Z Čech až na konec světa/Kapitola XV.

Z Čech až na konec světa Alois Jirásek
Kapitola XIV.	Kapitola XV.	Kapitola XVI.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XV.
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Z Čech až na konec světa. 6., v Albatrosu vyd. Praha : Albatros, 1971.
Licence:	PD old 70

»Z BARCELONY JSME PŘIJELI do města Perpignanu, odtud do města, jež slove Narbonna, v zemi francouzské. Však záhy jsme poznali, že jsme se dostali do Katalónie, neboť to byl jiný lid, jehož krajinou jsme se brali, vlídnější a veselejší. Cesta nás vedla skoro ustavičně podél mořského břehu a byla velice pěkná. Nic se nám to obzvláštního nepřihodilo, aniž jaké neštěstí nás stihlo. Z Narbonny přibyli jsme do města, jež slove Mons pertulanus, odtud do města Neumausum, kdež nám ukázali hrubě starou věž a jiné stavby starožitné, pocházející ještě z dob starých Římanů. Také velké theatrum těch pohanských Římanů jsme tam viděli, ovšemže velice sešlé. Bylo však znáti i na těch rozvalinách a všech jeho ozdobách, že to byla budova veliká velmi a nádherná. Jakož vůbec staří Římané uměli znamenitě stavět a v mnohém lépe nežli za našich časů, jak jsme se nejednou přesvědčili ve španělské zemi, kdež po nich zůstalo mnoho památek, zvláště krásných mostů a vodovodů. Těm jsme se nejvíce divívali.«

»A jakže tam Římané stavěli?« ptal se Václav.

»Poněvadž tam vládli, neboť byli pány nejen Itálie, ale také dnešní země francouzské a španihelské a mnohých jiných. Abych však dopověděl. To jsme tenkráte v tom městě Nemausum byli již od moře vzdáleni, berouce se více na půlnoc. Odtud přešli jsme přes krásný a veliký zděný most přes velikou řeku, jejíž jméno Róna. Pak jsme jeli podél jejího břehu proti vodě, až jsme zhlédli před sebou Avinion.

»Avinion!« vzkřikli panicové. Nebyloť jim toto jméno neznámo.

»Ano, Avinion!« opakoval starý vladyka usmívaje se a kníry sobě hladě. »jsem rád, že jsem to město viděl a v něm byl. Už doma jsem o něm slýchával, a proto když jsme se mu blížili, zdaleka jsem je vyhlížel a zrak napínal.«

»Jak vypadalo?« ptali se panicové.

»Je v krásné úrodné rovině a jen zdaleka se modrají za ním hory. Město bylo hrubě ohrazeno čtverými příkopy vodou napuštěnými, čtverou hradbou, na níž se vypínaly v určitých vzdálenostech vysoké věže, všechny z tesaného kamene.«

»V tom městě sídleli papežové,« mínil Jaroslav.

»Ano, sídleli. Však jsem také viděl krásný ten, nádherný hrad v městě, v kterémž hradě měli své sídlo. Tenkráte, když jsme tam meškali, přebýval tam papežský legát. Pilně jsme si krásné to město prohlíželi a také valně vzpomínali. Pan Lev z kronik věděl, že tu v Avinionu před sto a třiceti lety byl návštěvou u papeže český král Jan Lucemburský a že na dvoře papežském přijali ho co nejslavněji. Mnoho kardinálů mu jelo v ústrety a oslavili jeho vjezd do města. Král Jan pobyl tu čtrnácte dnů a za tu dobu utratil deset tisíc zlatých, to jest dukátů. Však tu jeho slávu Čechové zaplatili. Byltě to král sice udatný, ale útrata, jenž si svého národa nic nevážil, ano mu nepřál a jen po cizině toužil. Však za jeho doby mnoho cizáctví se k nám dostalo, zvláště nádhera kroje, takže naši páni velmožní přestávali chodit si po staročesku. Ještě více nežli o něm mluvili o jeho synu, o císaři Karlu Čtvrtém a králi českém, jak sem do Avinionu častěji zavítal, a meškaje tu při dvoře papežském, obcoval s muži znamenitými a učenými. A ještě na jiného znamenitého Čecha jsme tu vzpomínali, jenž tu také zemřel, po jehož hrobu však jsme nadarmo pátrali.«

»A kdo to byl?« ptali se panicové najednou.

»Jan Milíč, milé děti, muž znamenitý a zbožný. Ten byl předchůdcem mistra Jana Husi, slavné paměti. Milíč první jal se směle hlásati, jak je nutno opravy v církvi, nešetře přitom nikoho, vytýkaje každému po zásluze. Sám byl živ jako svatý. Řeč jeho ohnivá působila pravé divy. Kostely ani nestačily, když kázal, a proto před kostely, na náměstí míval svá kázání. Ale to nebylo mnohým vhod, zvláště mnichům, kteří tenkráte nevedli život pořádný. I obžalovali Milíče u papeže, a tu Milíč se odebral do Avinionu ke dvoru papežskému. Tam dokázal, jak byl křivě obžalován a jak jeho nové učení je správné a snahy jak jsou čisté, vpravdě křesťanské. I jednali s ním pak poctivě, mnohé cti mu prokazujíce. I s kardinály stoloval. Ale pojednou se roznemohl a nestonav dlouho zemřel, želen zvláště kardinálem albánským, jenž mu byl velikým přítelem a příznivcem.

To stalo se asi devadesát let před naším příchodem do Avinionu.

Milíč byl muž života příkladného a odchoval mnoho žáků, kteří pak kráčeli v jeho šlépějích, připravujíce půdu mistru Janu Husovi. Jednoho z těch žáků jistě znáte,« dodal starý vladyka.

Vnoučata hleděla na něho tázavě. Nevěděli, nemohli si vzpomenout. I vstav děd otevřel dvířka malé dubové poličky na zdi a z poličky vyňal knihu v tmavé kůži vázanou, rukopisnou, s malovanými písmeny začátečními.

»Řeči besední! Řeči besední!« volal Václav.

»Tóma ze Štítného! Ach ten!« volal Jaroslav.

»Ano, Tóma ze Štítního, jenž toto krásné čtení a mnohé jiné složil, ten byl také Milíčovým žákem, a Milíč to byl, jenž mladého zemana k tomu měl a povzbuzoval, aby sepisoval. Tak si můžete pomysliti, milé děti, jak jsme na Milíče v Avinionu vzpomínali a po jeho hrobu se sháněli. Než nenašli jsme ho. Jen tolik jsme vypátrali, ve kterém kostele náš slavný krajan byl pochován, a tu jsme se za něj modlili i za všecku obec národa českého, neboť jsme tu vzpomínali na vlast horlivěji a vroucněji nežli kdekoli jinde.

Z Avinionu vydali jsme se dále na půlnoc krajinou rozkošnou, jež všeho hojně vydávala, obilí, vína i ovoce, a byla hustě zalidněna. Mnoho městeček i měst čistě spořádaných jsme viděli i četné, výstavné hrady na výšinách a chlumích. Všude bylo bezpečno a lid veselý i vlídný. Krajina ta slula Delfinat.

Pojednou jsme se na východ obrátili a pak víc a více míříce ke hranicím a za ně do Vlach. Čím dále ubírali jsme se krajinou hornatější, až jsme se dostali do hor, nad něž větších jsem neviděl na veškerých svých cestách. Alpy je nazývali. Cesta byla opět namáhavá a tím horší, poněvadž bylo v měsíci prosinci. I zakusili jsme několik těžkých dnů v těch horách, jejichž temena jsou pokryta věčným ledem a sněhem. Chumelenice sněhové nás přes tu chvíli stíhaly a na cestách ledem zalitých běželo mnohdy o hrdlo. Poslední město francouzské v těch stranách, v němž jsme nocovali, byla Brigantia, vysoko ležící, majíc nad sebou vrch, na němž vypínal se pevný hrad.

Za tím městem dostali jsme se do soutěsky a tou jsme projeli přes hranice do krajiny Pedemontia, jež patřila vévodovi savojskému. Jeho hlavní město sluje Taurinum, ležící nad řekou Pádem. Tam jsme se dlouho nezdrželi, chvátajíce k Mediolanu městu a ještě více do Benátek. Rok, ba přes rok jsme již byli na cestách, a dosud nic jsme nezaslechli, ani slova, co se zatím doma v Čechách děje. Pan Lev už si velmi přál, aby něco zvěděl, neboť bylo mu toho třeba k jeho jednání, a my také toužili něco slyšet o domově. I myslili jsme, že se nejspíše něčeho v Benátkách dovíme. A proto jsme tam tak pospíchali.

I jeli jsme vlašskou zemí, krajinou, jež slove Lombardie. Jako jsme se posledně brali samými horami, tak nyní samou rovinou, a to velice úrodnou. Tam v těch horách viděli jsme, že je měsíc prosinec, tu v té rovině lombardské to valně znáti nebylo. Sníh nikde neležel a za dne bylo kupodivu mírně. Jen noci byly studené.«

»To jste zase byli ve staveních a hřáli jste se,« mínila Lidunka.

»Och, milé děti, tam namnoze ani nevěděli, co jsou kamna. V domech měšťanských jako u nás jsme je ani neviděli. Nikde. Jen krby tam mají. Což se nám, pane, po našich velikých teplých kamnech někdy zastesklo!

Takto pak Lombardskem jedouce, přiblížili jsme se k nejhlavnějšímu tam městu, k Mediolanu. Nejprve v jedné vsi jsme zůstali před městem, do něhož pan Lev poslal hlasatele k vévodovi milánskému. Hlasatel se záhy vrátil, s ním přišli dva vévodovi poslové s uctivým pozváním od svého pána.

I přistrojivši se čistě i koně své, jeli jsme k Mediolanu. Drahný kus cesty přišel nám v ústrety vlastní vévodův bratr s mnohými rytíři. Již zdaleka nás vítali veselým troubením a bubnováním a pana Lva pak sám vítal velmi poctivě a srdečně.

V Mediolaně městu měli jsme již hospodu připravenu a všechny zásoby, jakých nám bylo potřebí. Pan Lev ovšem záhy odebral se k vévodovi samému a měl s ním dlouhé jednání o to, aby vévoda byl také prostředníkem u papeže. O tom jsme my tenkráte ovšem nevěděli. My si bedlivě prohlíželi město, jež je velmi veliké a výstavné. Z bílého mramoru byl vévodův palác hrubě opevněný a z takového kamene také veliký a krásný kostel sv. Ambrože. Však ještě nebyl dostavěn. V tom kostele nám ukázali hrob sv. Ambrože a dvě věci, jež nás živě upamatovaly na Čechy a staré časy.

Slyšely jste, milé děti, že kdysi, dobrých tomu nyní tři sta let, naši předkové pomáhali Němcům ve válce proti Vlachům, jak český kníže Vladislav byl za to od římsko-německého císaře Fridricha korunován za krále českého.«

»Ano, ano, plebán nám o tom z latinské kroniky vypravoval, jak Němci nemohli přes řeku k městu Milánu,« volal horlivě Jaroslav a Václav mu živě vpadl do řeči:

»A jak Odolen, Střížův syn, s jinými Čechy přeplaval přes řeku a jak poté pomohli Němcům most stavět a města dobývat. Čechové v noci ztekli hradby a vrazili až do města, a jak král Vladislav sám zabil vlašského vůdce.«

»Ano, ano,« vážně vladyka hlavou pokyvoval.

»Toto a mnoho jiných hrdinství vykonali tu naši předkové pro Němce. Tenkráte sám císař uznal, jakých zásluh si dobyli, a proto v milánském chrámě ještě jednou ozdobil korunou hlavu krále Vladislava na důkaz svého uznání. Stalo se s velikou slávou a památkou na to zůstal tu nákladný, krásný šat, který měl český král Vladislav tenkráte na sobě. Ten šat nám tam také ukázali; a ještě jiné královské roucho, jímž byl oděn zase císař Zikmund a později také český král, jak jsem se též o něm zmínil, nevalný přítel českého národa, když tu v Mediolaně jako římský císař byl také korunován železnou korunou lombardskou.«

»Zdaližpak jste se zmínili o tom, jak tu Čechové bojovali?« ptal se prostomyslně Václav.

»Ó nikoli, synku. Nechtěliť jsme to Vlachům připomínati, jak naši otcové pomáhali předky jejich Němcům podrobovati. A když jsme byli před městem, vzpomínali jsme, co tu české krve vyteklo, co tu našich statných lidí zahynulo a co za to naši předkové od Němců měli, jak nevděčné se císař Fridrich pak zachoval a jen o ztenčení moci české stál.

Osm dnů jsme v Mediolaně pobyli, tak dlouho vévoda pana Lva zdržoval. Rozloučil se s ním jako s přítelem. Z Mediolana pak jsme jeli do Benátek, těšíce se, že se domovu víc a více blížíme a že v tom městě nějaké zprávy z vlasti uslyšíme.«

Tu starý vladyka ustal. O dalším putování vypravoval nazejtří znovu o obědech.