Vlastencové z Boudy/I. Nenadálý host

Vlastencové z Boudy – čásť druhá Josef Jiří Stankovský
XVII. Souboj	I. Nenadálý host	II. Na faře

Údaje o textu
Titulek:	I. Nenadálý host
Autor:	Josef Jiří Stankovský
Zdroj:	STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 151–162. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Není utěšenějšího místečka nad Libošín.

Kdybych byl malířem, krajinářem, nerozmýšlel bych se ani chvíli, jaký předmět mám zvoliti ku zvěčnění svého štětce. Jak tiché, poetické to zakoutí, zvláště při zapadající záři slunce červnového, když celá příroda v nejbujnějším jest rozkvětu. Jenom malíři lze reprodukovati vší tu lahodu a krásu; slova básníkova, byť sebe vzletnější, nikdy toho nedovedou. Po jich přečtení utkví nám před očima pouhý nákres, pouhá skizza; kolorit, pestré uchvacující barvy nelze podati slovy. Věru přál bych si býti malířem!

Stojíme na malém, bujnou zelení porostlém návrší, odkud lze přehlednouti celý kraj. Po levé straně vine se do nepřehledné dálky hustý dubový les, tvoře téměř vysokou, neproniknutelnou hradbu kolem neznámého čarovného zámku, jejž na druhé straně lesa oku lidskému nelze dohlednouti; ba i příkopu, vodou naplněného mu neschází, neb na úpatí lesa vine se mohútný proud labského veletoku ku starobylému Mělníku spěchajícího, aby se tam spojil se stříbropěnnou Vltavou. Nikde není mostu; pouhou rybářskou pramičkou lze se dostati do neznámého světa lesních těch velikánů, v němž od prvního probuzení se jara odehrává se co den velkolepá bájka „snu noci svatojanské“. Tak totiž představujeme sobě romantické tajuplné báje Oberonovy, v nichž skotačivý Puk s veselými řemeslníky a žárlivými milenci Athenskými rozmarnou svoji hru prováděl. Nekonečné sbory různého ptactva nahrazujou nám čarovnou hudbu Mendelssohnovu.

Od pravého břehu hučícího Labe prostírá se nepřehledná rovina bujných luk a bohatými klasy posetých polí i rozevírá se odtud překrásná vyhlídka na celé středohoří. Zdá se nám, jako bychom z dáli pohlíželi na nebetyčné skály švýcarské. Jako obrovská pyramida, hostící ve svém lůně sarkofágy Faraonů egyptských, pohlíží na nás z nevelké vzdálenosti zasmušilý, památný Říp. Nedivíme se, že praotec Čech, vstoupiv na temeno hory té a rozhlédnuv se kolem, nadšen byl krásou země Bojohemské, že požehnav ji, za své sídlo si ji vyvolil.

V překrásném tom údolí na pravém břehu labském bělá se na ne velkém návrší rozsáhlá víska Libošín, jsouc kolem dokola obklíčena bujným hájem olšovým, jenž jako děcko zdá se naslouchati tajuplným pohádkám lesa zálabského. Švitořivé ptactvo lesa i háje činí si vzájemné návštěvy, čímž dostává se nejbližšímu okolí Libošína onoho oživení, jímž čilý sbor opeřenců naplňuje tajemnou lesní prostoru zalabskou. Řekněme, že tatáž báje „snu noci svatojanské“ odehrává se v olšovém háji libošínském na menším jevišti, s menší komparserií a se zmenšeným orkestrem; jsouc ale věčně stejná ve své kráse, i zde nalezá na sta obdivovatelů.

Doložíme-li, že jasná modravá obloha tvoří klenutí tohoto ráje, že jemný vánek i nejmenší travičku pohádá k činnému životu — dokreslili jsme svoji skizzu. Obrazotvornosti čtenářově budiž ponecháno, aby si ji nejsmělejšími představami doplnil. Snad ani tenkráte nedostihne originálu, mistrovskou rukou všemocného ducha vytvořeného.

Projděmež šumícím hájem a zabočme některou z nesčíslných cestiček vzhůru k Libošínu.

Vidíme před sebou vesnici asi sto čísel čítající. Čtverhranná, kyprým drnem pokrytá náves, z níž vybíhají tři rovné ulice; domky jako klece pevné a čistě obílené a uprostřed návsi dosti prostranný kostelíček s červenou střechou a lesknoucí se bání, kolem dokola stinnými lípami obroubený — toť Libošín, jaký objevuje se zrakům nynějšího pokolení. Všude jeví se kromobyčejná zámožnost i pokročilost, jimiž požehnaný kanton podřipský odedávna vyniká.

V minulém století, v době našeho vypravování vypadalo to tu ovšem poněkud jinak. Příroda byla arci stejně mladá, stejně krásná, les i háj zachvíval se toutéž slastí, Labe pělo tutéž zádumčivou píseň jako dnes: ale jinak bylo ve vesničce. Libošín byl o mnoho menší a namístě nynějších rovných řad kamených domků stály nesouměrné skupiny dřevěných selských statků a chatrčí; přes to však patřila vesnice přece mezi osady zámožné a Libošínští sedláci byli opravdu sedláci páni. Museli ovšem robotovat jako jiní, poněvadž ale měli více a to úrodných pozemků, tudíž i více čeledi a potahů držeti si mohli, zbylo jim vždy ještě dost času, aby své vlastní role pořádně mohli obstarat, kdežto v jiných krajích sedlák k vůli panské službě přicházel i o své.

Však již robotním patentem z roku 1775 dostalo se selskému lidu značného ulevení; když pak císař Josef II. roku 1780 po smrti své matky Marie Terezie vládu nastoupil, zrušení tělesného poddanství prohlásil a svými reformami především o zvelebení domácího hospodářství a průmyslu pracovati se jal, dospěl zejména stav selský k rozkvětu dosud nepoznanému. Sedláci Libošínští přičinili se všemi silami, aby z Josefových oprav co možná nejvíce vytěžili, a proto mohli se chlubiti, že nad ostatní sedláky sousední vynikali.

Však nevynikali pouze v ohledu hospodářském, byli i jinak dosti pokročilí; po více již let stáli ve zřejmém odporu proti stařičkému faráři, jenž byl nějúhlavnějším nepřítelem Josefových oprav náboženských, tvrdě, že zejména zrušení řádu jezovitského je pro říši rakouskou nenahraditelnou škodou, poněvadž prý proklatí frajmauři, jichž se císař ujímá, usilují o zničení samospasitelné církve katolické, která prý jediná domu habsburskému přinesla tolik cti a slávy.

Nedivme se. Starý, obmezený ten pán nebyl o nic lepší než většina tehdejších jeho pánů kolegů. Ale selský lid, jemuž byl císař Josef skutečným dobrodincem, věřil více ve slovo mocnářovo než farářovo. Ač nevěděl, oč tu vlastně běží a proti čemu se pan farář tak rozhorluje, myslil přece, že tak dobrý panovník není s to, aby se něčeho špatného, neřku-li bohaprázdného dopustil, a že co činí, jistě dobře činí. Spory mezi farářem a osadníky nabývaly vždy většího rozměru a věru, bylo pro Libošín velikým štěstím, že se vřelý tento zastance jezovitů se světem rozžehnal, a že místo jeho zaujal mladý, s duchem času kráčející kněz, jakým byl páter Vavřinec.

Teprv něco přes dva měsíce byl páter Vavřinec na faře a již jevily se všude následky blahodárného jeho působení. Věren slovu svému, jež za posledního svého pobytu v Praze dal svým novým přátelům, jal se nejen v soukromí, nýbrž i z kazatelny hlásati svatou onu pravdu, která jediná mohla přinésti spásu potlačovanému lidu českému. Nesouhlasil sice se všemi, někdy příliš prudkými novotami Josefovými, ale uznával, že oprav v každém vzhledě je potřebí, a v tom směru také mezi svými osadníky pracoval. První jeho snahou ovšem bylo, aby v lidu budil národní vědomí a lásku k oné pídi země, již vlastí nazýváme.

Zdravá, přístupná mysl bodrých venkovanů pochopila ho úplně. Touž měrou, jako zemřelému faráři se opírali, lnuli nyní k páteru Vavřincovi, slova jeho byla jim svatým písmem, evangeliem, zákonem. Milovali ho jako svého otce a slepě podrobovali se všem jeho dobře míněným radám a opravám, vedeným v duchu svobodomyslném a ryze národním. Nebylo proto v celém Podřipsku obce spořádanější a pokročilejší.

„Což v Libošíně, tam mají učeného faráře, tam jsou samí písmáci!“ říkávali vůkolní sousedé a Libošínští byli na to hrdi.

Všecky spisy tehdejší chudičké české literatury, farářem zakoupené, kolovaly od statku ke statku, od chýše k chýši. V každém stavení bylo alespoň jednoho člověka, jenž uměl čísti, a jeho ústy dostávalo se ostatní rodině duševních požitků, o nichž jiné osady neměly ani zdání. Slovem: páter Vavřinec byl svým osadníkům přítelem, rádcem, učitelem, — knězem, jakých bylo málo. Proto ho milovali, proto byl jim po bohu tvorem nejdokonalejším. —

V Libošíně slavena nádherná svatba. Dcera rychtářova provdávala se za zámožného sedláka ze Zálabí a celá ves jako jedna rodina zúčastnila se neobyčejné této slavnosti. Byla to sláva, jaké Libošín posud neviděl, ba starší sousedé tvrdili, že ani první císařské posvícení neslaveno tak okázalým spůsobem, a věru to bylo něco. Pravili jsme, že byli Libošínští sedláci značně pokročilí, a proto s pravým nadšením oslavovali nové praktické nařízení Josefovo, dle kterého všecky posvícenské slavnosti, při nichž venkovský lid čas i peníze utrácel, byly zakázány a místo nich ustanoven jediný den, na němž celá země musela si svou posvícenskou slavnost odbýti. Mnozí, zejména přátelé veselých hodů a pitek proti tomu hartusili; mezi nimi byl též bývalý farář, který každou neděli od některého pana bratra byl pozván k hodům posvícenským, kdež pito a radováno se, až se hory zelenaly. Navzdor svému duchovnímu pastýři uspořádali Libošínští o prvním císařském posvícení slavnost, na kterou se i nynější pokolení ještě odvolává, kdykoli chce nějaké hodně skvělé porovnání učinit. Tenkráte stavěny zelené brány, od rána až do večera stříleno a zpíváno a od večera do rána při veselé hudbě tančeno.

Ale posvícenská tato slavnost převýšena svatbou dcery rychtářovy, neb tentokráte účastnila se jí celá ves, ani pana faráře nevyjímaje. Zelené brány nemohly býti ovšem stavěny, poněvadž všecky stromy ohýbaly se pod tíží perel sněhových, za to ale postaveny nedaleko kostela dvě ohromné žerdě, jež ověsili pestrými praporečky, pentlemi a fábory, což dle náhledů starších vesničanů vypadalo ještě pěkněji, poněvadž se to lesklo a třpytilo.

Po celé dva dni na statku rychtářově hodováno, zpíváno a stříleno, a teprva třetího dne k večeru měla se mladá žínka se svým mužem, s celou výbavou nábytku a peřin se všemi svatebčany odebrati do nového hospodářství za Labem, kdež ženichova matka nové hody připravovala.

Mezitím, co na statku rodičové se svou dcerou se loučili a hlasitě plačíce jí žehnali, co všecky starší kmotry jakoby na povel fěrtochy roztahovaly, aby slze nelíčené soustrasti do nich zachytily, sestavovali se mužové na návsi ve průvod, jenž měl je až za ves vyprovodit. Po odbytých ceremoniích, při nichž plampač hlavní vedl slovo, spustila hudba veselou kalamajku a průvod hnul se ku předu. Napřed jelo asi deset mladých selských synků na opentlených koních, držíce v rukou nabité bambitky, z nichž na rozhraní obce nevěstiny mělo býti vystřeleno; pak následovaly tři lehké košatinové sáně se svatebčany; v prvních seděli muzikanti, to jest: dva dudáci, houslista a klarinetista. Ve čtvrtých sáních uprostřed kupy červených, bíle a modře pruhovaných peřin seděla plačící mladá žena se svým mužem, družičky a plampač. Pak následovaly dvoje těžké žebřinové sáně s nábytkem, kuchyňským nářadím, slovem s celou výbavou zámožné selské dcerky. Ani kolébka nescházela. Celá vesnice byla na nohou: ženy, muži i děti, mávajíce čepicemi a šátky, loučili se s dlouholetou svojí družkou.

Páter Vavřinec stál s Klárkou a matkou nevěstinou na prahu rychtářova statku a přívětivě kýval rukou za odjíždějícími. V málo okamžicích byl průvod za vsí, vesničané uchýlili se po třídenních radovánkách do svých příbytků, a též páter Vavřinec, potěšiv rychtářovou, že dcera její dostala se za hodného muže, odebral se se svou neteří na faru.

Průvod, octnuv se za vesnicí, zabočil na polní cestu, kteráž podél zamrzlého Labe se vinula a teprv asi po čtvrthodinné cestě na levo do kraje se zatáčela. Na pravo za Labem byla vesnice, kamž mladá nevěsta se stěhovala; v letě nalezal se tam přívoz, nyní však byla celá řeka tlustým ledem pokryta; byla tedy jízda mnohem hbitější a bezpečnější. Průvod se na chvíli zastavil, vesničané, doprovázející svatebčany, loučili se s nevěstou; plampač prohodil opět několik veselých rýmovaček, muzikanti spustili rejdováka a selští synkové na koních vypálili na rozloučenou své bambitky.

Opojeni veselostí, nepozorovali, že za Labem asi dvě stě kroků od břehu objevily se náhle lehké sáňky, jež přímo proti nim přijížděly. Však po výstřelu zaslechli náhle hlasité vzkřiknutí. Zraky všech obrátily se v onu stranu i spozorovali, kterak koně — dva bujní vraníci — se vzepnuli a trhnuvše sebou vydrali kočímu opratě z ruky. Vzkřiknutí vycházelo z úst kočího, jenž okamžitě seskočil a koně za uzdu chopiti se snažil. Však bylo již pozdě.

Bujná zvířata, výstřelem poděšená vzepnula se na novo a odrazivše vozku stranou, letěla jakoby náhle křídloma obdařena přímo k Labi. Kočí válel se hluboko ve sněhu. V lehkých sáňkách seděli dva mužové, oba těsně v kožichy zahaleni. Spozorovavše, že koně se splašili a že vozka leží asi dvacet kroků za saněmi, odhodili rychle kožichy a snažili se taktéž vyskočit. V tom bác! Sáně narazily na mohutný pahejl pod sněhem ukrytý a překotily se. Jeden z mužů vyletěl daleko do sněhu, druhý padl pod sáně. Koně sebou ani nehýbali. V tom ale již přikvapil kočí, jenž se byl zatím ze sněhu vyhrabal, a první jeho slova byla:

„Pomoc, pomoc, lidičky!“

Synkové na koni uháněli tryskem k místu neštěstí; přibyli k němu ve chvíli, když i druhý muž se sněhu se zvedl a s vozkou jal se vytahovati třetího pocestného, pod saněmi sténajícího.

„Můj milý bože! Jaké to neštěstí! Stalo se vám něco, milostivý pane?“ volali oba pomahající.

„Maličkost. Mám zlomenou nohu,“ zněla lakonická odpověď.

„A tím jste vinni vy — vy chrapouni!“ zahartusil vozka, obraceje se hrozivě proti selským synkům.

„Nikdo to nemohl předvídat,“ pravil raněný zatínaje rty. „Pouhá náhoda, ale proklatě nepříjemná náhoda. Jest zde na blízku nějaký ranhojič?“

„Musíme poslat pro něho až do Mělníka,“ odpověděl jeden ze synků, Brázdovic Antoš. „Ale náš kovář je truc doktora, můžete se na něho spolehnout.“

„Pošlete tedy někoho do Mělníka, ale okamžitě; zaplatím dobře. Přátelé, pomozte mi do saní a odvezte mne do nejbližší vsi. Myslím, že dostane se mi v krčmě potřebného pohodlí.“

„Libo-li vám, milostivý pane, zajeďte do statku mého otce,“ pravil Antoš. „Byli jsme mimovolnou příčinou vaší nehody, musíme se tedy starati, abyste byl dobře opatřen a obsloužen. Pojedu napřed a vše okamžitě připravím. Ranhojič může se dostaviti nejdéle za hodinu.“ To řka pobodl koně a tryskem uháněl nazpět ku vesnici.

Mezi tím přejel celý svatební průvod přes Labe a stanul u saní, na něž selští hoši raněného pána právě nakládali. Tento skřípal bolestí zubami; zlomenina přímo pod kolenem byla velmi značná a hbitě počínala otekati. Všickni svatebčané obklíčili ubožáka a prosili za odpuštění. Pán se trpce usmál.

„Nemůžete za nic, dobří lidičky,“ pravil. „Naopak, já musím litovati, že jsem překazil vaše radovánky. Však nedejte se rušit. Jakmile přijde ranhojič, bude zase dobře.“

Dal vozkovi znamení, aby se hnul. Společník jeho postavil se vzadu za sáně a volným krokem hnul se povoz přes Labe k Libošínu. Selští hoši na koních a vesničané ho provázeli. Svatebčané dali se na další cestu.

Pán měl pravdu, tvrdě, že případ ten překazil jejich radovánky. Po celou cestu až k domovu ženichovu nezavzněla hudba, nezavzněla ni jediná píseň; všickni hovořili jenom o nešťastném cizinci, který byl jistě nějakým vznešeným pánem. Velmi smutně skončilo třídenní svatební veselí.

Za čtvrt hodiny dojely sáně s raněným pánem do Libošína. Celá vesnice byla již na nohou. Antoš svědomitě se o to postaral, aby nehoda za Labem mezi všemi vesničany byla rozhlášena. Dav připraviti ve statku otce svého lůžko, vyslal zároveň čeledína se saněmi na Mělník, aby okamžitě přivezl ranhojiče. Též kovář, který zastával v Libošíně místo doktora, byl povolán do statku pro případ, že by snad pomoci jeho bylo dříve potřebí, než by se ranhojič dostavil. Prozřetelná a nábožná selka poprosila zároveň pátera Vavřince, aby je navštívil. Kdož ví, není-li poranění smrtelné a nebude-li třeba svátosti umírajících.

Sáně zajely do dvora. Hospodář a páter Vavřinec vyšli raněnému ubožáku vstříc. Farář pohlednuv na cizince hlasitě vykřikl; pak chopil jej za ruku a zvolal pln udivení:

„Spravedlivý bože — vidím-li dobře!“

Cizinec, až posud v koutě saní schoulený, nazvedl hlavu; zhlednuv faráře zachvěl se, tiskl prudce jeho ruku a významným pohledem dával mu na srozuměnou, aby již ani slova nepronášel. Mlčky pohlíželi oba chvíli na sebe; konečně promluvil cizinec:

„Jste vy to, strýčku, opravdu vy? Tedy jsem v Libošíně?“ A nakloniv se hbitě k jeho uchu zašeptal: „Probůh, pane faráři, nedávejte na jevo, že se známe. Nazval jsem vás strýčkem, nuže prosím, buďte jím a tykejte mi.“

Páter Vavřinec slovům těmto nerozuměl, však úzkostlivý pohled cizincův jej poučil, že stalo se něco neobyčejného.

„Ano, v Libošíně, milý synovče,“ pravil s rozechvěným hlasem. „Nebyl bych se nikdy nadál, že tak neblahá náhoda nás opět svede.“ Pak obrátil se k hospodáři a doložil: „Nepřipouštějte si, Brázdo, zbytečných starostí. Tento pán jest mým hostem a okamžitě odvezu si ho na faru.“

V malé chvíli ujížděly sáně ku faře. Páter Vavřinec spěchal napřed, aby vše potřebné k pohoštění nenadálého svého hosta připravil. Povoz zastavil se a několik vesničanů pomáhalo raněnému se saní. Však počínali si při tom tak nemotorně, že dosti citelně zavadili o jeho ránu. Nemocný hlasitě vykřikl, oči zastřely se mu mlhou, omdlel bolestí v náručí svých Samaritánů. Odnesli jej na faru, kdež páter Vavřinec, nemoha se nikoho dovolati, sám lůžko pro něho připravoval.

Uložili jej a přikvapivší kovář jal se ihned předpisovati všecky prostředky, jimiž by ho opět k životu přivedli. Při tom zároveň pohledl na ránu a vrtě povážlivě hlavou zabručel:

„Safraportsky pěkná zlomenina. Nevím, nebudeme-li muset nohu uříznout.“

Klárka nalézala se mezitím na dvoře. Zaslechnouc, co se událo, spěchala hbitě do fary, aby i svou troškou pomoci přispěla nemocnému. Sotva že ale vstoupila do jizby a spatřila cizince bez sebe na lůžku odpočívajícího, vykřikla hlasitě a potácela se nazpět.

Páter Vavřinec zachytil ji do náruče a odvedl ji do vedlejšího pokoje. Zde dovedl ji k pohovce a pravil hlasem nanejvýš rozechvěným:

„Probůh, Klárko, zpamatuj se, a nezmiňuj se ani slovem, že jest to hrabě Valanov.“