Z notýsku českého Honzy z pohádky/Komu není s hůry dáno, v apatyce nekoupí

Z notýsku českého Honzy z pohádky
Není kapelník jako kapelník	Komu není s hůry dáno, v apatyce nekoupí	Kdo se povyšuje, bývá ponížen

Údaje o textu
Titulek:	Komu není s hůry dáno, v apatyce nekoupí
Autor:	Jan Urban Jarník
Zdroj:	JARNÍK, Jan Urban. Z notýsku českého Honzy z pohádky. Praha, nákladem vlastním, 1922. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Komu není s hůry dáno, v apatyce nekoupí, zde aplikováno na to, o čem chci vypravovati, by se mohla slova „v apatyce“ zaměníti slovy „ve škole“. Já totiž byl od samého začátku až do ukončení středoškolských studií hrozným slabochem nejprve v počítání a pak v matematice. Na obecné škole byla pro mne trýzní „velká násobilka“ t. j. násobení čísla o dvou místech rovněž dvoumístním číslem, na př. kolik je 15 násobeno 19? A to se muselo vypočítat a k tomu rychle v hlavě.

Já na štěstí byl po několik roků v 2. třídě potštýnské dvojtřídky spolužákem svého staršího bratra, ten pak měl vlohy, které chyběly mně a tak nezbylo jiného, leč spoléhati na to, že mně bude napovídati, bez něho bych býval plaval právě tak jako herec, jenž se nenaučil řádně své roli. Tato neschopnost se mnou rostla a divím se věru, jak jsem mohl s tímto nedostatkem vloh matematických prodělati gymnasium a k tomu ještě býti v lokaci vždy prvním a konečně proplouti mezi úskalím maturity, kde Scyllou pro mně byla fysika a Charybdou matematika. Však to se mnou tehdáž vypadalo bledě a mám úmysl se o tom zmíniti.

Ostatně měla věc prasknout už na počátku kvinty. Tato třída bývala vždy a všude postrachem slabochů v matematice, jakým jsem byl já; zde se totiž učilo algebře, o které jsem slyšel zvěst, že mně vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. A k tomu se přidružila jiná ještě pohroma: věděli jsme, že naším professorem tohoto předmětu (čili „zástoje“) bude professor Jandečka. Tehdáž jsem ještě nevěděl, že působil kdysi v t. zv. filosofii professor, z něhož šla právě tak hrůza, jako z Jandečky, professor, jehož jméno mělo týž kořen, totiž Jandera.

Jednou měl žáka s nadáním matematickým právě tak nepatrným jako já. Byl to baron Schrenk; Jandera mu předpovídal, že z něho nikdy nic nebude, ale v tom se přepočítal: Schrenk šel do semináře a postupoval od stupně k stupni, až se konečně stal arcibiskupem v Praze. Vzpomněl si na svého bývalého přísného učitele, pozval ho jednoho dne k obědu, při čemž mu vytkl nesprávnost jeho proroctví. Na to Jandera: „Pravda, arcibiskupem Jste se stal, ale dobrým matematikem nikoliv.“

A co ďas nechtěl. Právě s tímto obávaným učitelem Jandečkou jsem se dostal na začátku páté třídy bez své viny do konfliktu, jenž málem by byl znemožnil mé další studium v Hradci Králové. To se stalo takto.

Téhož roku jal jsem, poněkud pozdě, choditi do hudebního ústavu Krškova, položeného přímo proti budově gymnasijní. Abych ztratil co nejméně čašu, vybral jsem si dobu od 1—2 a přicházel jsem do školy často v poslední chvíli. Jednoho dne opozdiv se opětně, spěchám ke 2. hodině z ústavu, když tu uzřím před sebou jednoho ze spolužáků, jenž se nazýval Wagner. Tento náhodou se obrátiv, spatřil mne a přidal ihned do kroku za účelem, jenž mně v té chvíli nebyl jasný, ale o němž jsem uslyšel o chvíli později.

Wagner vstoupiv do třídy, vybídl spolužáky, aby byli tiše tak, abych se musil domnívati, že je professor už v třídě a jakmile vstoupím, aby mne hlučně přivítali. Stalo se, ale co se stalo ještě horšího? V patách za mnou kráčí kolem třídy, ubíraje se do ředitelny, prof. Jandečka. Slyše ten řev, vrazí do třídy, postaví se přede mne a zvolá : „ Jarrníku, (rr označuje zvláštní způsob hrčivého r, jak je vyslovoval obávaný professor), co to bylo?“ Já vypravují úplně dle pravdy, co se stalo, že totiž jakmile jsem vstoupil, všichni se jali volati: „Sláva Jarníkovi, at žije Jarník!“

Tím jsem myslil, že je věc pro mne vyřízena, ale chyba lávky! Jandečka, slyše to, se na mne osopil slovy: „I vy nestydatý člověče, já vám dělám kázání a vy se opovažujete smátí se mně do očí?“ Při tom mával stříbrem okovanou holí nad mou hlavou; jen jen dopadnout! Na to opustil rozlícen třídu vysloviv pohrůžku, že ještě uvidím.

Lze si pomysliti, jak mně bylo: věděl jsem, že zasedne-li si na mne, neobstojím. Na štěstí věc se sběhla na samém začátku školního roku, mohl jsem tudíž doufati, že budu přijat jinde, na př. v Litomyšli. Ale nedošlo k tomu, nedošlo proto, poněvadž se věc uspokojivě vysvětlila a ten, jenž ji vysvětlil, byl sám syn professorův, můj spolužák Václav. Ovšem ve vlastním slova smyslu byli jsme spolužáci teprve několik dní, až do IV. třídy byly tehdáž v Hradci paralelky, mladý Jandečka byl v druhé paralelce a teprve v V. jsme se sešli.

Snad proto, ale ještě více z respektu před jeho otcem, jsem tenkráte ještě mladému vykal, i řekl jsem mu asi toto:

„Václave, vy mne přece znáte, ani mne nenapadlo se smáti, spíše mně bylo do pláče, že mne váš pan otec tak nespravedlivě vyplísnil: mám-li usměvavou tvář, za to nemohu, tu mám po matce.“ A Václav vysvětlil, vysvětlil tak dobře, že byl professor ke mně nadále jako milius. Snad zašel v tom až příliš daleko, což mně ostatně nebylo dvakrát příjemno. Professor Jandečka měl totiž zvyk, že přednášeje se nepostavil k tabuli, nevzal křídu do ruky, nýbrž chodil po třídě s rukama vzadu založenýma a diktoval některému z žáků. A tím žákem, jak byl rok dlouhý, jsem byl já.

Pro mne, slabého v matematice, to mělo následky nepříjemné. Kdežto ostatní si mohli výklady páně professorovy psáti do svých sešitů, nemohl jsem tak učiniti po celý rok. Ovšem soudil při tom snad, že jsem takto mohl něco pochytit, nezkoušel mne tudíž a dal mně v pololetí i na konci roku známku výbornou.

Písemní práce jsem ovšem musil dělati, ale to se nějak obešlo: co se týče prací domácích, kolovaly mezi námi sešity, ve kterých o třídu vyšší výborný matematik Vincenc Strouhal veškeré úkoly ve cvičebnicí obsažené rozluštil a odkud jsme dle Vymazalovy methody „snadno a rychle“ opisovali, co se pak t. zv. komposic týče, seděl vedle mne výborný matematik, od něhož jsem věc pěkně opsal, on pak zase se přiživil u mne, kdykoliv šlo o komposice z latiny a řečtiny.

Po kvintě jsme obávaného professora více neměli: Když jsme byli v VI., vyžádal si dovolenou za účelem sepsání nějaké učebnice, v VII. pak nás už nechtěl, poněvadž nás, jak pravil, jiný professor zatím pokazil.

S tím však pro mne kvintánská algebra neskončila, bylo mně souzeno, snad k mému prospěchu, abych si s ní pokazil celé i prázdniny. Mezi mými spolužáky byl totiž jeden, jenž byl v tomto předmětě právě tak sláb jako já, ale měl neštěstí, že si na něho Jandečka skutečně zasedl. Ostatně snad to byla od něho jen domněnka, ale taková, že musila vésti k propadnutí žáka, který jinak byl mezi prvními s vyznamenáním. Jakmile byl vyvolán k tabulí a měl řešiti nějaký úkol, počal se třásti, úkolem nehnul a byl poslán na své místo s ujištěním, že má dvojku.

Ký div, že měl hrozný strach před semestrální zkouškou na konci roku, postěžoval si otci z nedalekého města, ten mu opatřil a přivezl lékařské vysvědčení dokazující, že musí do konce roku z důvodů zdravotních studium přerušiti a zkoušky teprve počátkem následujícího roku vykonati. Vyhledal při tom současně mne s přáním, abych o prázdninách k nim přijel a jeho syna ke zkoušce z matematiky připravil. Bránil jsem se všemožně, ukazuje k tomu, že bych já sám potřeboval pomoci, nic naplat, nebylo mně uvěřeno: muž ten tak dlouho do mne mluvil, že jsem konečně slíbil a slib ovšem dodržel. Den co den jsem vstával časně z rána, abych nadřel to, co jsem ve dne svému žáku vtloukal do hlavy, k večeru pak jsem chodil na procházku po lukách město obklopujících pohlížeje jako Mohamedán k Mekce stranou, na které leželo mé rodiště, Potštýn, kde moji kamarádi beze mne užívali všech rozkoší prázdninových. A k tomu byla tenkráte, pamatuji se na to, ačkoliv od té doby uplynulo plných 55 roků, po celé léto pohoda právě tak krásná jako letos, ano ještě krásnější, poněvadž nebylo vše suchem spáleno.

Jest to ode mne zajisté dětinské, ale nemohu si pomoci: kdykoliv si na věc vzpomenu, vždy se plísním, že jsem neměl tehdáž povolovali, poněvadž jsem tak uškodil sobě a neposloužil platně svému spolužáku, ačkoliv ovšem jinému professoru počátkem následujícího roku vyhověl.