Vlastní životopis Karla IV./Kapitola čtvrtá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Vlastní životopis
Podtitulek: Kapitola čtvrtá
Autor: Karel IV.
Zdroj: Císař Karel IV. Vlastní životopis. Praha: J. Otto, 1909. s. 18–23.
Licence: PD old 70
Překlad: autor překladu neznámý, redakčně připravil Josef Emler
Licence překlad: PD old 70
Tuto vypravuje, kterak poslal otec jeho do Licemburka pro něho, když sě byl vrátil z Francie, aby k němu přijel do Italie, a kterak potom, kdy přijel do Papie, byla otrávena na velikú noc jeho čeleď.

Tak vrátiv sě z Francie nadjidech otce mého v hrabství Licemburském; a zaměstknáváše v ty časy ciesařstvie Ludvík z Bavor, jenž psáše sě Ludvík čtvrtý, kterýžto po smrti Jindřicha Sedmého, děda mého, římským králem v rozdělení byl zvolen proti Bedřichovi, vévodě rakúskému. Jehožto Ludvíka zvolili a s ním stáli až do jeho zvítězenie, až byl i jal toho Bedřicha, vévodu rakúského, svého protivníka, Jan, král český, otec mój, mohutský biskup a trýrský a Wolmar, poslední bramburský markrabě. A s Bedřichem byli jsú kolinský biskup, knieže saské a hrabě sieni ciesařovy. Ten Ludvík[1] do Říma potom taže a korunu ciesařskú proti vuoli papežově Jana dvamezcietmého ot biskupa benátského a dar svěcenie přijal. A potom učinil křivého papeže jménem Mikuláše z zákona menšieho, jenž potom dán byl v ruce papežově a tak v svatém pokání umřel jest. Ale již Ludvík bieše sě vrátil do Germanie, jakžto v kronikách římských plnějie sě zjevuje.

Toho také času, když běch sě vrátil z Francie do hrabstvie Licemburského a tu také najidech otce svého[2], oblehl bieše vévoda rakúský město Kolumbarii v Alzacii, a Ludvík jeho vysvoboditi nemožieše; přistupi otec mój k nima, a smíři toho vévodu s Ludvíkem[3]. Potom otec mój jede do hrabstvie Tyrolského k kniežeti korutánskému[4], jehožto vyhnal byl z královstvie Českého. Toho žena prvá bieše umřela, sestra matky mé; potom pak pojal bieše jinú ženu, sestru kniežete brunsvického, s nížto měl jednu dceru, jižto oddal bratru mému Janovi za ženu a po smrti své ostavil jemu všecka svá kniežetstvie. Potom přijede otec mój do města Tridenského. A toho času umřela jest mátě má den svatého Václava, mučedlníka božieho v Praze[5]. A když tu bydléše v Tridentě otec mój, dána byla jemu města v Lombardii, město Brixské, město Pergam, Parma, Kremona, Papia, Regium, Mutina[6] a v Tuskánech město Luka[7] se všemi krajinami a s hrabstvím, ježto k nie přislušejí. Do nichžto otec mój jede i je sě přebývati v Parmě[8]. Potom Aco, náměstek hrabě z Mediolána, přije v uopravu ta města, jenž vládnieše v ty časy městy Mediolánem a Novarií, jichžto také poručenstvie toho času od našeho otce přijal.

Toho času posla otec mój do hrabstvie Licemburského po mě. Já pak zdvižech sě na cestu skrze město Mec, skrze kniežetstvie Lotorinské, skrze Burgundy a Sabaudii až do města Lozanského, ježto jest nad jezerem. Potom tažech přes hory Brixské i přijidech do zemice Novarské, a odtavad přijedech u veliký pátek do města Papie,[9] jenžto držieše otec náš. Tehdy den velikonoční, to věz třetí den potom, když jsem byl přijel, otrávena byla má čeleď; než já skrze obráněnie milosti božie ušel jsem trávenie; nebo mši velikú dlúho slúžili, a na té mši jsem byl boha přijímal, i nechtěl jsem jiesti přede mší. Kdy pak jidech k uobědu, pověděchu mi, že má čeleď v náhle padla v nemoc a zvláště ti, ježto před obědem jedli. Já pak sedě za stolem jiesti neroděch a běchme sě všickni zžasli. A tak hledě uzřech člověka krásného a křepkého, jehož neznajech, jenž chodieše před stolem a čině sě něm. Na něhožto majíc domněnie, kázachme jeho jieti, jenž po mnohém mučenie třetí den jal sě mluviti a vyznal sě, že on v kuchyni v krmě jed vpustil skrze přikázánie a ujednánie Acovo, náměstka hrabě mediolánského. Od toho pak jedu umřeli jsú pan Jan z Berge, hofmistr dvoru našeho, Jan z Vysokého Kostela, Šimon z Keyla, ježto služiechu k našemu stolu, a jiní mnozí. A já pak v ty časy bydlech v klášteře sv. Augustina, tu kdež tělo jeho svaté odpočívá v Papii, z kteréhožto kláštera vyhnal byl Ludvík z Bavor opata a kanovníky, duchovnie toho kláštera, kterýchžto já povolav v ten jistý klášter uvedech; kterýžto klášter po smrti té bratři papež Jan Augustinensóm, jichžto zákon dnešní den držie, dal za panstvie otce mého, jimžto otec mój jměnie vzdal. Potom pak jidech k uotci mému do města Parmenského; a v tu dobu vstupovach v šestnadsté léto.[10] Otec pak mój poručil zpravovánie toho všeho, což jest držal, a obranu moji panu Ludvíkovi, hrabi z Sabaudie, jenž bieše tesť Acóv, vládaře a náměstka hrabě z Mediolána. A tak z té vlasti[11] jede do Francie i vda dceru svú, druhorozenú sestru mú jménem Gutu nebo Dobrotivú, Janovi, synu prvorozenému Filipovu, krále franského. Ale prvorozenú sestru mú Margretu jmějieše Jindřich, knieže bavorské.

Času toho, jehožto běch ostal s tiem jistým panem Ludvíkem z Sabaudie v Italii, učinichu svázánie a smlúvu tajemně proti mě a proti otci mému Robert, král apulský, Florenští, náměstek hrabě z Mediolána, Aco vládař mediolánský, a vládař berúnský, jenž v ty časy držieše Padev, Tervis, Vincencii, Feltrenské a Belunské města, vládař mantavský, jenž dřive bieše nám slíbil věren býti, a vládař farařský. I rozdělichu mezi sebú tajemně města ta, ježto já je držech. Berúnský měl mieti Brixenské a Parmenské města, Mantavští měli mieti Regium, Farařský Mutinu, Mediolánský Papii, Pargam a Kremonu, Florentští měli mieti Luku. A tak všeckni vnáhle, majíce zrady tajemně v městech, dřieve než nám odpověděchu, řítichu sě na nás, a my na ně v ty časy žádného strachu nemějechom; neb sú nám byli slíbili a přísáhli nám i listy svými potvrdili, že chtie věrně mně a otci mému pomáhati. A tak vjede Berúnský do Brixí, Mediolánský obleže Pargam a doby jeho velmi brzo. Papienští zpiečili sě proti nám a přijechu panstvie sobě, to věz, ti z Bakarie, jimžto jsme viece ufali něžli žádným jiným v tom městě. A všickni ti svázavše sě aneb smluvivše sě, učinichu silnú válku se všech stran proti nám. Než pan Ludvík z Sabaudie, dřieveřečený poručník náš a obránce, dobře mohl převěděti některá nebezpečenstvie; ale nepřičinil svého snaženstvie, a nevědě, kterým úmyslem jedno snad k libosti ctě (tstě) svého Acově, náměstka hrabě z Mediolana dřieve řečeného. I vyjide z vlasti,[12] nás ostaviv v tesknosti. Než pak tu měštěné z Parmy řečení z Črvených a ti z Fuliana, a ti Manfredští a ti z Regie, a ti z Dobrotivých z Mutiny a měštěné z Kremony řečení z Punconóv, (ze) Starých, a páni Šimon a Filip z Pistoře z Králových, a ten ježto bieše vládař v Lucie přijechu při mú věrně a přičinichu všecku svú radu a pomoc, jakž mohli, jakžto také dále světlejie vypravuje sě.


  1. Ludvík byl dne 17. ledna r. 1328. v Římě od zástupců lidu korunován a od benátskéko patriarchy Dominika V. a biskupa z Alerie Gerarda pomazán.
  2. Patrně v dubnu 1330.
  3. 6. srpna r. 1330 v Hagenavě.
  4. Jindřich Korutanský měl za ženu Annu, dceru krále Václava II. Ta zemřela 3. září r. 1313.
  5. Matka Karlova Eliška zemřela 28. září r. 1330.
  6. Král Jan do Bresice přitáhl 31. prosince r. 1330, ostatní, výše jmenovaná města dala se v ochranu krále Jana v lednu a únoru r. 1331.
  7. Luka dostala se do moci krále Jana 1. března r. 1331.
  8. Král Jan zavítal do Parmy 2. března, siggnorie v Regiu dána mu 23. dubna a v Modaně převzata od jeho syndiků dne 23. dubna.
  9. 29. března r. 1331.
  10. Karel slavně vjel do Parmy dne 15. dubna.
  11. Jan z Parmy odejel 2. června a ubíral se Tyrolskem do Řezna, kdež se setkal s císařem Ludvíkem. Smlouva o sňatek s Janem, vévodou Normandie, prvorozeným synem krále Filipa, byla uzavřena v lednu r. 1322; svatba konala se na počátku jara r. 1332.
  12. Ludvík Savojský opustil kraleviče Karla patrně v létě 1333.