Z Čech až na konec světa/Kapitola VII.

Z Čech až na konec světa Alois Jirásek
Kapitola VI.	Kapitola VII.	Kapitola VIII.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola VII.
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Z Čech až na konec světa. 6., v Albatrosu vyd. Praha : Albatros, 1971.
Licence:	PD old 70

V LONDÝNĚ jsme se divili hned, jak jsme přijeli, a to tomu, jak nás vítali. Zajeli jsme, jak jsme všichni byli četná družina, do jedné velké hospody. A tu hned hospodská, již starší vdova, přišla s veškerou svou rodinou a vítajíc nás líbala nás všechny, ona i její děti, a bylo jich několik. A to líbání, než nás všechny zulíbala, trvalo drahnou chvíli, až nás mrzelo a nám k smíchu bylo.«

»Proč vás líbali?« ptali se vnukové.

»Toť už jejich mrav; tak jako my na uvítanou ruku podáváme, tak oni líbají. Jako my jsme se jim, tak oni zase nám se divili a nejvíce mně —«

»A proč?« tázala se Liduška, když starý vladyka se odmlčel.

»Našim vlasům se divili, že je dlouhé nosíme.« A tu pohladiv si své bílé, prořídlé, vladyka dodal:

»Byl jsem tenkráte ještě mlád a měl jsem husté, pěkné vlasy. Opravdu pěkné, jak mi i doma říkali. A dlouhé byly a na konci pěkně zkadeřené. Všichni jsme měli dlouhé vlasy, ale já nejdelší. A tomu se divili, neb nebylo zvykem v Englantu nositi dlouhé vlasy. A tak, jak jsem se kde v Londýně na ulici ukázal, běhali vám za mnou a lidé si na mne i na každého Čecha ukazovali, jaké má dlouhé vlasy. A což nejvíce k smíchu bylo, že myslili, že ty vlasy nejsou naše, nýbrž cizí, nějak na hlavu přilepené.«

Chlapci i Liduška se dali do hlasitého smíchu.

»Město Londýn jsme si dobře prohlédli, zvláště jeho krásné a bohaté kostely. Pak nás vedl pan Lev do hradu královského, jenž slul Tower, kde nás přijal král, Eduard se jmenoval. Byl k nám velmi přívjetiv a laskav a pan Lev u něho dobře pochodil. Také jsme byli na královské hostině, kdež jsme viděli mnoho paní hrubě sličných. Ale to se nám na nich nelíbilo, že měly nadobyčej dlouhé šaty, takže je za sebou vlekly. Ale zato se nám při té hostině hudba líbila, šedesát zpěváků zpívalo, což bylo to nejhezčí.

Pak nám dal král ukázat všechen ten svůj hrad, komnaty a síně i veliký svůj poklad, krásné zahrady a obory, v nichž bylo mnoho divných rostlin a také mnoho divé zvěře, až z mouřenínské země. Tu nevídanou zvěř měli v klecích.

Všude nás pěkně přijali a vítali, ale na Brusel a na brabantskou zemi jsme nemohli zapomenout. Tam byli přece jen jiní lidé než ti Engličané, u nichž jsme shledali mnoho falše a neupřímnosti. Proto nás nic nemrzelo, když pan Lev oznámil, že z Londýna odjedeme do Francouz. Tak jsme mířili zpět k moři. Cestou zastavili jsme se v jednom hradě královském nedaleko Londýna, a ten slul Windsor.

Nejvíce se mně líbila veliká, krásná obora u něho, zvěří se jen hemžící. Zvláště mnoho srnčí jsme viděli a také bílé srnky a daňků na sta. V tom hradě na nás čekali páni a rytíři z bratrstva sv. Jiří, kteří byli z rodů v zemi nejpřednějších. Ti zvláště pana Lva s velikými poctami vítali a přijali ho také do svého bratrstva. Když odjížděl, žádali ho, aby se jim podepsal do mšálu v kapli sv. Jiří.

Pan Lev tak učinil a cestou nám směje se vypravoval, jak ti Engličané četli divně jeho jméno české, divně po svém je vyslovujíce, takže dle toho vyslovování pan Lev vlastního jména svého nepoznal.

Co nám toto vypravoval, ozval se za námi dusot. Jak jsme se ohlédli, spatřili jsme dva rytíře, kteří plným tryskem za námi se hnali. Byli z windsorského hradu a honili pana Lva.«

»A proč?«

»Co se stalo?« ptali se oba mládenečkové svého děda, čekajíce bůhvíjakou nehodu. Ale starý vladyka se smál a pravil:

»My byli zaražení, co se asi stalo a co chtějí. A medle! Žádali pana Lva, aby jim ještě jednou pověděl své jméno, jak se opravdu a správně vyslovuje, že o tom na hradě windsorském nastalo mezi pánu a rytíři spor. Pan Lev se ovšem chutě zasmál a ochotně jim pověděl, a ne jednou, nýbrž kolikrát za sebou po česku předříkával. To vám byla podívaná, jak ti Engličané po něm opakovali:

‚Lev z Rožmitálu a na Blatné.‘

Pak jsme putovali dále a po několika dnech jsme dojeli mořského břehu. S námi jel englický rytíř jeden; toho nám dal král za vůdce a ten nám měl opatřiti loď, která by nás převezla do Francouz. Bylo právě před velikonocemi, když jsme dojeli k moři do městečka Pool řečeného. Že však nevál příznivý vítr, musili jsme tu čekat plných osm dnů. A tak jsme tu slavili velikonoce, velmi na vlast svou vzpomínajíce.«

Starý vladyka Mezihorský, až sem dopověděv, chtěl ustati, neboť se již připozdívalo. Než vnukové toho nedbajíce žadonili, aby ještě povídal; a on posléze povoliv, řekl:

»Tedy povím vám ještě, jak jsme se dostali do francouzské země. Když tedy zavál příhodný vítr, hned jsme chvátali z toho městečka Poolu, abychom vstoupili na loď. Ten šlechtic, kterého englický král panu Lvovi za průvodce propůjčil, loď opatřil a až k ní nás doprovodil. Nežli se s námi rozloučil, řekl, že nám připomíná, že je mezi englickým králem a francouzským vojna, a tudíž že je na moři dosti nebezpečno.

‚Což naplat,‘ odvětil pan lev. ‚Zde abychom zůstali, to nelze, a tak spánembohem se pustíme na moře.‘

A tak jsme se pustili. Vedlo se nám nad očekávání. Vál dobrý vítr, byla krásná pohoda a po nějaké lodi nepřátelské ani památky. Tak jsme se již blížili k pevné zemi a již jsme viděli břehy normanské. Vtom zčistajasna ukázaly se dvě galeje. Ti tam na nich také nás zahlédli a hned si namířili zrovna proti nám. Podle praporu jsme poznali, že ty válečné dva koráby jsou englické. Bylo nám proto volněji, neboť jsme my sami také jeli na plachtové lodi englické. Než jak jsme se zklamali!

Ti tam na galejích patrně nám nevěřili, domnívajíce se, že je naše loď francouzská, a tak nedbajíce znamení, jež dávali naši plavci, začali do našeho korábu hrubě střílet. I nastal vám hrozný zmatek na naší lodi i strach, když koule dopadaly před samým naším korábem a několik jich také vrazilo do boku, až třísky lítaly.

Jen pan Lev v té chvíli neztratil mysli a rozvahy. Poručil, aby spustili z lodi člun a do toho vstoupil neohrožený hlasatel, kterého nám dal burgundský kníže.«

»Toho, jenž znal sedmnácterou řeč,« vpadl Jaroslav.

»Ano, toho. Ten na tom člunu jel englické galeji vstříc, aby hejtmanu toho korábu oznámil, co pan Lev vzkazoval:

Aby přestali střílet, že je na tom plachtovém korábu vznešený cizinec, pán z Českého království, a ten že má průvodní listy od jeho Milosti englického krále.

Ten hejtman na té galeji, jak to uslyšel, nevěřil, ale když na lodi svinuli plachty, jak byl nařídil, přeplavil se k nám, žádaje ty listy královské viděti. Pan Lev mu je ukázal. Tu ten hejtman, jakmile je spatřil, i pečeť královskou, hned smekl a uctivě ty listy políbil. Naši plavci usmívajíce se děli, že se vítr náhle obrátil. Ten hejtman z galeje byl totiž všechen vyměněn. Přísně, ano urputně přišel na naši loď; nyní byl samá ochota a nabídl se panu Lvovi, že ho vyprovodí, kam by si jen přál. Ale pan lev, maje na mysli, že bychom mohli vraziti na francouzské galeje, slušně se poděkoval a jen si vyprosil, aby hejtman poradil našemu korábu stran další cesty. I stalo se tak, a hejtman s panem Lvem uctivě se rozloučiv odešel a dal poté na galejích nám na počest vystřelit z hrubých kusů.

Když nám pak galeje z očí zmizely, nastával soumrak. Vtom se nám pojednou obrátil vítr a strhla se pak hrozná bouře, která náš koráb zahnala z naší cesty daleko, dobrých dvě stě mořských mil, jak naši plavci počítali. Než pánbůh nedal nám zahynouti, a tak strašlivou tu bouři za černé noci, za hrozného blýskání a hřímání s pomocí boží šťastně jsme přečkali. Ale zabloudili jsme k jednomu ostrovu, kdež jsme dvanácte dnů čekali na příznivý vítr. Odtud posléze jsme se dopravili na břeh francouzské Británie a vystoupili jsme u města St. Malo na pevnou zemi, děkujíce pánubohu, že máme moře za sebou. Tak jsme se šťastně dostali do francouzské země.«

»A jak jste se tam měli?« ptal se neúnavný Jaroslav.

»O tom až podruhé, synáčku. Nyní se hrubě připozdilo. Půjdeme spat.«