Vlastenský slovník historický/z Rožmberka

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Rožmberk	z Rožmberka	Rožmitál

Údaje o textu
Titulek:	z Rožmberka
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	Vlastenský slovník historický. Rohlíček & Sievers, 1877. S. 717-723. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

z Rožmberka, z Rosenberka, pánové, někdy velmi mocný a bohatý rod český, jenž měl původně ve znaku černou růži v bílém poli (Vilém z R., zakládaje si na příbuznosti s vlaskými Ursiny, ovšem bezpodstatné, rozmnožil znak ten tím, že přijal do něho tři řeky a dva medvědy štít držící), nejmohutnější a nejslavnější haluz kmene Vítkovicův. Bohatí dynastové tito, sídlíce na nádherném hradě Krumlově, obklopovali se leskem královským, rovnali se v důstojnosti ku knížatům, ano s rody panujícími do příbuzenství vcházeli, požívali obyčejně u dvora král. zvláštní přízně, docházeli nejdůležitějších úřadů v zemi a řídili odtud často osudy vlasti po své chuti buď ve prospěch anebo na úkor její. Praotcem pánů z R. jest Vok, syn Vítka z Prčice a vnuk Vítka z Prčice († 1194), praotce Vitkovicův. Vok vystavěl (1241—46) hrad Rožmberk, podle kterého se nazval, provázel krále Přemysla Otakara II. na jeho vojenských výpravách, a vyznamenal se jmenovitě 1257 v Bavořích, kde v tísni, ve které se octnulo vojsko české, bránil se v Mühldorfu devět dní proti přemoci nepřátelské, umožniv tím ústup vojska bez patrné škody. Roku 1259 založil a bohatě nadal klášter Vyšebrodský, roku 1260 jmenován jest nejvyšším hejtmanem v Rakousích, v Štýrsku a v Korutanech, a zemřel 3. čna 1262. Syn jeho Jindřich I. z R. byl nejvyšším purkrabím a později nejvyšším komorníkem zemským, zdědil po smrti Záviše z Falkenšteina panství Krumlovské a Hlubocké a přenesl sídlo své z Rožmberka na Krumlov; po smrti Václava III. přídržev se strany rakouské pomáhal králi Rudolfovi proti jeho odpůrcům, začež obdržel od něho zápis na panství Zvíkovské, a zemřel 4. čce 1310. Syn jeho Petr Udatný, zastávaje vysoké úřady zemské, účastnil se vnitřních bojů za krále Jana nejvíce po jeho straně, začež obdržel od něho rozsáhlé statky, povýšil Krumlov na město, vystavěl rozličné kostely a učinil hojná nadáni na lidi chudé a na kněží. On byl první, jenž odvolával se na příbuznost rodu svého s vlaskými Ursiny, kterou si dal r. 1341 od krále Jana potvrdit, listy nějaké na to ukázav. Petr zemřel 13. říj. 1347 v klášteře Vyšebrodském, kamž se byl nedlouho před smrti svou uchýlil. Jemu se přičítá známá Kniha starého pána z Rožmberka (v. Literatura česká). Petr byl dvakráte ženat, ponejprv s Violou Těšínskou vdovou po králi Václavu III., kteréžto manželství však zůstalo bezdětné; podruhé s Kateřinou z Vartemberka, která mu porodila 5 synů a 5 dcer. Z oněch padl nejstarší, Jindřich, s králem Janem u Kreščaku, Jošt vládl po smrti otcově statky rodinnými a zemřel 24. čna 1369, načež uvázal se v ně Oldřich I., jenž učinil s bratry svými rodinnou smlouvu v ten smysl, aby všecky dědičné statky spravoval jeden toliko člen rodu, jenž by se vladařem nazýval, druzí pak aby určitými podíly odbýváni bývali. Oldřich vystavěl Hrad Helfenburk, založil několik klášterů na svých panstvích, pak v Římě špitál pro poutníky české, a zemřel 28. září 1390. Jej následoval syn jeho Jindřich II., jenž, vynikaje nevšední na svůj čas vzdělaností byl vletech 1396—97, pak 1400- 1403 nejvyšším purkrabím Pražským a zároveň nejvyšším komorníkem, ve sporech jednoty panské s králem Václavem stál v přední řadě nespokojené šlechty, byl při zajetí krále ve Králově Dvoře u Berouna, a choval jej nějaký čas o vazbě na svých hradech Příbenici a Krumlově. Jindřich II. zemřel 28. čce 1412, zůstaviv syna Oldřicha II. ještě nezletilého. Za poručnické správy Čeňka z Vartemberka vypuzeni jsou ze statků Rožmberských všickni faráři a kněží, kteří nechtěli rozdávati pod obojí spůsobou, a r. 1420 Oldřich sám vstoupil s Čeňkem z Vartemberka v obranný spolek s Pražany a jednotou jejich. Ale brzy nakloniv se k císaři Sigmundovi odřekl se kalicha, vypudil kněze pod obojí a začal válku s Tábory, avšak 30. čna 1420 utrpěl před Táborem, jejž oblehal, od Mikuláše z Husi porážku tak náramnou, že k zuřivosti popuzen vyléval zlost svou na knězích pod obojí, jež dal na svých panstvích schytati, pozavírati a všelijak trápiti, až z toho někteří smrt měli. V dalších bojích s Tábory jsou statky Rožmberské od Žižky tak pustošeny a tolik jiných ztrát Oldřichovi spůsobeno, že tento nucena se viděl uzavříti pokoj s Tábory a přistoupiti ke čtyřem artikulům Pražským (18. list. 1420). Roku 1421 zvolen jest Oldřich od sněmu Čáslavského za jednoho z 20 zeměsprávců. Nicméně Oldřich obnovil zase válku svou s Tábory, přilnuv znova k Sigmundovi, při čemž trpěl velikou škodu na svém zboží od nich, tak že opětně s nimi se musil smlouvati. Po smrti Sigmundově držel Oldřich stranu Albrechta Rakouského, a později byl nejhorlivějším zastavatelem práv Ladislava Pohrobka. Až do roku 1448 řídil Oldřich běh záležitostí v Čechách dle své vůle, ovšem jen skrytě a pod rouškou co nepřekonatelný mistr v pletichách, jimiž dovedl mařiti všecky snahy nenáviděných utrakvistů, jakož jmenovitě zmařil jednání Čechů s vévodou Bavorským Albrechtem, r. 1440 na sněmě za krále zvoleným. Když r. 1448 Jiří Poděbradský opanováním Prahy nabyl rozhodné převahy v zemi, Oldřich utvořil proti němu 1449 jednotu Strakonickou, po její porážce však pojal takovou nechuť k veřejnému působení, že od té doby nevystupoval více do popředí. Roku 1451 složiv vladařství domu svého do rukou syna svého Jindřicha žil napotom v soukromí a zemřel 28. dub. 1462. Oldřich II. rozmnožil znamenitě statky svého rodu. Jindřich III. zapsal se r. 1452 ve Vídni se stavy rakouskými a Uhry k osvobození krále Ladislava z rukou císaře Fridricha III., a donutil s nimi tohoto brannou mocí Ladislava vydati. Ten se mu za to odměnil zápisem na všecko své král. právo v Budějovicích (1454), ale měšťané Budějovičtí, nechtíce se pod žádnou výminkou státi poddanými Rožmberskými, uměli tak rázně a při tom opatrně hájiti svobody své, že všemu nátlaku v té věci na ně činěnému odolali. Roku 1454 provodil Jindřich v čele nádherné družiny sestru Ladislavova Elišku do Těšína, kdež ji odevzdal ženichovi jejímu Kazimírovi králi Polskému. Po svém návratu odtud jmenován jest nejvyšším hejtmanem v Slezsku, a při nastoupení toho úřadu ve Vratislavi zvítězil v turnaji nad německým Achillem Albrechtem Braniborským. Roku 1456 provázel Jindřich krále Ladislava do Uher, kdež bojoval statečně proti Turkům, vraceje se pak domů zemřel ve Vídni 25. bř. 1457. Mladší bratr jeho Jošt, narozen 1428, věnoval se stavu duchovnímu, a byv již v 20. roce věku svého na kněžství posvěcen stal se proboštem kapitoly na hradě Pražském, pak mistrem převorství Strakonického a konečně r. 1456 biskupem Vratislavským, podržev i předešlé prebendy své. V dorozumění s papežem Jiřího Poděbradského za krále uznav přičiňoval se r. 1459 ve Vratislavi, aby měšťanstvo uvedl v poslušenství krále, ač marně; později také v Římě prostředkoval k uklizení sporů mezi papežem a králem vzniklých, a podporoval všemožně snahy, které se nesly ke zvolení Jiřího za krále Římského, doufaje tak tohoto tím snáze odvésti od kalicha. Za rostoucího však sporu s Římem postavil se Jošt r. 1465 v zjevný odpor proti králi, nepřestav ani nyní působiti na obě strany v duchu smířlivém, jmenovitě pak jednotu panskou vystřihal, aby nespokojenosti své nedávali barvu náboženskou. Ve válce proti králi účastnil se pak i Jošt, jehož vojsko 11. čna 1467 poraženo jest u Páčkova od Ctibora Tovačovského z Cimburka, načež uzavřel mír s králem, ale zemřel již 13. prosince téhož roku. Biskup Jošt byl muž ducha bystrého, o čemž jeho spisy svědčí, milovník věd a umění a kazatel znamenitý. Jakkoli byl horlivý katolík, nebyl přívržencem výstřední nauky o moci papežské, jakou hlásal Hilarius Litoměřický, a proti jinověrcům srazoval užívati násilných prostředků; při tom byl vlastenec upřímný. Postavy byl vysoké a těla hrubě otylého, pročež vůbec tlustým biskupem slul; ano k posledku pro naduřelost nohou ani státi nemohl a mši sedě čítal. Od něho jsou: List královně Johaně, ve kterém pronáší své myšlénky o nebezpečenství Čechám pro vnitřní různice hrozícím; Devět článků proti kalichu; Šprochy vajovské (Waidsprüche), krátká, ale jadrná projevení zásad životních, kteréž poslal 1467 králi Jiřímu, a Spis o spravedlnosti a nespravedlnosti, kteréžto spisy zachovaly se v manualníku Václava Korandy mladšího (rkp. v Pražské universitní knihovně). Ve vladařství po smrti Jindřicha III. nastoupil nejmladší bratr jeho Jan, stav se po něm spolu nejvyšším hejtmanem v Slezsku. Přídržev se krále Jiřího přinutil r. 1458 Jihlavu k uznání jeho, 1459 provázel Jiřího do Chebu ke sjezdu s německými knížaty, 1462 táhl s králem na pomoc císaři Fridrichovi III. od Vídeňanů obleženému, v letech 1464 a 1465 účastnil se bojů proti Hynkovi Bitovskému z Lichtenburka, 1467 konal s Aplem z Fictumu a Benešem z Veitmile poselství k císaři Fridrichovi. Zachovávaje králi věrnost bylo se mu brániti proti jednotě panské, která jej konečně tak sevřela, že nucen byl 9. říj. 1467 vstoupiti s ní v přiměří, ano r. 1469 uznal Matiáše Uherského za krále Českého a jmenován jest od něho nejvyšším komorníkem. Za to nyní vojska královská plenila jeho statky, až učinil s králem Jiřím příměří jednoroční. Krále Matiáše přidržel se pak Jan i po zvolení Vladislava Polského na trůn. Jan zemřel 8. list. 1472. Při jeho nastoupení byly statky rodinné předešlými válkami tak zhubeny a zadluženy, že je r. 1459 všecky zastavil bratru svému Joštovi za 200.000 kop grošů českých, aby zaplatiti mohl dluhy narostlé. Po něm stal se vladařem domu Rožmberského syn jeho Jindřich IV., který 1473 prodal panství Zvíkovské Bohuslavovi ze Švamberka, r. 1475 postoupil vladařství pro nedostatek zdraví mladšímu bratru Vokovi, a zemřel 21. kv. 1489 bezdětek. Ani však Vok nepodržel vladařství do smrti, nýbrž postoupil ho taktéž pro churavost r. 1493 druhému bratru Petrovi II., a zemřel 1. září 1505. Petr II. byl za nepřítomnosti krále Vladislava v zemi 1497—99 nejvyšším hejtmanem v Čechách, roku pak 1510 svěřil mu král správu důchodů svých, postaviv jej zároveň v čelo 24 správců čili regentů království Českého, kterýžto úřad on s nejvyšším purkrabím Zdeňkem Lvem z Rožmitála uměl výborně využitkovati ve prospěch svůj. Při tom byl Petr úhlavní nepřítel všech nekatolíků, a jedním z hlavních původců mandatu krále Vladislava z r. 1503 proti českým bratřím. Petr II. zemřel 9. říj. 1523 taktéž bezdětek. Za jeho vlády znamenitě zvelebeny jsou statky Rožmberské, jmenovitě zakládáním rybníků, získáno panství Prachatické, opevněna Třeboň a Krumlov novými stavbami okrášlen. Po smrti Petrově byli přirozenými dědici jeho čtyři synové po jeho bratru Vokovi pozůstalí, Jan, Jošt, Petr a Jindřich. Z těch byl obzvláštním miláčkem Petrovým Jan, od r. 1517 mistr Strakonický, pročež, aby mu zjednati mohl největší podíl, přivedl bratry jeho r. 1519 k uzavření smlouvy, dle které jim postoupil polovice panství domu svého, pod výminkou, aby s druhou polovičkou naložiti mohl dle libosti. V poslední vůli své pak (10. čna 1521) nařídil, aby po jeho smrti zápisné zboží jistých klášterů, v jehož držení byli páni z R., klášterům těmto bylo vráceno, a všecky ostatní statky aby držel Jan doživotně, po něm pak aby připadly rozličným cizím rodům šlechtickým, jež jmenoval. To byl ortel smrti pro moc a slávu domu Rožmberského, pročež ostatní bratři Janovi zdvihli odpor proti pořízení tomu, a zvolili za vladaře Jindřicha, který byl nejmladším z nich, ale duchem vynikal. Jindřich IV. vypravil r. 1526 králi Ludvíkovi na pomoc proti Turkům 600 pěšího a 200 jízdného lidu, ubíraje se pak osobně k vojsku královu zemřel ve Světlé 18. srpna t. r. Po něm ujal vladařství Jan proti vůli svých bratří, který spokojiv nápadníky statků Rožmberských v Petrově závěti jmenované zachoval celistvost panství rodu svého a obnovil jeho nedílnost v ten smysl, aby napotom vždy nejstarší člen rodu spravoval sám všecky statky a nazýval se vladařem domu Rožmberského. Jan přičinil se velmi horlivě k zvolení za krále arciknížete Ferdinanda, rozmnožil statky rodu svého, založil na panství Kugelveitském klášter pavlanský a zemřel r. 1531, zůstaviv po sobě pověst výtečného hospodáře a muže v ohledu náboženském snášelivého. Po jeho smrti přešlo vladařství na Jošta, který je vedl bedlivě a opatrně, opětně učinil králi vydatnou pomoc proti Turkům, a zemřel 15. říj. 1539. Pan Jošt byl milovník štěpařství, i složil knížku o štěpování, již připsal synu svému Petra Vokovi a která vyšla tiskem 1598 v Praze u Buriana Valdy. Nyní stal se vladařem poslední z bratří, Petr III. příjmím Kulhavý, který poddaným svým zavděčil se vydáním nařízení, jak by se lid poddaný vůbec, též rychtářové a konšelé v povinnostech svých chovati měli. Petr učinil r. 1543 králi Ferdinandovi značnou pomoc na vojnu tureckou, započal stavbu doma na Hradčanech v Praze, kterážto stavba dokonána r. 1550, a zemřel v Krumlově 3. list. 1545 neženat, ustanoviv poručníky synům Joštovým Vilémovi a Petru Vokovi, posledním to již mužským ratolestem rodu. Vilém z R. narozen 10. bř. 1535 na zámku Krumlovském, vzdělával se nejprvé v Mladé Boleslavi společně se syny Arnošta Krajíře, od r. 1544 v Pasově u biskupa Volfganga Salma a r. 1550 při dvoře císařském v Augšpurce. Ujav r. 1552 vladařství od poručníků svých rozkázal všecky vězně po všech svých panstvích pustiti na svobodu, mnohým i hrdla darovav. Roku 1554 měl rozepři s pány z Plavna o zasedání na soudě zemském, která teprv r. 1566 rozhodnuta ve prospěch pánů z R., jimž potvrzeno staré právo, aby nade všemi úředníky zemskými sedali na prvním místě. Roku 1558 stal se Vilém nejvyšším komorníkem království Českého, kterýž úřad zastával až do r. 1570, odtud pak až do své smrti byl nejvyšším purkrabím Pražským. Roku 1566 byl nejvyšším polním hejtmanem všech zbrojných sil proti Turkům vypravených. Největší slávy však dobyl si Vilém na poli diplomatickém, a to hlavně trojím poselstvím do Polska. Ponejprv tam vyslán r. 1572 podporovat volbu arciknížete Arnošta za krále, podruhé r. 1575, aby přiměl sněm ke zvolení za krále arciknížete Maximiliana. Pokaždé byl přijat od sněmu polského s vyznamenáním a vzbudil podivení svou výmluvností, ale všecky snahy jeho, získati korunu polskou domu Habsburskému, byly marné, ano jedna strana mezi Poláky namlouvala jej k tomu, aby on sám se hlásil o korunu. Potřetí odebral se do Polska r. 1589, aby vybavil arciknížete Maximiliana ze zajetí, což také šťastně pořídil. Mimo to vykonal Vilém ještě jiná poslání diplomatická, za kteréž znamenité služby obdržel od krále Španělského r. 1585 řád zlatého rouna. Vilém z R. zemřel 31. srp. 1592. Ženat byl čtyřikráte: ponejprv r. 1557 s Kateřinou Brunšvickou († 10. kv. 1559), podruhé se Žofií Braniborskou († 27. čna 1564), potřetí 1578 s Annou Marií Badenskou († 1580), počtvrté konečně 1587 s Polyxenou s Pernšteina, která jej přečkala; ale se žádnou z nich nedocílil dítek. Vilém byl muž zdravého rozsudku a znamenitého vzdělání, veliký milovník věd a štědrý podporovatel učených; ovšem pak nebyl prost předsudků svého věku. Jmenovitě zabýval se alchimií, a jeden čas choval při svém dvoře anglického alchimistu Eduarda Kelleye, jejž hojně obdaroval pozemskými statky. Vedle toho vynikal Vilém štědrou dobročinností. Zevnitřní lesk velice miloval, vynakládaje veliké peníze na vystrojení skvělých slavností. On též značně rozmnožil statky rodinné, jmenovitě nabyl posledním sňatkem svým panství Roudnického, a velice pečoval o jich zvelebení, jmenovitě zakládáním nových rybníků, opravováním hor a novým jich pavováním, jakož i prováděním na nich četných staveb. Tak vystavěl nákladně nové pivováry v Krumlově, Lomnici a Třeboni, letohrádek Kratochvíl nazvaný v Netolické oboře, přestavěl a rozšířil zámek v Krumlově a zřídil tam kolej jesuitskou. Život jeho vypsal obšírně Václav Břežan. Po smrti Vilémově nastoupil vladařství bratr jeho Petr Vok, narozený 1. říj. 1539. Ten velev r. 1594 lidu českému do Uher proti Turkům vypravenému zachránil před nepřítelem tímto důležitou pevnost Komárno. Od manželky své Kateřiny z Ludanic († 22. čna 1601) dal se získati pro Jednotu českých bratří, která v něm měla mocného ochránce, a za vladařeni svého nahrazoval na svých statcích faráře katolické kněžími bratrskými, též jesuitům Krumlovským činil mnohé příkoří. Soběslavské školy přeměnil na bratrské a obdařil je hojným nadáním na vyživování při nich žáků ze svých panství, což však po bitvě Bělohorské přestalo. V jednáních o svobodu náboženství stál Petr Vok při stavech o ni usilujících, a nemoha pro chatrnost zdraví svého účastniti se osobně sněmu r. 1609 odbývaného poslal stavům evangelickým list, ve kterém je k svornosti a vytrvalosti napomínal, konče prorockou výstrahou: „K čemuž kdyby se sami stavové nepřičiňovali, kdož by potom tím vinen byl, než oni sami, když by nesvorností svou sami sebe i potomky své zavedli a jiným dalekým národům k vyhnání nás z naší milé vlasti příčinu dali.“ Tutéž předtuchu vyslovil Petr Vok v psaní k Volfovi Novohradskému z Kolovrat, svému ujci a horlivému katolíku, v němž ho k snášelivosti napomínaje takto praví: „Jsme všickni Čechové, jsme krev jedni druhých, jednoho Pánaboha, jednoho krále, jedno právo české máme. Trpme raději Čechové sebe, než abychom jiné cizí a daleké národy trpěti musili, kteří by nás všech mezi sebou trpěti nechtěli, ale usilovali by nás všechny trápiti a snad i ven ze země vyhnati.“ Petr Vok zemřel 6. list. 1611, a jím vyhynul rod Rožmberský na čisto. Tráviv před tím na cestách, ve válce a při dvoře císařském život pohyblivý, zdržoval se v pokročilejším věku na Třeboni, kde oddán rozkošnictví vydržoval celý harem milostnic ze všech krajin světe, i vypravovaly se o něm svého času všelijaké veselé kousky i jiné pověsti. Nemaje přirozených dědiců prodal císaři Rudolfovi panství Krumlovské, Netolické i jiné statky, ostatní rodinné zboží odkázal za živa dílem Janu Jiřímu ze Švamberka, dílem Janovi hraběti ze Serinu. — Dlužno tu ještě připomenouti, že pánové z R. měli také právo raziti peníze, i razili nejenom minci stříbrnou, nýbrž Vilém z R. razil r. 1582 a 1585 také dukáty s obrazem sv. Krištofa na jedné a znakem svým na druhé straně. — K rodu Rožmberskému váže se známá pověst o bílé paní (v. t.).