Z Čech až na konec světa/Kapitola VIII.

Z Čech až na konec světa Alois Jirásek
Kapitola VII.	Kapitola VIII.	Kapitola IX.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola VIII.
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Z Čech až na konec světa. 6., v Albatrosu vyd. Praha : Albatros, 1971.
Licence:	PD old 70

MLADÝM PANICŮM a jejich sestře Ludmile nebylo ani do příštího večera čekati, aby zvěděli, jak se jejich děd měl ve Francouzích. Strhlať se do druhého dne nedlouho po obědě taková metelice, že pro sypké mraky sněhu, jak je vichřice kolem tvrze rozháněla, nebylo ani val viděti. A tak všecka vladycká rodina sesedla se pěkně ve velké jizbě u krbu; což zbylo starému Šaškovi z Mezihoře, nežli aby rodině své, zvláště svým vnoučatům, ukrátil chvíli vypravováním?

I vypravoval o té francouzské zemi, a především o Bretoňsku, kterým se brali s panem Lvem z Rožmitálu a veškerým jeho poselstvem.

»Je vám to země hornatá, ale na úbočích a v dolinách mají tam pole dost, a co zvláštního, že každé je oploceno neb ohrazeno zdí. Lesů tam také dost, a zvláště pěkných velikých lesů dubových. Čemu jsme se však divili, že tam mají málo vlků, mnohem méně nežli u nás. Ukáže-li se kde vlk, je z toho veliké pobouření, a tu se všichni, kde kdo, seženou, honí ho, až ho ubijí neb uštvou. A chytí-li jej živého, považte, co s ním činí; oběsí jej jako škůdce a zloděje. Sami jsme viděli takového vlčáka již starého, sivého viset u cesty na haluzi starého dubu.«

»Jaký byl čas, když jste tudy putovali?« ptala se Liduška. Děd, jenž pozoroval, že dívence o to běží, bylo-li zima nebo teplo, usmál se a odvětil:

»To již, milá beruško, bylo po zimě, a jaro se krásně otevřelo. Zrovna prvního dne měsíce května dostali jsme se do města, jež slove Nanetum.

Tam jsme několik dní odpočívali po namáhavé cestě. Odtud jsme pak velmi ráno jako po půlnoci jeli podle veliké řeky, až jsme přijeli do jakéhosi města jménem Andegaria, a to město, ležíc nad tou velikou řekou, mělo dvacet dvě věže a jedna byla jako druhá. Odtud to Turon jsme přijeli; tam mají krásný, veliký kostel a v tom nám ukázali hrob sv. Martina, jenž k nám, jak víte, přijíždí na brůně.«

»A přináší tučnou hus!« dodal vesele Václav.

»Ano, synku. V Turonech městě slyšeli jsme drahně o krajanech a těšilo nás velmi. Jeť člověku v cizině nad jiné milo, může-li o vlasti a o svých jen porozprávěti.«

»Byl tam nějaký Čech?«

»V ten čas nebylo tam žádného, ale deset let předtím; a tenkráte jich tam přibylo hrubě mnoho. To bylo, když tam pan Zdeněk Konopišťský s velikým a nádherným komonstvem jel ke králi francouzskému, aby jeho dceru, jež byla nevěstou krále Ladislava, přivezl ve slavném průvodu do našeho Království českého. Mnozí se tam v Turonech na naše poselstvo dobře pamatovali a vzpomínali, jakých pánů ušlechtilých a paní a slečen krásných přijelo pro jejich princeznu, jak byli krásně oděni, jak krásný vůz, co krásných koní a jiných věcí drahých přivezli dceři krále francouzského darem. Ale nejvíce, milé děti, vzpomínali na české vozy, jež pan Zdeněk dal před městem strhnout a řetězy spojit po způsobu Jana Žižky, slavné paměti, a hlídati vojensky lidmi oděnými vše po způsobu husitském, jakoby v táboře nějakém. Na to se Francouzové v houfích chodili dívat.

A tam nám také vypravovali, jaký pak nastal zmatek a zármutek, když přišla pojednou novina z Čech, že tam ženich královské dcery, král náš, Ladislav, dlouho ani nestonav, zemřel. Noviny ty došly zrovna na Štědrý den, kdy naše poselstvo v nejlepším veselí začalo slavit svátky vánoční.

Z Turon jsme pak jeli přes město Ambrosia na jeden hrad, jehož jméno jsme zapomněl, na kterémž toho času sídlil francouzský král Ludvík. Mnoho jsme o něm slyšeli, že je ctižádostivý, úskočný, lstivý a krutý na své poddané. I byli jsme ovšem žádostivi, jak nás uvítá, a pan Lev asi hrubě přemýšlel, kterak na něj, aby u něho rovněž tak šťastně pořídil jako dosud u všech knížat i krále englického. Hrad králův, velmi výstavný a pevný, stál na vysoké skále. Přibyli jsme tam pozdě odpoledne a hned nás tam pustili, jak jsme se ohlásili, a přivítali nás počestně. Nazejtří o nešpořích dáno jest nám slyšení před králem. Pan Lev nejprve pozdravení učinil od krále českého a dal listy věřící. A když jest francouzskému králi list věřící krále Jiřího přečten, ihned král Ludvík vzal pana Lva do svého pokoje se svou radou. Tam dobře dlouho si pobyli, až měl pan Lev odpověď od krále, a to vše v tajné radě. Pan Lev se odtud navrátil nějak vesele, jak mu bylo na tváři znát, a jistě dobře pořídil toho dne i ve všem pak jednání, neboť jsme tu pobyli za devět dní.

Hned toho dne zval nás král všecky k večeři, a tu jsme byli ctěni poctivě —«

»Tak ten král nebyl zlý,« tázal se panic Václav.

»Na nás nikterak. Ano velmi laskavý a vlídný a všichni jeho dvořané, jakož vůbec všichni ve francouzské zemi. Ale přece se nám tak nelíbilo jako v Brabantě na dvoře vévody Filipa a jeho syna Karla.«

»Kam jste se poté obrátili?« tázal se Václav.

»Z toho hradu králova nazpět do Turon, abychom se dostali na silnici do Španihel. Brali jsme se ustavičně na poledne, a to krajinami napořád utěšenými a úrodnými, kdež bylo mnoho krásného pole a znamenitých vinohradů. Začasté však jsme se dostali do končin lesnatých a mnohdy jsme po několik hodin putovali tmavým, rozlehlým hvozdem. Ale nic se nám nestalo, neboť bylo nás notný houfec, a nadto měli jsme průvodní list krále francouzského.

Největší les byl, dobře si pamatuji, před městem Lusignanem.«

Tu se pojednou starý vladyka odmlčel a pochýlil něco málo svou bílou hlavu, jako by naslouchal.

Panicové i Liduška, jsouce překvapeni, tázavě na něj hleděli. On pak se usmál a pravil:

»Co slyšíte?«

Divili se ještě více.

»Co slyšíme?« opakoval Jaroslav. »Vichr, jak hlomozí a skučí.«

»Jak sténá a pláče,« doplňoval děd.

»To Meluzína,« dodala Liduška, a v tom už děd ji zlehka klepl na rameno a pravil:

»Ano, to jsem chtěl, Meluzína. Říká se tak, že pláče a naříká. Víte-li proč?«

Opět se divili, cože si děd vzpomněl na Meluzínu, když vypravuje o velikých lesích ve francouzské zemi. A on, hle, nečekaje na odpověď svých vnoučat, dále jako prve vypravoval:

»Tak když jsme projeli tím velikým, širokým hvozdem, uzřeli jsme před sebou na značné výšině město a to slulo Lusignan. Odtud pocházel jistý rod ve Francouzích velice slavný, spřízněný i s rodem královským.

Město to mělo veliký, pevný hrad, a hrad ten vystavěla paní jakási — Meluzína jménem —«

»Aha!«

»Ej, hle!« volali posluchači překvapeni nenadálým obratem usmívajícího se děda. Pak skoro jedním hlasem najednou zvolali:

»Kdo byla ta Meluzína?«

A Liduška dodala:

»Proč pláče a sténá?«

»Slyšte, co nám tam o ní vypravovali,« odpověděl starý vladyka. »Meluzína byla pramáti toho slavného rodu lusignanského. Však nebyla ženou smrtelnou, alebrž vodní pannou, podoby však nad jiné ušlechtilé, překrásné. Pro tu krásu si ji oblíbil mladý šlechtic, praotec toho rodu lusignanskéhho, a pojal ji, ač nebyla rodu vznešeného, za manželku. To však nevěděl, že byla vodní pannou, neboť s tím se mu krásná Meluzína nesvěřila. Teprve za delší dobu o tom se dověděl, a tu ji pak zapudil, nedbaje jejího pláče a nářku, ani jejích proseb. Od té doby nemá krásná Meluzína pokoje, pláče a naříká, až její nářek rozléhá se povětřím. Tam v tom městě Lusignanu podívali jsme se do hradu, který prý ona vystavěla, a ukázali nám v něm také věž, prastarou, zčernalou, která říkají věž Meluzínina.«

»A proč?« ptala se Lidunka povzdechnuvši, všecka zajata neblahým osudem krásné Meluzíny.

»Proto ta věž tak slula, že se v ní občas Meluzína zjevovala, a to vždy půlnočním časem, sténajíc a naříkajíc. S hrůzou jí naslouchali, neboť každý věděl, že to zlé znamení, že jí vzápětí jde smrt. Kdykoli se Meluzína na věži zjevila, jistě někdo zanedlouho skonal, buď francouzský král, nebo někdo z rodu lusignanského.«

»Ubohá!« nahlas si Liduška povzdychla, myslíc na nešťastnou Meluzínu, a vtom všichni jako by se zarazili a naslouchali, neboť venku žalostně zaúpěl vítr, naplňuje sténáním svým všechno povětří. Starý vladyka pak je všechny vytrhl, jak začal nanovo:

»Odtud pak jsme se brali dobré tři dny skoro samými lesy dubovými a bukovými, a to cestou hrubě zlou a namáhavou, až jsme dorazili k jedné velké řece, která nedaleko odtud tekla do moře.

Přes tu řeku musili jsme se plavit a minuli jsme v ní několik ostrovů a ostrůvků velice utěšených a pěkných. Na jednom z nich viděli jsme mezi starými duby mnoho divokých kanců, na druhém byli samí bažanti a třetí zelenal se krásnými vinohrady. Přeplavivše se šťastně, brali jsme se proti té řece a zanedlouho dorazili do města Bordó. Tam jsme se dlouho nezdrželi, chvátajíce dále ke hranicím španihelským. Cesta byla napořád zlá, končinami pustými a lesnatými, pak veliké močály jsme měli před sebou a za těmi - milé děti, velice jsme žasli — vypínaly se vysoké hory a na nich vysoko leskl se sníh. To byly hory na hranicích mezi francouzskou zemí a Španihelskem. Byla na ně pěkná podívaná, ale hned nás napadlo, jak bude asi namáhavá a třeba i nebezpečná cesta srázy a roklemi té horské pustiny.

Hory ty se nám zdály dosti nablízku; avšak minulo ještě několik dní, nežli jsme, odpočinuvše sobě nakrátko v jednom francouzském městě nedaleko moře, do nich se dostali. Hranicemi francouzské země byla v těch stranách řeka ne zrovna veliká, kterou když jsme přebrodili, octli jsme se v zemi, jež slově Bisaia a patří ke koruně španihelské.«