Z dob poddanství/O lovu Vácslava krále/III.

Z dob poddanství — O lovu Vácslava krále Josef Braun
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Z dob poddanství. Praha : F. Topič, 1893. s. 20–25. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Dobrý rozmar králův druhého dne již se neobjevil. Když k večeru honba v hlubokém lese byla ukončena a všickni lovci kol pána svého se shromáždili, nevítaly je jako včera žerty královy a veselé otázky, mnoho-li kdo z nich ulovil. S málem by se byli mohli lovci dnes pochlubiti. Jako by dnes byli měli učarováno — výsledek lovu dnešního sotva by pro všechny stačil na večerní hod. Král Václav ulovil ze všech nejméně — však také nejméně toho byl pečliv. Podivné, sotva jeho nejbližším důvěrníkům vysvětlitelné chmury, jež v posledních dobách občas mysl jeho opanovaly a čelo mu chmuřily, také dnes jej zaujaly.

Družina jeho, ana na blízku krále svého v libém večerním chladu pod obrovskými sosnami v korunách šumícími odpočívala, všecka utichla.

Ani královi miláčkové, pan Ojíř z Friedberka a Reimar ze Zwetru, neodvážili se nesmělou otázkou přerušiti přemýšlení královo, jenž mlčky před sebe do husté, bující trávy zíral. Na jeho čele hlouběji než kdykoli jindy rýsovaly se vrásky předčasného stáří, ostré tahy jeho tváře jevily unavení, nudu i vnitřní nepokojnosť. Konečně pozdvihnul hlavu, a pohled jeho upřel se na Ojíře z Friedberka.

„Ještě zítra zkusím, bude-li mne lov těšiti,“ prál unaveným hlasem. „Ne-li, tedy pozejtří vrátíme se na Křivoklát a pak do Prahy. Ale teď již se hněme — mám hlad a toužím po odpočinku. Pojedeme k Drslavicům — ano, k tomu starci bláznivému — ale u všech všudy, kdo z vás zná cestu k jeho dědině? Dříve jsem na to ani nevzpomněl — naposled budeme tu do noci blouditi na zdařbůh!“

„Nikoli, Milosti Královská,“ ozval se Ojíř z Friedberka, „zastavil jsem odpůldne v lese sedláka z německé vsi, jenž všech zdejších cest dobře je povědom; rád nás nyní až k Drslavicům uvede —“

A již volal na sedláka, jenž mezi psovody a sokolníky sobě hově sáhodlouhými skoky k pánům pospíchal.

Za malou chvíli hnula se všecka družina. Cesta vedla hlubokým lesem, kdež začasté koně i pěší zaklopýtli o kořeny obrovských stromů či vyhnouti se musili pňům stromů bouří vyvrácených a na vlhké lesní půdě zvolna trouchnivějících. Nejméně pohodlnou byla kořistníkům, kteří zabitou kořisť za družinou nesli, dle výslovného rozkazu králova, aby v dědině k večeři bylo čerstvé zvěřiny do hojnosti.

„Nu, bude-li to!? Což nás vedeš do pekel!?“ nevlídně otázal se král německého sedláka, jenž koně jeho v čele družiny jedoucího za uzdu vedl.

Sedlák v hluboké uctivosti odpovídal, rukou před sebe mávaje; ale král Václav při vší důkladné znalosti jazyka německého, v němž tak se mu zalíbilo, nerozuměl.

Avšak Reimar ze Zwetru, německý zpěvák, jenž při dvoře krále českého útulné našel hnízdečko, hned byl při ruce. Vyptav se znova sedláka sám vysvětloval králi: „Ještě malou chvíli, Milosti Královská, a dojedeme k úžlabině, na jejímž konci přestává les a nedaleko jsou Drslavice —“

„Pak dej rozkaz, Reimare, aby dva lidé pospíšili před námi nakázat v dědině, by se tam připravili, že přijíždíme —“ děl krátce král, povoliv uzdu svému ušlechtilému vraníku.

Trvalo však ještě dosti dlouho, nežli dostali se v dlouhou, táhlou úžlabinu, s obojí strany jako loubí stíněnou proplétajícími se větvemi obrovských dubů a buků. Bylo viděti, že na jejím konci přestává les a počíná vzdělaná půda.

Nepřejeli ještě ani polovinu lesní úžlabiny, když poslové vyslaní do dědiny oznámit příchod družiny, rychle se vraceli.

„Královská Milosti,“ oznamoval starší z nich, „rozkaz jsme oznámili, — ale podivno — celá dědina tam jest vzhůru —“ a služebník se zamlčel, jako by obával se krále popuditi. „Však vladyka sám přichází Královské Milosti vstříc —“

A vskutku, v malé chvíli zjevil se na druhém konci úžlabiny zástup mužů, nejméně třikráte četnější nežli družina královská. Král ani si v prvé chvíli nepovšimnul, že jsou ozbrojeni. Hle, již se při počátku úžlabiny zastavili, východ z lesa jako živá zeď tarasíce.

„Jdou mne přivítat. Mohli toho věru zanechati,“ pomyslil král, uvyklý na hlučná vítání četného lidu — však již oko jeho zvědavě upjalo se na postavy tří mužů, kteří od ostatních Drslaviců se oddělivše králi vstříc chvátali. Za malou chvíli stanul před králem vladyka Přeboj, provázen dvéma mladými muži. Všickni tři ozbrojeni byli meči i luky; průvodčí Přebojovi podpírali se o dřevce, jichž dlouhé, přiostřené hroty mohly se státi strašlivými.

Král trhnuv uzdou, zastavil svého koně. Všecka družina se zastavila.

„Co znamená toto vaše ozbrojení, vladyko?“ zeptal se král přísně. „Což táhnou lidé tvoji do boje?“

„Přišli k uvítání Královské Milosti, jasný pane,“ odtušil zvučným a pevným hlasem vladyka, „možno však, že také v boj. Vše jen na tobě, jasný pane, záleží. Chci dostáti svému slovu jako věrný Čech: ráčíš-li chovati se ke mně jako spravedlivý král, jenž nestrpí té křivdy, kterou cizí osadníci mi způsobují, jsem já i lidé moji nejvěrnějšími služebníky tvými a s jásotem povedeme tě, jasný pane, do své dědiny. Jestli však oslyšíš prosbu mou, nemohu býti tvojím hostitelem a všickni mužové, kteří tamto se zastavili, budou do posledního dechu a staň se co staň brániti vám příchodu do naší dědiny —“

Tvář králova zbledla.

„A ty se opovažuješ s takovouto řečí odbojnou sám před tvář mi vstoupiti?“ vyrazil král z hrdla hněvem a pohnutím sevřeného. „Ty nevíš, že mohu na tomto místě, před očima tvých zhubiti tě jako červa, jenž z prachu země člověku chce vzdorovati?“

„Bys to učinil,“ odpověděl vzdorně vladyka, „jasný pane, věz, že ani jediný z vás nevyšel by z lesa tohoto. Moji lidé zrakem sokolím pozorují z dálky, bude-li mi ublíženo. Života na mé slovo se odvažují jen z lásky ke mně — a hle, jasný pane, ty jsi včera řekl, že u našich lidí není svornosti, věrnosti, obětavosti — — Bude-li mi ublíženo, neb dám-li jim rozkaz, do poslední krůpěje budou se bíti. Avšak to se nestane, jasný pane, viď — ty jediným slovem zjednáš právo starému vladykovi, a on i jeho rod budou navždy věrnými tvými v dobách bouře i neštěstí. Ó pane, naposled žádám, slyš hlasu mého, rci to slovo, rci —“

A hlas starcův zachvíval se nyní vroucností, s kterouž až ze hloubi duše žádosť svoji pronášel. Ale král jej přerušil.

„Ano, vyřknu slovo,“ zahřměl prudce, bodnuv bezděky koně do slabin, až se tento vzpjal, „ale takové, aby tento odboj krvavě a jiným pro výstrahu byl potrestán —“

„Budiž,“ zvolal vladyka. „Ale ta krev padne na hlavu tvou, králi —“ a hrozivě stisknul jilec svého meče. „Není odbojem, když stojím na právu svém a volám tebe ku spravedlnosti!“

„Táhni k svým!“ rozkřiknul se král. „Myslíš, že budu se já s tebou bíti, abych potřísnil ruce své krví chlapskou? Na vás stačí sedláci nebo žoldnéři! „Reimare, Ojíři,“ obracel se ku svým milcům, „pošlete do okolních německých vsí, ať ihned všickni osadníci ozbrojí se a vytáhnou na tyto chámy. Do rána nechť není z tohoto zpupného rodu odbojcův ani hlavy na živě. Já tak rozkazuji —“

Nyní sám pan Ojíř, nejmilejší z králových milých, popojev ku králi, naklonil se k němu.

„Milosti Královská, nerač k této práci krvavé volati německé vystěhovalce,“ děl hlasem přitlumeným. „Rozneslo by se po vší zemi, že byli to Němci, kteří vyhladili jeden český rod. Třeba to bylo ovšem na výslovný rozkaz Tvé Milosti, ráčíš se domysliti, jak vítaná by to byla zpráva pro všecky nespokojence po celé zemi, a my všickni Němci bychom vešli ještě u větší nenávisť. Ale račiž poslati na Křivoklát — tam jest paží právě zrovna tolik, co jich potřebí ku vyhlazení odbojníků, a jestli si pospíší, mohou tu býti již za jitra —“

„Nuže, na Křivoklát!“ zvolal král. „Všecko, co unese zbraň, ať vytáhne z hradu, budeme je tu očekávati. Vyšli posla bez meškání —“

„Vidím, že chceš hrubou přemocí vyhladiti můj rod, králi,“ děl vladyka, prudce oddychuje. „Avšak moji lidé ničeho nezavinili. Jenom na mé slovo vytrhli z dědiny, a také na mé slovo domů se vrátí spokojena. Jen já jsem vinen a na soud tvůj i kmetů zemských se odevzdávám pro ušetřeni nevinných —“

A vladyka, pokynuv oběma průvodčím svým, aby vrátili se, odepínal svůj meč.

V té chvíli přistoupil znova pan Ojíř ku králi a nakloniv se s koně, šeptal mu cosi do ucha.

„Udělám tedy dle tvé rady,“ odpověděl mu král a obrátil se ku vladykovi. „Nechci tvého meče, ale ani života tvého a tvých lidí. Opovrhuji jimi příliš, než abych dopustil, by buřiči tobě podobní po všem království pro vás se bouřili. Ale víš, že nejmírnější trest na odboj proti králi jest vypovězení ze země: nuže, můj ortel zní, abys do týdne se vystěhoval z dědiny přes hranice zemské. Tak tebe citelněji potrestám, a věz, že tvoje dědina a všecek statek Drslaviců připadne osadníkům německým —“

A zlobná radosť při tomto výroku zahrála lící královou.

„To slovo nestačí! Chci pořádný soud!“ vzkřiknul vladyka, rychle sobě meč připínaje. „Chci kmety zemskými být vyslyšen, chci —“

„Táhni, zbojče!“ zahřměl král.

„Zahub mne v této chvíli, králi,“ volal vladyka. Líce jeho sesínavěly a oko sršelo blesky. „Ale nezahubíš-li, věz, že tvému výroku se nepoddávám. Tys mi půdu otců mých nedal, nedopustím, abys mi ji vzal beze soudu a odsouzení řádného. Ano, z dědiny své neodejdu a podstoupím se svými boj sebe strašlivější, proti přesile sebe větší. Na té půdě, kterou od otců jsme zdědili, zemřeme do posledního — staří i mladí, mužové i ženy, dívky i děti, ale neopustíme ji —“

„Pryč, cháme!“ zvolal král, koně svého obraceje. „Budeme přenocovati v lese,“ děl ku svým, bodaje vraníka.