Z notýsku českého Honzy z pohádky/Není vše zlato, co se třpytí

Z notýsku českého Honzy z pohádky
(bez nadpisu)	Není vše zlato, co se třpytí	Není kapelník jako kapelník

Údaje o textu
Titulek:	Není vše zlato, co se třpytí
Autor:	Jan Urban Jarník
Zdroj:	JARNÍK, Jan Urban. Z notýsku českého Honzy z pohádky. Praha, nákladem vlastním, 1922. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Není všechno zlato, co se třpytí. Byl kdysi kdesi studující theologie, majstr seminářský, o kterém dovedl tak krásně pěti mistr Viktorin. Ten se neřídil slovy Písma: „Řeč vaše budiž ano neb ne“, nýbrž ke každé otázce, ať šlo očkoliv, odpovídal stereotypním: „Jak se to vezme!“ O této jeho zvláštností se donesla zpráva biskupovi, ten si umínil, že mu dá takovou otázku, ke které bude muset odpověděti dle Písma.

Přišel jednoho dne do semináře, dal si milého majstra předvolati a otázal se ho: „Řekněte mně, smí se v případě, že by nebylo vody po ruce, křtíti polévkou?“ — Majstr odpoví, jak byl zvyklý. Na to biskup : „Ne, ne, jak se to vezme, řekněte zda ano či ne.“ Ale majstr se nedal splést: „Biskupská Milosti, jak se to vezme; je-li to polévka, která přichází na stůl Vaší Biskupské Milosti, pak rozhodně ne, jde-li však o tu, které se nám dostává v semináři, není překážky!“

To, co zde vypravuji, mám od jednoho ze svých spolužáků, někdejšího faráře v městě sousedícím s Prahou, možná že se to skutečně stalo, možná že jest to smyšlenka ve shodě s italským „Se non è vero è ben trovato“, ale to, co budu nyní vypravovat, to se skutečně sběhlo a mohlo míti pro mne samého osudné následky.

Za svých studií na gymnasiu Králové-hradeckém bydlel jsem po několik roků v chlapeckém semináři, zvaném Borromaeum, stravu však, obědy a večeře, jsem si musil vydělati v sousedícím semináři theologickém. Služba ta byla jak následuje. Několik borromaeistů mělo povinnost přisluhovati jako sklepníci majstrům při jídle a za to se jim dostávalo odměny v podobě zbytků, jež vždy tři majstři ponechávali pro dva sklepníky na talířích.

Vlastně nešlo pouze o posluhu při jídle, už dříve bylo jim chystat vše, čeho bylo třeba, na stoly. Já, jenž jsem vstoupil do gymnasia teprve po ukončení 14. roku a byl kromě toho postavy poměrně vysoké, jsem měl snad právě proto na starosti věci vesměs veliké: prkénko na krájení masa, k tomu nože a vidličky a velké lžice naběračky. Leckdy scházelo něco z věcí, jež služky nahromadily v jídelně na stoly k tomu určené, odkudž jsme je roznášeli po stolech, tu pak se moji kollegové postavili před okénko vedoucí do kuchyně ohlašujíce, co jím chybí a očekávajíce, že jim to služky vyhledají a donesou.

Já tak nečinil, prováděje to, čemu se říká amerikanismus, už tehdáž: Kdykoliv mně něco chybělo, šel jsem do kuchyně a tam tak dlouho hledal, až jsem konečně hledané nalezl. Za to mne měla velice ráda traktérka, t. j. paní, která za určitou náhradu připravovala majstrům jídla. Ostatně byl ještě jiný důvod: měla vedle dvou dcer také syna Theodora, jehož jsem pocvičoval poněkud v jazycích klassických a této své příchylnosti dávala makavý důkaz každého pátku. V tento den byl přirozeně v semináři půst, zato se pekly buchty, dobré buchty, snad až příliš dobré, neboť chutnaly i pánům majstrům, takže podíl náš, sklepníků, býval menší než bychom si byli přáli.

Tu se jevila pro mne přízeň paní Peřinové — tak se totiž nazývala vládkyně seminářské kuchyně — způsobem velmi příjemným: neopomenula totiž nikdy uštědřiti mně několik těch vábných pátečních výrobků svého kulinářského umění i přál jsem si, aby takových pátků bylo v témdni více.

Tohoto úvodu bylo třeba, aby vysvitlo jasně, co následuje.

Jednoho večera chutnala pánům majstrům u mého stolu polévka — dostávalo se jim jí totiž i večer — tak velice, že se na všechny nedostalo, byl jsem tudíž vybídnut, abych požádal paní Peřinovou o trochu polévky. Jenže neužili pří tom slova „polévky“, nýbrž prostě „vody“.

Já jako pravý „jarník“ (kteréhož slova se někde na př. v Jaroměři užívá ve významu „pitomá ovce“), postavím prázdnou mísu do okénka a spustím : „Paní Peřinová, páni majstři si přejí trochu vody“. Ona jako by neslyšela. Opakuji tudíž výzvu, opět nadarmo i učiním tak po třetí, tentokráte s důrazem. Tu teprve vidím pí Peřinovou, obra v podobě ženy, ana se postaví před okénko a zatknouc pravici v mohutný bok a držíc v levici měchačku, se na mne osopí slovy: „Co to povídáte, Jarníku, to že je voda? vždyť je to polévka!“

Teprve tu jsem pochopil, proč nechtěla paní Peřinová slyšetí o vodě a střelhbitě se mně v mysli vybavila hrozná myšlenka, jak osudné následky může tato příhoda pro mne míti: zanevře-li moje dosavadní příznivkyně a buchtodárkyně na mne, nebude mně více doplňovati můj páteční příděl, jak to dosud činila. Udělal jsem tudíž takový sedmibolestný obličej, že byla zjevná moje nevina a přízeň paní Peřinové a její buchty mně zůstaly zachovány.