Vlastencové z Boudy/XV. Rubikon jest překročen

Vlastencové z Boudy – čásť prvá Josef Jiří Stankovský
XIV. Pasqual pokračuje	XV. Rubikon jest překročen	XVI. Reduta v domě Vussinském

Údaje o textu
Titulek:	XV. Rubikon jest překročen
Autor:	Josef Jiří Stankovský
Zdroj:	STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 120–128. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Největší, nejzávažnější převraty bývají nezřídka dílem jediného okamžiku. Osudná defenestrace císařských náměstků provedena ve chvíli nejvyššího rozčilení spůsobila válku třicetiletou; jediný den Lipské bitvy zničil nejslavnějšího muže devatenáctého věku a spůsobil převrat celé Evropy.

Celý měsíc uplynul od událostí vypravovaných. — Značná to doba a schopna obratů nejméně očekávaných. Sledujmež je!

Čtvrtý den po úradě hraběte Pasquala s ředitelem Zappem objevila se celá téměř šlechta ve vlasteneckém divadle. Všeobecný úžas; nikdo nedovedl si to vysvětlit. Ale ještě větší úžas zmocnil se šosáckých pánů Pražanů, když druhého dne proslechnuto, že se vysoké panstvo v Boudě velmi dobře bavilo a že příští německé představení opět navštíví. Pověst nebyla lichá. Panstvo dostavilo se, ale s ním zároveň tak ohromný zástup zvědavých měšťáků, že Bouda nestačila a mnozí s nepořízenou museli odejít. Totéž divadlo opakovalo se i při třetím, při čtvrtém i při pátém představení.

Ředitel národního divadla Bulla zoufal si, nedovedl si to vysvětlit. Vzpomněl si mimovolně na výhrůžky hraběte Pasquala při sylvestrové zábavě. Mělo by to snad býti trestem za to, že tak příliš s vlastenci koketoval? — Byl by to podivínský nápad, ale vždy možný u lidí druhu Pasqualova, u lidi mstivých. Vždyť navštěvovali pouze německá představení, čímž neprohřešili se proti svým zásadám, zatracujícím Boudu jen proto, že se v ní hrálo česky. Aby nabyl jistoty, odebral se k purkrabímu hraběti Nosticovi, a přednesl mu svoji obavu.

Nostic, ve plán Pasqualův úplně zasvěcený, nevěděl, kterak odpovědít. Konečně vymluvil se, že Bullův, v poslední době poněkud chatrný repertoir jest toho příčinou, i dodal, že již sám se o to postaral, aby se mu dostalo patřičného osvěžení. Zmínil se o nové zpěvohře Mozartově, která prý nahradí řediteli všecku škodu, již by snad chvilkovým vzdorováním svých stálých navštěvovatelův utrpěl.

Jinak smýšleli opět vlastencové. Považovali to za následek rázného vystoupení Alfredova. Snad že odvoláním se jeho na císařovu přízeň vůči Boudě nabyla šlechta jiného přesvědčení a chce se dáti na pokání. Překročila-li jednou práh Boudy, bude jistě i česká představení navštěvovati. Thám, jinak velmi rozmyslný, byl u vytržení a s nadšením sděloval neobyčejný ten případ Alfredovi mimo Prahu meškajícímu. „Jen Tobě jsme díky za to povinováni,“ psal mezi jiným, a Alfred, nevěda posud, co bylo se událo, uvěřil tomu též. Domýšlel se ale, že to dílem Kamiliným, která vyznáním lásky jeho povzbuzena, se vší rázností ujala se u své babičky věci jím zastávané.

A kterak smýšleli páni ředitelové? Zappe měl pravdu, an tvrdil, že mimo Majoberovi nikomu z nich nepřirostlo vlastenectví tak ku srdci, aby k vůli němu zapomínali na osobní prospěch.

Uplynul teprv měsíc a již se vytasil Zappe ve schůzi ředitelů s první částí svého jidášského programu. Dáno prý mu z vyššího místa pokynutí, že by šlechta nebyla od toho, aby se stala stálým navštěvovatelem Boudy, kdyby se ředitelstvo uvolilo splniti dvě výminky. Předně, aby dalo zříditi celou řadu pohodlných loží a pak, aby česká představení co nejvíce obmezila. Šlechta je prý zvyklá, chodit každodenně do divadla a těžce toho nese, že k vůli obdenním českým představením musí se zříci své zábavy. Do národního divadla prý chodit nemůže, předně pro chatrný repertoir a za druhé pro jistý urážlivý výrok, jejž prý si ředitel Bulla dovolil o ní učinit.

Spekulativní, kramářští páni ředitelové, jichž kapsám dostalo se v posledním měsíci většího nasycení, než jindy za celé čtvrtletí, s nadšením přijali návrh Zappeův. Jediný Majober se vší rázností pravého vlastence protestoval. Zappe navrhoval, aby česká představení byla pouze na neděli odkázána; však obrat ten byl přece příliš křiklavý, a proto po dlouhých debatách přijato usnesení, aby alespoň dva večery v témdni českým hrám byly vyhraženy.

Mezi vlastenci nastala pravá bouře nevole. Teprva nyní počal Thám chápati, že bylo všecko věcí dávno umluvenou. Psal okamžitě Alfredovi, aby se vrátil a zachránil, co posud zachrániti se dá.

Rozkol mezi ředitelstvem Boudy a vlastenci byl docílen; záleželo nyní pouze na obratnosti Zappeově, aby co den se rozšiřoval i aby vlastencové konečně, rozmrzelí, zcela z Boudy se vyklidili. Lidé méně rozvážní, jako Jiřík a Melezinek, byli proto, aby vlastencové šmahem Boudu opustili i aby si zbudovali své zvláštní, pouze české divadlo. Obětavý Jiřík uvolil se, že na své útraty je zařídí i navrhoval k tomu cíli tak zvaný Růžodol — tenkráte říkalo se Rosenthal — za poříčskou branou na bývalém Špitálsku. Však proti tomu povstali Thám a všickni jeho přátelé.

„Máme ustoupiti bez boje?“ pravil. „Máme opustiti budovu, která pouze naším přičiněním byla postavena a naším přičiněním nabyla své chvalné pověsti? Máme se podati chásce několika lakotných a špinavých kramářů, kteří, neznajíce světějšího účelu nad sprostý mamon, zaprodají nejen svou vlast nýbrž i rodinu. Nechceme-li, aby se nám celý svět vysmál, musíme vytrvati, musíme všecky síly nasadit, abychom provedli svou vůli. Vystavení nového, pouze českého divadla, bylo by naší záhubou, a konečně, kdož ví, bylo-li by nám to povoleno. Všemožnými prostředky musíme se k tomu přičinit, abychom překazili choutky těch kramářských duší, abychom zavedli v Boudě starý pořádek.“

Thámova slova byla dobře míněna, však těžko bojovati proti přesile. Pasqual vida, že Zappeův plán počíná se dařit, zdvojnásobil své úsilí, přemlouvaje každého k hojnému navštěvování německých představení v Boudě. Zappeovi vyplacena již nyní polovička jidášské mzdy, když byl se již dříve zaručil, že nejdéle za měsíc bude počet českých her pouze na jedno představení obmezen. Tak měly se věci na počátku měsíce února.

Alfred, který byl zatím Kamilou o celém stavu věci poučen, psal Thámovi, že ve třech dnech vrátí se do Prahy, aby všemi silami pracoval o překažení ničemných záměrů Pasqualových. Však cesta jeho byla bohužel zmařena. Den před projektovaným odjezdem povážlivě se roznemohl a přivolaný lékař vyslovil se, že pod čtrnácte dní nelze na cestu pomysliti.

Byl tedy Pasqual i nadále neobmezeným pánem bojiště. Nebylo tu nikoho, kdo by se mu se stejnou zbraní mohl postaviti na odpor, a proto tím směleji pokračoval na dráze nastoupené. Však nevystupoval pouze ve veřejném životě, to jest v boji proti vlastencům z Boudy; jeho záměry, jak jsme již několika slovy naznačili, sahaly mnohem dál.

Na kolik víme, byl Pasqual ve veliké přízni baronky Jettenthalové; však od té doby, co prohlásil se její ochrancem proti nařknutému Alfredovi, co osvědčil se tak znamenitým organisatorem proti všem snahám Alfredem zastupovaných, nebylo v komnatách barončiných statečnějšího a roztomilejšího muže nad něho. Hrabě z domu barončina téměř nevycházel; na všech vycházkách, ve všech zábavách byl vždy po její boku, snaže se vší mocí jí dokázati, že se skutečně ve svém úsudku neklamala.

Totéž smýšlení chtěl vnutit také Kamile, však ona prohledla jej mnohem lépe nežli babička, a dřívější její odpor proti němu změnil se ve krátkém čase v oprávněnou nenávist. Jestliže ji až posud tajila, činila to jenom k vůli babičce; nechtěla vyvolávati zbytečný svár, který by jistě musel nastati, kdyby vyslovila své pravé mínění. Však přece se tomu nevyhnula. Sám Pasqual vyvolal bouři, kteráž byla příčinou rozkolu dosud nepoznaného.

Spolehaje příliš na přízeň barončinu, neohlížel se na ledovou chladnost Kamilinu, i myslil, že již doba nadešla, aby se vytasil s dlouho tajeným záměrem. Aniž by se dříve Kamily otázal, požádal baronku za její ruku. Baronka nebyla ani za mák překvapena. Považovala Pasquala za vzor šlechtice, a jako jiní také za velmi zámožného. Nenahlížela, proč by tak statečný kavalír nemohl býti manželem její vnučky. Bez okolku dala mu slovo, připojíc, že Kamila jistě čestný ten návrh přijme. Však Kamila ho nepřijala.

Sotva že zaslechla ho z úst babiččiných, propukla všecka její tajená nenávisť v divoký plamen a nelíčenými slovy jala se líčiti povahu dobrodružného, prohnaného pleticháře.

„Divím se,“ pravila, „kterak se mohl ten člověk osměliti, zraku svého ke mně pozvednouti, neřkuli, činiti mi takový návrh; však ještě více divím se, babičko, že jsi bez mého svolení návrh jeho přijala. Znám jej co člověka lakotného, pokryteckého, mstivého, slovem co člověka ničemného, a raději bych volila smrt, než bych mu ruky své podala. Tentokrát jsi se, babičko, mýlila, domnívajíc se, že se vůli tvojí slepě podřídím. Zde běží o blaho a štěstí celého mého života, které tak snadno neprodám. Nejen že nabídnutí toho člověka naprosto zamítám, prosím, babičko, abys déle netrpěla jeho návštěvy. Jest to zlý démon, který se staví mezi tebe a mne. Dnes vyvolal první bouři i obávám se, aby nás navždy nerozdvojil. Nenávidím ho jako hřích a proto zapřísahám tě, babičko, nevěř lichotivým jeho slovům a odpuď ho od sebe!“

Baronka strnula. Tak neslyšela ji ještě nikdy hovořit. Taková slova o muži, jejž měla za vzor kavalíra! Takový smělý spůsob opírání se její vůli! Takového odporu posud nepoznala a každý jiný mimo Kamilu byl by zakusil nejprudšího hněvu barončina. Vznešená dáma byla rázným vystoupením své jemné vnučky tak překvapena, že nemohla nalezti slov, aby odpověděla. Téměř zdrcena sklesla do lenošky, chvěla se na celém těle, a když Kamila k ní přistoupila, aby ji uchlácholila, kynula pouze rukou ku vzdálení se.

„Posýláš mne od sebe, babičko?“ pravila Kamila pohnutým hlasem. „Pochopuju tvé rozčilení, mám ale za to, až se vzpamatuješ a klidně má slova uvážíš, že dáš mi za pravdu.“

„Dost již, dost!“ zvolala baronka. „Prosím, abys mne opustila. Tolik ti ale musím říci, že o věci té ještě promluvíme a že nejsem zvyklá trpěti sebe menšího odporu.“

Oči Kamiliny zarosily se bohatou slzou, avšak nepromluvila již ani slova. Políbíc ruku babiččinu, odkvapila z komnaty.

Kamila měla pravdu, ana řekla, že Pasqual je zlým démonem, stavícím se mezi ni a babičku. Baronky zmocnil se cit dosud nepoznaný. Pýcha její domnívala se býti slovy Kamily uražena a v srdci její vypučelo první símě neblahého vzdoru. Povoliti bláhovému tomu děcku bylo tolik jako vzdáti se své autority. —

Řekli jsme na jiném místě, že baronka vnučku svou z celé duše milovala; ale od té doby, co přesídlila se do Prahy, co na novo počala obcovati se členy vyšších kruhů, probudila se v ní opět ona stará, aristokratická odměřenost a pýcha, pod jejíž nátlakem každý ušlechtilejší cit v nivec bývá uváděn. Můžeme říci bez rozmýšlení, že láska její ku Kamile valně ochabla, že nebyla již tak vřelá, jako druhdy, ana nebyla ještě podřízena úmorným zákonům velkopanské etiketty. Jinak by jí bylo ani nenapadlo, aby bez vůle Kamily dávala někomu slovo u věci tak závažné, a byť to již učinila, byly by ji tak rázné námitky přivedly jistě na jiné myšlénky.

Kamila se mýlila, pravila-li, že až klidně slova její rozváží, dá jí za pravdu. Baronka vůbec ani nerozvažovala, a to, co pronesla ve chvíli největšího rozčilení, mělo ještě druhého dne platnost: že totiž není zvyklá trpěti sebe menšího odporu.

Hned druhý den sdělila Pasqualovi výsledek své rozmluvy s Kamilou; zamlčela ovšem všecky ty pěkné titulatury, jimiž ho Kamila podělila, podotknouc toliko, že vnučka její jest posud příliš mladá a že z pouhého nerozumu zamítá čestný jeho návrh, načež ale ihned doložila, že časem všecko se podá a že sňatek, jemuž sama je nakloněna, jistě bude uskutečněn.

Pasqual tvářil se klidným; aby však oheň nevole, již z očí barončiných vyčetl, ještě více podpálil, pravil s líčenou skromností:

„Očekával jsem to, paní baronko. Zapomněli jsme na jednu okolnost, která jistě nemálo účinkovala na odpověď baronessy. Pozoroval jsem již nejednou, že sdílí o společenském životě zcela jiné náhledy nežli já, — a věru pravé štěstí, že byla ještě před časem zbavena společnosti vlasteneckého pana hraběte Valanova.“

„Snad byste nemyslil —“ zvolala baronka velmi poděšena.

„Že baronessa popřála sluchu naukám pošetilého Valanova a že by se byla bezmála stala vlastenkou. Nebezpečí to je bohudík odstraněno, i mám za to, že mladá, přístupná její mysl nabude za krátký čas zcela jiných, zdravých pojmů. Nechci, aby se překvapovala, a vyčkám času.“

Slova Pasqualova neminula se účinkem. Již pouhá myšlénka, že by se Kamila mohla státi vrstevnicí náhledů Valanova, baronku nanejvýš rozčilovala. Umínila si, že bude pátrati po pravé příčině její vzdoru, a je-li jen něco pravdy na slovech Pasqualových, že se vší rozhodností postaví se jí na odpor. Pevný ale byl její úmysl, že dřív či později musí vůli své zjednati průchodu.