Z Čech až na konec světa/Kapitola XIV.

Z Čech až na konec světa Alois Jirásek
Kapitola XIII.	Kapitola XIV.	Kapitola XV.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XIV.
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Z Čech až na konec světa. 6., v Albatrosu vyd. Praha : Albatros, 1971.
Licence:	PD old 70

»JELI JSME KRAJINOU ne hrubě úrodnou, místem pak pustinou, kdež se nic nedařilo nežli šalvěj a rozmarýna. Při cestě však jsme viděli sem tam stromy, jimž jsme se nemálo podivili. Bylyť to stromy jalovcové, černé i červené, jejichž koruny byly jako planých hruší a kmeny tak silný, že sotva je dva mužští objali. Vsí a městeček v těch končinách valně nebylo, a kterými jsme jeli, všude přebývali mohamedáni, bílí Saracéni. Dobře jsme s nimi vycházeli, lépe nežli pak s křesťany v krajině Katalónii, do níž jsme přijeli z Aragonie.

Tam byl lid hrubě nevlídný a nehostinný; tam jsme také shledali velké množství hradů. Skoro na každém chlumu vypínal se nějaký. V té krajině katalónské stihla pana Bořitu z Martinic a mne ta nehoda, jak jsem napověděl.

Nocovali jsme v městečku, jež slove Martorell. Však bych si jinak sotva pamatoval jméno tohoto hnízda, kdybych byl opodál neocítil se v takovém nebezpečenství. Z toho městečka vedla zlá cesta, která záhy se tak zúžila, že to byl jen úzký stezník, tak úzký, že jsme dva vedle sebe na koních jeti nemohli. Brali jsme se tedy jeden za druhým jako husy. Průvod byl, to si pomyslete, když jsme jeli na čtyřiceti koních, nepočítajíc v to soumary, mezky a koně nákladní, velmi dlouhý a vinul se jako had klikatou stezkou. Nalevo trčely nad námi vysoké a srázné skály jako ohromná zeď, vpravo pak rozkládaly se širé bařiny, docela neschůdné a velmi nebezpečné. Běda každému, kdo by zajel anebo zašel nebo spadl do těchto třasovisk. Jistě by živ nevyvázl a zhynul by bez pomoci. Však nám v tom městečku, když jsme tam byli na nocleh, dost vypravovali, co lidí v těch bařinách zahynulo a ještě více dobytka z okolí, když z pastvy prchnuv sem zaběhl.

A ještě jednu novinu, a tuze příjemnou a veselou, jsme tam v městečku slyšeli: že totiž na té stezce mezi skálami začasté číhají mořští loupežníci, kteří lidi přepadají a s sebou na loď odvlékají, aby je někde daleko v tureckých zemích prodali do otroctví.«

»A kde měli loď, kdež ta cestička šla mezi skálami a bařinami?« ptal se Jaroslav.

»Loď měli na pobřeží, k němuž od té cestičky nebylo daleko, sotva malá hodinka. Část těch loupežníků zůstala na lodi, ostatní vystoupivše pustili se krajinou, aby dospělé lidi přepadali nebo děti kradli a olupovali.«

»A nebáli jste se jich?« ptala se Lidunka úzkostně.

»Ani tak hrubě ne, poněvadž nás bylo, jak jsem už řekl, čtyřicet mužských. Komu by také napadlo, že by se na nás odvážili. Ale to jsme nepovážili, jaký to lstivý, zákeřný lid. Bylo na úsvitě, když jsme se z toho městečka vydali na cestu. Napřed jel pan Bořita z Martinic. byl nejprvnější a jel velmi rychle, takže byl pořád kus cesty před námi. Já jel jako obyčejně po boku pana Lva. Zanedlouho však musil jsme od něho. Ještě jsme byli na té širší cestě, ještě jsme se nedostali na uzounký stezník, když jsem si vzpomněl, že jsem nechal na hospodě novou svou dýku. Byla práce španělské, pravá saracénská, tuze krásná, jakou v Čechách bych jen za veliké peníze dostal. Nevím, jak se stalo, že jsem mohl na ni zapomenout. A tak oznámiv panu Lvovi, co se mně přihodilo, otočil jsem koně a zpátky do městečka.

Tam jsem se také chvíli omeškal, a když jsem pak zase jel za svými krajany, ani jsem je neviděl. Byli už takový kus přede mnou. I bodal jsem svého grošatého bělouše, nebo maje na paměti, co jsem slyšel o té stezce osamělé ve skálách a bažinách i o mořských loupežnících, pospíchal jsem, abych se dostal mezi krajany. Slunce zatím vyšlo a bylo překrásná jitro, dobře si pamatuji. To jsem už jel tou úzkou stezkou do výše stoupající, sem tam se vinoucí, takže chvílemi zdánlivě přestávala, zanikajíc mezi hroznými, strmými skálami. Bylo tu úplně pusto a ticho a tesknota tu na člověka zrovna padala. Jen z bažin ozýval se křik vodních ptáků.

Vydechl jsem si, když jsem posléze zahlédl poslední z našeho průvodu. Byli to pacholci u nákladních koní a soumarů. Pan Lev s družinou byl napřed. Jen pan Kolovrat Žehrovský jel vzadu, tak se mně alespoň zdálo podle vraného koně.

Když jsem se tak svým krajanům přiblížil, uvolnil jsem v spěchu. Jel jsem volněji a domnívaje se, že jsem už v úplné bezpečnosti, přestal jsme býti ostražitý. Nehleděl jsem tak bystře kolem sebe, i meč jsem do pochvy zarazil. A to se mně zle vyplatilo. Nebo zčistajasna, jako když vystřelená šipka znenadání se mihne, vyletěl ze skal vedle stezníka nějaký chlap a již držel mého bělouše za uzdu. Sáhl jsem ihned po meči, ale vtom už mne chytly jiné ruce, byly jako kleště, a nežli jsem se nadál, byl jsem z koně dole.«

Lidunka bezděky slabě vykřikla. Panicové sotva okem mrkli; oči jejich plny dychtivosti a účastenství tkvěly na dědově tváři. Starý vladyka, pohladiv si bílé kníry, pokračoval:

»Byli jako hora, osmahlí, až černí, černých vlasů, a vidím ještě dnes, jak bílé zuby cenili, křičíce, a jak očima blýskali. Na černých hlavách měli divné jakési turbany a byli divně ustrojeni. Jeden z nich měl červenou suknici, to vím, ale jinak nic, nebo nebylo času si je prohlížet. Běželoť o život.«

»Byli to mořští loupežníci?« ptal se Václav.

»Byli. Chtěli mne svázat a pryč odvést, toť se ví, do otroctví. Bůh milý ví, kde bych se byl octl. Kdyby byli provedli svou, sotva bych tu dnes vám vypravoval. Chtěli mne nejprve na zemi povalit, svázat a ústa zacpat. Ale já se bránil jako rys a křičel jsem na krajany o pomoc. Než nikdo nešel a já již počal zoufat. Už jsem těch loupežníkům podléhal.

Ale vtom se opodál ozval hlas, tenkráte zněl jako hlas andělův, ač to byl hlas jako hrom. Byltě to hlas pana Žehrovského, Kolovrata. Ten jeda mezi posledními, vzpomněl si, cože tak dlouho se nevracím. I ohlédl se a také jel kousek zpátky. A to byla má spása, neboť jen tím uslyšel mé volání. Ihned křičel na krajany, aby šli na pomoc. Domnívalť se nejprve, že těch loupežníků je mnoho. Sám však na ostatní nečekal, nýbrž z koně sesednuv, hnal se mně na pomoc.

Mezi krajany strhl se nemalý poplach. Každý chtěl pomoci; ale stezka byla úzká a rytíři s panem Lvem, a co byli lidé šlechtičtí, jeli vpředu; za nimi pak šli koně nákladní a pro ty nebylo žádného vyhnutí. Jak se dostati zpět ke mně na stezce tak bezděky zatarasené?

Dlouho se rozmýšleli. Pan Lev první seskočil z koně a vlezl pod nákladní koně a soumary, kde nebylo vyhnutí; a tak se soukaje po kolenou, propletl se pod koňmi mezi jejich kopyty a několik ostatních z družiny za ním.«

»Byli také v nebezpečenství,« mínil Václav.

»Ovšem,« odvětil děd, »kdyby byl některý z koní kopl nebo vyhodil, mohla z toho být třeba smrt. Ale ani toho nedbali, chvátajíce vysvobodit krajana. Bůh jim to odplať! Byl jsem jim za to velice vděčen a budu do smrti nejdelší, třebaže toho jejich přispění pak nebylo ani třeba.

Já jsem se, jak jsem děl, zoufale bránil, a když jsem už umdléval, dodal mně nové síly hlas Žehrovského, jenž křičel jako hrom na ty loupežníky, klna jim česky i španělsky, a na mne volal, abych jen chvilku ještě vydržel. Viděli, že se jim nezdaří, že mne neodvedou. Ale pustit mne přece nechtěli, nýbrž svrhnouti dolů do bažiny, abych tu bídně zahynul. I chytil jsem se skaliny pevně jako klíště a darmo mne odtrhovali, darmo bili a zuřili. Pojednou jsem cítil, že se mně uvolnilo. Když jsem se ohlédl, prchali loupežníci a pan Žehrovský za nimi s obnaženým mečem. Nedostal je však. Zmizeli ve skálách, v nichž byli jako doma a po nichž uměli lézti jako kamzíci. Bylo by neopatrno bývalo, za nimi se pouštět.

A tak pan Kolovrat, zahnav je zpět, obrátil se ke mně. Zatím už také pan Lev a ostatní přichvátali a ujali se mne. Šaty mé byly úplně roztrhány, měl jsem kolik ran, byla i kolena od skály do krve odřena. Zemdlel jsem tím tuhým a nerovným zápasem tak, že jsem sotva na nohou stál. Také asi velmi účinkovalo leknutí a strach, že mne ti chlapi loupežní odvlekou do otroctví a že již domov nespatřím.

Potom, když bylo po nebezpečenství, záhy jsem se zotavil, zvláště když žádná rána nebyla hluboká. Tak jsem potom jel opět po boku pana Lva, děkuje pánubohu, že mne tak ráčil zachránit.«

Panicové i Lidunka si vydechli a na jejich tvářích bylo vidět radost. Než děd vážně dále vypravoval:

»Žádný neví, jak je člověku, když unikne takovému hroznému nebezpečenství. Byl jsem jako znova narozen. Než radost má netrvala dlouho. Teprve když už jsme drahný kus cesty ujeli, vzpomněli jsme si na pana Bořitu z Martinic. Pro mou nehodu si na něj tak hned nevzpomněli. Jel ovšem napřed hned z města a byl kus před námi. Než to nám bylo divno, že ho není vidět. Nehoda, která stihla mne, upomínala nás, že i pan Bořita snad upadl do rukou těch lotrů loupežných. Ihned pobídl pan Kolovrat Žehrovský a několik jiných koně a pustili se cvalem vpřed.

Však záhy jsme jich my ostatní dojeli, a to na pustém místě mezi strmými skálami. Stáli kolem padlého koně, jenž ležel na zemi. Krev z něho se řinoucí zbarvila všecko kamení kolem a stála již rudou kalužinou. Ubohé zvíře dodělávalo. Bylo nám, jako když do nás udeří. Byltě ten padlý bělouš pana Bořity z Martinic. Sedlo měl pryč, jen ohlávku mu nechali. Patrně se tu stala loupež. Po panu Bořitovi však nebylo ani památky.

Hledali jsme stopu a našli. Vedla do skal. A tam na kamenité skalnaté půdě zmizela úplně. Lupičové uprchli a bezpochyby odvedli nebo odnesli pana Bořitu. Zabit nebyl, to se dle všeho podobalo. Než marně jsme se po něm sháněli, marně se pan Kolovrat Žehrovský za ním pustil, aby lupiče stihl, marně se vydal sám do nebezpečenství. Těmi skálami pronikl daleko, až nablízko moře, a to se dověděl od vyděšených venkovanů, do svých chatrčí z úkrytů se vracejících, že tu byli skutečně mořští loupežníci, že lidi kradli a přepadávali, a jeden z těch venkovanů také viděl, jak čtyři z těch lotrů vedli nějaké muže, jenž byl dle obleku jistě šlechtic.

I popsal ten oblek, jmenovitě udal, že měl sukni blankytné barvy, a takovou pan Bořita měl skutečně toho dne. Tak se má i všechna radost, že jsem unikl otroctví, proměnila v žalost. Statečný pán zmizel, neboť loupežnická loď, jak náhle přijela, tak náhle zmizela.

Nemohli jsme na pana Bořitu zapomenout a pořád jsme uvažovali, co se s ním stalo nebo děje a jak bude v Čechách v jeho rodině, až jim povíme, jaký bídný osud stihl pana Bořitu. Já tenkráte tím vroucněji děkoval pánubohu, že na mne nedopustil takové neštěstí.«

»Vrátil se pan Bořita z otroctví?« ptali se vnoučkové i Liduška skoro najednou.

»Dlouho nebylo po něm slechu. To jsem již skoro let byl doma po té cestě, když jsem se doslechl, že došly zprávy o panu Bořitovi. Nějaký poutník z Čech, jenž byl v Jeruzalémě a zabloudil přitom do Egypta, smluvil se náhodou s několika italskými kupci, z nichž jeden měl od pana Bořity list do Čech k příbuzným.«

»A měl s tím listem jíti do Čech?«

»To nikoliv, ale odevzdat ho někomu, jenž by jej mohl dále dopravit, jak to chodívá s listy z dalekých zemí. Obyčejně ani takové psaní nedojde. Žádný z cizích o ně nepečuje, ztratí je nebo zapomene. Ale tentokráte bylo jinak. Český poutník vzal list a donesl jej šťastně do Čech a odevzdal příbuzným páně Bořitovým.«

»Co bylo v tom listu?« ptala se Lidunka.

»Pan Bořita psal o tom, jak byl přepaden a chycen od mořských loupežníků, sem tam po trzích voděn, až se pak dostal za otroka do Alexandrie, města egyptského. Vypisoval, co všecko zkusil, a probůh prosil, aby ho z otroctví vyplatili, udávaje, jak by měli učinit.«

»A učinili?« ptal se Jaroslav.

»Učinili. Sehnali peníze, a tak po nějakém čase vrátil se pan Bořita do vlasti. Než nebylo to hned a stálo mnoho peněz. A jak se vrátil! Viděl jsem ho pak také. Až mně ho líto bylo, když jsem si vzpomněl na pana Bořitu, jak byl s pane Lvem, pán zdravý a statečný, a jak poté vypadal: vyhublý, sešlý, žluté barvy a zešedivělý. Tak velice zkoušel v otroctví a tak se soužil.

Tenkrát tedy v té katalónské zemi, kde jsme ho ztratili, hrubě jsme pro něj se rmoutili, a zvláště pan Lev. Jak by ne! Byltě to druhý pan z jeho družiny, kterého pozbyl. Nejprve pan Burian ze Švamberka a opět pan Bořita z Martinic. Tak jsme se nevesele brali katalónskou zemí, až jsme přijeli do města Barcelony, jež rozkládá se při samém moři. To město je velice krásné i všecko jeho okolí. Nemálo jsme se tam divili stromům palmovým, jejichž ovoce je podobno fíku, chutí svou ale sladší a lahodnější. Palmě té říkají datlová. Všecka krajina kolem je tuze líbezná, takže pan Lev hodlal sem tam v okolí se podívat; nechal toho však, když uslyšel, že není nikde jisto, zvláště před mořskými loupežníky, kteří se tu ustavičně potloukají.

Řekli jsme si, že je škoda takového krásného kraje, zrovna ráje, pro zlý katalónský lid. Však kdyby mořští loupežníci neměli u něho podpory, jistě by tam nemohli tak hospodařit. V městě Barceloně divili jsme se nejen krásné výstavnosti, ale také obecné a veliké čistotě. Ulice měli všechny dlážděny a každý dům byl jako klícka. A pak v přístavu, milé děti, toho hemžení! Těch korábů a různých loděk, jež tu stály zakotveny nebo přijížděly neb odjížděly! Jak v lese bylo nad nimi, a to od stožárů různé velikosti a síly.

V Barceloně se nám velmi líbilo, a přece jsem byl rád, když jsme odtud vytrhli, neboť byli jsme již na zpáteční cestě, blížili jsme se k domovu, po němž se mně nyní již často zastesklo.«

»To jste již byli dlouho na cestách,« mínil Václav.

»Rok bez malička, neboť bylo počátkem listopadu l. P. 1466, když jsme vytrhli z Barcelony, míříce opět do francouzské země, jinou však stranou.«