Vlastní životopis Karla IV./Kapitola pátá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Vlastní životopis
Podtitulek: Kapitola pátá
Autor: Karel IV.
Zdroj: Císař Karel IV. Vlastní životopis. Praha: J. Otto, 1909. s. 23–29.
Licence: PD old 70
Překlad: autor překladu neznámý, redakčně připravil Josef Emler
Licence překlad: PD old 70
Kterak boží divnú mocí den svaté Kateřiny boj obdržel a tu pasován byl, a kterak páni a města lombardská proti němu spřisáhla sě byla, aby jej zradili a sami v jednotu vstúpili.

Tehdy dřieve řečení přísežníci učinichu silné vojsko před městem naším Mutinú i ležechu tu šest neděl, to věz Mediolánský, Berúnský, Farařský a Mantavský. A po šesti neděléch, když poplenichu biskupstvie a hrabstvie Mutinského a Regii měst, tažechu odtavad a položichu moc svú a vojsko před hradem Svatého Zčastného Mutinského biskupstvie. A když tu vojsko dlúho leže, umluvili ti s hradu s nimi, když by v měsieci, to věz až do dne svaté Kateřiny — neb měsiec měl toho dne minúti — nebyloli by jim pomoženo skrze nás, že by jim hrad chtěli vzdáti. Tehdy Parmenští, Kremonští, Mutinští a z Regie to uslyševše sebrali moc svú i přitažechu k nám řkúce: Pane, braňme se zkažení našemu, dřieve než nás ovšem zahladie. Tehda vzemše radu vyjidechom na pole a stany rozbichom a z města Parmenského den svaté Kateřiny přijidechme tam, jehožto dne hrad měli vzdáti v ruce nepřátelště. A tak o poledni s tisíce a dvěma stoma helmy a šesti tisíci pěších proti našim nepřátelóm, jichžto dobře tak mnoho aneb viece bieše, boj zdvižechme. A trval ten boj od poledne až do západu slunce. A s obú stranú běchu sbiti jakžto všichni oři a někteří koni a běchme již téměř přemoženi, a oř, na němžto seděchme, také byl pod námi zabit. A zdviženi našimi tak stojiece a hlediece, že jsme již byli jakžto přemoženi, a již také jsme byli téměř se rozpačili, vzezřechme, ani v túž hodinu nepřietelé naši jechu sě utiekati s svými korúhvemi, a najprvé Mantavští, potom mnozí po nich sú táhli. A tak skrze milost boží vítězstvie jsme obdrželi nad našimi nepřátely, osm set helmóv na běhu zjímachme a pět tisícóv pěších zahubichme. A tak skrze to vítězstvie vysvobozen byl hrad svatého Zčastného. V tom boji přijeli jsme se dvěma stoma mužóv hrdinných rytieřské duostojenstvie. Druhého dne vratichme sě s velikým veselím do Mutiny s kořistí a s vězni a rozpustivše lid náš, vrátichme sě do Parmy; neb tu náš dvuor tehdy držechom. Po tom tažechme do Luky,[1] ježto jest v Tuškaniech a zjednachme válku proti Florenským, i vzdělachme hrad krásný s městem zdmi ohraženým na vrchu hory, jenž jest vzdálí deset mil od Luky proti údolí Mlhy tak řečenému a převzděchme jemu jméno Hora Karlova. A potom vrátichme sě do Parmy,[2] poručivše vládařstvie Janu Šimonovi z Pistoře, jenž dřieve od nás tu dobře vládl a městce Barčem na našich nepřáteléch byl dobyl a mnoho jiného dobrého v svém vládařstvie byl učinil. Když pak do Parmy přijedechme, běchme obtieženi od našich nepřátel se všech stran přesilně. Ale zimy ukrutnost nám byla prospěšna; neb tak sě byla velmi rozmohla, že žádný na poli ostati nemohl.

Toho času běchu počaty smlúvy mezi Berúnskými[3] a mezi jinými nepřátely našimi s strany jedné a mezi Marsiliem řečeným z Črvených[4] a Gibertem z Fuliana[5] a Manfredem z Dobrotivých[6] a mezi najslovutnějšími z Parmy, z Regie a z Mutiny, jenžto běchu jakožto vládaři těch měst. Potom také ti jistí sešli sě s najpilnější radú Berúnského v jednom kostele malém biskupstvie Regie, a proti mně smlúvali sě, aby mě zradili a sami v jednotu vstúpili. I kázachu sobě mši čísti, chtiece přisahati na božiem těle, že chtie ty smlúvy tvrdě držeti. Tehdy sta sě, když kněz, božie tělo posvěti a vzdviže, po pozdvižení božieho těla na té mši učini sě temnost s velikým vichrem a větrem v tom kostele převeliká, tak že všickni lečechu sě. A potom když sě světlost navrati, kněz před sebú na oltáři těla Jezu Kristova nenajide. Tehdy žalostně stáchu všichni, zžásavše sě, a tak jeden na druhého hledě najidechu tělo božie před nohami Marsiliovými, řečeného z Črvených, jenž bieše hlava a vuodce těch smluv. Tehdy všickni jedniem hlasem vecechu: to což činiti jsme umyslili, bohu nelíbí sě. A tak toho nechavše, každý sě k svému vlastniemu navrátil. Tehdy ten kněz, ježto mši slúžil, šel do města Regii, povědě biskupovi to, co sě jest dálo. A biskup posla jeho k Uostienskému kardinálu, jenž tehdy bieše legatem v Lombardii a bydléše v Bononii. Legat pak s biskupem vzkázachu poručíku mému, Jilješovi z Berlaře[7] Francúsovi do města Regii, aby mě vystřiehl, abych sě varoval těch smluvcí dřéveřečených. Než ti, ježto chtěchu proti mně smlúvy činiti, želejíce toho, potom viec věrně mi přikládali a silně se mnú jakožto bratřie ostali, nic v svých srdcích netajiece. Jednoho dne Gibert z Fuliana sedmý z nich vece: nikdy bych nemohl vesel býti, by tělo božie před nohami mými bylo nalezeno jakžto před nohami Marsiliovými řečeného z Črvených; a buoh dobře vystřiehl nás, že jsme neučinili toho, ale již než bychom toho učinili, chtěli bychom radějše umřieti. Já pak to všecko smlčech, jakobych o tom nic nevěděl.

V ty časy uslyšev otec mój obtieženie, ježto trpěch od nepřátel, učini sněm s mnohými v Francii, mezi nimito běchu za hlavu biskup Belvacký, hrabě z Eu, hrabě Svatého Cezarie a mnozí jiní hrabě a šlechtici. I jedechu z Francie do Sabaudie, potom přes hory až do markrabstvie Montfarařského, a z markrabstvie tažechu přes Lombardii až do Kremony a z Kremony až do Parmy[8] A bieše číslo helmovníkóv blíž tisíce a šest set, ježto nám běchu přijeli na pomoc. Potom otec náš shromáždiv vojsko, taže na pomoc hradu Papienskému, jenž sě ještě držieše proti městu jménem naším. I rozbichme stany a obležechme město Papii,[9] a bieše nás dobře tři tisíce helmovníkóv. I zkazichme všechna předměstie i také kláštery v předměstie, i naplnichme hrad, jemužto na pomoc běchom přijeli, vší potřebú a lidmi jej obnovichme. Než města skrze hrad nemožechme obdržeti; neb přiekopy a věžě mezi městem a hradem měštěné běchu zdělali, tak že přistúpenie k nim nemožechme mieti, a oni také mějiechu tisíce helmovníkóv z Mediolana na svú pomoc. A když tu stachme deset dní, odtavad tažechom a rozbichom stany blíž Mediolana a zkazichme velmi hrabstvie a krajinu Mediolánskú. A odtavad tažechom proti Pargamu, a tu mějechme skrze naše některé přátely smlúvu, že měli nám otevřieti jednu bránu městskú. A tak zjednáno bylo, že na úsvitě měl vjeti některý diel lidu našeho, a potom měl po nich táhnúti jeden zástup veliký a vjeti po nich a vzdržeti město, ažby otec náš s námi se všiem vojskem toho dne přijel. A tak sě i stalo, že přietelé naši v městě Pargamě, to věz ti z Kollizióv[10] otevřechu bránu, a prví naši vjidechu. Ale druhý zástup nechtěl po nich táhnúti, neviem kterým úmyslem. A tak první, ježto na čas stáli v městě, vyjidechu z města; nebo nemožechu sě sami obrániti nepřátelóm. A mnozí přietelé naši s těmi jistými ušli sú; ale jiní, kteří zuostachu, zjímáni sú byli a zvěšeni přes zeď, jichžto čieslo bylo mimo padesát. Když pak otec náš a my přijidechme, uzřevše to, co sě stalo a co obmeškáno, smútichme sě velmi se vším vojskem naším. Potom po několice dnech přejevše řeku jménem Ade, vrátichme sě skrze zemici Kremonskú do města Parmy.[11]


  1. Karel se odebral do Luky dne 27. prosince r. 1332.
  2. Karel se vrátil do Parmy 30. ledna r. 1333.
  3. Veronskými.
  4. Marsigliho de Rossi.
  5. Ghiberto da Fogliano.
  6. Manfredo de’ Pii.
  7. Egidius de Berlario.
  8. Do Parmy přitáhl král Jan 26. nebo 28. února.
  9. Obležení Pavie začalo 14. března.
  10. Colleoni.
  11. 28. a 29. března.