Z Čech až na konec světa/Kapitola VI.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Kapitola VI.
Autor: Alois Jirásek
Zdroj: JIRÁSEK, Alois. Z Čech až na konec světa. 6., v Albatrosu vyd. Praha : Albatros, 1971.  
Licence: PD old 70

PŘÁNÍ MLADÝCH MEZIHORSKÝCH vyplnilo se záhy. Oba velké rybníky u staré tvrze zamrzly a hladina jejich byla jako zrcadlo. Panicové mladí všelijak před panem dědem o nich řeč zaváděli a také na tu brabantskou slavnost nějak často vzpomínali, jak to bylo krásné a jak se to asi po těch železných střevících jezdí. Starý vladyka však ani nehlesl, jako by neslyšel, a jen se v duchu usmíval. Až tu jednou, když se právě vrátil z městečka, zavolal si oba vnuky do své jizby a tu jim na stole ukázal pěkná kovaná želízka s nosci a červenými řemeny. To bylo úžasu a radosti!

Liduška nedostala žádná želízka, poněvadž dle tehdejších mravů se pro dívky nikterak neslušelo, aby měla takovouto kratochvíli jako chlapci.

Bratři její, sotva se dědovi poděkovali, již letěli ven na rybník, aby želízka zkusili. Jak se zmýlili A co se jim ze tvrze nasmáli, jak líbali často led, jak se na něj rázem, sotvaže z něho povstali, zase usadili! Než radou dědečkovou a vytrvalostí toho přece dosáhli, že se na želízkách udrželi, rozjeli a pak slušně jezdili, čím dále, tím hbitěji a rychleji, takže byla radost se podívat na ty dva vladykovy mladé synky v otáhlých kabátcích kožešinou lemovaných, v úzkých soukenných nohavicích, na nichž se rděly řemeny toho brabantského nástroje divného. A jak těm panicům v rysích čepicích vlály kol uší vlasy, když jako šipky po ledě se rozjeli, jak jim oči zářily a zdravá líc se rděla!

Lidé nejen ze tvrze, ale i z nejbližšího okolí chodili se na ně dívat. Nejraději však a nejdéle na ně hledíval starý vladyka, jejich děd, jenž ve vysokých botách, v teplém kožichu choděcím a v bobrové čapce přecházel hrází rybníka pozoruje, jak se oba bratři předstihují, honí a dohánějí.

Obyčejně se jim z ledu ani nechtělo a vydrželi tam, i když za holými, starými duby na hrázi nebe se krvavě rdělo od slunce západu, i když nad tou záplavou večerních červánků zatřepetala se jasná večernice.

Někdy i při měsíčku se na ledě proháněli. Chutě však opouštěli rybník, když věděli, že bude dědeček vypravovat.

Bylo to tak pěkné, když po večeři s ním zasedli ke krbu, když zář ohně mile se kmitala po zdech a venku se ozýval vítr ženoucí sníh do okenic a když děd, vzpomínaje časů dávno minulých, vypravoval o cizích zemích a divných svých příhodách.

A tu jednou, jak sám přikládal smolná polínka na oheň v krbu, pravil:

»Cožpak nám tu je pěkně v tento zimní čas, i když je třeskutý mráz, ale tam v té brabantské zemi, tam je v tu dobu hůře.«

»A proč, dědečku?« ptali se oba mládenečkové.

»Protože tam je nouze o dříví. Tam není takových rozlehlých lesů jako u nás. Však jsme to sami zažili, jako my s panem Lvem, když jsme těmi končinami zimního času cestovali. Tam vám topí sušeným trávníkem a divnou jakousi černou zemí tvrdou, která hoří jako kovářské uhlí. To jsme viděli, když jsme se brali z brabantské krajiny do flanderské. Tam jsme přijeli do jednoho města, Brygge mu říkali, to vám bylo všecko na vodě, a v městě tom měli mostů a můstků několik set. Tu jsme byli v masopustě na ostatky a velmi jsme se veselili při různých mumrejích a divných maškarádách i hudbě mnohé.

Odtud jsme se brali krajinou pořáde rovnou, až z toho člověku bylo smutno. Mířili jsme ke Kaletám městu. A když jsme se blížili a zdaleka viděli věže a vysoké, velmi vysoké hráze a náspy, tu pojednou pan Lev zarazil koně, a ukázav před se, pravil ke mně, jak jsem jel po jeho levém boku:

‚Rci, Šašku, co vidíš před sebou?‘

‚Město, pane,‘ dím

‚A co dále?‘ zase on; a já:

‚Jakýsi pruh bělavý jakoby u nebe —‘

‚Víš-li, co je?‘ ptal se pán, a nečekaje mou odpověď, děl:

‚To je moře!‘ a obrátiv se k družině, pravil:

‚Vizte, to je moře!‘ A my všichni oči otvírali, hleděli a pozorovali, neboť jsme toužili všichni moře spatřit. Tu to bylo poprvé, co jsme je viděli. Ale pak jsme se teprve na ně jak náleží podívali, když jsme se k městu přiblížili a na samém břehu mořském stanuli. Milí synáčkové! Toho vypověděti ani vypsati nelze, jaká to podívaná na tu široširou, nekonečnou poušť vodní, jakoby až do končin nebes sahající. Tu je člověk opravdu pobožný a cítí, jak je pánbůh všemohoucí a jak je člověk nepatrný. Až vám mně úzko bylo a nevím jak, v tu chvíli mně také na mysl připadl domov, hle, tato stará naše tvrz, v níž teď v teple pěkně sedíme, matka má, a nyní se již nestydím říci, oči se mně slzami zalily. Tenkráte jsem se ovšem odvracel a tajně slzy stíral, aby druzí neviděli. Mnoho let, mnoho od těch dob minulo, ale pořád mám živě na mysli jako máloco tu chvilku, jak jsem poprvé moře spatřil a na ně se podíval.

V Kaletách musili jsme čtrnácte dnů čekati.«

»A na koho?« otázal se Jaroslav.

»Na vítr, brachu milý, na příznivý vítr, jenž by vál k englantské zemi a hnal tam naši loď. Teprve po čtrnácti dnech zadul a hned jsme vstoupili na koráb a vypluli jsme. Ale sotva jsme se dostali na širé moře, strhla se taková bouřka, že běželo o koráb a o naše životy. My se modlili a bůh nás vyslyšel, neboť ředitel lodi dostal koráb zase šťastně do přístavu. Všichni se tomu v Kaletách divili říkajíce, že jsme ušli zrovna zázrakem jisté záhubě a že jistě od sta let se nepodařilo, aby některý koráb za takové bouře ze širého moře se dostal bez pohromy zpět, do bezpečného přístavu.

I čekali jsme pak nanovo tři dny a po těch za nejkrásnější pohody pluli jsme do englantské země.

Když jsme se jí blížili, již zdaleka jsme viděli vysoké skalnaté břehy. A ty skály byly bílé, vápenné a skvěly se na slunci, div že oči z toho nebolely. Vypínaly se krom města Doveru, které jsme stranou nechali, i také jeho divnou tvrz starodávnou či hrad, jenž se vypínal na skále nad mořem. Vypravovali nám, že ten hrad je tu od nepaměti, tuze starý, a že ho zlí duchové vystavěli.

Zanedlouho jsme přistáli u města, jež sluje Sanduicum. Přístav jeho jen se hemžil loděmi a koráby, velikými i malými. Ty menší, jak nám vyložili, různě jmenovali, pak bylo tu nejvíce lodí plachtových, které jen vítr pohání, a také galeje, koráby to válečné s vesly. Některá galej měla jich až dvě stě. Ty galeje byly ze všech korábů největší a bylo na nich lidí až několik set; byly jako plovoucí veliké domy a mohlo se jich užívat za každého větru, kdežto koráby plachtové mohly plout jen za větru příznivého.

A nic vám mně nebylo divnějšího, nežli jak ti plavci na těch korábech byli obratní, jak lezli po provazových žebřících a po ráhnech, jak se smýkali a z lana na lano přehupovali jako veverky v lese z haluze na haluz, ze stromu na strom.

Za dne bylo na všecko to kratochvilné podívání. Zato nocleh měli jsme tu špatný. Skoro jsme oka nezamhouřili.«

»A proč dědečku?«

»Protože plavci celou noc chodili ulicemi v tlupách a v houfích a s nimi hudci a pištci, kteří hlasno hráli a pískali, kdežto zatím plavci hrozně ječeli a křičeli ohlašujíce, jak se vítr obrátil a jaký nově zadul.«

»A proč to?« ptala se Liduška z úžasem.

»To proto, aby kupci, kteří čekali na ten neb onen vítr, hned vstali a na loď se odebrali. Ráno jsme se vydali hned na další cestu a přes poutnické místo Canterbury, kdež jsme viděli krásný kostel a v něm sv. Tomáše náhrobek ze zlata a plný drahých kamenů, zvláště velikých karbunkulů, mířili jsme do Londýna, do hlavního města.

Dorazili jsme tam koncem zimy, tak v polovici března měsíce.