Z dob poddanství/O lovu Vácslava krále/II.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: II.
Autor: Josef Braun
Zdroj: BRAUN, Josef. Z dob poddanství. Praha : F. Topič, 1893. s. 12–20.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Štěstí mu přálo. Vyšed z houštin, octl se jen několik kroků od místa, kde na měkkých, na mechu prostřených čabrakách několik mužů v drahocenných, pestrých oděvech cizího střihu sobě hovělo. Jeden z nich prozpěvoval pěkným, zvučným hlasem jakous píseň německou a ostatní mlčky jej poslouchali, těkajíce zrakem svým po mýtině, kdež psovodi, sokoláři se svými chrty a sokoly tábořili a ostatní z družiny buď lehký stan rozbíjeli či při ohni vesele praskajícím loveckou večeři chystali se připraviti.

Zjev vladykův překvapil zpěváka, jenž zmlknuv, tázavě pohlédnul na své druhy. „Ten zde v lese zabloudil,“ prál jeden z nich vesele a zvednul se. Vysoká jeho postava pyšně se vztýčila, oděna šatem ze zelenavého aksamitu zlatem lemovaným; v jeho ruměnné, vědomí neobmezené moci zračící tváři jevil se nyní dobrý rozmar a vlídná blahosklonnosť, s kterou na vladyku pohlížel.

„Však nic se neboj brachu a pojď jen k nám,“ volal vesele na Přeboje. „Vidím ti na šatě, že jsi tu z okolí z nějaké české dědiny. Přicházíš právě vhod, abych mohl po tobě do vaší dědiny vzkázati, že přijedu k vám zejtra na noc, abyste se přichystali nás uhostiti. Snad bude pohoštění vaše lepší,“ dodal se smíchem, „nežli tam těch německých sedláků, kteří mne ani do vsi neuvedli —“

„Milosti královská,“ promluvil nyní jeden z mužů, kteří hovivše sobě s králem, nyní zároveň s ním povstali. Byl to ten, jenž prve zpíval. „Ráčil bys křivditi krajanům mým. Vždyť ještě před samou vsí ráčila Milosť Tvá přistoupiti k nápadu Ojířovu, abychom jednou k vůli změně pod širým nebem přenocovali. Vím, že krajané moji tam v té vsi tuze jsou neradi, že Milosť Královská neráčila u nich pobyti, ač nejsou dosud tak tu zařízeni, abychom od nich jak v českých dědinách mohli dokonale býti uctěni. Ještě že aspoň tím mohou se utěšiti, žes ráčil přijati ten sud rýnského —“

„A ten také zde pod boží oblohou na zdraví těch osadníků vypijeme!“ zvolal vesele král. „Ty ale, milý Reimare, musíš první hluboko do korbelíku nahlédnouti, aby se ti v mozku rozbřesklo a abys rozeznal, kdy mluvím vážně a kdy žertuji. Však již pojď, brachu —“ obracel se k vladykovi, jenž peřenou čapku svoji smeknuv, uctivě, ale pevným krokem k muži v zelenavém šatě se blížil. Poznal na první pohled Václava, krále českého toho jména Prvního. „Pověz nám, jaká náhoda tě sem přivedla!“

„Ne náhoda, jasný pane, spíše nehoda,“ děl klidným hlasem Přeboj.

Ale král prudce jej přerušil.

„Tys Přeboj Drslavic, viď! Aj, dobrý starče, konečně tě vidím přece na živu! Mnohdy jsem na tebe vzpomenul, ale myslil jsem, že dávno jsi již složil své kosti! A zatím vidím, že skorem nic jsi se nezměnil. Jistě znáš byliny, které dají léku proti věku —“ a obrátiv se ku svým dvořanům mluvil německy: „Hle přátelé, to ten bylinář, který tak statečně bil druhdy Tatary a tak moudře hojil raněné, co jich mongolská zbraň k zemi sklátila. Toť on, o němž říkám, že by k němu všickni lékaři moji měli jíti na učení —“

„Ráčíš, jasný pane, zahanbovati neumělost mou,“ skromně podotýkal Přeboj.

„Nu a zdaž vzpomínáš, starý brachu, jak jsme se na Tatary hotovili!?“ přerušil jej znova král. „Hle, dnes se mi zalíbilo tábořiti tak jako tehdy před lety. Kde bych se byl nadál, že tebe tu uvítám! Ah, dobře, vzpomínám, že jsi tu někde v okolí domovem. Hle, už bych skorem nadobro zapomněl, kde jest sídlo rodu tvého. Ale ty jsi sám tím vinen a, kdybys nám se tu nyní nezjevil, byl bych tě snad uviděl, až bych snad někdy v nemoci byl nucen dát tě vyhledati, bys mi pomohl.“

Král na malý mžik se zamlčel, a vladyka dohádal se v duchu, že bezděčné připomenutí na nemoc běh královy řeči stavilo. Slýchali často, že vzpomínka na smrť děsívá krále v některých dnech jako příšera, a že i když král v nejlepším rozmaru se nachází, dovede nitrem jeho zachvěti, veselou mysl zaplašiti a čelo zachmuřiti. Lidé také říkali, že král jen proto od nějakého času nemůže snésti zvuk zvonů, poněvadž zvonění připomíná mu jeho pohřeb. Vladyka byl v duchu povděčen, že král v nezměněném rozmaru dále pokračoval:

„Vidíš, jak jsi tu zapomenut od celého světa v těchto zapadlých lesnatých koutech. Proč jsi se neukázal již tak dlouho v Praze mezi sobě rovnými? Jistě bys byl jedním z předních, neboť vím, že, jak mnoho jest tvých let, tak mnoho máš moudrosti i poctivosti. Však pojď, nic se neostýchej a usedni mezi nás —“

Dvořané královi jen ztěžka zatajili svoji nelibosť nad přílišnou blahosklonností rozjařeného krále, když tento, překypuje dobrým rozmarem, starého vladyku vedle sebe usadil.

Reimar ze Zwetru, jenž prve byl zpíval, a Ojíř z Friedberka, oba Němci a přední královi miláčkové, s patrným pohrdáním zasedli opodál, jako by štítili se osmáhlého, spečeného starocha s dlouhým, nestřiženým hlasem, cosi po německu sobě šeptajíce.

Král si jich nepovšimnul, ale bystrozrakému starci neušel jejich pohrdavý odpor.

Žluč v něm zkypěla. Ale bylo nutno vůči důstojnosti královské se přemáhati. Umínil si v duchu, že nedá se tu ani na chvíli déle zdržeti, než co záležitosť svoji o té bučině, Němci zachvácené, s králem vyjedná.

Zatím přineseno víno a král hojným douškem hrdlo zavlaživ, pobízel vladyku: „Ochutnej, jak výborné to rýnské. Dobře mají tito němečtí osadníci, že ani v zemi naší nezapomínají na vlasť svou, když tato tak dobré víno rodí! A pak mi odpověz na mé otázky, proč jsi v těchto zapomenutých končinách tak zapadnul jako samotářský krahujec —“

„Jasný pane,“ odvětil Přeboj, chváleného vína jedva rtem se dotknuv. Netoužím po hlučném světském životě. Žiju ve své dědině po starobylém řádu, jak od sta let žili naši předkové. Jako nejstarší svého rodu jsem jeho hlavou, pánem a otcem. Všickni Drslavici, co jich jest v rozsáhlé dědině, jsou mými nebo od mých bratrů dětmi, vnuky a pravnuky. Jsme jedna velká rodina a milujeme se, jak sluší vlastní krvi. Slovo mé jim svato. Do ohně by se pro mne odvážili. Proč bych toužil od lásky svých dětí a pospíchal od krbů svých předků —“

„Ale v Praze,“ přerušil jej kvapně král, chápaje se poháru. „Tys přece nad jiné z domácích —“

„Rač odpustiti, jasný pane, že hned při počátku tebe vyrušuji,“ děl pevně vladyka. „By i lásky mé k rodné dědině nebylo, ty všecky věci, o nichž z Prahy doslýchám, jsou takové, že bych z těchto lesů na cestu do Prahy ani paty nevytáhl. Jsem ještě z těch starých, kterým stačí staročeský řád a mrav a prostota předků našich. Tací jsou tam prý už jen ku posměchu mezi vzácným panstvem, které ač původu jest domácího, oblibuje si cizinský mrav, cizinský kroj, cizinská jména, erby i kratochvíle. A mně nad to všecko milejší jest moje říza starodávná, jakou i předkové moji nosili. Zdaliž bych tedy také nebyl ku posměchu a na pohrdu, rač se jen ptáti, jasný pane, dvořanů svých —“ a při těchto slovech starý vladyka letmo vrhnul pohled v tu stranu, kde hlavy králových milců k sobě se klonily. „A pak —“ dodal „tam v Praze u lidí vzácných řeč německá přichází do obliby, mně ale nade vše sladce zní mluva, kterou zpěvánky mateře mé mne uspávaly. Promiň, jasný pane, té upřímnosti starého vladyky.“

Král neodpovídal.

Ojíř i Reimar již se radovali, že dobrý rozmar jej přechází.

„Vidím, že jsem se klamal!“ prál po chvíli. „Vidím, že ani ty nejsi dosti moudrý, aby si se hodil do toho nového světa, který ze starého chci přetvořiti. Pak se vy staří divíte,“ zvolal živě, „že tak jsem Němcům nakloněn a že je v zemi své osazuji! Nenašel jsem u nich u všech, co jich již jest po Čechách, v městech i na venku, tolik smělosti, odporu a odvážlivosti, co u tebe jediného za kratičkou chvíli. Ano, tak jste od malička uvykli jeden každý svobodně, dle vůle a zvůle vlastní osoby se pohybovati, mluviti a jednati, že těžko jest vám vládnouti. Neznáte ani pravé poslušnosti k panovníku, která nutna jest v každé zemi, kde má býti dobrý řád. Nedovedete se tedy také podříditi nejen osobě, ale myšlénce, nemáte oddanosti, obětavosti, svornosti —“

„Křivdíš, jasný pane, lidu svému!“ zvolal vladyka, nic nehledě na to, že král nad tímto málo uctivým přerušením řeči své nelibě vraští čelo. „Ó bys ledví jeho lépe byl zkoumal! Na svém rodě mohl bych ti ukázati, co jest v něm oddanosti, obětavosti, svornosti a všeho, co u cizích osadníkův vyhledáváš. Ale lásku musí míti k tomu, čemu mají se podříditi a zač obětovati, ať jest osoba či cokoli jiného. Že moji mne milují, do ohně by se všickni pro mne a na mé slovo odvážili —“

„Ještě jsi je, vladyko, nikdy do boje nevedl,“ usmál se král pohrdavé. „Nevím, zda by za tebe či na tvé slovo vydrželi ve hvízdotu šípů smrtonosných, a nemajíce jedenkaždý osobního podílu a zájmu na výsledku boje, zda by se nerozprchli, aby každý jednotlivec uchránil vlastní kůži svou. Nemluv, pokud jsi nezkusil!“

„Ale také ty, jasný pane, jsi nezkusil!“ povzdechl vladyka, násilně potlačuje prudkost svého hnutí. „Kéž bych o jiném tě mohl přesvědčiti! Však vidím, že takouto rozmluvou sotva bych cíle došel. Vyznávám to, — mním, že chceš býti vladařem spravedlivým a prospěti k dobru země své, ale stezky tvoje, jasný pane, uchýlily se od pravé cesty, poněvadž nepoznal jsi lidu svého. Leč dnes ještě v jiné věci račiž nakloniti milostivě svůj sluch, abys po královsku mohl zjednati spravedlnost mně, sluze svému —“

„Nuž —“ a král upjal zvědavě svůj jiskrný zrak na Přebojovu tvář. Jasnou jeho tvář halila již lehká chmura a překypující jeho rozmar mizel, přes to však, k velikému podivu dvořanů svých, nevyšel král dosud z dobré míry.

„Jedná se o bučinu —“

„O jakou bučinu?“ vyrušil král nedočkavě vladyku.

„Tamo u potoka, nedaleko vsi německé. Patří ode dávna rodu mému. Mohu to prokázati. Teď ti cizí osadníci beze všeho práva a vědomí mého jí se ujali a počali ji mýtiti. Promluvil jsem se šolcem té vsi po dobrém, ale nadarmo — chtí ji uchvátiti. Toť přece neslýcháno, aby kdo v Čechách byl takto mohl na cizí majetek sahati! Mohl bych se sebrati se svými a drzé vetřelce z naší bučiny zahnati s krvavými hlavami, ale hledám prve mírnou cestou právo své. Proto prosím tebe, jasný pane, na tomto místě o zastání spravedlivé a —“

„Tedy jen o ten les bukový se jedná?“ přerušil jej král znova. „Ano vzpomínám, že mi o tom bylo praveno. To tys tedy ten tvrdý soused, na něhož ti osadníci tak toužili? Již jsem na přímluvu tamto svých milých —“ a král ohlédnuv se na pana Ojíře z Friedberka a Reimara ze Zwetru — „slíbil těm dobrým, přičinlivým lidem, že bučinu mohou vymýtiti a vzdělati. Zaráží jako klín do jejich rolí a přislíbeno jim před časem, že budou moci dle vůle své pozemky zaokrouhliti. Musíme přece jejich přičinění podporovati, když chtějí zúrodniti zdejší pustiny! Tobě jistě nejde o ten kousek lesa —“

„Byť byl sebe menší,“ zvolal živě vladyka, nemírně již svoje prudké hnutí, „jasný pane, já od něho neustoupím! Každá píď půdy rodu mého jest mi svatou, poněvadž zanechali mi ji předkové moji. A byť každému sousedu dobrému bych ji postoupil, těm ne, protože jsou cizinci a tak směle na ni sáhli —“

„A také ji cele dosáhnou, neboť já jsem jim ji daroval!“ zasmál se král, jemuž pojednou zdála se býti celá věc pro nepatrnosť malého lesíka v očích královských směšnou. Kromě toho zdálo se králi, jako by starý vladyka jen z nepřejného lakomství tak na svém stál.

„Jasný pane, nemohl jsi ji darovati, poněvadž náleží rodu mému!“ odvětil rozhorleně vladyka.

„A ten rod, milý starochu, se vším statkem svým mně!“ smál se král ještě více. Smích jeho byl opravdový, aniž bylo v něm hořkosti či pocitu uražené důstojnosti. „Dobře mne bavíš! Takového odporu vůči sobě co živ jsem neviděl! Připadáš mi, starochu, jako hošík, jemuž hračku odňali a jenž nezná pak v dětinném hněvu ani otce, ani matky, ani poslušnosti k nim. Ano, starci a děti bývají za jedno! Ale abych jako dítě tebe upokojil, měj slovo mé, že za tu bučinu skvělou ti dám náhradu. Rozmysli si do zítřka, chceš-li peníze či pozemky. Nebudu zítra večer v lese tábořiti, ač vidím, že to není nepříjemno. Podívám se raději do tvých dědin a pravím ti, ať se s dobrým pohoštěním uchystáte. Není mé družiny tentokráte mnoho, za to ale má citlivé jazyky a vždy dobrou chuť. Víš, že toto tvoje pohoštění jest tvoje poddanská povinnosť. A teď tě propouštím — děkuj jen mé dobré chvíli, že jsem ti mnohé smělé slovo prominul —“

„Jasný pane,“ prál rozhodně vladyka vstávaje. „Nemohu dříve odejíti, dokud nedáš mi za právo.“

„Ale já na žádný způsob slib svůj nezměním,“ smál se král, přihnuv si vína. „Je vidět, starče bláhový, že rozum tvůj stíny těchto lesních samot zatemnily. Jdi a přemýšlej, co chceš výměnou za svoji bučinu. Zítra, až přijedeme k tobě a tvým na nocleh, chci to slyšeti —“

„Jasný pane, já žádné výměny nepřijmu!“ zvolal prudce vladyka a pod jeho šedivým obočím mihnul se blesk. „Nechceš-li se zastati práva mého jako král, nemohu já plniti své povinnosti jako poddaný a přijmouti vás v dědinu —“

„Co že pravíš!? Snad bys nás nechtěl přijati a žádáš, abychom tě oblehli násilím,“ žertoval král, jemuž vzdor vladykův připadal jako směšný odpor křečka, když člověk jej z brlohu vyplaší.

„Pak bude na tvé vůli, jasný pane. Já jsem řekl —“ a čelo i tvář vladykova pokryly se zlobnou červení.

„Což jsem to neřekl, moji milí, že ten staroch s rozumem se pominul!?“ obracel se král ku svým milcům, bouřlivě se chechtaje. Pak obrátil se k Přeboji: „Výborně! starče! Tato hrálka a kratochvíle stojí za dobrý hrádek! Už jsem se dávno tak nezasmál! Dobrá,“ dodal v hlučném smíchu, „přichystej lučiště, praky a dřevce, budeme vás dobývati!“

Stařec lehce se uklonil a mlčky odcházel, vrhnuv ještě jednou pohled plný netajeného hněvu na královy milce, kteří, poněvadž Jeho Milosť Královská se smáti ráčila, také do smíchu se nutili.

„Ale nezapomeň připraviti dobrou českou medovinu!“ volal za ním ještě král. „Víš, že ji mám raději nežli takové blázny české, umíněnce ze starého světa, jako jsi ty —“

A znova hlučně se smál, až oči mu oslzely…

Vladyka kvapným krokem bral se k domovu zatmělými lesinami — —