Vlastní životopis Karla IV./Kapitola šestá

Vlastní životopis Karla IV. Karel IV.
Kapitola pátá	Kapitola šestá	Kapitola sedmá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola šestá
Podtitulek:	Kapitola šestá
Autor:	Karel IV.
Zdroj:	Císař Karel IV. Vlastní životopis. Praha: J. Otto, 1909. s. 29–33. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	autor překladu neznámý, redakčně připravil Josef Emler
Licence překlad:	PD old 70

Tuto ukazuje, kterak jest byl obležen v Kremoně a kterak nepřietelé lodě a mlýny před městem v Pádu potopili, aby jemu otec nemohl pomoci ani on otci. A když byl u velikém smútku, buoh milý divně jeho vysvobodil.

Potom otec náš jide do Bononie k Uostienskému kardinálovi jménem Beltrandovi, jenž v ty časy bieše legatem od otce svatého v Lombardii a vládnieše tehdy městem Bononským a jinými mnohými městy, to věz Placencií Ravennú a vší Romandiolú a marchií Anakonitánskú. I sjednal s ním, že on slíbi vieru nám a učini sě nepřietel našich nepřátelóv. Než před tiem bieše nepřietel vládaře Farařského pro při cierkve svaté a svú, jenž dřieve s těmi nepřátely bieše, slíbil hotov jim býti na pomoc a oni jemu. I da nám ten kardinál na pomoc lid a pienieze i položi ten jistý legat vojsko a stany proti nepřátelóm toho času v předměstí města Farařského, jichžto hlava bieše hrabě z Armoniaka.

Opět téhož léta po letniciech sebra otec náš veliké vojsko i posla nás napřed do města Kremonského z Parmy přes Pád s pěti set helmy, kteréžto já poslach před hrad Picignicóv,^[1] jenž bieše sě zdvihl proti nám a proti městu svého biskupstvie Kremonskému a přikládáše přisluhuje Papienským a Mediolanským. A my zuostachme v Kremoně jedva se dvaceti helmy. Tehdy v náhle rozsilichu sě nepřietelé a přibýváše jich čísla na každý den, tak že ti, ježto běchu před hradem, ohradichu sě přiekopy pomoci našie čekajíce. Toho času v náhle Mantavští a Farařští pustili lodě své po Pádu před Kremonu a potopichu všecky lodě v Pádu krajiny Kremonské, tak že otec náš se vším svým lidem nemože nám přijieti na pomoc ani poslati kterého posla; nebo všecky lodě a mlýny běchu potopili. A my sami v Kremonském městě jsúce tak s malým lidem, běchme v strachu ztracenie města a lidu na každý den pro širokost města; nebo těch časuov město pro války bieše jakžto pusto. A když běchme u velikém smutku; nebo ani otec nám ani my otci, ani který z nás těm, ježto ležiechu před hradem, možechme pomoci: sta sě pak sváda mezi nepřátely našimi, ježto město dřieve řečené běchu oblehli na té řece Pádu, takže bivše sě mezi sebú, vrátil sě každý z nich k svému vlastniemu. To zvěděv otec náš přitaže z Parmy s svým vojskem po té řece Pádu, i přikáza vytáhnúti lodě ze dna řeky, a tak přeplavil sě v mále do města Kremonského. A druhý den shromáždivše vojsko, tažechme na pomoc těm, ježto běchu před hradem Picignicovým. A tak jsme byli skrze milost boží rozsíleni, že jsme silnější byli všech našich nepřátel; nebo nás bylo v čísle tří tisíce helmovníkóv. A když potom urozuměchme, že před tiem hradem nic neprospievachme, chtěchme táhnúti na pomoc hradu Papienskému, o němžto dřieve paměť byla. To převěděvše nepřietelé naši, poslachu rádce své a lstivě s otcem naším jednali a s ním příměřie uložili^[2] tiem činem, aby s pole táhl a hrad Papienský za tiem příměřím spižovali, ubezpečujíce, že jim skrze nepřátely nebude překáženo, lstivě krásnými slovy a pochlebnými mnoho jemu slibujíce. A tak tažechme s pole, lid náš po městech a po přiebytciech jich rozdělichom. Potom nepřietelé příměřie nebo slibuov nezdržechu, a tak ztracen by hrad Papienský; neb sú nedopustili nepřietelé jeho spižovati, jakž jsú byli slíbili. A tak otec náš s svým lidem pro jich pochlebná slova a lstivé sliby v penězích a v stravě hynuli. A když zima přijide, nemožechu ležeti na poli. A tak zračí sě ono přieslovie na nás: uškodilo jest prodlenie hotovým.

Toho pak času Farařští, Berúnští, Mantavští a Mediolánští rozsílivše sě, jeli hrabi z Armoniaka, jenž bieše hlava u vojště legatově, ježto ležieše v předměstí Farařském, a mnoho jich z vojsky zahubili a jiné v Pádu ztopichu, a vojsko tak velmi snuzili, že legat viec nemohl toho nabyti, ani pole proti nepřátelóm viec mohl džeti^[3] až do jeho vyhnánie z vlasti.

Potom uzřev otec náš, ano jemu sě nákladuov nedostává a že také válek nemóž snésti, umysli táhnúti z té vlasti a poručiti ji zemanóm a větším těch měst, to věz Parmu těm z Črvených, Regium těm z Fuliana, Mutinu těm z Dobrotivých, Kremonu těm z Punconóv starých;^[4] neb ti všickni ta města našemu otci v moc byli dali, a proto chtěl jim je zase vrátiti. Než Luku chtieše prodati Florenským; ale uposlúchav našie rady a svých radcí, poručil ji těm z Črvených, jimžto také byl Parmu poručil.

---

1. Pizzighettona.
2. Příměří bylo uzavřeno na začátku června.
3. Bitva tato byla 14. dubna r. 1333.
4. Bratří Marsilio, Orlando a Pietro di Rossi dostali jako královští vikáři Luku a Parmu, Modenu Manfredo de’ Pii, Reggio páni Manfredi a Fogliano a Kremonu Ponzino de’ Ponzoni.