Vlastenský slovník historický/Jošt

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Josef I.	Jošt	Judita

Údaje o textu
Titulek:	Jošt
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 302–303. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Jošt Moravský

Jošt, lat. Justus. 1) J., jinak Jodok, markrabě Moravský a Braniborský, zvolený král Římský, syn Jana Jindřicha markrabí Moravského, mladšího bratra Karla IV., narozen 1351, nastoupil po smrti otcově r. 1375 panování v Moravě, v kteréž vedle něho i mladšímu jeho bratru Prokopu vykázány za úděl jisté statky a hrady. S tímto bratrem svým žil napotom J. v neustálém rozbroji. Zmatků za panováni Václava IV. hleděl chytrý J. všemožně používati k svému prospěchu a k rozmnožení své moci. Roku 1383 jmenoval jej Václav, od papeže a měst vlaských do Italie volán, na svém místě správcem země s mocí neobmezenou. Když Sigmund markrabě Braniborský, bratr Václavův, přijat jest od Uhrů za krále, zastavil Braniborsko J-ovi, který mu potřebných peněz na jízdu do Uher poskytl, a r. 1387 mu tu zem úplně postoupil i s právem kurfirštským v říši. Následujícího roku udělil král Václav J-ovi také vévodství Lucemburské, po smrti Václava, nejmladšího bratra císaře Karla IV., uprázdněné. Roku 1394 vedle Sigmunda krále Uherského přistoupil i J. k jednotě panské proti králi Václavovi, jehož 8. máje v čele několika spiklých pánů v Králově Dvoře blíž Berouna jal a na hrad Pražský přivezl. Tu musil král Václav, jsa v moci panské, ustanoviti J-a za správce království pod jmenem nejvyššího starosty. Ten ale brzy musil ustoupiti knížeti Janu Zhořelskému, který bratru svému Václavovi na pomoc přišed Prahy se zmocnil. Roku 1396 však po smrti Zhořelského, J. s králem Sigmundem spůsobili na králi Václavovi, mezi tím z vazby propuštěném, že přijal výminky jemu od jednoty panské kladené. Ale jak mile zbaven byl Václav hmotného nátlaku, prchlivostí svou veden jal na Karlšteině markrabí J-a ještě se šesti jinými pány, než po málo dnech spamatovav se zase je propustil. Po vraždě však milců králových na Karlšteině skrze Hanuše Opavského J., hlavní těch věcí strůjce, vypovězen jest od krále Václava z Prahy. Ale J. nepřestal spolčovati se proti králi s pány jemu odbojnými, a r. 1401 přitrhl s markrabaty Míšenskými vojensky až ku Praze, kdež položil se za Bruskou branou u Ovence. Ale netroufaje si udeřiti na Prahu, jejíž měšťanstvo statečně sobě počínalo, po šestinedělním tu ležení dal se vedle jiných odpůrců králových do mírného vyjednávání, jehož konec byl ten, že král Václav postoupil mu doživotně Lužice a krom toho znamenitou sumu peněz mu upsal, začež J. slíbil mu napotom věrně sloužiti. Za druhého uvěznění krále Václava, když věrní jemu pánové a města pozdvihli se proti vladařům od bratra jeho Sigmunda ustanoveným, také J. k nim se přidal. Roku 1405 po bezdětné smrti markrabí Prokopa postoupil král Václav J-ovi všech někdy krajin a statků jeho, přijav od něho závazek věrné pomoci v každé potřebě, kterémuž J. napotom až do smrti věren zůstal. Po smrti Ruprechta Falckého zvolen jest 1. říj. 1410 na jeho místo ve Frankfurtě za krále Římského markrabí J., kterýž volbu tu přijav slíbil uznávati Václava za „staršího krále Římského a budoucího císaře“. Avšak ani nedošed korunování zemřel J. již počátkem následujícího roku, jak praveno jedem, jakož domnělý travič jeho potom v Českém Brodě jest čtvrcen. J., nezanechav po sobě žádných dědiců, byl poslední zvláštní panovník moravský pod lenním vrchnictvím koruny České, a o země jeho rozdělili se králové Václav a Sigmund v ten spůsob, že onen vzal si Moravu a Lužici, jež opět bezprostředně vtělil ku koruně české, tento pak Braniborsko; Lucemburk ponechán co manství koruny České vévodovi Antonínu Brabantskému, manželu Elišky, dcery někdy Jana Zhořelského, v zástavě. — Markrabě J. byl muž velice zchytralý a ziskuchtivý, lakomý a zemí žádostivý; při tom však měl pověst nejučenějšího knížete svého věku, i byl veliký milovník knih, jichž ohromné množství přečetl, kteréž ale raději si vypůjčoval nežli kupoval. — 2) J. z Rožmberka, biskup Vratislavský v. z Rožmberka.