Vlastencové z Boudy/XVI. Reduta v domě Vussinském

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XVI. Reduta v domě Vussinském
Autor: Josef Jiří Stankovský
Zdroj: STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 128–138.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Měsíc únor chýlil se ku konci. Před polednem jasného mrazivého dne seděl Brunián v malém, teplém pokojíku, jejž mu laskavost Alfredova za stálý příbytek byla určila, a dopisoval list, svědčící jeho dobrodinci posud na venkově meškajícímu.

V Praze bylo přítomnosti jeho velmi potřebí, neboť nejen že rozkol v Boudě vždy větších nabýval rozměrů, ale i o Alfredovi roztrušovány po Praze řeči, které mohly býti dle náhledu Bruniánova na ujmu jeho cti. Zejména vypravováno, že byl ze všech šlechtických kruhů vyloučen a jen proto že uchýlil se na venek. Vše to mu nyní Brunián sděloval a prosil důtklivě, aby se vrátil, jestliže totiž choroba jeho to dovoluje.

Psaní bylo ukončeno, scházelo jenom datum. Brunián sňal se stěny Haanemannova „anglického proroka“,[1] aby nahledl, kolikátého jest. V tom zahrčel na dvoře Täufflova domu kočár a zastavil se. Brunián, jehož pokojík měl vyhlídku na dvůr, odhodil kalendář a přistoupil rychle k oknu. Dvířka a těžkého krytého kočáru se otevřela a z něho vyskočil — Alfred. Brunián radostně vykřikl a v županu, bez čepice vyběhl svému dobrodinci vstříc. Setkali se na schodech.

„Chvála bohu, pane hrabě, že přijíždíte!“ zvolal Brunián. „Právě jsem dohotovil psaní, jež chtěl jsem vám odeslati. Třeba vás tu jako polívce soli.“

„Nu, zde mne tedy máte, starý hochu,“ pravil Alfred, ruku mu podávaje. „Předevčírem došlo mne psaní od Tháma; zpívá tutéž písničku jako vy. Nerozmýšlel jsem se déle, a poněvadž doktor ničeho nenamítal, vydal jsem se ihned na cestu.“

Domácí správce a nečetní služebníci sběhli se, aby neočekávaného pána svého přivítali. Alfred uchýlil se do svého pokoje, kdež ihned zatopeno, i požádal Bruniána, aby ho po polednách navštívil.

O hodinu později vidíme oba v nejdůvěrnějším hovoru. Alfred byl neobyčejně sdílným i svěřoval Bruniánovi všecky záležitosti svého srdce, zejména lásku k baronesse Jettenthalové a smělé ucházení se Pasquala o její ruku, o čemž byla mu Kamila v posledním, tajně odeslaném dopisu zprávu podala. Vůbec zpravovala ho Kamila o všem, co se v domě její babičky dělo, i byl by se již dávno vrátil, kdyby mu byla nemoc v tom nepřekážela. Nyní přibyl do Prahy, aby jednou ranou překazil nekalé plány Pasqualovy.

„Libo-li vám, pane hrabě, ponechte tu úlohu mně!“ zvolal Brunián, a oči jeho zářily neobyčejným leskem. „Postarám se o to, aby paní baronka ničeho nečinila bez vůle baronessy, tím méně aby ji zaprodávala tomu ničemovi.“

„Co byste mohl vy?“ pravil Alfred udiveně.

„Ó, velmi mnoho. Povím-li vám onu historii, již přál jste si drahý den po našem seznámení se věděti a v níž byli jsme nenadálým příchodem pana Tháma přerušeni, poznáte, že mám v rukou svých čarovec, jímž mohu pravé divy vyvádět. Chcete mne vyslechnout?“

„Prosím za to.“ — — — —

Minula půl hodina, když Brunián končil své vypravování těmito slovy:

„Nuže, pane hrabě, nemyslíte, že bych pyšnou tuto baronku mohl zničit jediným slovem? Mám k tomu právo, abych promluvil slovíčko v záležitostech baronessy Kamily. A chcete-li, učiním to před celým světem. Dnes právě odbývá se ve Vussinském domě poslední reduta; celá šlechta bude tam shromážděna, jistě tedy také ona. Přiblížím se k ní a stane se, co budu chtít. Nebojím se, že by mi odmlouvala, neb na kolik baronku znám, vím, že není přítelkyně veřejných skandálů. Nuže chcete, pane hrabě?“

„Děkuju vám za dobrou vaši vůli,“ pravil Alfred. „Nahlížím, že prostředek váš neminul by se s účinkem, ale nemohu ho užiti. Bylo by to přec jenom jednání podlé a snížilo by mne nejen před světem, nýbrž i před Kamilou. Musím kráčeti cestou přímou a přisámbůh, že cíle svého dosáhnu. Děkuju vám, že jste mne upozornil na dnešní redutu. Dostavím se tam, abych nepozorován vyslechl všecky pletichy mých protivníků, a bude-li třeba, zahřímám jim ještě této noci do duše.“

„Děláte příliš mnoho okolků, pane hrabě,“ pravil Brunián mrzutě. „Jak oni vám, tak vy jim.“

„Nejsem Pasqualem, milý Bruniáne. Mé vítězství nesmí spočívati na základech nepoctivých.“ Po chvíli doložil: „Prosím, abyste se nikomu nezmiňoval o naší rozmluvě i abyste vzhledem k baronce zachoval jako dosud úplnou nestranost. Historie, kterou jste mi vypravoval, jest již dávno zapomenuta; nasvědčuje tomu nejlépe okolnost, že mně samému byla neznáma. Nechmež ji tedy zapomenutu! Vyplní-li se mé tužby, o čemž nepochybuju, ujišťuju vás, že zaujmete po mém boku místo, na něž právem smíte činiti nároky.“

Mrzut uchýlil se Brunián do svého pokoje.

„Jest na omylu,“ pravil, „domnívá-li se, že k pokoření těch nadutých panáků stačí obyčejná zbraň. Nevzdávám se naděje, že ještě rád chopí se mého prostředku.“

*

Na staroměstském masném trhu vedle starobylého pivovaru u „Kleeplotu“ stojí dům, jenž za dob našeho vypravování jmenoval se domem Vussinským. Jest to tentýž, v němž jest nyní umístěna vyšší obchodní škola. V předešlém století byl Pražanům tím, čím nynějšímu pokolení sál Žofínský; odbývány v něm totiž nejskvělejší bály, a mohl se honositi zejména tím, že v něm byla uspořádána první pražská reduta. Zvláštní spůsob, jakým maškarní ty plesy v Praze v život byly uvedeny, jakož i rozličné proměny domu Vussinského mají nás k tomu, abychom se trochu o nich rozepsali.

R. 1751 obdržel staroměstský radní pán a napotomní poslední pražský primátor, Václav Bedřich z Friedenbergu dovolení k pořádání maškarních plesů, k nimž měli však toliko přístup stav panský a rytířský, pak královští raddové a vyšší důstojníci. Roku 1752 rozšířena tato licence v ten smysl, že mohou se redut súčastniti všickni, „kdož nabyli šlechtictví řádným diplomem, jakož byli jinak bezúhonných mravů a dobré pověsti či v dobré službě, aniž zabývali se prostou živností občanskou aneb byli ve službě soukromých pánů zemských“. Byly to tedy zábavy světa ryze „vznešeného“. Vstupenky pro šlechtu vydávány na městském hejtmanství a pro důstojníky u zemského velitelstva. Z počátku ustanovena část vstupného k založení sadů morušových, později pro ústav chudých. Aby byla návštěva výsadních těch plesů četnější, nařízeno r. 1766, aby hostinští o jedenácté hodině své tančírny zavírali, aniž směli bez srozumění se s majitelem výsady vstupné vybírati. Friedenberg míval proto s hostinskými veliké sváry, které ho konečně tak omrzely, že chtěl dům i s redutní výsadou prodati. Bylo mu to však odepřeno, pročež podal nové, velmi smělé výminky, které mu konečně r. 1786 byly povoleny.

Průběhem času zanikla tato výsada. Vussinský dům stal se každému přístupným; privilegium na pořádání maškarních plesů ponecháno jest ředitelům národního, později stavovského divadla, kteří pořádali skvělé maškarní průvody, při kterých i herci účinkovali. Teprva r. 1831 odstěhovala se reduta do místností divadelních a bývalé síně redutní proměněny jsou v zastavárnu. Osmnáct let později přenešena jest zastavárna do bývalého Stégrova divadla v růžové ulici a v domě Vussinském zřízena nejprve česká vyšší a nižší reálka a později obchodní škola.[2]

Chýlilo se k deváté hodině večerní. Na masném trhu před domem Vussinským rozvlnil se život, jejž bychom mohli porovnati s večerním rejem pověstného karnevalu římského. Na sta zvědavých lidí, — jimž jakožto „prostým živnostníkům či služebným zemských pánů“ nebylo popřáno účastniti se privilegované zábavy lidí erbovních, „bezúhonných a mravných“ — kupili se před domem redutním, aby alespoň jedním okem mohli pohlednouti na všecku tu krásu, která v těžkých, uzavřených povozech převážena byla do tanečních síní, o jichž nádheře vypravovaly se věci báječné.

Fantazie prostého lidu bývá jako fantazie dítěte, jež vidí v nepatrném rybníku veliký oceán, ve střepu po hladině jeho plovoucím velikou válečnou loď a v malé květinové zahrádce bohatého souseda čarovnou zahradu z „Tisíc a jedné noci“. Diváci před domem Vussinským, vidouce nádherné šestispřežné povozy s maskovaným kočím a lokajem, skvostně osvětlený, tlustými koberci pokrytý a bujnými květinami vyšperkovaný průjezd domu redutního, dělali si o maškarním plesu představy přímo báječné.

„Panečku, jaké je to asi teprv uvnitř!“ pravila belhavá tabáčnice z Kozího plácku.

„Mít jenom tisícátý díl těch šperků, jaktěživ nevytáhl bych už s fidlovačkou na nuselskou louku,“ doložil známý náš mistr Bouchal. „Pro všecky ševce vystavěl bych veliký dům a vymohl bych si privilegium na pořádání ševcovských redut. Zrovna takové muselo by to být jako u Vussinů.“

„Ale smůla byla by přece jenom na padesát kroků cítit!“ zvolal druhý náš rytíř z Boudy — krejčí Vavruška. Hlasitý smích rozlehl se celým zástupem.

Bouchal zčervenal jako krocan. Ještě nepomstil se svému nepříteli za ono špendlíkové extempore při provozování „Sedlského buřičství“, a již si ho zase ten vyzáblý hnidopich dobíral. Bez rozmýšlení napřáhl ruku a chtěl mu vlepit jednu za ucho; ale svižný krejčík uskočil stranou a rána dopadla na záda panského běhouna v arlekynském kroji, jenž s pochodní v ruce klusal před šestispřežným skvostným kočárem.

Služba jeho nedovolovala, aby citelnou ránu ševcovi oplatil; však popuzen zamával tak prudce pochodní nad hlavou, že jiskry jako ohnivý déšť na zevlující zástup počaly sršeti. Vše jalo se ustupovati. Kočár dojel až ke průjezdu a zastavil se. Záře světel padla na pozlacený erb ve všech čtyřech rozích kočáru umístěný, a nejblíže stojící znalcové vlastenecké heraldiky šeptali si:

„To je kočár baronky Jettenthalové.“

Sluhové otevřeli dvířka a z vozu vylezl nejprvé pán v bohatém kostýmu slavného Rubense, po něm objevila se ve průjezdu štíhlá stepilá dáma oblečena co skotská královna Marie Stuartka a konečně menší starší dáma ve skvostném obleku tehdejší doby. Všickni tři měli na tvářích škrabošky, ale důmyslní pozorovatelé vznešeného trojlístku tvrdili se vší jistotou, že to baronka se svou vnučkou a domácí její přítel hrabě Pasqual.

Kočár baronky Jettenthalové byl poslední, jenž dostavil se k domu redutnímu; všickni hosté byli již v taneční síni, odkud právě zazněl melodický taneční kus nejnadanějšího Mozartova žáka, mladého Čecha Jirovce.

Představy zevlujícího lidu o kráse a nádheře redutních síní nebyly bezdůvodné. Již pouhá úprava místnosti zbuzovala obdiv a dělala pořadateli redut panu Friedenbergovi všecku čest.

Stěny ano i strop byly pokryty obrovskými benátskými zrcadly, v nichž obrážela se sterá světla leskem téměř omamujícím. Podél zrcadel splývaly nejdrahocennější záclony a koberce jsouce propleteny bujně zelenými svlačci, a podél stěn celého sálu seřaděny byly malebné skupiny exotických květin, v jichž stínu bělely se mramorové sošky všech sedmi muz a různých starověkých bohů i bohyň. Uprostřed sálu pod lustrem s dvěma sty světly umístěna byla vkusná fontaina, z jejíž ústí vystřikovalo tisíce lesklých krůpějí, jež vyjímaly se v oslňující záři světel jako déšť drahocenných perel. Týž přepych bylo viděti ve všech postranních pokojích, v nichž nalezaly se buffet a jídelny.

Ale nade vše, ba i nad sál vynikal malý salonek, jemuž říkáno „místo vzdechů“ a kam uchylovali se blažení tanečníci, chtěli-li spolu vyměniti několik slov, jež nehodila se pro uši ostatních smrtelníků. Salon tento byl proměněn ve velikou růžovou besídku, v níž nalezalo se asi dvacet různých od sebe oddělených místeček, ve kterých mohly se mladé párky nepozorovaně oddati nejsladšímu blouznění. Malý Amor s napnutou tetivou, uprostřed salonku postavený nahrazoval jaksi firmu této svatyně lásky. Vůkol rozkládalo se tajemné ticho, jsouc rušeno toliko jemným šplýchaním čtyr, v rozích besídky vystřikujících vodometů.

Tím hlučněji bylo za to ve velkém tanečním sále. Nesčíslné množství skvostných, drahocenných maškar provádělo elegantní menuettu, nejoblíbenější tanec této doby kotilonů. Všickni tančící byli posud maskováni a vtipy — ovšem že vtipy v pravém slova smyslu parukové — oživovaly taneční tu promenádu. Teprv o půl noci měly býti sňaty škrabošky.

Chýlilo se k půlnoci; tančen právě kotilon. Skoro celá společnost se ho súčastnila, pouze někteří starší hosté zaujímali místo diváků. V růžové besídce neslyšáno pro tu chvíli žádných vzdechů, žádného šveholení o lásce, byla prázdna.

V tom objevily se v ní dvě masky; rozhlédnuvše se na všecky strany usadily se přímo pod sochu Amorovu. Jednu z nich poznáváme podle kroje Rubensova. Druhá menší a zavalitá představovala mnohomluvného soudruha jeho milosti prince Walesského — tučného hrdina sir John Fallstafa.

„Nemýlil jsi se, barone? Jest to pravda?“ pravil Pasqual odkládaje škrabošku.

Soudruh jeho učinil totéž, i poznáváme v sir John Fallstafovi důvěrného přítele Pasqualova barona z Tellheimu.

„Vím najisto, že vrátil se Valanov do Prahy,“ pravil baron. „Sdělil mi to náš důvěrník Spitzer, jemuž jsme najali v Taüfflovu domě byt, aby každý krok Valanova sledoval. Spitzer dozvěděl se to teprva pozdě večer, jakož i to, že jest Valanov na redutě a sice ve kroji Valdštýnského důstojníka. Řekl mi to před půl hodinou. Poněvadž mezi všemi maskami jest jen jedna, která se shoduje se Spitzerovým udáním, bylo velmi snadno, abych vypátral, je-li to Valanov čili nic. A nyní vím to zcela určitě.“

„Jest to mrzuté,“ pravil Pasqual. „Až posud vedli jsme výboj bez protivníka; teď nepůjde to tak snadno. Zappe je prodajná, kramářská duše — a penězi svými může ho Valanov opět pro sebe získati.“

„Toho se neobávám. Naše strana může dáti dvakrát ba třikrát tolik, bude-li toho třeba. Jde tu o věc mnohem důležitější. Nemyslíš, že bude žádati Valanov zadostučinění, že jsme ho před celou šlechtou zneuctili a skoro nemožným učinili?“

„Aj což na tom, ať ho žádá! Řekl jsem již při první naší úmluvě, že by byl souboj nejlepším prostředkem k jeho odstranění.“

„Kdo však má se bít?“

„Z nás dvou nikdo. Za peníze najdeme vždycky člověka, který ho buď zabije anebo dá se zabít. Mého života bylo by věru škoda, zvláště teď, když nejvřelejší mé tužby mají býti splněny. Věz, že již zítra bude učiněn nový útok na vzdorující srdce baronessy Kamily. Jsem přesvědčen, že i tentokráte můj návrh zamítne, ale vůle barončina je pevná a Kamila musí býti konečně mou. Za měsíc odeberu se s baronkou na její panství a za dva měsíce představím se vám co blažený manžel této krásné chladné loutky. K vůli tomu blažím nepřipustím si starosti. Ozve-li se, dovedu ho odstranit, aniž by vlasu na mé hlavě bylo zkřiveno.“

„Nuže, tedy se ozývám,“ zaznělo náhle za zády obou počestných přátel a z růžového keře za sochou Amorovou vystoupil Valdštýnský důstojník — Alfred.

Oba dobrodruzi byli jako ohromeni. Vyskočivše snažili se tváře své zakryti škraboškami. Však Alfred postoupil blíže a promluvil pevným hlasem:

„Nechte jenom, pánové, té mumraje, neb i skrze škrabošku je viděti vaši poctivost. Za mými zády, v mé nepřítomnosti dovedli jste kouti pikle; nuže uvidíme, dovedete-li se postaviti tváří v tvář. Ale především je mi jednati s vámi, hrabě Pasquale. Že jste sprostý dobrodruh, klevetník, štváč a pokrytec, bylo mi již dávno známo; to však jsem posud nevěděl, že jste bídný sketa a bandita, který za peníze chce si zjednati člověka, jenž by mne buď zabil anebo zabiti se dal.“

Pasqual chvěl se na celém těle; však leknutím nemohl slova ze sebe vypraviti, tím méně pak, ježto Alfred pronášel slova svoje tak hlasitě, že hosté po skončeném právě kotilonu jich zaslechnouti museli, a skutečně již také k růžové besídce se hrnuli. Alfred, spatřiv kolem sebe značný počet svědků, nabyl ještě větší zmužilosti i pokračoval povýšeným hlasem:

„Dobře, pánové a dámy, že přicházíte. Dostihl jsem pana hraběte Pasquala, jenž prý platí za vzor kavalíra, při činu, za nějž by se musel styděti nejopovrženější paria. Nechci se pouštěti do vypočítávání všech šlechetných vlastností tohoto poctivce, ale před tváří všech přítomných tvrdím, že je hrabě Pasqual zbabělec a bídný sketa. Nejsem proti tomu, aby mne trestal ze lži, ale pochybuju, že toho učiní. Člověk bezectný nemá co by hájil. Tolik pro dnešek; zítra dozví se celá Praha jméno svého největšího dobrodruha.“

Po těchto slovech opustil rychlým krokem růžovou besídku a hned na to redutní dům. Pasqual teprv teď se poněkud vzpamatoval. Zatnuv rty vypukl v nucený smích, načež soptě hněvem vyrazil:

„Nestoudné klouče! Poznáš, s kým jsi hovořil!“

Nastal všeobecný zmatek. Vše hrnulo se do sálu a svědkové skandálního výstupu vypravovali ostatním hostům, co bylo se právě v růžové besídce udalo. Většina kavalírů tvrdila, že urážka tato nesmí zůstati nepomstěna, a Pasqual musel chtě nechtě veřejně prohlásiti, že bude žádati zadostučinění.

Mezi všeobecným hlukem bylo slyšeti náhle pronikavé vykřiknutí. Zraky všech přítomných obrátily se k vedlejšímu pokoji, kdež několik starších pánů vypravovali baronce Jettenthalové sběhší se příběh. Spěchali tam, aby nahledli po příčině výkřiku. Na kypré pohovce v náručí baronky spočívala demaskovaná Marie Stuartka — baronessa Kamila. Omdlela.


  1. „William Haanemanns verwunderlicher englischer Wahrsager“ jmenoval se nejrozšířenější, v Augsburku tištěný kalendář, jenž v roce našeho vypravování (1787) dospěl již k ročníku 94tému.
  2. Ed. Herolda „Malebné cesty po Praze“.