd“.

Tím není ovšem řečeno, že bych nemiloval zpěv sborový, snadno tudiž pochopitelno, že jsem si dopřál požitku poslechnouti si pěvecké sbory, které ve dnech 16. a 17. dubna závodily v Pražském Obecním domě o palmu vítězství. Ano byl jsem přítomen též uvítacímu večírku dne 15., kde jsem si dokonce dovolil vyžádati sí slovo k proslovení polo žertovnému, polo vážnému a toto svoje proslovení otiskuji zde jako jednu z kapitolek, které jsem měl připravené už dříve.

Velectěné shromáždění,

dámy a pánové!

Přál bych sí vnésti, pokud to dovedu, po vážných projevech zde učiněných, do dnešní schůze notu poněkud veselejší. Podaří-lí se mně věc, dobře, ne-li, svedu vinu na jiného a vinník ten sedí mezí námi. Je to právě vážený pan starosta České obce pěvecké, pan Dr. Luboš Jeřábek, s nímž pracuji na jiném polí po léta. Nebýt pozvání jím podepsaného, jež jsem obdržel včera, nebyl bych dnes ve vaší vzácné společnosti. Předně jsem neměl ani tušení, že bude pořádán uvítací večer, ale i kdybych to býval věděl, nebyl bych se bez pozvání sem odvážil, neboť nejsem organisovaný pěvec a pouze těm, jak z programu vidno, platilo pozvání.

Jest pravda, že jsem se mnohdy účastnil dokonce aktivně i takových podniků, kde by se to vzhledem k mému povolání zdálo býti vyloučeno. Tak abych se zmínil alespoň o jednom případě obzvlášť nápadném.

Bude tomu asi 15 roků, co manžele Krátkých najali restauraci žofínskou i napadlo je uspořádati při té příležitosti ve velké dvoraně výstavu hostinství. Několik roků dříve byla prof. Reinsbergem založena t. zv. Mensa akademická, stravovna pro nemajetné studentstvo vysokoškolské, já pak byl od samého začátku a jsem až dosud, členem kuratoria. Co se tu nestalo, vlastně stalo?

Navštíví mne několik dní před otevřením výstavy paní Krátká ještě s jednou paní a že prý musím výstavu zahájiti. Marné byly výmluvy, že nejsem odborník, chtěj nechtěj musil jsem se podrobíti. Jest pravda, že Mensa se rovněž účastnila a hlavní attrakcí její byl ohromný knedlík, ovšem ne z mouky, nýbrž z papíru mašé, tak veliký, jako onen, k jehož pořízení by bylo třeba tolik mouky, aby bylo nasyceno 1000 strávníků.

Když už jsem se odhodlal dostavit se na večírek, položil jsem si otázku: „Což pak jsi skutečně takový analfabet, takový nevědomec ve zpěvu, že tě každý z přítomných musí pokládati za Piláta v Krédě?“ A netrvalo to dlouho a napadlo mne, že mám vlastně plné právo zasednout mezi pány sbormistry, poněvadž je mohu osloviti jako kollegy.

Vždyt i já mám pod svým vedením sbor pěvecký, nemám při tom ani taktovky, aniž rozkládám rukama, přes to sbor existuje, ano nedávno vystoupil dokonce pohostinsky a to ve Velké Praze.

Jste zajisté velice zvědavi, jaký že to asi Sbor, rádi byste se poddali, ale musíte miti malé strpení, ponechám si rozluštění skrývačky na konec svého proslovení.^[1]

Již z nadpisu „Lidová píseň — lékem“ vysvítá, oč tu jde. Před několika roky jsem si dopisoval, neznaje ji osobně, s jistou akademickou malířkou původu maďarského, která se jmenovala Marie Augustinová, byla tehdáž ošetřovatelkou nemocných vojínů v jednom z vídeňských lazaretů. Jednoho dne mne napadlo posiati jí kromě dopisu několik listů popsaných maďarskými písněmi, jak jsem si je častým jich čtením zapamatoval a ejhle, co mi odpověděla.

Měla prý mezi svými chráněnci jednoho, jenž byl raněn do hlavy a následkem tohoto úrazu ztratil docela pamět. Obdrževši můj dopis, měla nápad: předčítala mu některé z písní mnou zaslaných, tu pak on počal si pojednou vzpomínati, že některé z nich sám kdysi zpíval, pak se mu vybavovaly i jiné vzpomínky, zkrátka dostavovala se pamět a bylo čím dále tím lépe.

A jinou zkušenost jsem učinil s raněnými vojíny rumunské národnosti sám: předčítal jsem jím svůj překlad „Vojáka nováčka“ od Pravdy a lidové písně rumunské mnou vydané a následek byl, že přestali alespoň na chvíli pociťovati bolesti působené ranami a vnitřními neduhy.

Pří tom drátenictví (však mne pan doktor Motejl při uvítacím večírku letošních závodů pěveckých, jakmile mne spatřil, pozdravil slovy: dobrý večer, dráteníku!) si maně vzpomínám na něco, co se mně přihodilo před třemi roky za mého pobytu v Bukurešti (vlastně „našeho,“ poněvadž mne doprovázel můj nejstarší syn Hertvík). Při snídaní, k níž jsme byli královskými manžely pozváni, vyslovil se osobní lékař králův po mé pravici sedící, velmi pochvalně o mé rumunštině, podotkl při tom pouze tolik, že je na mně poněkud znáti vliv Rumunů sedmihradských, tedy něco podobného tomu dráteníkovi. K tomu já, obrátiv se ke královně, které platil onen výrok: „Myslím, Veličenství, že to není chybou nyní.“ Pomýšlel jsem při tom na to, že právě zabráním Sedmihradska se utvořilo Velké Rumunsko, ale královna mne utěšila slovy: „Nebylo to chybou ani dříve!“

Druhá věc, která mne při této příležitostí napadla, kde však jsem měl spíše příčinu cititi se zklamán, se přihodila před 50 roky. Tehdáž jsem se totiž dověděl, že jsou místa a snad celé krajiny, ve kterých se mého rodinného jména Jarník užívá docela v jiném smyslu, než jak jsem ho užíval já a moji spolužáci a vůbec všichni, kteří se dali svésti první slabikou, související, jak se zdá se slovem „jaro“, tedy jaksi „muž jara“. Vždyť i dnes, usadiv se mezí pěvkyněmi z Prostějova, představil jsem se paním vedle mne sedícím a jedna z nich, slyšíc mé jméno, se vyslovila nadšeně o jeho krásném původu a významu. Upozornil jsem ji, že bohužel se věc nemá tak, jak myslí, a že o tom ještě dnes uslyší.

Pamatuji se po té stránce dobře, jak se na mne spolužáci obraceli, kdykoliv počasí v době kalendářního jara neodpovídalo svému jménu: proč prý se jmenuji „jarník“, nepostarám-li se o nápravu.

Domněnka o původu a lichotivém významu mého jména trvala až do onoho neblahého dne, kdy jsem byl před více než 50 roky poučen, že někde slovo to má význam docela jiný, ne právě lichotivý. Zvláštní náhodou šlo při tom o město, jehož pojmenování souvisí rovněž s „jarem“, totiž o Jaroměř. Tam jsem totiž měl bratrance, zahradníka Durchánka, jehož syn jest už více než 30 roků ředitelem, nyní, abych mu nekřivdil, inspektorem universitní botanické zahrady v Záhřebě, já pak ho navštěvoval, šlo-li o kratší prázdniny, kdy se mně zdálo, že nestojí věc za to, abych šel pěšky z Hradce 9 hodin do Potštýna a tolikéž zpět. Bratranec byl zvyklý choditi denně do Besedy a tam mne často proti mé vůli bral s sebou.

Jednoho večera, chystajíce se vstoupiti do místností besedních, setkáme se tam s dvěma občany, kteří se o něco přeli. Nestaral jsem se věděti, oč šlo, když tu pojednou slyším jednoho z nich, an se obrací k druhému se slovy: „i mlč, ty jarníku!“

To mne, jak snadno pochopiti, překvapilo i ptal jsem se bratrance, co že to znamená. Nechtěl s barvou ven, obávaje se, že by se mne věc mohla nepříjemně doíknouti, já však naléhal, tvrdě, že mne to zajímá po stránce jazykové a že mne ani nenapadne býti uražen neb se horšiti, na to on: „No víš, tady chce-li někdo někomu říci, že je pitomá ovce, nazve ho jarníkem“.

Můžete si představiti, jak jsem byl překvapen, přes to však, že se vydávám nebezpečí, že ti, kteří slyší moje vypravování si pomyslí něco o oprávněnosti tohoto pojmenování ve smyslu právě označeném, vypravuji tuto historku se zálibou: hlavní věcí jest, že se posluchačstvo při tom usměje, třebas se to dělo na mé útraty.

Ze skutečně jsou místa, kde význam ten znám není, o tom mohu podat doklad rovněž z Lázní Poděbrad.

Bydlil jsem tam po několik roků u jednoho z odborných učitelů tamnější měšťanské školy. Vida mne, že věnuji mnoho času čtení a psaní, vytkl mi věc jednoho dne, že prý jsem přece v lázních k vůlí zdraví a že bych se měl tudíž spíše procházeti na vzduchu. K tomu jsem namítl: „Myslíte, pane učiteli, že poněvadž se jmenuji Jarník, mám chodit pitomě sem a tam a lelkovati?“

A vidíte, nerozuměl, nač jsem narážel a musil jsem mu věc vypravovati a vysvětlili. Jak mohl povstati onen výklad, snadno pochopitelno a v slovníku naleznete pod slovem jarník dvojí význam: jarní převlečník a pak jednoroční jehně tu pak lze pochopiti, že jehně nemůže býti moudřejší matky, naopak je ještě pitomější, takže není ani třeba přípojovatí k jeho pojmenování slovo „pitomé“.

A nyní přicházím konečně k tomu sbormistrovství. Po převratu zavítal do Prahy dosti značný počet studujících rumunských, aby se tu věnovali studiím na některé ze zdejších vysokých škol, hlavně na technice. Někteří z nich studovali před válkou na technice berlínské, když však po válce chtěli tam svá studia ukončiti, nedostalo se jím přijetí, poněvadž bojovali proti Němcům. Mne, jak snad některým z Vás známo, už od více než 45 roků zajímá jazyk rumunský, přirozeno tudíž, že jsem se s nimi rád stýkal. Tím spíše, poněvadž mnozí z nich přišli do Prahy ze sympathií k nám Čechům, poznavše naše vojáky buď v posádkách maďarských aneb později, bojujíce s nimi společně v Dobrudži neb v Maďarsku. Vida, s jakými nesnázemi jest jim zápasiti po stránce jazykové, měl jsem s nimi slitování i projevil jsem ochotu věnovati jim ovšem zdarma v neděli dopoledne po dvou hodinách, od 10—12. Nabídka byla s povděkem přijata, já pak maje ve věci jakési zkušenosti vlastní a pak s jedním Rumunem, drem Stacou, připadl jsem na myšlenku, užíti mezi jiným také lidových písní českých jako prostředku vyučovacího.

Hned v první hodině jsem jim kromě látky čistě mluvnické přinesl rozmnoženou na psacím strojí naši píseň „Horo, horo vysoká jsi“. Nápěv jim tentokráte nečinil nesnází, což se vysvětluje tím, že znají píseň rumunskou s týmž nápěvem, ale s jiným textem: začíná slovy „Bucurie, bucurie“, což znamená „Radosti, radosti!“

Tu mne maně napadá, že podobná záměna textu při stejném nápěvu se vyskytuje tu a tam též u nás. Jedna obzvláště drastická jest tato. Snad některým z vás jest známá píseň „Jeden kaprál od hulánů{ atd. Tu pak považte mé překvapení, když jsem na jaře r. 1871 dlel z důvodů zdravotních ve Frenštátě pod Radhoštěm. Jedné neděle jsem navštívil tamnější kostel, tu pak po ukončení bohoslužby, (nevím zda šlo o mši sv. či o požehnářní) zaslechnu známý mně nápěv písně právě jmenované, ano v tempu ještě rychlejším, ale první verš zněl jak následuje: „O, Ježíši, moje blaho!“

Probral jsem dosud se svými učelivými žáky přes 60 písní, mezi nimi též besedu a čtverylku, kteréžto oba texty mám zaznamenané ve svém notýsku z roku 1868 a 1870. Těšilo mne velice, když jsem před několika dny uslyšel, jak tito mladíci vystoupili pohostinsku při návštěvě smíchovského pivovaru a jaké překvapení to způsobilo. Ovšem neznají všech těch 60 písní stejně dokonale, věc závisí na nápěvu a též na textu. Písně, které se jim na ráz zalíbily, jsou: „Pod našema okny teče vodička“, pak „Teče voda proti vodě“, „Včera neděle byla“, „Na tej louce zelený“, „Jedna hodina s půlnoci bila“, také „Kde domov můj“ a “Hej Slované“ pějí s nadšením jako rodilí Čechové, pak „Osiřelo dítě“ a „Boleslav, Boleslav“ se známou výplní a radost je poslechnouti, s jakou něhou pějí „Ty zbraslavský kostelíčku“ jakož i zamilovanou moji, jako snad každého, jenž vystoupil na řebříku života tak vysoko jako já t. j, „Zahučely hory, zahučely lesy“.

Končím přáním, aby ty brzy tklivé, brzy skotačivé písně našeho lidu se opět rozezvučely po vlastech českých, jako to bylo za mého dětství před šedesáti roky. „Na zdar!“

Dříve než jsem si vyžádal slovo, odebrali se členové pěvecko-hudebního spolku „Slavík — Lidumil“ počtem 14 ze Záluží u Mostu do vedlejší místnosti, odkudž vystoupivše zapěli mužský sbor, směs z národních písní, což vypadalo nejinak, než jako objednaná illustrace k mému proslovení. Také jsem za toto bezděké a milé překvapení srdečně poděkoval, čímž večírek ukončen.

---

1. Následuje obsahem totožná a pouze slohově poněkud změněná stat otištěná na str. 57-9, nemíním ji tudíž zde opakovat. V náhradu za to otisknu zde doklad jiný, mnou rovněž otištěný, jejž jsem při svém proslovení, nechtěje v pozdní hodině zdržovali, pominul mlčením. Jde o článek otištěný ve večerním čísle Národních Listů ze dne 14. června 1916, nadepsaný : „Lidová píseň — lékem.“