Vojta Náprstek, přítel české mládeže a české školy/VI.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: VI.
Podtitulek: Oblíbené školské ideje Náprstkovy
Autor: Josef Klika
Zdroj: KLIKA, Josef. Vojta Náprstek, přítel české mládeže a české školy. Praha : vlastním nákladem, 1895. S. 28–31.
Digitální knihovna MKP
Licence: PD old 70
Související: Autor:Vojta Náprstek

Ohledem vnitřní organisace českých škol obecných a měšťanských v Praze byly zejména tři pozoruhodné myšlenky, pro které Náprstek působil, aniž by se byl, bohužel, dočkal jich provedení.

První z nich byla podnícena velikými ústavy anglickými, které popularisují vědy, jsouce k tomu nadány prostředky zvlášť účinnými. Náprstek obdobou těchto ústavů, k nimž nověji přibyla berlínská Urania, si přál, aby v Praze pro všechny školy městské byl zřízen jediný veliký ústřední kabinet pomůcek učebných. Ten měl býti opatřen zvlášť nákladnými a vydatnými prostředky znázorňujícími, jichž by nemohla si poříditi škola každá — jednak pro značný náklad, jednak pro nedostatek potřebných místností — jež by však pro kabinet ústřední pořídily se aspoň v jediném exempláři; kabinet měl býti v sousedství řádné posluchárny, kterou by střídavě žáci jednotlivých škol dle určitého řádu navštěvovali. K zařízení a udržování kabinetu měly se obrati částky, o něž by městská dotace jednotlivým školám se snížila; tato dotace byla tehdáž slušná, obnášelať na př. pro každou školu měšťanskou 250 a pro každou školu obecnou 50 zlatých ročně, nehledíc k tisícovým dotacím ostatních škol městských. Bohužel, návrhu Náprstkovu nebylo porozuměno ani v učitelstvě; domnívaloť se na základě příliš stručné a proto málo jasné zprávy v politických dennících, že mají dotace jednotlivým školám vůbec přestati, a školy pouze na ústřední kabinet se poukázati. Avšak Náprstkovi běželo jen o mírné snížení dotací jednotlivým školám a nikoli o jich zrušení. Později byla všem školám snížena dotace značně, měšťanským na 50, obecným na 15 zlatých ročně: avšak aby z peněz takto uspořených zřídil se kabinet ústřední, nenapadlo nikomu!

Nelze však pochybovati o tom, že jakmile bude jednati se o reorganisaci Stálé výstavy školské v Praze, zřízené původně jenom za skladiště pomůcek normálních, nových a českých (dle statutu z r. 1891) — a snad zavdá k tomu příčinu školská exposice Národopisné výstavy českoslovanské, z níž bohdá Stálé výstavě školské v Praze zase přibude tolik pomůcek jako po Jubilejní výstavě zemské r. 1891, takže nebude moci v nynějších těsných mezích svých setrvati, zejména bude-li jednati se o její vývoj v řádné Paedagogické museum ve sdružení s Museem Komenského a s okresní knihovnou učitelskou — bude musiti se doplniti i ve smyslu ideje Náprstkovy. Proto sem klademe její zevrubnější nastínění, jež ve smyslu Náprstkova návrhu přinesla Příloha „Komenského“ dne 22. června 1883 v dopise z Prahy: „Jakkoli v době poslední znamenitě zdokonalili se názorní prostředkové učební, jakkoli školy mají nyní již slušné „kabinety“, tož přece mládeži naší ještě mnoho k nazírání zbývá. O horách na měsíci, o skvrnách na slunci atd. mnoho se povídá a píše, avšak pramálo je lidí, již ty věci spatřili. A přece by snadno pro ústřední museum pro všechny školy velikého města mohl se opatřiti jeden veliký dalekohled, který by stačil ku spatřování těch znamenitých divů nebeských. Užívání obyčejného drobnohledu ve škole obecné jest omezeno tím, že by mnoho času se trávilo, když by přistupoval žák po žáku ke drobnohledu. Jak jinak by bylo, kdy všichni žáci, do posluchárny ústředního musea zavedeni, spatřovali by současně veliké a zřetelné obrazy krystalů v tajícím ledu, ukládání krystalů solí z roztoků, proudy vzduchu teplého při hořící svíčce atd. (za používání stroje promítacího) nebo drobnohledné přípravky z říše rostlinné a zvířecí (při používání drobnohledu slunečního), jež by chovalo ústřední museum! Každé škole nelze opatřiti krásné anglické a francouzské obrazy pro kouzelnou svítilnu; ale jednou pro ústřední museum by mohly se zakoupiti a třeba žákům dvou i tří tříd najednou, pomocí řádného scioptikonu ukazovati; jak velice by tím získaly představy žákův o osobách historických, o stavbách znamenitých, o zjevech hvězdářských, o přírodě atd. atd. na jasnosti své! Větší, solidní modelly parního stroje, mlýnu, pece železné a p. by museu také dobře slušely. Dále by mu neměla scházeti větší elektrika návodná, řádné souzdrojí elektrické, tlakoměr vodní, trubice zvěstné, telefony, fonograf, vodní lis. Na stropě posluchárny mohla by na modré půdě nejdůležitější souhvězdí naší oblohy býti markantně označena, ve dvoře musea mohla by vypuklá horopisná mapa zemí koruny České se provésti atd. atd. Žádoucí by také bylo, by v museu zřízena byla panorama Krkonoš a j. domácích pohoří, jak vešla v oblibu při výstavách v Německu, také na pokusy z oboru chemie mělo by při zřízení budovy musejní se pamatovati. Aby při museu zřízena byla zahrada botanická, větší aquarium aneb terrarium, za to bychom méně se přimlouvali, ježto by pak musil náklad na místo, vydržování a dozor značnou měrou vzrůsti. Zkrátka myslíme si ústřední museum školní v Praze jako ústav, jenž chová sice pomůcek málo, za to však nákladné, jichž každá škola míti nemůže; ústav vedle kabinetu obsahuje posluchárnu pokud možno největší a dvůr, jenž spolu zařízen na stanici meteorologickou. Náklad naň uhrazuje se z vybývajících peněz městem na pomůcky vykázaných a z peněz, jež se platí za propůjčování posluchárny k přednáškám spolkův a p. Správu musea vede komitét, složený ze členů školní sekce městské rady a ze členův učitelstva, jež volí pro každý rok okresní porada. Jednotlivé školy a třídy se svými učiteli mají do musea přístup postupem dle plánu, který vypracuje správní výbor; v demonstraci střídají se učitelé, kteří s přístroji dobře zacházeti dovedou. Myšlenkami právě hrubě nastíněnými nikterak nemíníme vyčerpati programm a organisaci musea školního, než jen obrátiti k němu znova pozornost. Těm, kdo znají musea podobná v cizině, na př. ve Vídni, stalo se zjevno, že nemíníme museum pro orientování se učitelů, nýbrž museum k užitku především žákův. Právě místnosti, jež by byly museu dány, rozhodly by, zdali možno k museu přidati výstavu učebných pomůcek, obesílanou vyrábiteli (jako na př. ve Vídni), nebo možno li pří něm zříditi archiv školní (jako např. v Curichu), nebo má-li s ním spojiti se učitelská knihovna okresní a p.“

Druhá otázka, kterou Náprstek zevrubněji se obíral, bylo pěstování zdravovědy ve školách obecných větší měrou, než se dálo. Zájmy zdravotní kladl Náprstek vůbec velmi vysoko a všemožně pro ně působil. Knihovnu svou doplňoval stále nejnovějšími publikacemi zdravovědnými a studoval zevrubněji zejména otázky zdravých příbytků, dobré pitné vody, výživných potravin a tělesného vývoje dětí. Přiznávaje se k nauce o dědičnosti usiloval i v zastupitelstvě obce Pražské o to, by bylo staráno o zamezení manželství mezi lidmi tělesně nevyspělými nebo trvalými chorobami stíženými. Vida však, že v těchto směrech na tu dobu nelze pomýšleti na zákon, který by manželství mezi nezdravými zakazoval, a nemoha vyvrátiti názor, že by zákon takový věci neprospěl, poněvadž by nemohl brániti, by i mimo svazky manželské nezdraví spolu obcovali a děti s dědičnými chorobami na svět přiváděli, počal sledovati jinou myšlenku: poučováním šírých vrstev lidu působiti k odstranění bludných názorův a bídných poměrů zdravotních. Nejpůsobivější institucí jevila se mu k tomu účelu škola obecná jako škola, všemu lidu povinná. A poněvadž tou dobou vyučování reáliím opíralo se tu o čítanky — bylo to před osnovami z roku 1885, které z textu osnov vymítily „zřetel k čítací knize“ — počal sledovati, jak v čítankách zdravověda zastoupena. Zjednal si nejrozšířenější čítanky německé a poznamenal v nich články, které zdravovědě svědčí; současně z osmidílné čítanky české vystřihoval těch několik řádek — jest jich, jak známo, 47 ve všech osmi dílech — obsahující pokyny zdravovědné; mínil je nalepiti na list papíru, jehož nepatrné rozměry kde koho měly přesvědčiti o tom, že zdravověda v českých čítankách a školách obecných zastoupena způsobem nedostatečným, že v té příčině děje se mnohem více ve školách německých a že třeba nápravy, by nadál hlavní zásady zdravotní byly šířeny úsilněji v českých školách, aby odtud vnikly do českých rodin!

Potřetí pronášel velmi často mínění a svého času učinil také návrh ve školním odboru městské rady Pražské, aby vedle a místo němčiny a frančiny na školách měšťanských a středních pěstovala se za předmět mimořádný také angličina. Znal, že tu není překážek v zákoně, že také mezi učitelstvem nalézá se řada dobrých znatelů tohoto jazyka, již by vyučování byli plně schopni a byl přesvědčen, že také v mládeži dostaví se zájem pro tento jazyk, nebude-li jen scházeti na povzbuzování a poučování. Bylať pak Náprstkovi angličina nejpřednější jazyk světový, jenž ovládá téměř všecken obchod, jehož literatura poskytuje tolik vzorných spisův o životě praktickém a mravním, jest bohatým zdrojem poučení pro všechny potřeby života průmyslového a obchodního, zjednává také jistou střízlivost a určitost v názorech životních a líčí celou řadu proslulých mužů práce, jichž život jest povzbuzením a příkladem! —

Náprstek byl moderním také v tom, že nepřál nynějšímu, převahou k politickým jevům, ke třenicím náboženským a národnostním, k panovnickým rodům a válkám se obracejícímu vyučování dějepisnému. Proto s velikým zájmem sledoval snahy bonnského paedagoga Heřmana Molkenboora, jenž publikacemi v jazyce francouzském, německém a anglickém budil zájmy pro stálý mír, který sluší jednati skrze mezinárodní radu vychovatelskou a opravu vyučování dějepisného na školách obecných. I poukazoval Náprstek rád k tomu, jak Molkenboor ve spisku o vyučování dějepisném ve škole obecné a vojančině (Geschichtsunterricht in Volksschulen und Soldatenwesen, Lipsko 1884) uvádí o týchž válkách posudky z obou válčících stran, z nichž každá líčí věc se stanoviska naprosto různého, by jenom vzdmula plemenné sebevědomí a vedla k národní i náboženské nesnášelivosti, poukazoval k tomu, že války vznikly často jen ze sobeckých choutek vládnoucí třídy, které lid musil spláceti ohromnými škodami na životech a statcích. V posledních letech ke studiím v tomto směru nový podnět mu dala slova, jimiž odsouzeno všecko hnutí husitské v ohni debatty Husovy na sněmě království českého r. 1890; i doplňoval svou starší sbírku spisů historických a zejména tabellárních přehledů dějinných horlivě a s nemalým nákladem, vyšetřil z nich postup válek, jež kde kdy bojovány, načež ve 24 skupinách dal provésti tabellární přehledy válek od století osmého do devatenáctého, k nimž přidány dva diagrammy: Trvání válek mezi křesťanskými národy v jednotlivých stoletích a Trvání válek náboženských v jednotlivých stoletích, na nichž úplně jasně a přesvědčivě se ukazuje, že kaceřované války husitské tvoří jenom nepatrnou nit v dlouhém pásmě válek náboženských, a že počet lidí, v nich utracených, mizí ve spoustě lidstva, vykrváceného na bojištích národů různého plemene a různého vyznání náboženského.

V bohaté řadě názorných pomůcek vyučování dějepisného, jež po léta snášel, poukazoval pak se zvláštní zálibou na nástěnnou pomůcku Adamsovu Synchronological chart or map of history, která na tabeli 70 cm vysoké a téměř 7 m (!) dlouhé znázorňuje dějiny nikoli jen známými proudy národův a rodin panovnických, ale též množstvím vyobrazení počátků kultury, památek jednotlivých období ode doby kamenné do doby železné, vyobrazením bydlišť, pamětných staveb a měst, různých druhů písma a mincí; památky živností a průmyslu, obchodu, světových vynálezův, umění a vědy střídají se s vyobrazeními rozhodných scén dějinných; podobiznám mužů biblických následují podobizny vynikajících panovníkův a státníkův až do doby nejnovější, při čemž však není pominuto mužů vědy, básníkův a umělcův a jiných výtečníků, zasloužilých o obecné vzdělání, osvětu a pokrok.