Vojta Náprstek, přítel české mládeže a české školy/V.

Vojta Náprstek, přítel české mládeže a české školy Josef Klika
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	V.
Podtitulek:	Náprstek zastancem české školy
Autor:	Josef Klika
Zdroj:	KLIKA, Josef. Vojta Náprstek, přítel české mládeže a české školy. Praha : vlastním nákladem, 1895. S. 23–28. Digitální knihovna MKP
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Vojta Náprstek

Novodobá škola obecná měla v Náprstkovi zastance nad jiné horlivého a účinlivého.

Sice nevěřil — jako muž zkušený a střízlivý — ve všemohoucnost výchovy školní, jsa sám v přečetných oborech samoukem vzácných vědomostí, nicméně nepodceňoval vzdělávací moci školy a kde kdy hájil její zájmy. V obecním zastupitelstvě, v městské radě a školním odboru král. Prahy mělo školství obecné povždy řadu upřímných přátel a příznivců, Náprstek náležel k nejhorlivějším.

Do pozdních let svého života, pokud blížící se stáří a zvýšené starosti o konečné ustavení Průmyslového Musea tomu dovolovaly, účastnil se všech prací příslušných projevuje souhlas a poskytuje radu téměř v každém hospodářském a správním opatření pro dobro pražských škol obecných a měšťanských.

A právě v letech, po která Náprstek náležel zastupitelstvu obecnému, vykonána pro pražské školství obecné práce znamenitá, nerušená ani v době odporu proti říšskému zákonu školnímu z r. 1867.

Zračí se tato práce, kterou mělo odčiniti se hříšné zanedbávání českého školství v hlavě království, především v nesmírném nákladu, kterého zvelebení „staré“ školy vyhledávalo a jenž zastupitelstvem ochotně byl poskytován. Tento náklad od r. 1870, kdy obnášel přes 106.057 zlatých, vzrůstal napořád, v l. 1881 vzrostl o více než celý milion: 1,194.162 zlaté; klesl nepatrně v roce následujícím, na 1,068.975, a odtud napořád udržoval se ve výši značně nad půl milionem; ve dvacetiletí 1870—90 vydala obec téměř 12 milionů na obecné a měšťanské školy své! Byly rozmnoženy co do počtu; ve dvacetiletí 1870—90 k 21 školám přibylo 12 nových, takže bylo v Praze r. 1890 již 33 škol obecných a měšťanských. Stávající školy rozšiřovány o třídy postupné a pobočné, aby se vyhovělo vzrůstajícímu počtu mládeže; této přibylo v dvacetiletí 1870—90 téměř 8000, takže v r. 1890 čítalo se jí přes 17.000! Se vzrůstem mládeže, škol a tříd současně přibývalo učitelstva, jemuž r. 1873 upraveny platy způsobem, jakého nikdy již nebylo dosaženo. Byloť zásadou, že Praha může činiti i více, než nařizují zákony, proto i platy upraveny tehdáž co nejslušněji, místa podučitelská omezována co nejvíce; postup byl pravidelný; hlasy odborníkův a znalců v otázkách školských nevyznívaly na prázdno!

Učitelstvo vidouc dobrou vůli se strany obce a majíc ve svých snahách po zvelebování vyučování školního i v úřadech školních oporu, vděčilo se horlivou prací ve škole a činnou účastí v poradách i ve svých jednotách; všestranná práce učitelstva pražského hlavně v letech sedmdesátých založila jeho stkvělou pověst ve všem učitelstvě slovanském! Úspěchy školního vyučování byly podporovány zřízením nových budov školních a lepší úpravou světnic. Téměř pro všechny školy vystaveny nové, pravidlem rozsáhlé i úpravné budovy, takže pominuly nářky, jaké ozývají se v podání Amerického klubu dam, uvedeném ve stati třetí; ze 34 budov školních v roce 1890 pouze 3 zůstaly z let šedesátých! Vystrojení budov školních nábytkem dálo se rovněž způsobem štědrým; zvlášť pilná péče a veliký náklad věnován opatření řádných lavic školních. Také po drahnou řadu let poskytovány školám slušné dotace na pomůcky učebné, takže starší školy pražské mohly se zásobiti vším potřebným v této příčině. Též pilně dbáno o doplňování školních knihoven. Konečně na opatření učebnin chudé mládeže školní věnovány náklady až nadbytné!

Vzorná péče zastupitelstva obecního o školství obecné patrná i z rozvoje okresní knihovny učitelské, jež náleží k největším svého druhu v Rakousku; účinlivou podporou zastupitelstva umožněna také stálá výstava školská v Praze, jakož neodepřena pomoc ani Museu Komenského v Praze; neschází, než aby tato knihovna, stálá výstava školská a Museum Komenského byly spojeny ústrojně v jeden ústav, jakého by nebylo v celé říši Rakousko-Uherské! —

Všech jednání, jehož přečetné obory školství obecného vyhledávaly, účastnil se Náprstek stále a ochotně, byl však mužem, na něhož mohly spoléhati i ostatní vychovatelské a školské instituce městské, nejen opatrovny a školy mateřské, sirotčinec a vychovatelna, jak již ve statích předchozích bylo vylíčeno, než také městská vyšší a pokračovací škola dívčí, městská škola střední, útulky pro mládež škol městských, jakož také škola Ženského výrobního spolku a později škola Minervy neměla v obecním zastupitelstvě horlivějšího nad Náprstka zastance.

Do stálých i dočasných kommissí, komitétův a odborů pro tyto školské záležitosti často Náprstek volen a účastnil se jich pilně a účinlivě. Nejbližším školám obecným, po řadu let sousedům „u Halánků“, školám u sv. Františka a sv. Jiljí, byl Náprstek horlivým dozorcem hospodářským; pro děti obou těchto škol vystrojil také stkvělou dětskou slavnost v r. 1881.

I to je známkou jeho přízně ke školám, že jakkoli příkladná skromnost vzdalovala ho všech různých slavností okázalých, přece objevoval se a účastnil slavností ve školách pražských. Zejména býval přítomen při zahajování školního roku v nových budovách pražských. Některé školy pak mají na jeho návštěvu památky nejen v zápisech do knih pamětních, ale i v darovaných knihách, skládacím globu a p. —

Zvlášť statečně Náprstek vystupoval, kdykoli o to šlo, uhájiti škole obecné její ráz národní a neodvislost od vlivu politických stran, zejména strany klerikální.

V této příčině památno jest jeho vystoupení v obecním zastupitelstvě pražském r. 1888, kdy bylo jednáno o návrhu knížete Liechtensteina na změnu základního zákona říšského. Podnět k tomuto jednání dal obecní starší dr. J. Podlipný návrhem, aby rada města Prahy do 8 dnů podala radě říšské petici za zamítnutí návrhu Lichtensteinova a za vydání zákona, jímž by se zemi vyhradila samospráva ve školství, jakou jí základní zákony vyhražují, ve smyslu návrhu, na sněmě zemském 9. ledna 1888 od Čechův učiněného.

Městská rada však obecnímu zastupitelstvu dne 14. března podala návrh jiný, by se sneslo na vyjádření, o němž by se učinilo sdělení praesidiu Českého klubu na radě říšské v tomto smyslu: Sbor obecních starších města Prahy uznává, že oprava zákonu říšského o školství obecném jest nezbytnou a díti se má ve směru autonomním; že třeba, by zákonem říšským stanoveny byly jen zásady a všecka ustanovení ostatní byla ponechána zákonodárství zemskému, by nadále o školství obecném rozhodovaly obec, okres a země; jazyku mateřskému sluší ve školách obecných zjednati plné právo, dále má zřízení školství hověti potřebám národních menšin, má míti zřetel k oprávněným požadavkům jednotlivých náboženství a vyznání, státem uznaných, náklad na ně pak má býti poměrný k poplatní síle obyvatelstva, jakož má býti přiměřeně a spravedlivě rozdělen. Po obecním starším a městském radovi dru. Milde, jenž odůvodnil návrh městské rady, mluvil prelát dr. Borový pro návrh Liechtensteinův, proti dr. Podlipný, pro katecheta P. Kyselka. V druhé schůzi dne 16. března obecní starší Innwald mluvil proti návrhu Liechtensteinovu, kanovník dr. Karlach pro, advokát dr. Bendiener proti, obecní starší Voitl pro; cvičný učitel Sokol pro návrh dra. Podlipného, professor Šauer pro návrh městské rady.

Ve třetí schůzi dne 19. března ujal se slova Náprstek, vzpomínaje vzepření pražských universitních professorů — mezi nimi šesti kněží — proti prohlášení neomylnosti papežské a ze starých spisů dokládaje pokleslou mravnost v dobách uplynulých. „Vidíme tedy — mluvil — že i tehdy škola nekonala ve příčině mravnosti žádných zázrakův. Ano, nemohla jich konati, vždyť Evropa mimo sever svůj nemá snad jediné čtvereční míle, kdež by se nebylo válčilo, ni jediné řeky, v níž by proudy krve nebyly tekly. Jaké na př. spousty, jaké zdivočení národův i zničení pozemkův i spustlost mravův učinilo krvavé vraždění, způsobené křižáckými válkami, dvě stě let trvavšími! A od té doby nebylo ni jediného roku, kdy by se nebylo vraždění to opakovalo. A boj ten nevedl se pro ideály, nýbrž byl to boj pro náhledy náboženské, vizme na př. jenom vypuzení Maurů ze Španělska a ubíjení Hugenotů ve Francii. A chodili, pánové, původcové vraždění toho do školy k učitelům našim, chodili do školy nekonfessionelní? Vyšla ze školy moderní inkvisice, jež hrůzu šířila po celé Evropě a jež stále nové druhy mučení vymýšlela? Ty hrůzy válek a vraždění nemá na svědomí bezkonfessionelní škola, ty má na svědomí — někdo jiný! A mukám i na smrt vydáni tehdy právě mravokárci nad vše povznešení: tak Arnošt z Brescie věšen a upálen, Savonarola, Giardano Bruno, mravokárci, kteří kárali úpadek mravnosti, upáleni na hranici, a kdož to byl, jenž trest ten jim diktoval?“ A ukazuje na Brožíkův obraz Odsouzení mistra Jana Husa, doložil řečník: „A kdož to byl, jenž onoho muže v prostém taláru vydal pro přesvědčení jeho na smrt? A ten, jenž tak učinil, zdaž jednal mravně?! Jak nazval by asi jednání soudců jeho i prostý lid? Kdož to byl, jenž nejšlechetnějšího panovníka vlasti naší, Jiřího Poděbradského, dvakráte dal do klatby? Kdož vtrhl do země naší ji drancovat a pustošit? Byli to snad zakuklení učitelé nekonfessionelní školy!? Kdož dal vytrhati rakev Rokycany a spáliti ji na rynku a popel pohoditi kamsi na hnojiště?! Kdo byl příčinou úžasného dramatu, kteréž odehrávalo se zde na náměstí v r. 1620, kdy čeští „kacíři“ krváceli zde pod meči katů, kdy rektoru učení pražského jazyk byl vytržen? A když hlavy „kacířův“ vztýčeny pro postrach všem na věži mostecké, když šmahem konfiskovány veškeré statky šlechticů českých, čímž i nevinné jich rodiny byly stížený — kdož diktoval veškeré skutky, pod nimiž národ klesal? Zdaž byli to odchovanci nekonfessionelní školy?“ A obraceje pozornost na školství v Soustátí Americkém, pokračoval řečník: „Republika tato bez školy konfessionelní stojí na výši, že celá Evropa musí se před ní pokloniti. Tam není školy konfessionelní, tam stát od církve jest úplně oddělen. A vizte, jak ohromné úspěchy činí republika ta bez školy konfessionelní ve všech oborech, zvláště v oboru filanthropie. Není země, jejíž synové byli by učinili na prospěch bližních tolik, jako synové této republiky. Odchovanci bezkonfessionelní školy věnovali miliony na vzdělání a prospěch všeobecný. Nemůžeť tedy nikdo říci, že škola bezkonfessionelni šlechetnou mysl kazí, že lidem mravnost odnímá. Generál Grant, když byl presidentem Soustátí amerického, vyslovil se v řeči, přednesené v Des Moires, Jowa, o školství veřejném takto: „Pěstujte školy svobodné; setrvejte na tom, že ani dollar z peněz, na jich vydržování povolených (nechať peníze ty plynou z pramene jakéhokoli), nebude obrácen ve prospěch jakékoli školy sektářské. Setrvejte na tom, že ani stát, ani národ, ani oba společně nesmí podporovati učiliště kromě těch, kteráž postačí, aby každému dítěti, v zemi naší vyrůstajícímu, poskytla se příležitost ku dobrému obecnému vzdělání, prostému všeho sektářství, všech nauk pohanských i atheistických. Zůstavte péči o náboženství oltáři domácímu, církvi a škole soukromé, vydržované zúplna soukromými příspěvky, zachovejte církev a stát navždy odděleny. Že zásady tyto byly ku prospěchu republiky, to ukazují stoleté dějiny její.“

Řečník dále líčí poměry výchovy a vzdělání v Asii, zejména též, jak blahodárně náboženská snášelivost a školy bezkonfessionelní působí v Indii, zde odchovanci jich zakládají veliké podniky na prospěch bližních svých, silnice, zoologické zahrady, lázně pro lid, kanalisace; jak na Nikobarech mravností vynikají domorodci nad křesťany; jak v Číně, která po 3000 let neměla válek pro náboženství, prospívá humanita a její školy nejvíce jen z nadání a darů se vydržují. A doložil: „Uznáváme, že mnozí katoličtí kněží učinili mnoho pro národnost českou; jsme jim povděčni i za literární jich činnost — leč co nám kněží tací nadělují, to nám kláštery — a řečník poukazuje zejména ku germanisačním ústavům Voršilek — zase kazí.“ Konečně pronesl se jadrný, hojnými fakty z celého světa vývody odpůrců potírající řečník v tato slova: „My musíme se tudíž snášeti, nechť jsme přesvědčení a vyznání jakéhokoliv. Ctím přesvědčení každého i přesvědčení náboženské, leč ohrazuji se proti fanatismu. Fanatismus národní děl, že jsme raçou inferiorní. Obávám se, aby škola konfessionelní neučinila nás skutečně tou raçou inferiorní. Nechť jest výsledek rokování jakýkoli; bylo povinností naší, abychom projevili bez obalu své mínění. Učiňmež tak přímo, tak jako to učinili oni mužové, kteří, jak z počátku jsem uvedl, vyslovili se proti neomylnosti papežově. Přeji si, aby tak vůbec zastupitelstvo pražské učinilo a jsem proto i proti návrhu městské rady a doporučuji vám návrh dra. Podlipného.“

Řeč tato, často souhlasem provázená a hlučnou, dlouho trvající pochvalou odměněná, sice působila dojmem hlubokým, předvídaný výsledek hlasování však nepozměnila — bylať tenkráte otázka školy konfessijní učiněna heslem politickým a nikoli heslem kulturním, takže výsledek jednání v zastupitelstvě, většinou straně konservativní náležejícího, odpovídal tomuto jeho složení. Po Náprstkovi mluvil ještě pro návrh městské rady farář P. Nykles, načež advokát dr. Škarda navrhl novou resoluci, jež však nebyla s dostatek podporována, a k vývodům předchozím obraceli se Karlach, Kyselka a Podlipný.

Ve schůzi čtvrté dne 21. března promluvili ještě Borový, Sokol, Bendiener a Milde, načež přijat návrh městské rady 52 hlasy proti 24 hlasům.

Rozumí se, že neobyčejně rozsáhlé a vzrušené jednání zastupitelstva o věci, která tehdáž hýbala veškerým Rakouskem, vzbudilo obecnou pozornost a hluboký dojem ve společnosti české vůbec a pražské zvláště. Řečníci byli od časopisů posuzováni příznivě neb nepříznivě podle toho, k jakému návrhu mluvili. Řeč Náprstkova — při níž měl před sebou rozloženo plno starých i nových knih, pramenů to, k nimž poukazoval a vývody své čerpal — od stoupenců návrhu městské rady byla jaksi prostě na vědomí přijata, od živlů svobodomyslných, hlavně pak učitelstva provázena stejně upřímným vděkem, jako od klerikálů netajenou zlobou. Zejména ani Náprstek nezůstal ušetřen oblíbeného tehdáž poroku, že jest „svobodným zednářem“. Náprstkovi toto podezřívání jen úsměv vyvolalo: náš „český Američan“ nenahlížel, proč by kdo musil teprve tajné a tajemné společnosti náležeti, by veřejně se mohl prohlásiti pro svobodu školy národní, jakož vůbec všecko jeho jednání i v choulostivých otázkách bylo vezdy tak otevřené a přímé, že všem, kdož ho znali, ono nařčení z tajného spolkářství na první pohled jevilo se smyšlenkou!

Postupem let přibývalo do sboru obecních starších města Prahy živlů svobodomyslných, kteří ujímali se náprav ve školství pražském, zejména v debattách rozpočtových — Náprstek sledoval jich činnost se zájmem vždy živým, zejména podporoval obecní starší dra. J. Grégra, dra. J. Podlipného a J. Sokola v jich snahách. Žehral jenom na to, že schůze školního odboru rady městské nejsou tou měrou svobodomyslnými členy sboru navštěvovány, by drželi aspoň rovnováhu členům konservativním, a litoval, že v městské radě školy obecné a měšťanské neměly člena, jenž by jim výhradně se věnoval, do všech jejich potřeb a poměrů byl zasvěcen a všech zájmů jejich tak horlivě hájil, jako se dělo na př. pro městské opatrovny a školy mateřské od tehdejšího člena městské rady, faráře V. Nyklesa.