Vlastencové z Boudy/XIII. Babička a vnučka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XIII. Babička a vnučka
Autor: Josef Jiří Stankovský
Zdroj: STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 102–110.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

V též době, co Stúnovo „Sedlské buřičství v Čechách“ všecky navštěvovatele Boudy elektrisovalo, vrátila se baronka Jettenthalová z odpolední zábavy u své přítelkyně, sestry hraběte Pasquala. Zdála se býti velmi rozčilena. Jakmile vstoupila do své komnaty, poručila komorníku Jeanovi, aby požádal baronessu Kamilu za návštěvu.

Kamila sklesla po odchodu Alfredově na měkkou lenošku a položíc hlavu do dlaně, oddala se blaženému přemýšlení. Nechtěla ani věřit, že by to, co před málo chvílemi prožila, bylo skutečností. Krásný její sen splnil se tak záhy a neočekávaně, že nemohla posud věřiti v jeho pravdivost. Však byla šťastna, byla nanejvýš blažena. Všecky její myšlénky soustřeďovaly se v jediném předmětu; nesčíslněkráte pronesené slovo „Alfred“ bylo zvučným jejich ohlasem. Nemyslila v té chvíli než na Alfreda a na svou mladou, šťastnou lásku. Proto také ani nespozorovala, že před vraty domu zastavil se kočár, a nemálo podivila se, když Jean, vstoupiv k ní jí vyřizoval, že baronka prosí za čest její návštěvy.

Lehký mráček objevil se na hladkém její čele, svědčící patrně, jak nerada jest tomu, že byla ze svého snění vyrušena. Však vzchopila se a kynouc komorníkovi pravila:

„Vyřiďte paní baronce, že přijdu okamžitě.“

Brzy na to spatřujeme obě dámy v komnatě barončině. Když Kamila vešla, tvářila se baronka velmi vážně i odpověděla na vřelé, upřímné obejmutí vnučky chladným a odměřeným: „Bon soir ma chère“.

Kamila se na chvíli zarazila, jsouc ale po delší již dobu odměřenému, aristokratickému chování své babičky zvyklá, vyjasnila opět líc a pravila vesele:

„Neočekávala jsem, babičko, že se tak brzy vrátíš. Jistě jsi se nebavila dobře.“

„Nevalně,“ odpověděla baronka patrně rozmrzelá. Načež pokynula a obě dámy posadily se na kyprou pohovku.

„Probůh, babičko, co jest ti?“ zvolala Kamila, tulíc se k baronce.

„Nebylo by divu, kdybych se opravdu roznemohla,“ pravila baronka. „Byla jsem velmi rozčilena, ale již to přešlo, i budu jednati s rozvahou a jak toho čest domu našeho vyžaduje.“

Kamila slovům její porozuměla, tušila něco neobyčejného. Vzpomněla si na včerejší výstup, na hraběte Pasquala a z kombinace této najisto soudila, že rozčilení babiččino je pouhý následek něčeho, co patrně se včerejškem souvisí. Však nepromluvila, očekávajíc, že babička i bez vybídnutí povolí uzdu své tajené nevoli. Nečekala dlouho.

„Mohla jsem to tušiti,“ pravila. „Vždyť mne na to nejednou upozornili. Však považovala jsem jednání jeho jako mnozí jiní za pouhé podivínství. Nyní ale znám je pravým jménem a budu se dle toho říditi.“

Kamila zachvěla se. Neklamala se tedy. Aby však svou rozpačitost zakryla, pravila nucené:

„O kom mluvíš, babičko? Nerozumím ti.“

„O kom jiném, ne-li o tom bídníku, o hraběti Valanovi.“

S těží potlačila Kamila výkřik. Smrtelná bledost rozestřela se na její líci a ruce sklesly jí do klína. Baronka nazvala ho bídníkem. Muselo se přihoditi něco strašlivého. Baronka nepovšimla si Kamilina rozčilení a pokračovala:

„Nedosti na tom, že zbudil včerejším svým chováním největší pohoršení, že prohřešil se proti dobrému tónu, který v mém domě odjakživa panoval —“

„Jsem přesvědčena, že se zítra dostaví, aby tě prosil za odpuštění,“ přerušila ji Kamila chvějícím se hlasem.

Baronka dala se do trpkého smíchu.

„Mne za odpuštění? Náš nejúhlavnější nepřítel?“

„Nerozumím ti, babičko,“ pravila Kamila nanejvýš polekána. Bylať nyní přesvědčena, že včerejší výstup bylo to nejmenší čeho se obávala.

„Však mi porozumíš, řeknu-li ti, že zamýšlí mé i tvoje ponížení, že chce mne s celou šlechtou rozdvojit.“

„To není pravda! Kdo osmělí se něco takového o něm tvrditi?“

„Každý, kdo prohledl ničemnou jeho povahu. Chtěl mne získati pro své bláhové záměry, poněvadž se mu to ale nepodařilo, poněvadž jsme mu na jeho manifestaci zřejmě odpověděli, jaké jest naše smýšlení, pomýšlí již nyní na pomstu. Bloud ten se domnívá, že má v rukou prostředek, jímž ničemnou svoji hru musí provésti, však přisámbůh, nepodaří se mu to. Máme bohudíky dosti přátel, kteří dovedou zastati se nás, kteří bídné jeho záměry potlačí ještě v zárodku.“

„Lekáš mne, babičko. Co chceš tím říci?“

„Nepřej si, milé dítě,“ pravila baronka, „abych před tebou odhrnovala závoj s tajemství, které ti musí zůstati navždy neznámo. Jen tolik ti musím říci, že člověku tomu podařilo se za závoj ten nahlednouti a následkem toho domnívá se míti v rukou nástroj, jímž chce docíliti naše zničení. Jsem odhodlána, že se podlému jeho jednání vší moci postavím na odpor a proto poslechnu radu přátel svých. Jakož všickni přátelé našeho domu od něho se odvrátili, tak učiním také já. Ode dneška nepřekročí hrabě Valanov práh našeho domu. Jeho místo je mezi onou chátrou, pro jejíž záměry chtěl nás získati; člověk jeho zásad nehodí se do našich kruhů. Tolik, milé dítě, pro dnešek. Jsem příliš unavena a rozčilena, abych ti mohla všecko do podrobna vypravovati, abych ti mohla říci, na čem byli se zastancové našeho rodu v domě hraběte Pasquala usnesli. Valanov je z naší společnosti vyloučen a na tom setrváme.“

Kamila nebyla schopna slova. Ač byla přesvědčena, že rozhorlenost barončina je zcela bezdůvodná, že stal se Alfred obětí nejničemnějších intrik, nebyla přece s to, aby se ho jediným slovem ujala. Proto také baronce neodmlouvala, která svému hněvu popouštěla uzdu měrou takovou, že sama prohřešovala se proti obvyklému bontonu. Nepátrala také po tajemství, o němž se babička mimochodem byla zmínila. Co by jí to bylo prospělo? Každá odmluva byla by snad baronku ještě více popudila.

Nejsouc schopna myšlénky, opustila komnatu a uchýlila se do svého pokoje. Zde vrhla se do křesla a propukla ve hlasitý pláč. Ještě před málo hodinami byla tak šťastna a nyní —.

Alfredovi měl býti zakázán přístup do domu. Nevěděla vlastně, proč. Než právě to bylo příčinou její beznadějnosti. Kdyby znala pravý původ babiččina hněvu, kdyby věděla, na jakých základech spočívá nespravedlivé jeho obvinění, mohla by snad pravdě přijíti na stopu, mohla by co obhájce jeho vystoupiti a překaziti všecky intriky ničemných pletichářů. Věděla pouze, že celá zápletka pochází od Pasquala; věděla též, že ničemný ten dobrodruh nezastaví se při prvním kroku, nýbrž že dále bude sledovati svůj plán.

Noc valně pokročila; marně toužila Kamila po spánku. Ač víčka její byla zemdlena, nemohla přece usnouti; myšlénky hemžily se v divém reji, aniž byly schopny, by u jednoho předmětu se soustředily. Vůči neočekávané této události muselo se něco stát, ale co?

Na blízké radnici staroměstské zahučely hodiny půlnoc; jasný měsíc vyplul ze zachmuřených oblaků a unylou svojí tváří zahleděl se do oken ložnice Kamiliny. Kamila spatříc nenadálého bledého hostě, lehce vykřikla a vztyčila se na lůžka. Světlem měsíčným ozářila se pojednou i její duše; myšlénka projela jí hlavou.

„Budu mu psát,“ pravila. Seskočíc hbitě s lůžka, přehodila přes sebe vlněný šat, rozžehla voskovou svíci, posadila se ku stolku a psala.

Minula hodina, když posledníkráte stopila pero do kalamáře, aby na dohotovené psaní napsala adressu svědčící hraběti Alfredu Valanovi. — Světlo bylo opět zhasnuto, měsíc skryl se za mraky a upokojena kladla se Kamila na lůžko. Bůže spánku rozepnulo nad ní mohutné své perutě, vlajíc chlad na rozpálenou její líc, a než minula čtvrt hodina, rozhostil se v komnatě posvátný klid, jež rušilo toliko tiché, pravidelné oddychování Kamilino. Bouře, zmítající až dosud její duší, utišila se, Kamila snila blažený sen — o šťastné lásce.

Co bylo příčinou rozhorlení barončina? Kamila se neklamala. Ničemná intrika Pasqualova a téhož souspřežence barona z Tellheimu. Pasqual vypracoval si důkladnou řeč, kteráž měla baronku a jeho hosty přesvědčiti, že záměry Alfredovy čelí ku zlehčení šlechtického stavu a proto že nutno, aby každé další spojení s ním bylo přerušeno.

Znaje nedůsledné, škrobené povahy svých vrstevníků, byl si jist, že jeho apologie stavu šlechtického s jásotem bude přijata, a že nad Alfredem bude vyřknuto souhlasné „in anathema sit“. Neměl sice nijakých pádných důkazů; však nebylo jich také třeba u lidí, jichž uražená ješitnost nebyla beztoho rozumnému důvodu přístupna. Pasqual znal své lidi a je se co diviti, že již dávno svůj manévr nepočal. Svou výmluvností byl by snad již dříve svého účelu dosáhl, tím více tedy teď, když Alfred svým rázným vystoupením dal skutečně na jevo, jak soudí o stavu šlechtickém.

Vůči baronce měl Pasqual ještě jiný, velmi důkladný prostředek po ruce. Domohl se ho náhodou, či lépe řečeno přičiněním svého věrného pomocníka barona z Tellheimu. Po polednách totiž dostavil se k němu baron téměř bez dechu, s tváří blaženě zářící, aby mu sdělil nejnovější novinu, která prý může míti za následek okamžité vypuzení Alfreda z domu barončina.

„Brunián vrátil se včera do Prahy,“ vypravoval baron, „a Valanov přijal ho pod svou střechu.“

„Věru, toť znamenitá novina!“ zvolal Pasqual, „a nemohla nám přijíti lépe vhod. Baronka se domnívá, že poměr její k Bruniánovi jest dávno zapomenut. Nuže ohřejeme tu starou historii i přesvědčíte se, jak mocný bude účinek.“

Mezi prvními hosty, k odpolední zábavě pozvanými, byla baronka Jettenthalová. Nežli zábava počala, požádal ji hrabě za soukromou rozmluvu. Uchýlili se do postranního pokoje. Po přiměřené předmluvě, která oplývala ujišťováním nekonečné úcty a starostlivosti o zachování dobrého jména barončina vytasil se hrabě se svou novinou.

Jen s těží potlačila baronka hlasitý výkřik a podporována hrabětem sklesla do křesla. Již mnoho let nezaslechla jméno Bruniánovo, a jakož ona celou svoji minulost zapomněla, tak domnívala se, že i ostatní svět na ni zapomněl. V poměru její k Bruniánovi muselo spočívati něco děsného, jinak nemohl by býti účinek Pasqualovy zprávy tak zdrcující. Výraz spokojenosti objevil se na tváři hraběte.

„Nepovažujte to, paní baronko, s mé strany za nešetrnost,“ pravil ruku jí líbaje. „Nikdy byl bych se o tom nezmínil, kdyby vašemu domu nehrozilo nebezpečenství, jež za každou cenu musí býti odvráceno.“

„Děkuju vám, hrabě, za vaši soustrast,“ pravila baronka chvějícím se hlasem. „Však rcete, co myslíte, jaké mi hrozí nebezpečenství?“

„Užil jsem příliš křiklavého slova,“ omlouval se hrabě. „Chtěl jsem říci nepříjemnost. Však buď si tomu jakkoli, ničemnost ta musí býti zamezena. Mám spolehlivé zprávy, že hraběti Valanovu není neznámo, co před lety se událo, a Brunián má býti nástrojem k provedení jeho ničemných záměrů.“

„On by se opovážil?“ zvolala hraběnka nanejvýš rozechvěna.

„Mám neklamné důkazy. Včera v noci sešel se s Bruniánem, jejž polozmrzlého našli na ulici, ujal se ho, dal mu přístřeší a dle toho, co jsem zaslechl, bude mu Brunián z vděčnosti nápomocen.“

„A co jste zaslechl?“

„Celá Praha ví již o včerejším výstupu mezi mnou a Valanovem. Vlastenci jásají, že prý nám Valanov pověděl do pravdy, vynášejí ho do nebe, považují ho za svého proroka. Nezkušený ten mladík dal se jásotem chátry zaslepit a v samém nadšení pronesl slova, která svědčí o špatných jeho vlohách diplomatických.“

„Jaká slova?“ naléhala baronka.

„Jsou příliš nešetrná, paní baronko, abych je před vámi opakoval. Čelila proti vám. Valanov ví, že je dům váš středištěm všeho vznešeného světa pražského a pomocí Bruniána chce si zahrati na Roberta Catesbyho — tak se totiž vyjádřil — musí prý celý ten parlament pražských lordů vyhoditi do povětří. Brunián jak obyčejně opilý potlouká se mezi vlastenci a s výhrůžnými posuňky rozpřádá hovor o starých, zapomenutých událostech.“

Baronka zachvěla se a křečovitě sáhla si k srdci.

„Upokojte se, paní baronko,“ pravil Pasqual, spozorovav, že účel jeho jest dosažen. „Nikdo nesmí se dotknouti cti vašeho domu. Ještě dnes počnu proti hraběti Valanovi polní tažení, z něhož jistě nevyjde co vítěz. Kdyby však se opovážil, dotknouti se nešetrným spůsobem vaší cti, dovedeme ho skrotit. Já první vyzvu ho na souboj — a mého příkladu bude následovati celá šlechta.“

Baronka se poněkud zpamatovala; podavši hraběti ruku pravila:

„Děkuju vám.“

Další práce Pasqualova nebyla nesnadná. Baronka byla od té chvíle hlavní jeho pomocnicí — a usilovné jejich práci podařilo se, že návrh Pasqualův na vyloučení Alfreda ze vznešené společnosti jednohlasně byl přijat. Důvody, z jakých se baronka za návrh hraběte přimlouvala, zůstaly ovšem každému tajny, tím spíše pak, ježto na celé povídačce Pasqualově nebylo ani slova pravdy.