Z Čech až na konec světa/Kapitola XVI.

Z Čech až na konec světa Alois Jirásek
Kapitola XV.	Kapitola XVI.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XVI.
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Z Čech až na konec světa. 6., v Albatrosu vyd. Praha : Albatros, 1971.
Licence:	PD old 70

»JELI JSME PŘES BRESCII,« tak starý vladyka Mezihorský pokračoval ve svém vypravování, »do města Verony, kdež jsme si prohlédli palác někdy krále Dětřicha. Ale jak jsme se podivili, když jenom zbytky a rozvaliny jsme zahlédli místo krásného hradu královského, na jaký jsme se těšili. Však i z těchto zbytků bylo patrno, že krále Dětřichův hrad byla stavba obrovská a veliká velmi.

Z Verony jsme jeli do Padovy města, odkudž pan Lev poslal hlasatele do Benátek, aby vévodovi obce benátské nás ohlásil. Sotvaže však náš hlasatel ujel na moři dvě míle, potkal vévodova kancléře plovoucího na krásném korábu. Jel už nám naproti, neboť vévoda, jemuž také dóže říkají, odjinud se dověděl, že jsme v Padově, a proto poslal svého kancléře, aby nás uvítal a zároveň omluvil svého pána, jenž pro mnohá zaneprázdnění nemohl sám přijeti.

Ale tu jsme se již počali chystati na cestu do Čech. Na rozkaz pana Lva zavedl jsem čeládku, jíž v Benátkách nebyla zrovna nutno, i koně po suchu do Tervisia. Cesta byla zlá a byl jsem tuze rád, když jsme se dostali do Tervisia, kdež jsem lid náš a koně i všechny vaky naše nechal v hospodě U červené věže, dobře se na ni pamatuji. Pak jsem pospíchal za panem Lvem a jeho družinou do Benátek.

To město, milé děti, je div světa; krásné, mocné a bohaté, a což nejzvláštnějšího, že je skoro všecko na vodě, na moři vystavěné. Koní a vozů tam není potřebí, neboť po ulicích se jezdí na loďkách a jen málo je tam pevné půdy. Jediný rynk tam, a to před kostelem sv. Marka, mramorem dlážděný. A nejen domy, ale i velké paláce jsou na kolech ve vodě zaražených vystavěny, a všecko dílem řemeslným, nevídaným. Nebo věru, tak krásných a bohatých domů plných mramoru a zlata a jiných kovů a krásného malování nikde jsem nespatřil. A má to město, vládnoucí mnohými zeměmi za mořem i ostrovy, také to neobyčejné, že mu nepanuje ani král, ani císař, aniž jakýžkoli jiný kníže.«

»Řekl jsi, že vévoda,« vpadl Václav dědovi do řeči.

»Však to jen volený úředník z bohatých šlechticů benátských, jenž má jen název vévody neboli dóže, ale té moci nemá jako jinde knížata nebo králové. Nicméně je to úřad velice vznešený, neboť mnoho slávy a mnohou poctu přináší, a proto je také ode všech žádaný.

Tenkráte, když jsme do Benátek přibyli, bylo začátkem měsíce prosince, byl knížetem Kryštof Maurus, jenž nás přijal s velikou poctivostí, neboť, jak sám pověděl, velice si vážil našeho krále, pana Jiříka, slavné paměti, pro jeho moc a vladařskou moudrost. Ten každého jitra posílal po ten čas, co jsme v Benátkách meškali, a bylo to dobrých osm dnů, k panu Lvovi svého kancléře s několika šlechtici, aby se poptali, jak se panu Lvovi i nám všem daří, a pokaždé přinesli našemu pánovi krásný a vzácný dar.

Hned nazejtří po našem příchodu zavedli nás do kostela sv. Marka, stavby to nadiv krásné. Tam nám také ukázali poklad slavné obce benátské, jejž chovali v kapli zvláště pevné a dobře opatřené. I žasli jsme, milé děti, nad nesčetným množstvím drahého kamení, zlata a stříbra, krásných nádob všelijakých, že až do třpytu a lesku oči přecházely. Také tam měli dvanácte pancířů z ryzího zlata, řemeslně udělaných, drahých kamením krásně vykládaných, kteréž pancíře na se bere dvanácte nejvznešenějších paní, když o procesí kráčejí za nebesy, nesenými nad tělem božím, a to o svátcích Panny Marie a v den Nanebevstoupení Páně. Také jsem tam viděl, milé děti, roh jednorožcův, nevídané velikosti, a to byla skoro nejvzácnější věc všeho pokladu. Když jsme se na všecko podívali, ukázali nám hrob sv. Marka, patrona obce benátské, a mnohé krásné věci v kostele téhož svatého. Odtud pan Lev odebral se do komnat dóžecích, kdež dlouho pobyl, jednaje s dóžetem a jeho radou o záležitostech pana Jiříka, našeho milostivého krále. Myslím, že dobře pochodil, neboť se vrátil s veselou.

Dosti dlouho jsme si v Benátskách pobyli a ještě jsme se nemohli dost vynadivit, co všechno tam bylo: hemžení na vodách, člunů a lodic rozmanitých a krásně vypravených s nebesy i bez nich, i lodí velikých a korábů, jež přivážely z dalekých zemí zboží a drahé koření, staveb předivných, jednak pro krásu, jednak pro tvrdost podivuhodných. A což těch krámů krásných se zbožím zvláště zlatým a všelikých sametů a brokátů! Však jsem tu koupil krásné poučníky nebožkám sestře a matce a po krásném prstýnku a zlatý řetízek s tyrkysem, kterýž pak nosila vaše bába a nyní ho nosí vaše máti.«

Děti ten řetízek dobře znaly, nicméně musila jim jej matka schválně ukázat a prohlížely si jej zvláště bedlivě.

»Také jsme se velice divili,« děd pokračoval, »některým obecným stavením, z nichž nejkrásnější byl palác samého dóžete; nejdelší pak bylo několik honů dlouhé, kdež měla obec zásobu zbraně a jiných potřeb válečných. Tolik zbraně a zbroje, milé děti, jako tam bylo, lebek, brnění, plátů, pancířů, štítů, kopí, mečů a kuší, jakož i velkých praků jakživ jsem neviděl a neuvidím. A což plachet lodních a lan a provazů a jiného náčiní lodního, jež neumím ani pojmenovat, bylo nashromážděno v tom stavení! I viděli jsme očitě, jaká to mocná a bohatá obec, a nedivili jsme se, proč jedno město vykonává takovou mocnou vládu po všem moři i v mnohých dalekých zemích.

Zrovna před vánocemi, bylo r. 1466, rozloučili jsme se s tímto krásným městem, na něž nikdy nezapomenu, a jeli jsme po moři až do městečka Mestria. Odtud jsme šli všichni pěšky, i sám pan Lev, do Tervisia, kdež na nás čeleď s koňmi a se vším nákladem čekala. V tom Tervisiu bylo čtyři sta mlýnů, z nichž skoro všecku mouku dováželi do Benátek.

V Tervisiu sedli jsme opět na koně a pak vzhůru, na půlnoc. Jak jsme si vám, milé děti, tenkráte výskali, neboť jsme domů zamířili, do vlasti, do drahých Čech! I jeli jsme nejprve rovinou, pak jsme se dostali do vysokých neschůdných hor, jež slovou Alpy. V těch horách u vesnice Ponthavia končilo se panství benátské, a tu překročivše hranice, vstoupili jsme na půdu říšskou. Tu jsme neviděli takových obzvláštních a nevídaných věci jako dosud. Jen to nám bylo divno, když jsme těmi horami v zemi korutanské jeli, že jsme málokoho viděli, jenž by neměl vole. Pak jsme přijeli do města Villaka a odtud do hrazeného nevelkého města Celovce. Z korutanské země dostali jsme se do Štýrksa, a to do města Hradce Štýrského. Tenkráte tam zrovna meškal císař německého říše Fridrich, toho jména IV., strýc někdy našeho českého krále Ladislava, jak jsem se také o něm nejednou zmínil. Pamatujete-li si.«

»Ano, ano. Čechové mu jeli pro nevěstu do franské země,« volali mladiství panicové.

»Tak tedy císař tam byl se svým dvorem a vévodové saští Arnošt a Albert, pasovský biskup a mnoho pánů a rytířů, většinou samých Němců. I strojili vám tam zrovna veliký turnaj. Rozumí se, že jsme se před šraňky nestavili, abychom se jen dívali, ale přihlásili jsme se také.«

Panicové oba zatleskali radostí a Jaroslav zvolal:

»A což pan Kolovrat Žehrovský?«

»Ach, nezapomněli jste na něj. Ovšem, ovšem že nescházel a ukázal, že Češi také něco svedou. Byl ten turnaj takový, že vždy deset rytířů jelo proti desíti jiným, a tu pak nastalo veliké klání. Saský vévoda Albert půjčil panu Kolovratovi svého válečného koně; ale zle se mu půjčka vyplatila. Pana Kolovrata postavili zrovna proti nejsilnějšímu Němci, neboť naši protivníci byli samí Němci. A byl vám ten Němec jako hora veliký a silný a nejslavnější v turnajích, protože dosud neporažený. Rytíř ten se jmenoval Riemberger, dobře se pamatuji.

I rozjeli jsme se proti sobě v plném odění, s hledím spuštěným, a koně byli také v plátech. Vtom, jak jsme se srazili, byl to náraz náramný a prudký, vzepjal se kůň pana Žehrovského jako svíčka a hned poté se svalil a krev z něho stříkala proudem. Každý jiný na tom koni byl by daleko ze sedla vyletěl a bez sebe zůstal. Ale pan Kolovrat Žehrovský, však víte, jak v Bruselu do zdí vrážel, zůstal v sedle jako přibitý. Císař, vévodové a všichni žasli.«

»A ten Němec?«

»Pan Hanes Riemberger, ten ležel v písku. Nevydržel při tom nárazu. Koně pana Žehrovského sice zranil, ale při tom nárazu vyletěl ze sedla a ležel v písku jak široký tak dlouhý.« Panicové se smáli radostí a s nimi i Liduška.

»A což ty, dědečku, tys také o tom turnaji zápasil?« vzpomněl si pojednou Václav.»Ano, milý synku, zápasil a nutil jsem se a všechnu sílu sebral, neboť pamatoval jsem, abych zjednal českému jménu čest, a ne hanu a smích. A tak jsem s pomocí boží také v sedle zůstal a nad svým protivníkem zvítězil. Z toho měl pan Lev nemalou radost a na přímluvu samého vévody saského Alberta a toho pasovského biskupa pasoval mne císař Fridrich za odměnu na rytíře. Tak jsem si na té cestě dobyl rytířství, a to na Němcích, což mne obzvláště těšilo.

Z Hradce Štýrského jeli jsme dále do Čech, nejprve do Rakous, přes Nové Město za Vídní. Tam jsme proto zajeli, že tam právě meškala císařovna Eleonora, manželka císaře Fridricha. To byla sestra krále portugalského a od ní měl pan Lev na cestu listy, kteréž mu dobře posloužily, zvláště v zemi portugalské. Nyní jí vyřizoval pozdravení a vzkázání jejího bratra, krále portugalského, a odevzdal jí listy z její vlasti. Všecko to ji velice těšilo, vřeť každému srdce po jazyce svém, a dlouho se vyptávala pana Lva. On ní všechno vypravoval, jak jsme se v portugalské zemi měli, jak jej bratr její podaroval dvěma krásnými a vzácnými koňmi, otroky i opicí. Na její pozvání zůstal tam pan Lev několik dnů, mne pak poslal přes Vídeň napřed do Čech, abych králi oznámil, že co nejdříve přibude do Prahy.

Ó milé děti! Jak jsem chutě vsedl na koně, jak jsem jej do rychlého běhu pobízel, nemoha se dočkati té chvíle, až bych opět stanul na české půdě, a abych si den nadejel a ušetřil, neboť chtěl jsem se také doma, tu na Mezihoří, zastavit. Jel jsem totiž do Prahy přes Blatnou. Oči se mně radostí zakalily, když jsem uslyšel zase po česku hovořit. Také hned, jak jsem hranice přejel, slezl jsem z koně a pokleknuv, modlil jsem se a děkoval pánubohu, že jsem se ve zdraví navrátil.

Koně jsem měl dobrého, toho z kastilské země, běhouna znamenitého, a tak jsem si nadejel ne jeden, ale celé dva dny, a proto také jsem mohl zamířit k této naší tvrzi. Jak mně srdce tlouklo, když jsem zahlédl zdaleka naše náspy a za nimi rodnou tvrz s podsebitím!

Bylo v únoru, sněhu bylo všude dost a soumrak nastal. Tu ve tvrzi svítili. Ale strach mne vám pojal, když jsem se blížil k příchodu a mostu. Jsou-li zdrávi? Neodešel-li někdo zatím na věčnost, otec nebo máti, jež bývala stonavá? I volám a hlas měním a hlásím starému Klímovi, vrátnému, že nesu novinu od panice, jako ode mne.«

Starý vladyka se zamlčel. Vzpomínka na návrat za zimního večera na rodnou tvrz, na radost jeho, na rodiče, na minulé časy ho dojala.

Pohladiv si bílé kníry a povzdechnuv, pokračoval maje tváře i oči vyjasněny:

»Vstoupil jsem v šubě a rysí čapce do jizby. Otec, váš praděd, seděl u krbu, máti má, vaše prabába, a nebožka sestra něco vyšívaly; mluvily zrovna u mně. Oni, jak byli pohromadě, o jiném ani nemluvili. Starý Klíma nesměl mne ohlásit, a tak jsem vstoupil zčistajasna. Nejprve mne nepoznali, neboť kdeže by se mne byli nadáli. Ale jak jsme sňal čapku, matka vykřikla a hned, chudák stará, jako mladice vstříc mně pokročivši, objímala mne a líbala.

Té radosti, milé děti! Seděli jsme dlouho do noci a já pořád vypravoval, ovšem jen tak zkrátka a páté přes deváté. Ráno jsme musil zase dále ku Praze. Než tentokráte loučení bylo snazší, poněvadž jsem je ujistil, že jakmile své poselství vyřídím, vrátím se k nim na Mezihoří.

Tak se i stalo. Vrátil jsem se k nim, a když také pan Lev přijel do Prahy, přivezl jsem jim a mnohým přátelům ze sousedství ledacos na památku z daleké cesty; také několik kaménků z té skály na konci světa. Největší však radost měl nebožtík otec můj, když jsem mu ukázal zlaté, rytířské ostruhy, jimiž jsem se pochlubil hned tenkráte, jak jsem poprvé na Mezihoří zajel, vraceje se ze světa.«

»A což král?« ptal se Jaroslav.

»Ten měl potěšení, že se ta cesta panu Lvu, jeho švagrovi, tak vydařila, a také nás všechny odměnil.«

»A pan Lev?« ptal se opět Jaroslav.

»O tom by bylo mnoho povídati. Zůstal při dvoře králově a stal se pak nejvyšším maršálkem v našem království. Já se radoval, že jsem zase doma, a tu na Mezihoří bylo také mnoho radostí. Ale v Čechách bylo zle. Dobrý a slavný náš král měl tolik protivníků a nepřátel, nejvíce mezi Uhry, a papeže a žel, že také mezi Čechy, vlastními svými poddanými. Tenkráte bylo krutě bojováno, ale s pomocí boží a svých věrných král Jiří všemu šťastně a slavně odolával.«

»Tys pak zůstal tu na Mezihoří?« ptala se Lidunka. Bratři její se té otázce smáli, starý vladyka však vážně odpověděl:

»Ne, beruško. Nezůstal a nemohl jsme zůstati. Král volal, vlast byla v nebezpečenství. Šel jsem sám a otec mne chutě a rád vypravil a pravil:

‚Synu, žes z těch cizích zemí se šťastně navrátil, za to buď pánbůh pochválen. Kdybys tam byl zůstal, velice bych se byl proto kormoutil a neutěšil bych se. Nevrátiš-li se však nyní z boje, budu toho také velmi želeti, ale to bude mně útěchou, žes zůstal v boji za vlast. Jdi a bojuj statečně, aby cizinec se radoval z naší porážky.‘

Tak mně řekl, a já, milé děti, šel chutě. Bojoval jsem, i byl jsem raněn, ale pánbůh mne zachoval.«

»To bys mohl asi mnoho vypravovat,« mínila Liduška.

Děd se usmál a pravil:

»Za bouřlivých, válečných časů každý mnoho zkusí. Však vám to nesmlčím, a jaka jsem již leccos pověděl, povím zas, abyste poznali, jaký to byl slavný král pan Jiřík a jací znamenití žili tenkrát mužové, vlasti své milovní. Žel, že záhy zemřel!«

»Pan Lev ho přečkal?« zeptal se Václav.

»Přečkal. Zemřel devět let po panu Jiříkovi. Pánbůh jim dej věčnou slávu! Zemřeli oni a zemřeli již většinou i všichni ostatní, i –«

»Pan Kolovrat Žehrovský.«

»I on, a co živ budu, nepřestanu ho chválit, jaký to byl znamenitý rytíř a bojovník, jenž v dalekých zemích zjednával čest českému jménu. Jsem tu již sám, milé děti. Mám jen, co jsem zažil a nač vzpomínám. Viděl jsem mnoho, zkusil mnoho. Viděl jsem kraje rozkošné, vpravdě rajské, města překrásná, hrady výstavné, poklady a všeliká umění lidská, ale věřte, že nejkrásněji je ve vlasti. Milujte ji z té duše a svůj jazyk mateřský. Cvičte se ve všem umění a vědění, tužte se, abyste vlasti byli ke cti a prospěchu a abyste ji dovedli bránit, když by to kázala potřeba. A kdyby vás svět a cizina sebevíce lákaly, pomněte na starého děda svého, jenž vám praví: ukažte se vždycky věrnou Juditou, kteráž jest pro vlast nebezpečné i hrdlo své vážila, též Judas Machabejský činil tak až do smrti a naši předkové za Žižky i krále Jiříka, slavné paměti!«

A ve vyjasněných očích paniců i Liduščiných zářil slib, že na slova dědova nezapomenou a že se dle nich zachovají.