Vlastencové z Boudy/XIV. Pasqual pokračuje

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XIV. Pasqual pokračuje
Autor: Josef Jiří Stankovský
Zdroj: STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 110–120.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

S tlukoucím srdcem očekávala Kamila druhého dne návratu komorníka Jeana, jejž byla před polednem odeslala se svým dopisem k Alfredovi. Očekávala zevrubnou písemnou odpověď, obsahující vysvětlení záhadné události, jakož i rozhodnutí, jakých prostředků chce se Alfred chopiti vůči nespravedlivému podezřívání. Kterak se tedy podivila, když Jean za malou chvíli opět se vrátil, a zapečetěné její psaní jí odevzdával.

„Pan hrabě opustil dnes ráno Prahu,“ vyřizoval Jean. „Ale řečeno mi, že zanechal pro slečnu baronessu nějaký dopis, který ještě v průběhu dopoledne bude doručen.“

„Je dobře,“ pravila Kamila, velmi překvapena i propustila ho. Pak vrhla se do křesla. „Opustil dnes ráno Prahu! Tak nakvap! Můj bože, souvisí to snad s včerejší událostí? Ví již, co se událo? Zná již soud, jenž nad ním v salonech hraběte Pasquala byl vynesen? A zná-li ho, proč odchází? Je snad opravdu vinen a chce se vyhnouti všem nepříjemnostem? Ne ne! Znám mužnou jeho povahu a jsem přesvědčena, že ničím nedá se zastrašit. Proč tedy odejel?“

Trapné této nejistotě učiněn záhy konec, když Jean opět vstoupil, oznamuje komorníka hraběte Valanova. Přinesl dopis, o kterém byl se Jean zmínil. Se zimničnou nedočkavostí rozevřela Kamila list a čtla následující:

„Drahá Kamilo!

Opouštím na několik dní Prahu, abych se odebral na svůj statek v Šumavě. Volají mne neodkladné záležitosti. Lituju, že právě teď, kdy poznal jsem, čím mi jsi, musím na krátkou dobu postrádati štěstí, abych Ti byl na blízku. Měj mne omluvena, že jsem se osobně s Tebou nerozloučil. Vybídnutí k cestě došlo mne tak náhle, že opouštím Prahu bez příprav, aniž bych se s kým mohl rozloučiti. Na brzké, blažené shledání! Tvůj

Alfred.“

Kamila z hluboka si oddychla.

„Tedy neví posud o ničem,“ pravila s blaženým úsměvem; však náhle se opět zasmušila, a tesklivé myšlénky, s nimiž po celou skoro noc zápasila, zmocňovaly se jí na novo.

„Můj bože!“ pravila, „proč odchází právě teď, kdy ho tu nejvíce potřebí? Nepřítomnost jeho bode nepřátelům jeho vítána, kteří jistě se přičiní, aby jí ve svůj prospěch vykořistili. Kdo má tu býti jeho zastancem? Kterak má se brániti nevěda o ničem? Až vrátí se, bude snad již pozdě.“

Obavy Kamiliny nebyly bezdůvodné. Kdyby byl Alfred věděl, jaké pikle se proti němu kujou, byl by jistě svůj odjezd odložil, a byť byla příčina ještě důležitější, než jaká se z nenadání naskytla.

Včerejšího večera došel ho dopis totiž od správce statku, bývalého jeho vychovatele, aby okamžitě přijel na zámek. Stalo se neštěstí. Chatrné dřevěné chlévy obtěžkané neproniknutelnými spoustami sněhu, sesuly se a více jak polovice dobytka byla zasypána. Správce nevěděl si rady. Zbylý dobytek umístěn prozatím ve stodolách a v koňských stájích, muselo však býti pomýšleno na rychlou pomoc. Alfred obdržel dopis teprva pozdě v noci, když vrátil se z Jiříkova vlasteneckého dychánku. Požádav Bruniána, aby odjezd jeho u všech přátel omluvil, a napsav Kamile krátký, výše uvedený list, ulehl na něco málo hodin k odpočinku, načež vydal se s ranní poštou na cestu.

Kamila nesdělila nikomu, že Alfred opustil Prahu. Ve vznešených kruzích dozvěděli se toho teprva za několik dní. Nikdo neznal ovšem pravou příčinu, však byť ji i znali, postaral se hrabě Pasqual o rozšíření pověstí, že stalo se to následkem novoročního usnesení v jeho salonech.

„Zbabělec! Sketa!“ byly běžné názvy, jimiž Alfreda pokřtili, a Pasqual dal si všemožně na práci, aby nepřítomného soupeře zhaněl a zlehčil.

Ale již dříve nežli se to stalo, přikročeno k provedení plánu, baronem Tellheimem naznačeného, to jest ke spůsobení rozkolu mezi řediteli Boudy, a k získání Mozarta ku povznesení Nosticova národního divadla.

Netřeba zvláštními argumentacemi dokládati, že purkrabí hrabě Nostic-Rienek, jemuž rozkvět jeho divadla více ležel na srdci, než celé purkrabství, s pravým nadšením uvítal návrh Pasqualův. Uvolil se s největší radostí, že okamžitě bude psáti Mozartovi, aby v době co možná nejkratší zhotovil pro národní divadlo novou zpěvohru; také s tím souhlasil, aby hlavní zástupcové navštěvovatelů jeho divadla, to jest šlechta, se stejnou prosbou k velikému mistru se obrátili. Ještě téhož dne zhotoven dopis a příštího dne jezdil baron z Tellheimu od šlechtice k šlechtici se žádostí, aby každý připojil k závažnému tomu dokumentu vzácné svoje jméno.

Jest se věru co diviti, že naduté panstvo tak se snížilo, že člověku, který přece neměl žádného erbu, takovou úctu prokazovalo. Však účel posvěcuje prostředky. Ve prospěch umění nebyli by toho vznešení pánové jistě učinili; zde šlo o zničení Boudy, o zničení nepříjemných vlastenců a proto podpisovali. — Zároveň podniknut se strany hraběte Pasquala druhý ještě odvážnější útok, čelící na rozbití vlasteneckého družstva z Boudy.

Jak již na jiném místě praveno, sestávalo ředitelství vlasteneckého divadla ze sedmi členů, většinou bývalých herců společnosti Bondiniho. Z těchto jsou nám známi pouze Antong, Séve, Körner, Zappe a Majober; jména ostatních dvou nikde nejsou zaznamenána.

Mýlili bychom se, kdybychom chtěli tvrditi, že ujali se tito lidé ředitelství z pouhého vlastenectví, ba jest nade vší pochybnost, že ředitelové tito, jako vůbec většina divadelních ředitelů, jen peněžní prospěch měli na zřeteli. Poněvadž se Bouda náhodou vyplácela, byli vlastenci, že však se vyplácela, nebylo jejich zásluhou; zcela jiní živlové, v jichž čele stáli oba bratři Thámové, určovali vlastenecký směr Boudy; ač sami žádné odměny za to nebrali, pomáhali pánům ředitelům ku značným úspěchům. Jedinou výminkou byl Majober, o němž současné zprávy tvrdí, „že byl výtečný Čech a učený muž, jenž dobře i jiné řeči mluvil a psal.“

Nade všecky své kolegy vynikal co do výdělkářství a ředitelské špinavosti Zappe; protož nelze se diviti, že Pasqual především k tomu člověku svůj zřetel obrátil. Hned druhý den po novém roce, když jej byl baron z Tellheimu na něho upozornil, obeslal ho hrabě k sobě. Zappe ochotně se dostavil i rozpředla se mezi nimi velmi zajímavá rozmluva.

Již pouhé objevení se Zappea poučilo Pasquala, s jakým člověkem jest mu jednati. Byl co do zevnějšku pravým prototypem Molierova Harpagona — vychrtlý, ošumělý a ve všech záhybech zažloutlé vráskovité tváře jevila se neukojitelná lakota, k vůli níž byl by i sama sebe obětoval, neřku-li tedy vlastenectví, jímž musel se ex offo chlubívati, ač byl vlastně Němcem, a dosti leda bylo po česku dovedl hovořit. Patřil také k oněm „Deutschböhmům“, s nimiž měl Thám při studování kusů největší práci.

Hluboké, až otrocké poklony, s nimiž do komnaty Pasqualovy vstupoval, byly doplňkem ku „ctihodné“ jeho povaze. Hrabě poznal okamžitě, že nebude se muset příliš namáhat; proto mluvil bez obalu a ihned udeřil do živého.

„Povolal jsem vás k sobě, řediteli,“ pravil, „abych s vámi o důležité věci promluvil. Byl jste mi odporučen co rozumný muž a výtečný obchodník a proto myslím, že se spolu brzy dohodneme. Již z předu podotýkám, že jde tu o váš prospěch, že, budete-li mému plánu nakloněn, mnoho můžete získati.“

Zappe, nevěda posud, oč se jedná, pohledl udiveně na hraběte. Oči jeho zajiskřily se; při pouhém zaslechnutí slova „prospěch“ chvěly se kostnaté jeho ruce, jako by se již hrabaly v haldách nakupeného mamonu.

„Ó račte poroučeti, pane hrabě,“ pravil sípavým hlasem. „Jsem vaším otrokem, a cokoli v mé moci, učiním, abych se stal hodným milostivé vaší přízně.“

„Prosím, posaďte se!“

Oba se posadili.

„Praví se, že prý děláte v Boudě velmi dobré obchody,“ ujal se hrabě slova.

„Nu, projde to, projde. Je nás ale sedm; račte tedy posoudit, mnoho-li přijde na každého. Nestojí to věru ani za řeč. Mimo to musíme pořizovati nové dekorace, novou garderobu. Jak praveno, výsledek není tak skvělý, jak se vaše milost domýšlí.“

„A bude ještě menší,“ doložil hrabě. „Co rozumný muž jistě nahlédnete, že jest Bouda podnik velmi efemerní, a že záleží pouze na nás, abychom ji úplně vyhladovili. A my ji vyhladovíme.“

Zappe třásl se na celém těle.

„Vaše milost mluvila o jakémsi prospěchu,“ jektal polekaný lakomec — „však slova, která jsem právě zaslechl —“

„Nelekejte se, řediteli! Jest to pouhá předmluva. Prospěch národního divadla vyžaduje, abychom vedle něho netrpěli žádného konkurenčního ústavu a proto musí Bouda zaniknout. Stane se to dřív nebo později, ale stane se to. Aby však pád její byl urychlen, povolal jsem vás k sobě a chci se s vámi dohodnouti. Přičiníte-li se k tomu, řediteli, aby Bouda do nového roku nebyla tím, čím jest, obdržíte deset tisíc zlatých.“

„Deset tisíc!“ zvolal Zappe a leknutím pustil klobouk na zem.

„Nuže ano, deset tisíc zlatých,“ doložil hrabě. „První tisíc obdržíte hned, jakmile svolíte a podáte podrobný plán, dle něhož chcete ve prospěch náš pracovat. Osvědčíte-li se do tří měsíců, vyplatí se vám čtyři tisíce a zbývajících pět tisíc, jakmile bude nade vší pochybnost, že se Bouda déle neudrží. Ponechávám vám dva dni na rozmyšlenou, a žádám zároveň, abyste předložil zevrubný plán.“

Po těchto slovech vstal, tváře se, jako by rozmluvu považoval za ukončenu.

„Račte chvíli poshověti, pane hrabě,“ pravil Zappe, návrhem Pasqualovým nanejvýš rozechvěný. „Nač odkládati, co snad by se dalo provést okamžitě?“

„Jste tedy srozuměn?“ zvolal hrabě, opět na židli usedaje.

„Úplně,“ pravil Zappe, „ale —“

„Nuže?“

„Třeba vzíti všecko na rozvahu, a věru nevím, bude-li vaše milost se vším souhlasiti, co dovolím si navrhnouti. Vyžaduje to ještě větších obětí.“

„Vidím, že pověst neklamala,“ pravil hrabě s úsměvem. „Jste výborný obchodník. Však uvidíme, co dá se dělat. Prosím tedy, mluvte!“

„Kdybych měl pouze se svými kolegy jednati,“ ujal se slova Zappe, „byl bych s nimi brzy hotov. Jak vaší milosti známo, obdrželo naše družstvo od Jeho Veličenstva nejmilostivějšího císaře Josefa privilegium na řízení c. k. vlasteneckého divadla. Nepostačí tedy, aby toliko Bouda byla zničena, nýbrž i ono privilegium. Kdyby jenom na mých společnících záleželo, postaral bych se — předpokládaje, že by se mi k tomu dostalo potřebných peněžitých prostředků — aby mi své podíly přenechali. Stav se takto samojediným oprávněným majitelem císařského privilegia, přenechal bych je za přiměřenou náhradu jeho milosti panu purkrabímu, a tím spůsobem měli by pak pouze majitelové národního divadla právo, pořádati v Praze divadelní představení.“

„Nahlížím, že by tato manipulace vyžadovala velikých obětí,“ pravil Pasqual. „Není-li však jiného prostředku, svoluju i k tomu a jménem pana purkrabího hraběte Nostice opravňuju vás, abyste se svými společníky v tom smyslu vyjednával.“

„Neračte zapomenouti, pane hrabě,“ zasípal Zappe, „že jsem k této manipulaci připojil své „kdyby“ — a toto „kdyby“ je kamenem, přes nějž by každý poměrů neznalý člověk mohl klopýtnout.“

„Nuže co ještě?“ tázal se Pasqual trochu nevrle; myslilť, že bude s lakotným ředitelem mnohem dříve u konce.

„Jsme sice řediteli vlasteneckého divadla,“ pokračoval Zappe, „ale nerozhodujeme v jeho správě. Kormidlo této lodi spočívá v jiných rukou.“

„Nuže u všech ďasů, vyrvete jim je.“

„Chtěl jsem právě říci, že musí se něco takového stát. Však nepůjde to tak snadno. Naši kormidelníci jsou neohrožení, stateční chlapíci a proto myslím, že bude líp, učiníme-li nepozorovaně do lodi díru —; marná byla by pak práce všech veslařů, loď musela by se potopit.“

„Výborné!“ zvolal hrabě. „Pozoruju, že myšlénky naše úplně se shodujou. Chcete spůsobiti rozkol, není-liž pravda?“

„Tak jest, pane hrabě,“ odpověděl Zappe. „Dříve musíme se zbavit oněch živlů, kteří vlastně udávají směr; jakmile se to stane, budu míti se svými pány kolegy-řediteli velmi snadnou práci. Jak jsem řekl, postarám se, aby privilegium bylo pouze na mou osobu přeneseno a pak —“

„A troufáte si provésti svou úlohu do nového roku?“

„Mnohem dříve, pane hrabě, dostane-li se mi laskavé vaší podpory. Žádám velmi mnoho, pane hrabě, a skoro se obávám, že o tuto žádost rozbije se celé naše vyjednávání.“

„Řekl jsem, že jsem volný ku každé oběti.“

„Nejde tu o podporu peněžitou, pane hrabě, nýbrž o podporu morální.“

„Nerozumím vám.“

„Ihned mi porozumíte. Žádám, pane hrabě, abyste se k tomu přičinil, by stala se celá pražská šlechta denními navštěvovateli Boudy.“

„Zbláznil jste se, řediteli?“ zvolal hrabě a vyskočil prudce se židle.

„Prosím, abyste mne ráčil nechat domluvit,“ pravil Zappe správou kupeckou chladností. „Vypadá to ovšem, jako bych se pokoušel o odloudění obecenstva národnímu divadlu, ale jest toho nutně potřebí. Žádám pouze za návštěvu německých představení. Kam půjde šlechta, půjde i ostatní obecenstvo, čímž bude docíleno, že německá představení přinesou ředitelům dvakrát větší výtěžek nežli česká. Musím vyznati, že mimo Majoberovi nikomu z nás nepřirostlo vlastenectví tak k srdci, abychom k vůli němu zapomínali na osobní prospěch. Stane-li se, zač prosím, přiměju své společníky velmi snadno k tomu, aby se rozhodli pro jiný systém v řízení Boudy, to jest: aby počet českých představení co možná byl obmezen. Jsem jist, že vyvolá to se strany pravých vlastenců velikou bouři a rozkol bude učiněn. K provedení toho plánu nepotřebuju více než tři měsíce.“

„Jste chytrá hlava, milý řediteli,“ pravil Pasqual. „Leč v tomto vzhledu nemohu jednati o své vůli. Dostavte se za dva dni a obdržíte určitou odpověď.“

„Budu se říditi dle vůle vaší milosti. Mám ale ještě jednu nepatrnou výminku.“

„Nuže?“

„Provedu-li — o čem nepochybuju — svou úlohu s prospěchem, račiž se vaše milost k tomu přičinit, aby se mi dostalo u národního divadla jakéhokoli stálého postavení. Vzdávám se obchodu, kterým bych mohl za příznivých okolností mnoho vyzískat, a proto prosím za spravedlivé odškodnění.“

Hrabě se usmál.

„Věru, řediteli, jste více nežli kupec, ale budiž! Nuže pozejtří o tuto hodinu vás očekávám.“

S hlubokými poklonami opustil Zappe komnatu Pasqualovu. Vyšed na ulici, mnul si spokojeně ruce, nebo byl jist, že hrabě, jenž pustil se tak daleko, neustoupí a povede boj proti Boudě až do nejposlednějších konsekvencí.

Nemýlil se. Hrabětem Pasqualem svolaná schůze šlechticů vyslovila se jednohlasně pro návrh Zappeův. Provedení mělo mnohem rychlejší a jistější účinek než sebe slavnější zpěvohra Mozartova; poněvadž ale dopis ku slavnému mistru byl již vyhotoven a podepsán, nenamítáno ničeho proti tomu, aby byl též odeslán. Polní tažení proti Boudě bylo v plném proudu, aniž měli vlastencové nejmenšího o tom tušení.