Z notýsku českého Honzy z pohádky/Není kapelník jako kapelník

Z notýsku českého Honzy z pohádky
Není vše zlato, co se třpytí	Není kapelník jako kapelník	Komu není s hůry dáno, v apatyce nekoupí

Údaje o textu
Titulek:	Není kapelník jako kapelník
Autor:	Jan Urban Jarník
Zdroj:	JARNÍK, Jan Urban. Z notýsku českého Honzy z pohádky. Praha, nákladem vlastním, 1922. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Není kapelník jako kapelník. Co je kapelník v obyčejném slova smyslu, jest známo, já však byl jednoho roku v hradeckém Borromaeu kapelníkem v podobném asi smyslu jako kostelník, jímž byl plných 50 roků můj strýc Jan. Zde totiž byla domácí kaple, ve které se sloužila denně mše, jíž jsme my chovanci byli přítomni. Musil zde tudíž někdo býti, jenž by konal v kapli podobné služby, jako to činil můj strýc ve farním kostele sv. Vavřince v Potštýně. A jako on dle Písma „hoden jest dělník mzdy své“ měl z této své hodnosti jakýsi příjem, tak i onen, jemuž služba v kapli Borromaea byla svěřena, měl za to plat, nemýlím-li se, asi 13 zl. ročně, požitek to jakési nadace.

Nevím, kterak se to stalo, že v 6. třídě hodnost ta byla svěřena mně, snad se nemýlím, domnívaje se, že jsem svému předchůdci z dobré vůle tu a tam vypomáhal a to že bylo příčinou mého jmenování. Vždyť já rovněž nalezl podobného volontéra, ale byl v tom rozdíl: Kdežto mne ani nenapadlo, abych počítal za tuto svou dobrovolnou prácí na nějakou sebe menší odměnu, mělo tomu býti u mého pomocníka jinak.

Jednoho dne mne zavolal pater rektor a řekl mi jak následuje: „Jarníku, vám pomáhal ve službě R., musíte se s ním tudíž rozděliti o odměnu.“ Na to já: „Nikoliv, to se nestane, já ho k tomu neměl, to byla jeho dobrá vůle“, já pak ostatně s těmi 13 zl. už disponoval: dal jsem o tuto částku panu rektorovi méně platu a bylo dobře.

Ostatně stal-li se tento jeho návrh po jakési nemilé příhodě, z části mnou zaviněné, nedivím se, že na mne zanevřel. V den sv. Karla Borromejského bylo nám jíti každoročně ke zpovědi a k sv. přijímání. V kapli nebylo tabernakula, bylo tudíž nutno hostií připraviti pouze tolik, aby se dostalo na každého z chovanců po jedné. Jak si vedl v případě tom můj předchůdce v úřadě „kapelnickém“ nevím, já spoléhal na jeptišky, školní sestry, které tu vedly hospodářství, že nadělaly hostií přesně tolik, kolik bylo chovanců a nepočítal jsem jich.

Záhy jsem ovšem viděl, že tomu tak nebylo a také pater rektor zpozoroval věc, ovšem poněkud příliš pozdě, když už se téměř všichni vystřídali. Nezbylo jiného, leč že musil dávat posledním po dvou a ostatní sám požíti, což mu nebylo po chuti. Viděl jsem jeho hněvivé pohledy, jimiž mne stíhal a po mši jsem dostal svůj díl.

Ostatně neměl mne ani jinak v lásce: nemile nesl, že provádím různá allotria, t. j. že se učím několika cizím jazykům, z čehož soudil, že knězem se státi nemíním a že tudíž vlastně do Borromaea ani nepatřím. Snadno pochopitelno, že mně v sedmé třídě hodnost „kapelnická“ byla odňata a dána mému pomocníku. V třídě osmé jsem ostatně opustil Borromaeum, tehdáž jsem již věděl docela určitě, že nepůjdu do semináře a pak, přiznám se, chtěl jsem se takto vyhnoutí úřadu, pro nějž jsem se necítil býti povolán a jenž by mně býval zabral mnoho druhého času.

Z oktavánů byli totiž vybíráni t. zv. prefekti, jejichž povinností bylo, aby v době, kdy se chovanci shromáždili ke studiu v t. zv. museích, dbali o udržování klidu a v případě, že by někteří neposlechli, měli je oznamovati rektorovi, jenž by je povolal „ad audiendum verbum“ a pokáral.

K něčemu podobnému jsem neměl ani chuti ani schopnosti a přece jsem musil alespoň na oko takové úkoly provádět. Tak v třídě před vyučováním bylo mou povinností, abych jako primus stál u tabule a kdybych zpozoroval, že některý z mých spolužáků tropí allotria, dělá hluk, nedá pokoje svým soudruhům, měl jsem takového zlotřilce napsat na tabuli, aby jej professor, jenž měl právě vyučovati, mohl zapsati do třídní knihy aneb jinak potrestati. Také jsem psal a často takových provinilců byla hezká řádka, ale nikdy z toho nic nebylo: prostě proto, poněvadž jsem, jakmile professor vstoupil do třídy, udělal tabula rasa t. j. přichystanou houbou všechna napsaná jména smazal.

To bylo na gymnasiu, ale horší ještě to bylo v Borromaeu samém. Zde totiž tehdejší rektor Dominik Filip, přeje si míti přesné zprávy o všech chovancích, uložil těm, kteří byli nejlepší v příslušných třídách, aby si pořídili zápisníky a do těch aby zapisovali známky, které obdrželi jejich spolužáci, kdykoliv byli vyvoláni. Účel byl chvályhodný: ty, kteří by v některém předmětě nevyhověli, by si býval obeslal a otcovsky je napomenul, aby byli pilnější. Za týmž účelem si dával každou sobotu předkládali sešity se známkami z úkolů.

Dobrou vůlí páně rektorovu jsem sice uznával, na druhé straně však se mně věc nezamlouvala, nemohl jsem se zbaviti myšlenky, že je to jakési udavačství, věc, která se mně odjakživa protivila. Odříci jsem si netroufal, byl jsem tehdáž teprve v nižších třídách a obával jsem se, že bych mohl pro neposlušnost býti z ústavu vyloučen. Podrobil jsem se tudíž, ale vykonával jsem svůj úřad tak, že jsem ukázal jeho absurdnost: Kterak mohl náš představený spoléhat na úsudek žáka? Ostatně byla věc zbytečná, poněvadž professoři, kdykoliv některý z Borromaeistů nevyhovoval, činili o tom sami sdělení rektorovi.

Jak jsem si tedy pří tom vedl? Když jsme přišli v sobotu dopoledne ze školy, shromáždil jsem kolem sebe své spolužáky a kladl jím otázky, který z nich byl v minulém právě témdní a z kterého předmětu vyvolán. Při tom jsem se jich otázal, jak odhadují výsledek zkoušky, jejž jsem současně zapsal do notýsku. Rozumí se, že všichni si přidali alespoň jeden stupeň, rektor pak, vida, co se děje, nahlédl nevhodnost prostředku a upustil vůbec od něho.