Z notýsku českého Honzy z pohádky/Prkna, jež znamenají svět

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Prkna, jež znamenají svět
Autor: Jan Urban Jarník
Zdroj: JARNÍK, Jan Urban. Z notýsku českého Honzy z pohádky. Praha, nákladem vlastním, 1922.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Prkna, jež znamenají svět. Když jsem takto vypověděl vše, co se týká mých vědomostí ve zpěvu a hudbě, budou se laskaví čtenáři snad zajímati o to, hrál-li jsem kdy také divadlo. Podiví se a divím se tomu já sám, uslyší-li, že jsem po celou dobu svého žití vystoupil na jevišti svého rodiště pouze jedinkráte. Alespoň se pouze na toto vystoupení pamatuji. Jak se nazýval kus a jaký byl jeho obsah, darmo bych se nyní rozpomínal, ale něco jsem si přece zapamatoval, a to velmi živě.

Představoval jsem jakéhosi venkovana, měl jsem na sobě koženky a hazuku, v ústech jsem třímal venkovskou lulku ovšem nenacpanou; měl jsem ženu, kterou byla moje kamarádka Anna Prachařova a dohromady jsme měli dítě z hadrů a cucků a to leželo v opravdivé kolébce a kolébal jsem je. To je vše, co jsem si z toho zapamatoval, jinak nic, naprosto nic. Ani v Hradci, kde jsme měli v Borromaeu vlastní divadélko a k tomu spirituala, který nám dělal režiséra, nemyslím, že bych býval kdy vystoupil. Nepochybuji o tom, že na mne jak v mém rodišti, tak i v Hradci naléhali, já však při své přemíře ostýchavosti a nesmělosti jsem si netroufal, obávaje se, že bych si nedovedl zapamatovati svou úlohu a zasáhnout v pravý čas do rozmluvy. Však se pamatuji, že jsem si přes to, že jsem často ministroval, nemohl dobře zapamatovati t. zv. mínistranci, které, jsem se ovšem musil naučili, nevěda, co latinsky psané odpovědi znamenají, dělal jsem to podobně jako to činí papoušek.

V náhradu za to prováděli jsme, bratr a já, něco, čemu se, zajisté právem, připisuje nyní velký význam výchovný t. j. představení loutková, dřevěnými aktéry.

A to ne snad loutkami koupenými, kde bychom je také v Potštýně byli koupili, byly to loutky vlastnoručně vyrobené! Ovšem ne mnou, neměl jsem nikdy schopností pro práce ruční, ať byly jakéhokoliv druhu, za to měl schopnosti ty v míře neobyčejné můj starší bratr.

On to byl, jenž dle vzoru nalézajícího se u jistého občana potštýnského, vyrobil překrásný betlém s pastýři, vojáky, stády ovcí, různým fraucimorem a pod. a také výhradně jemu příslušela zásluha, že dle vzoru potulných komediantů, snad slavného Kopeckého, se pustil do výroby loutek. Dřeva lipového bylo v zahradě strýce kostelníka, u něhož od 6. roku svého věku bydlil a mu při vedení domácnosti pomáhal, s dostatek a z toho zhotovil pomocí t. zv. kudly nejenom hlavy králů, královen, princezen, rytířů, sedláků a nezbytného kašpárka a čerta, nýbrž i končetiny, jimiž dovedl, maje je na drátkách zavěšené, ku podivu přirozeně hýbati.

Ovšem chybělo něco, čemu ani on při vší své šikovnosti nedovedl vyhověli, různé ty obleky od královského hávu do selské hazuky, ale k čemu jsme měli čtyři sestřenice, dcery sestry naší matky, ne-li k tomu, aby nám z přerůzných zbytků všechno, čeho po této stránce bylo třeba, pořídily! Vždyť i o zlaté a stříbrné premování bylo postaráno ze zlatých a stříbrných čepců naší babičky, povalujících se na půdě a v „jarmarách“.

Chybělo pouze jeviště a divadelní kusy. Co se těchto týče, měli jsme souseda, jenž se nazýval Píč, ten pak měl dosti bohatou sbírku divadelních kusů, hlavně rytířských a ochotně nám je půjčoval. Předčítati je, zatím co bratr manipuloval s loutkami, to bylo jedinou, výhradní mou úlohou.

Ale tak daleko ještě nejsme, šlo o jeviště a oponu a také tomu se vyhovělo. Představme si věc takto. Když se vstoupilo do světnice, byla na levé straně poblíže dveří chlebovka t. j. pec, ve které se pekl chléb, vytápěla se ovšem z venku a rovněž tam se do ní sázely bochníky. Takové chlebovky byly tehdáž téměř v každém stavení, nyní, za změněného způsobu života, ustoupily všude kamnům, už i proto, poněvadž zabíraly zbytečně mnoho místa. Také já je vyhodil a nahradil vkusným výrobkem známé firmy Suchánkovy ve Vamberce. Na dolejší části kamen jsou postavy Jeníka a Mařenky z Prodané nevěsty, poněvadž pak se tato část i při silnějším ohni málo ohřeje, zavdává to podnět k různým poznámkám, tak o tom, že tento párek nelze nazvatí horkým a pod.

Na téže straně blíže k oknům byl tkalcovský stav strýce Jana a mezi chlebovkou a stavem byl prádelník. Na tomto prádelníku bylo naše jeviště: celý prostor byl oddělen od hlediště plachtou z postele, za kterou bylo dosti místa pro obě hlavní osoby, mého bratra a mne, jenž jsem usedal na chlebovce a zde čítal pohnutlivé neb žertovné kusy divadelní. Z předu byla opona, pořízená z jiné plachty a tak bylo vše v nejlepším pořádku. Před jevištěm bylo hlediště, v něm několik sedadel, kdežto ti, kteří nenalezli sedadel, se postavili kolem. Také dorostlí se dostavovali na představení a ti nám byli nejvítanější, poněvadž platili nejenom kaménky, jako ta drobná havěť, nýbrž skutečnými krejcary ano i groši a šestáky.

Tážete se, nač nám bylo třeba peněz, ale což režie ta byla zadarmo? A pak vždyť u kupce bylo možno dostat pendrek, sladké dřevo, cukrkandl, a to vše stálo peníze a my jich mívali po čertech málo. Což pak není v Písmě psáno, že každý dělník jest hoden mzdy své? A pak jsme nebyli pouze my sami dva, byl tu též Toník Makaloušů, jenž uměl hrát výborně na hřeben a jemuž jsme musili za jeho mistrovské výkony v meziaktích rovněž platiti.

Rádi byste věděli, co se stalo s těmi dřevěnými aktéry, zda existují až dosud, ve kterém případě by snad mohly být vystaveny? Bohužel není tomu tak, dávno už tomu, co se odebraly cestou všeho pozemského, byvše pochovány ohněm, což nyní přichází tak do módy.

Stalo se toto. Když jsme se o něco později přestěhovali z otcovské chalupy, nynějšího mého zboží, na čas do výstavného domu, majetku to sestry otcovy a strýcovy, přeložili jsme tam i divadlo. Tentokráte jsme rozbili svůj stan v rozsáhlém sadu, uprostřed něhož stála hlídačská bouda, z prken zbudovaná. To bylo naše jeviště a zároveň skladiště loutek, zde pak, poněvadž jsme zatím věkem pokročili, jsme se nespokojili vstupným v podobě kaménků, nýbrž jen v penězích.

K tomu cíli si vypůjčoval bratr z kuchyně dva talíře, jak to vídal u potulných komediantů. Jednoho dne nevím už jak se to stalo, jeden z talířů se rozbil. Matka nemající nádobí nazbyt, se rozhněvala a bratra potrestala. Ten pak, jenž byl jak se u nás říkalo, od jakživa „kách“ (prchlivý), chytil loutky jak tu byly a hodil je do ohně, kde bídně zhynuly. Tak bylo znemožněno, aby po padesát a více letech byla uspořádána výstava loutek bratří Jarníkových, jež by zajisté vzbudila zájem nynější generace.