Vlastencové z Boudy/XVII. Souboj

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XVII. Souboj
Autor: Josef Jiří Stankovský
Zdroj: STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 139–147.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Druhého dne z rána nemluveno v Praze o jiném, nežli o bouřlivém výstupu v domě Vussinském.

Šlechta a odrodilí měšťáci zuřili, dokládajíce, že zpupnost hraběte Valanova musí býti potrestána, vlastencové jásali, zároveň ale netajili obavu, že následky rázného vystoupení Alfredova mohou býti pro celou stranu velmi osudné; sprostý lid tvrdil, že musí býti z toho souboj a ve své obmezenosti těšil se na melu, která nezřídka se přiházívá; slovem: celá Praha byla nanejvýš rozčilena a se zimničnou zvědavostí očekávala co bude se dít. Starší Pražané tvrdili, že takové pobouření myslí neviděli již od doby neblahé francouzské a pruské okupace. —

Před polednem dostavili se do bytu Alfredova baron z Tellheimu a mladý jeden císařský důstojník, aby jménem hraběte Pasquala žádali zadostučinění. Alfred vyšel jim přívětivě vstříc a vyslechnuv jejich žádost pravil s úsměvem:

„Musím se, pánové, přiznati, že jsem vaší návštěvy neočekával. Pokud hraběte Pasquala znám, vím, že není schopen činu tak mužného, a jistě se neklamu, pravím-li, že byl svými přáteli k tomu donucen.“

„Prosím, pane hrabě,“ pravil Tellheim, „abyste se nedopouštěl nové urážky, abyste zpříma řekl, přijímáte-li vyzvání čili nic.“

„Velmi nerad, pánové, poněvadž se biju jenom s lidmi sobě rovnými; že tu ale běží o ztrestání člověka, před nímž se každý poctivec s ošklivostí musí odvrátit, přijímám. Čiňte, prosím, návrhy.“

„Jste vyzván, pane hrabě; jest tedy na vás, abyste udal podmínky.“

„Jaká to šlechetnost od poctivého pana hraběte! Nuže budiž! Nahlédnete, pánové, že nemohu volit jiný souboj leda na život a na smrt. Jeden z nás musí padnouti.“

„Téhož mínění je náš přítel,“ pravil Tellheim.

Alfred se usmál.

„Tedy jsem ho přece k hrdinství donutil. Pokládám si to za velkou zásluhu.“

„Opakuju, pane hrabě, abyste udal výminky. Kde a kdy chcete se bít?“

„Zítra o sedmé hodině ranní v zahradě Kanálské.“

„Jaké volíte zbraně?“

„Ostře nabité bambitky. Na třicet kroků. Zříkám se práva prvního výstřelu: oba vystřelíme najednou.“

„Vaši sekundanti?“

„V průběhu dnešního odpoledne vyšlu je k hraběti Pasqualovi. Žádám ještě, aby vyzvání to zůstalo tajemstvím. Souboj je zapovězen; příslušné úřady mohly by jej v čas překazit.“

„To rozumí se samo sebou.“

„Ó ne, pane barone! Takové překažení se strany úřadů bylo by snad panu hraběti právě vhod!“

„Pane hrabě!“ zvolali oba sekundanti souhlasně.

„Nikdo nevnutí mi o hraběti Pasqualovi jiné smýšlení,“ pravil Alfred klidně. „Můžete mu, pánové, sděliti můj výrok; snad poslouží k tomu, že hrdinství jeho do zejtřka nevychladne. Odpoledne pošlu své sekundanty.“

S lehkou úklonou vzdálili se oba pánové.

Všickni přátelé Alfredovi dostavili se, aby se optali, kterak se věc má, dojde-li totiž k souboji. Báli se o něho. Jeho smrt i jeho vítězství byly stejně osudné; v druhém případě musel by opustiti Prahu, a kdož ví, byl-li by mu návrat dovolen. Četní a mocní jeho nepřátelé všemožně by se k tomu přičinili, aby odjezd jeho byl změněn v doživotní vyhnanství. Na všecky ty obavy odpověděl Alfred chladně, že neví posud ničeho o souboji. Opustili ho poněkud upokojeni.

Jako oni, znal i Alfred všecky následky osudného souboje; proto odhodlal se učiniti všecky potřebné přípravy. Odpoledne odebral se do domu baronky Jettenthalové, aby Kamilu o všem zpravil a pro všecky případy s ní se rozloučil; buď na věky nebo alespoň na dlouhý — dlouhý čas. Ač se baronce vyhnul a jen s Kamilou mluviti si přál, nebyl přece předpuštěn. Kamila zápasila s prudkou horečkou a lékař zakázal všecky návštěvy. Na otázky Alfredovy, co se přihodilo, sděleno mu, že přivezli baronessu ze včerejší reduty omdlelou, a že teprva vícehodinnému namahání lékaře podařilo se k životu ji přivésti.

Nanejvýš zarmoucen opouštěl Alfred palác Jettenthalský. Snad ji už nikdy nespatří. Dobře mířená rána Pasqualova může zničiti všecko blaho mladé jeho lásky. A ona? Jak přijme ona zprávu o jeho smrti? A kdyby i zvítězil? Musí opustiti Prahu, aniž by se s ní umluvil, co má se dále dít, kde se opět sejdou. Jediná tato okolnost ho děsila a ztrpčovala mu poslední okamžiky jeho buď života nebo pobytu mezi hradbami pražskými. Musel se uchýliti k peru; Kamile platil poslední jeho odkaz.

Pozdě do noci prodlel ve kruhu svých přátel. Byl dosti silen, aby se přemohl, a proto tvářil se vesele, ni slovem nedaje na sobě znáti, co ho očekává. Před půlnocí, když chystal se domů, vybídl Václava Tháma a Bruniána, aby ho doprovodili do jeho příbytku. Když se usadili, vyňal z psacího stolku čtvero listů a ujal se slova:

„Musím s vámi, přátelé, něco sděliti; nežli však to učiním, přísahejte mi, že zachováte slova moje až do zítřejška v tajnosti; do rána je již arci jen málo hodin, ale i ty by stačily, kdybyste nesplnili daný slib.“

Udiveně pohledli oba přátelé na Alfreda. Uhodli oč asi běží.

„Budeš se bít, není-liž pravda?“ zvolal Thám rozechvěným hlasem.

„Ano, zítra o sedmé hodině,“ odpověděl klidně Alfred. „Pro případ, že bych padl, či zvítěziv Prahu musel opustiti, odevzdávám vám tyto čtyry listy. Ten odevzdáte, Bruniáne, vy, a sice baronesse Kamile. Nemá to však naspěch. Kamila jest nemocna; vyčkejte tedy až se pozdraví a dodejte jí ho tajně, beze svědků. Tento list, Václave, patří tobě a všem mým přátelům; obsahuje různé návrhy, jak byste se měli chovat, kdyby mne tu více nebylo. Konečně tyto dva listy obsahují poslední moji vůli ve dvou opisech. Jeden z nich odevzdáš, kdybych padl, právnímu mému příteli doktoru Zvěřinoví a druhý odešleš mému bratrovci do Lvova. Činím ho svým dědicem, s tou ale výminkou, když se do Prahy přesídlí a mé místo mezi vámi zaujme. Jest to hodný, šlechetný hoch a mám za to, že mne dovede nahradit.“

„A kdybys zvítězil — což také pevné doufám — kam se uchýlíš?“ tázal se Thám pohnutým hlasem.

„Do Paříže,“ odpověděl Alfred. „Ostatně jest v mém listu pro tebe a mé přátele všecko do podrobna zaznamenáno. Přičiním se, aby mé vyhnanství netrvalo dlouho. Mám u císařského dvora ve Vídni mocného příbuzného i doufám ve vydatnou jeho přímluvu.“

„A učinil jsi již potřebné přípravy, abys se bez překážky dostal za hranice?“

„O všecko je již postaráno. Můj domácí správce vydal se již večer na cestu, aby potřebné povozy objednal. Se svými koňmi a se svým kočárem nemohu se vydati na cestu, nechci-li zbuditi pozornost.“

Nikdy ještě nebyl Thám tak pohnut jako v tomto okamžiku. Vždyť loučil se s nejmilejším přítelem, s vlastencem, jakých bylo v tehdejší Praze málo. Když Thám se vzdálil, pravil Alfred k Bruniánovi:

„O vás, milý Bruniáne, je v každém případe postaráno. Padnu-li, budete pod ochranou mého dědice a ničeho vám nesmí scházeti.“

Bruniánovy oči zalily se slzami; chopiv svého dobrodince za ruku zvolal:

„Ó nikoli, pane hrabě! Mělo-li by se to neštěstí přihoditi, čehož bůh nedopustí, nezdrží mne v Praze nikdo. Od vás přijal jsem dobrodiní, ale od nikoho jiného. Půjdu zase, odkud jsem přišel, a bychť i největší nouzi trpěl, nebudu již přece nikdy člověkem takovým, jako dříve. Vámi nabyl jsem přesvědčení, že není svět přece tak špatný; vy jste mne vrátil světu a místo dobrodiní z cizí ruky spokojím se zpomínkami na člověka spravedlivého, na člověka se srdcem lidským. Ale vy nepadnete — já to vím. Bůh by nebyl spravedliv, kdyby nechal vás podlehnouti, kdyby dopřál vítězství tomu vyvrheli člověčenstva, tomu cizáckému dobrodruhu. A poněvadž mám pevné přesvědčení, že nepadnete, prosím, abyste vyplnil jedinou moji žádost.“

„Nuže jakou, milý Bruniáne!“

„Dovolte, abych přišel za vámi do Paříže. Budu vám sloužit, budu vaším otrokem, jenom nežádejte, abych přijímal dobrodiní z rukou cizích.“

„Stará, poctivá duše!“ pravil Alfred, tiskna ruku dobrosrdečného komedianta. „Nemohu vám brániti. Ať dopadne souboj jakkoli, čiňte dle své vůle.“

Rozloučili se srdečně. Alfred odebral se na lůžko i spal tak pevně, jako by se byl vrátil z vesele prožitého plesu. Za to však Brunián ani se nepoložil. Usednuv na židli pohlížel ustavičně na postup rafie, očekávaje netrpělivě osudnou hodinu. Když udeřila pátá, vytratil se z ticha ze svého pokoje a rychlým krokem ubíral se ku koňské bráně. —

Na pražských věžích zahučela sedmá. Bylo pološero, ale den sliboval býti jasný a slunečný. Sněhem pokryté stromoví i půda přispívaly nemálo ku zvýšení ranní jasnoty, v níž každý předmět mohl býti dobře rozeznán. V zadní části Kanálské zahrady stáli tři jezdcové těsně ve pláště zahalení. Byli to Alfred a oba jeho sekundanti.

„Sedmá!“ pravil první sekundant, „a posud nepřichází!“

„Pokud Pasquala znám,“ pravil Alfred netrpělivě, „skoro se obávám, že ani nepřijde.“

čekali asi pět minut; v tom bylo slyšeti za zdí zahradní hrčení dvou vozů.

„Přijíždějí!“ zvolal Alfred.

Vozy zastavily se. V málo minutách objevili se na zápasišti čtyři mužové: Pasqual, baron z Tellheimu, druhý jeho sekundant a ranhojič.

Baron nesl pod pláštěm skvostnou skříňku se čtyřmi bambitkami. Jezdcové skočili s koní a odvedše je na odlehlejší místo, přivázali je ke stromům. Obě strany mlčky se pozdravily. Na to postoupil baron z Tellheimu k oběma sekundantům Alfredovým a smířlivými slovy jal se mluviti pro přátelské narovnání. Však Alfred nedal mu domluvit. Pravil:

„Nejsem, pane barone, proti zamezení souboje, splní-li hrabě Pasqual všecky výminky, které budu žádati.“

„Jakožto uražený měl by vlastně pan hrabě podmínky diktovat,“ pravil baron, „poněvadž ale nám na tom záleží, abychom zamezili každé neštěstí, mějtež si slovo!“

Alfred se usmál pohrdlivě. Nabyl znovu přesvědčení, že se nemýlil, nazvav Pasquala bídným sketou. Potlačil ale své opovržení a pravil:

„Nuže žádám za prvé, aby hrabě Pasqual odvolal všecky pomluvy, jimiž snažil se mne mezi šlechtou zneuctít, za druhé, aby se zřekl všech nároků na baronessu Jettenthalovu, a za třetí, aby ve čtrnácti dnech Prahu opustil.“

Toť bylo více, nežli nadutá povaha Pasqualova mohla snésti. Ač si z celého srdce přál, aby souboj byl překažen, tyto výminky nemohl přijmouti. Vychladlé hrdinství, — jak je totiž Alfred byl nazval — vypuklo na okamžik v mohutný plamen, a jedinou jeho odpovědí bylo:

„Zbraně!“

Baron vyňal ze skřínky čtyry bambitky a podal je Alfredovým sekundantům. Byly všecky stejné. Po prohlednutí zbraní i nábojů vzal každý ze sekundantů jednu bambitku a před tváří obou soupeřů ji nabil. Pak odměřena distance na třicet kroků. Oba duelanti svlékli se sebe svrchní šat a uchýlili se na svá místa.

„Prosím, pane barone z Tellheimu,“ pravil Alfred, „abyste jakožto nejstarší převzal velení. Jak umluveno, vystřelíme oba najednou.“

Nadešel okamžik trapného očekávání; oba soupeřové vzali z rukou svých sekundantů bambitky; kohoutky s křesadlem cvakly a hlavně zaleskly se ve vzduchu.

„Jsem připraven!“ zvolal Alfred.

„Já též!“ odpověděl Pasqual.

„Jedna — dvě — tři! —“ velel s krátkými přestávkami baron.

Rány zaduněly; dým zahalil prostoru mezi oběma soupeři, a když se poněkud rozstoupil, bylo viděti Pasquala pevně a nepohnutě stojícího, kdežto Alfred opíral se o rámě svého sekundanta. Ranhojič hbitě k němu přiskočil.

„Jsem raněn na levém rameni,“ pravil Alfred. „To však nevadí, abychom pokračovali. Zavažte mi, doktore, ránu a pak — nové bambitky!“

V pěti minutách bylo vše vykonáno a oba soupeřové stáli opět na svých místech. Následovaly tytéž obřady jako dřív. Stejnou dobou zazvučely rány, ale hned v zápětí za nimi rozlehl se hlasitý výkřik. Tentokráte stál pevně a nepohnutě Alfred; Pasqual ležel s prostřeleným tělem na zmrzlém chřastícím sněhu.

„Zastřelen!“ zvolali všickni sekundanti téměř souhlasně.

Ranhojič naklonil se k nešťastníkovi a položil ucho k jeho rtům.

„Posud dýše,“ pravil, „je však to chrapot smrtelný; není pomoci.“

„Jsme vyrovnáni, pánové,“ pravil Alfred s ledovou chladností. Podav ruku svým sekundantům, odkvapil, vyskočil na kůň a klusem uháněl z osudného místa.

Zbylí sekundanti a ranhojič zvedli smrtelně raněného Pasquala a odnesli jej do vozu. Ranhojič k němu přisedl; druzí dva sekundanti zaujali místo v druhém kočáře a oba povozy hnaly se volným krokem ku bráně. Svědkové Alfredovi oháněli koňmo do města.

Když Alfred vyjel z Kanálské zahrady a kolem zdi na silnici zatáčel, zaslechl pojednou vedle sebe mužský hlas.

„Dobré jitro, pane hrabě,“ pravil nenadálý svědek krvavé katastrofy. Alfred poznal Bruniána.

„Probůh, co zde děláte?“ pravil.

„Přes hodinu skrývám se již v tomto příkopu a přes zeď sledoval jsem průběh souboje, modle se, aby bůh řídil vaše rámě. Ó já věděl, že nepadnete. Nuže, pane hrabě, smím přijeti za vámi?“

„Čiňte jak vám libo. Však nezapomeňte na dopis, jejž jsem vám odevzdal!“

„Buďte bez starosti, pane hrabě! Šťastnou cestu! Na brzké shledání!“

Alfred podal poctivému komediantovi ruku a zabočil po silnici k nové bráně; zde zahnul kolem rozsáhlých zahrad zelinářských na špitálskou silnici (nynější Karlín) a tryskem uháněl k nedaleké vesnici Libni.

Den se probudil. Jasná obloha klenula se nad prchajícím vítězem.