Z dob poddanství/O lovu Vácslava krále/IV.

Z dob poddanství — O lovu Vácslava krále Josef Braun
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Z dob poddanství. Praha : F. Topič, 1893. s. 26–33. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Staré nemocné Božici v Drslavicích nebylo dosud lépe, ač byliny, které na lék předevčírem vladyka Přeboj s vnučkou svou Mílou natrhal, byly již spotřebovány. Bylo potřebí nových a proto hned z rána druhého dne po tom, jak vladyka králi pohoštění v dědině své odepřel, vešla Míla do chalupy dědovy, aby mu připomněla, že jest potřebí, aby znova na byliny vyšli.

Starý vladyka mlčky ji vyslechnul a po krátkém přemýšlení dal za odvět: „Mám jinou práci. Jdi sama. Poslal bych místo tebe některou jinou ženu, nebo dívčinu, abys mohla u Baruše zůstati. Ale žádná z nich nepřiučila se ode mne rozeznávat byliny a kořání jako ty. Abys nešla sama, můžeš, chceš-li, přizvati si některou dívčí, které není nutno býti doma při práci. Nebude vám pro dnes nebezpečno, neboť vím, že král s družinou hned z večera zajel v tu stranu ke Křivoklátu. Kdybyste však přece v lese někoho z jeho družiny uzřely, tož skryjte se kamkoli, aby vás ani nezahlédl —“

„Půjdu sama,“ prála Míla, „a nemám strachu před cizími, víš, děde, jak se mním v hustinách proplétat“ — a poskočivši jako srnka, měla se k odchodu. Radosť hrála jí po sličné mladistvé tváři, že bude moci opět jednou v hlubokém stínu lesním, v samotě, tak, jak činila to nejraději, zpívati s ptáky lesními o závod, proskočiti si v širém lese, nikým neviděna a nepoutána, aniž zakřikována vážným dědem, že takovéto dětinné skotačení nepřísluší již jejímu věku. Dospívalať k šestnáctému roku.

„Ale k vlčím roklím se nepřibližuj!“ slyšela za sebou hlas dědův, ana již na zásep vyběhla. „Mohla bys přijíti k hroznému úrazu. A vezmi s sebou vrátičku! Víš, že Božice na tebe čeká —

Starý vladyka byl toho zkušen, že jest potřebí takovéhoto napomenutí. Předvídal, že by dívčina, zapomenuvši domova i staré Božice, prodlela v lesích třeba až do večera —“

Hodina míjela za hodinou a slunce dostoupilo již polední své výše, pražíc žhavými paprsky v prohnědlé došky chalup Přebojovy dědiny, rozestavených do půlkruhu či, abychom pravidelněji naznačili, na způsob podkovy kolem prostranné návsi, kdež na malém rybníčku husy i kachny vesele štěbetajíce rejdily. Opodál rybníka v chladivém stínu obrovských lip na bujném trávníku seděli staří mužové z dědiny naslouchajíce právě napjatě výkladům Přeboje, jenž stoje u jedné z lip o její peň se opíral. Radili se tu již drahnou dobu, ale ani výklad Přebojův, tím méně jejich úrada nedospěly ku konci. Vyrušiloť je náhlé objevení se dívky, která z protějšího lesa šíleným kvapem sem pádila. Vladyka trhnul sebou, poznav na první pohled Mílu, jejíž dlouhý kaštanový vlas, po cestě se uvolniv, vlál kolem hlavy dívčiny, ana mezi své dobíhala. Sličná její líc byla pobledlá, pot stékal jí v bohatých krůpějích po tváři, a prudké oddychováni nepřipustilo ji k slovu, když pod lipami stanula.

„Děde, neštěstí,“ vyrazila konečně z hrdla, ale zajiknuvši se, umlkla na mžik dechu popadajíc. Mužové vyskočili.

„Snad král!“ zvolal vladyka v neblahé předtuše. „Vidělas jej? Táhne přec na nás? Tedy do zbraně, braši!“ A když Míla hlavou zavrtěla, dodal, pozoruje úzkostlivě její tvář: „Či stalo se něco horšího? Přepadnul tě snad nějaký cizí? —“

„Nikoli, děde —“ mluvila kvapně Míla, těžce při tom oddychujíc a klesnuvši na dřevěnou lavičku, pod jednou z lip stojící. „Jakýs vzácný pán — lovec — sletěl s koně — ale bylo to u vlčích roklí — kůň i jezdec tam sletěli — Zahlídla jsem je — na vlastní oči — celou hodinu bez dechu běžím — abych vám zvěstovala — měl drahý šat — takový zelený —“

„Pro Boha, toť král!“ vzkřiknul vladyka. „Přece tedy nevzdálil se tak daleko, jak jsem myslil! Musím k němu, bude-li ještě pomoci! Přemku, Jarboji, honem do mé jizby pro masti a obvazky, a za mnou, Míla už nemůže!“

A jedva dořeknuv pádil úprkem k lesu, provázen ostatními muži, z nichž nejednomu nad tou náhlou, nečekanou a tím hroznější novinou projela hlavou myšlénka o náhlém soudě Boha spravedlivého, jenž nezná rozdílu mezi slabými a mocnými, mezi žebráky a králi…“

Zatím Míla, odpočívajíc po namáhavém běhu ve stínu lípy, znova připomínala si okamžik, jak v lese popilujíc sobě, aby brzy měla byliny nasbírány a pak tím bezstarostněji mohla sobě lesem proskočiti, zočila přibližovati se jezdce v nádherný, zelenavý šat oděného, s toulcem šípy naplněným a lučištěm k ráně připraveným. Zabuchalo v ní. Nemírná, zrovna dětská její zvědavost se ozvala. Tak ráda byla by si prohlédla z blízka tohoto lovce — jistě jest z družiny královy a ona dosud nikdy neviděla takých mužů vznešených! Co by jí mohl zlého učiniti? A již chtěla vyčkati, až vzácný jezdec ji dojede. Ale v tom výstražný hlas svědomí ozval se v jejích prsou. Na mysli mihla se jí vážná, přísná tvář dědova. Zdaliž jí nerozkázal, aby se vyhnula každému, kdo v lese by se vyskytnul? A nyní nechce rozkazu tohoto uposlechnouti! Zdaliž by to nebylo hříchem, třeba děd o tom nezvěděl? Ještě v pravý čas uhnula Míla do křovin neproniknutelných, ale poslední pohled, který při tom kradmo na blížícího se jezdce uvrhla, přesvědčil ji, že byla již jím zpozorována, neboť vzácný lovec mávl prudce rukou; jakoby ji chtěl přivolati. Trvalo však jen okamžik a dívka zmizela mu v houštině; bylo již pozdě na ni volati. Míla pak už jen opatrně plížila se lesem. Tlumok její již skoro všecek byl plný, když hrozný zvuk otřásl celým lesem. Byl to výkřik mužského hrdla, jaký jen největší bolesť tělesná může vylouditi. Míla se zachvěla, úzkostně se ohlížejíc — a hle, tamo mihnul se zelený šat jezdce a hlava koně, ale jen v rychlosti bleskové. Není pochyby, kůň je splašen. Bože, myslila, kůň letí v tu stranu, kde vlčí rokle tolika lovcům a cizincům staly se hrobem. Zachvěla se hrůzou. Bezděky kvapila za jezdcem… A stalo se, čeho se obávala… hrozno na to znova pomysliti… Leknutím upustila odpásaný svůj tlumok, jejž před tím plnila; přiběhla také sem do dědiny bez něho…

„To byl tedy sám král?“ tázala se sama sebe v duchu, když pooddechla sobě z únavy. Bylo jí těžko tomu uvěřiti, ač sám děd to tvrdil. Ostatně ať to kdokoli, ubohý, nešťastný člověk jistě zasluhuje politování! Možno, že dnešní jitro bylo mu posledním… A dívčina, upravivši sobě nakvap rozpuštěné vlasy, zdvihla se ku kvapnému běhu do lesa. Již necítila žádné únavy, za to však tím více dychtivosti, spatřiti toho nešťastníka a zvěděti, zdali životem musí splatiti dnešní svojí příhodu, či zdali snad přece bude mu pomoci…

Běžela znova jakoby s větrem o závod, ve stínu lesních drv, nedbajíc, že často o kořeny klopýtá. Jen houštinám pečlivě se nyní vyhýbala, vědouc, že při tom prudkém běhu, kdy nelze husté větve zvolna rukama rozhrnovati, snadno některou suchou větví mohla by se poraniti neb i oko vypíchnouti. Slýchala, že tímto způsobem lidé neopatrní v lese k úrazu přišli. Trvalo dlouho, nežli všecka uřícena stanula na okraji mýtiny, kdež všecka družina králova byla shromážděna.

Podepírajíc se o kmen obrovské sosny neodvážila se jíti dále na mýtinu, zvědavě vyhlížejíc, zda kde uvidí poraněného. Nikdo u těch četných lidi, kteří ve zmatku zde pobíhali, jí si nepovšiml. Na tvářích služebníků králových bylo viděti úzkosť a zděšení nad nenadálým neštěstím. Nikdo z nich neodvážil se nahlas promluviti a jeden každý obracel úzkostlivý zrak v tu stranu, kdež kupili se důvěrníci královi v stísněném tlumu hlavy majíce nakloněny — a Míla si domyslila, že nešťastník položen jest uprostřed nich.

Nic Mílu nezajímaly v té chvíli jich šaty nádherné, jich bílé pasy a skvostné, pestrým peřím zdobené čapky — ohlížela se nyní po dědovi. A slyš, to jeho hlas, jenž z toho hloučku, kolem nešťastníka skupeného, vyniká.

„Toť jste mohli ihned, jak jste krále pána našli, po vodě se ohlížeti, —“ zavzněl hlas starého vladyky s netajenou výčitkou. Míla již domyslila se, že děd její sehnut jest k nešťastníku a snaží se ku vědomí jej přivésti.

„Nevěděli jsme, kde vody se nejdříve dobrati,“ odpověděl jeden z pánů skvostně oděných, s cizím přízvukem, ale srozumitelně po česku. Byl to Reimar ze Zwetru.

„V takové chvíli i nejotužilejšímu člověku vkrade se závrať do hlavy a neví, co má činiti,“ připojil druhý a rovněž i jeho řeč, ač poněkud podivně zněla, přece ještě správněji byla vyslovována nežli slova předešlého pána. Ten kdo nyní mluvil, byl pan Ojíř z Friedberka. Teprvé v této chvíli poznal vladyka, že oba milostníci královi dovedou po česku hovořiti…

Míla naslouchala s utajeným dechem, co se dále bude díti; s hloučku skupených pánů nespouštěla pohledu, tak že si ani nepovšimnula, že opodál mezi družinou stojí její strýcové, kteří s dědem sem byli přichvátali. Ale i oni, jako všecka družina králova od pana Ojíře až k poslednímu psovodu, neměli v této chvíli zraku ani sluchu pro nic jiného, než pro skupinu důvěrníků králových, z jejíhož středu měli ve chvíli zaslechnouti o životě či smrti pána korunovaného. Trapné ticho na mýtině se prodlužovalo; jen vrcholy sosen občas zašuměly, jen některý z loveckých ohařů zakňučel, ale okřiknut umlknul.

„Díky Bohu! Vědomí se vrací!“ zavzněl poněkud radostný hlas vladyky Přeboje. „Jsi obklopen, jasný pane, věrnými svými.“

Všickni zřetelně nyní zaslechli bolestné zaúpění královo. Svědčilo o velikých bolestech, ale paprsek radosti a naděje ozářil jejich tváře, poněvadž hlásilo zároveň, že král ještě žije.

„Kde jsem? — oh, té bolesti — kdo jsi? — oh, oh —“

Tento namáhavý, bolestný hlas byl králův.

„Neštěstí tebe potkalo, jasný pane,“ zněl hlas vladykův. „Není tak veliké, aby Bůh a snažná péče lidská nemohly pomoci. — Nežli přijdou lékaři tvoji, rád tebe v dědině své ošetřím. Což nepoznáváš, jasný pane, podle hlasu Přeboje Drslavice?“

„To ty —“ zněla namáhavá odpověď — „ty — Přeboj — odbojce —“

„Jasný pane, rač mne slyšeti,“ a hlas vladyky zněl tak vroucně, že Míla poznala, kterak duše jeho do hloubi jest rozechvěna. „Včera viděl jsem krále a byl jsem odbojce. Jednalo se o právo. Teď klečím nad tělem nešťastného, a byť byl můj největší nepřítel, já všeho zapomínám, dokud pomoci mé potřebuje. Ne pouze přikázání boží, ale obyčej mého rodu a hlas srdce mého mi to poroučí. Bůh budiž svědkem mně, starému šedivci, který brzo předstoupí před jeho věčný soud, že dobře smýšlím se zdravím tvým a že všeho umění svého rád bych užil, bys povstal.“

„Milosti Královská,“ promluvil pan Ojíř, „libo-li, můžeme ihned na Křivoklát tebe odnésti a do Prahy vzkázati pro lékaře —“

„Vždyť vidíš na své oči, pane, jak by to bylo nebezpečno,“ namítal Přeboj.

„Oh, oh — toť hrozné,“ zaúpěl král. „Svěřuji se ti, vladyko, jen honem zjednej mi úlevy — — nechť mne odnesou k Přebojovi, Ojíři — neposýlej zatím nikam, ani na Křivoklát, tím méně do Prahy — až jak zítra bude — —“

Mýtina oživla novým ruchem. Družina králova chystala se k odchodu. Ač skupina důvěrníků králových od krále ještě neodcházela a Přeboj sehnut k němu ještě rány jeho ošetřoval a vyptával se, nezaslechla Míla pro hluk, jejž družina na odchod se připravující působila, již ani věty z hovoru dědova, a přece tak ráda byla by zvěděla, jak se králi neštěstí tak veliké mohlo přihoditi. Však se zeptá děda hned, jak domů přijdou…

Ale dověděla se to přece mnohem dříve.

Když družina královská byla již na pochodu k dědině, nacházela se Míla několik jen kroků za svým dědem, jenž opodál za nosítky, na nichž král odpočíval, s důvěrníky královými kráčel. Slyšela ještě, jak k nim promlouvá: „Bych na své vlastní oči to neviděl, nikomu bych nevěřil, že by tak veliké neštěstí zkušenému lovci mohlo se přihoditi — ruka zlámána, tolik ran po těle i na hlavě, a ty oči, ty oči! Nevím, páni, zdali lidskému umění podaří se, aby král nebyl slepcem. Nechci toho před vámi již nyní tajiti, až teprve doma bude mi lze jasného pána lépe prohlédnouti. Tak jest, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, nešetříc ani těch nejmocnějších. Smíme proto proti Bohu reptati?“

„Ale jak se jen mohlo státi,“ prál trudně pan Ojíř, „že tolika ranami, více než v bitvě nejkrutější, Jeho Milost Královská honbu dnešní zaplatil?“

„Slyšel jsi, pane,“ odvětil Přeboj, „ty odpovědi, které od jasného pána dostal jsem ku svým otázkám. Podle nich domýšlím se, že kůň jeho počal se — snad hmyz jedovatý jej štípnul — plašiti, a že prudce vjel někam v houštinu, kdež vznešený pán na suché větve tváří i očima v prudkém kvapu úsilně narazil. A v návalu bolesti vzkřiknul a bodnul koně ostruhou až do krve — tu zvíře teprve šíleným během dokonalo neštěstí. Král pro bolesť ve tváři nemohl mu zabrániti. Viděl jsi, pane, sám, ty vlčí rokle, divím se, že při tom hrozném pádu v prohlubeň naprosto nepřišel jasný král o život —“

Míla dávala v duchu dědovi svému za pravdu vzpomínajíc, jak lesem bolestný výkřik zavzněl a pak teprve že uzřela splašené zvíře uháněti směrem k vlčím roklinám…

Že musili raněného krále nésti s největší opatrnosti, trvala cesta k dědině déle než hodinu. Na návsi Přebojovy dědiny shromáždili se všichni Drslavci, mladí i staří, mužové i ženy s dětmi, a v jejich obličejích mohla čísti králova družina úctu, zděšení i nelíčenou soustasť zároveň.