Vlastencové z Boudy/XII. Jiříkův vlastenecký dychánek

Vlastencové z Boudy – čásť prvá Josef Jiří Stankovský
XI. Večer nadšení a slávy	XII. Jiříkův vlastenecký dychánek	XIII. Babička a vnučka

Údaje o textu
Titulek:	XII. Jiříkův vlastenecký dychánek
Autor:	Josef Jiří Stankovský
Zdroj:	STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 95–102. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Prodav svůj dům ve Dlouhé třídě baronce Jettenthalové, Jiřík přestěhoval se na Poříč, kdež najmul nedaleko bývalé brány prostranný a pohodlný byt o několika pokojích, jež velmi vkusně a bohatě upravil. Učinil to hlavně k vůli svým přátelům, neb on sám co starý mládenec neznal velkých potřeb a vedl se svou mladší sestrou pannou Reginou život prostý a dosti jednoduchý.

Jakož byl dům baronky Jettenthalové středištěm všeho světa vznešeného, tak stal se příbytek Jiříkův besedou všech vynikajících vlastenců. Obyčejně v neděli po představení odbýván jest u Jiříka vlastenecký dychánek, jenž srdečností a nenucenou zábavou daleko předčil barončiny pověstné soiré. U Jiříka scházela se skoro celá společnost divadelních herců a hereček z Boudy, jenž patrně nejvíce přispívali ku zvýšení zábavy.

Takž bylo i dnes; dalo se předvídati, že novoroční dychánek nade všecky ostatní vynikne. Měliť do něho býti uvedeni tři noví hosté: páter Vavřinec, jeho neť Klárka a starý, poctivý Brunián. Již to bylo událostí nevšední; ale ještě napínavější stalo se očekávání všech besedníků po skvělém výsledku Stúnova kusu. S myslí povznešenou a slavnostně naladěnou kráčeli všickni hosté do příbytku Jiříkova, kdež mělo se večeru nadšení a slávy dostati patřičného zakončení. Nemýlili se.

Prostranný, velmi elegantně upravený pokoj byl proměněn i tentokráte ve večeřadlo, v němž nalezalo se místa pro více jak třicet osob. Jakmile zasednuto ke stolu, pozvedl Jiřík vínem naplněnou sklenici a za všeobecného souhlasu pronesl přípitek Stúnovi co hrdinovi dnešního večera. Tím dychánek zahájen a v malé chvíli rozvlnila se srdečná, nenucená zábava plným proudem. Domácí hospodyně, panna Regina, otáčela se jako na obrtlíku, všemožně se starajíc, aby dobrá pověst její kuchyně a sklepa v ničem neutrpěla.

Když byla večeře ukončena, dáno znamení k volné zábavě a věru, ať mladí či staří, nikdo nedal se k ní nutiti. Starší pánové zasedli ku hracím stolkům, paničky utvořily mezi sebou užší dychánek, aby si poklepaly o veřejných i soukromých událostech pražských, kdežto mládež bavila se opět svým spůsobem: ti zpěvem, hrou na klavíru a deklamacemi, oni opět rozličnými hrami společenskými.

Nejvíce těšil se na tento okamžik Václav Thám. Sedělť u stolu příliš daleko od Klárky i nemohl s ní jediné slovíčko vyměnit; byl velmi roztržit, ba zachoval se tak nemotorně, že sousedu svému, šťastnému Stúnovi, vylil na kabát omáčku z bobkových listů. Následoval všeobecný smích, ale Thámova duchapřítomnost pomohla si brzy s nesnází.

„Závidím Stúnovi dnešní jeho slávu,“ pravil. „Básníkovi patří bobek, ať už ve formě věnce nebo omáčky. Stúna je prvním básníkem, kterému dostalo se bobku i na kabát.“

Toto intermezzo připomenulo Thámovi, že dobrý jeho rozmar bude hostům vítanější nežli nemístná, nikoho nezajímající sentimentálnost, a proto popustil mu úplně uzdu. Když pak bylo po večeři, prohlásil se zapořadatele všech her, při čemž počínal si tak rozmarně, ba rozpustile, že celou společnost dovedl rozveselit.

Tentokráte činil to ovšem jenom k vůli Klárce, chtěje vší mocí zbuditi její pozornost. S velikou spokojeností zdál se spozorovati, že se mu to podařilo. Jako všickni ostatní, bavila se i Klárka velmi dobře, smějíc se a tleskajíc jeho vtipům a nápadům. Thám cítil se nanejvýš šťastným; domníval se, že každý její úsměv platí jemu, a že jako on pro ni i ona pro nikoho nemá zraku, leda pro něho.

Však důvtipný a vší samolibosti jinak prostý Thám mýlil se tentokráte úplně. Nelze sice upříti, že duchaplnost a vtipnost jeho Klárku nemálo zajímaly, však hlavní její pozornost byla obrácena k Alfredovi, který nejen svým zevnějškem, nýbrž i svou jemností a uhlazeností nad Tháma vynikal.

Alfred učinil již v divadle, když s Jiříkem a Melezinkem do lože farářovy vstoupil, na Klárku dojem nejpříznivější. Při večeři náležela celá pozornost Klárčina Alfredovi, přímo proti ní sedícímu. Thám toho nepozoroval; předně pro samou sentimentálnost, pak opět pro rozpustilý rozmar, ba právě tento poslední dal mu úplně přehlednouti, že každý druhý pohled Klárčin na hraběti utkvívá. Teprva Melezinek mimovolně ho na to upozornil.

„Neť mého přítele jest roztomilá dívčice,“ pravil. „S každým dovede se bavit, každému odpovědít. Hrabě jest v tom vzhledě vyběravý a přece se prohlásil, že nepoznal v kruzích měšťanských dívky roztomilejší.“

Thámem škublo to, jako by ho byl uštknul jedovatý had, i vrhl první pohled v onu stranu, kde domníval se Klárku zastihnouti. Spatřil ji s Alfredem u okna stojící. Veselý úsměch pohrával jí kolem rtů, blaženost zářila jí z očí. Thámův rozmar byl ten tam.

Aniž věděl proč, jal se činiti porovnání mezi sebou a Alfredem, i zdálo se dle příšerného úsměchu, jenž objevil se na jeho tváři, že porovnávání nevypadlo v jeho prospěch. Jakž také jinak! V ničem nemohl se Thám měřiti s Alfredem, leda ve vzdělání, vše ostatní: mužská krása, elegance, rod a bohatství byly na straně Alfredově.

Zde nutno připomenouti, že Thám nebyl právě tím, co nazýváme Adonisem. Byl drobné, nepatrné postavy, hlavy poměrně veliké a tváře ne příliš zajímavé. Jediné, co prozrazovalo bystrého, čilého ducha, bylo hluboké a velmi významné oko, do něhož bylo nutno teprva zahleděti se, mělo-li na ostatní nesouměrnosti tváře býti zapomenuto. Thám nebyl marnivý, ale v tomto okamžiku ovládl jím cit, svědčící o krutém boji duševním. Zatnuv rty zašeptal:

„Tedy jsem byl pouhým šaškem? Mé hloupé vtipy ji bavily.“

Odvrátiv se od Melezinka, jenž náhlý jeho obrat nespozoroval, posadil se mlčky ke stolu, a naplniv sklenici až na pokraj mělnickým, vlil ji do sebe. Kdybychom neznali jemnou, dobráckou jeho mysl, mohli bychom mysliti, že chtěl zapiti zlost. Seděl drahnou chvíli nepovšimnut a též nikoho si nevšímaje. V tom přistoupil k němu Brunián.

„Pane Tháme, mám pro vás látku ke znamenité veselohře,“ pravil s úsměvem, nakloniv se k němu.

„Jsem spíše ke truchlohře naladěn,“ odsekl Thám trochu nevlídně.

„Rozumím,“ odvětil Brunián. „Kdož pak ale bude v našem století žádat, aby měl štěstí Romeovo? Praha není Veronou, kde milujeme dnes Rasalinu a zítra již přijímáme poutnické políbení spanilé Kapuletovny. Teď platí: všecko zvolna a s rozvahou.“

„Co tím chcete říci?“

„Že vím co vím. Proto vám radím: pište veselohru. Nazvete kus, jak chcete, třeba „Prostota venkovská“. Snad nabudete při studování své rekyně zcela jiných, veselejších myšlének.“

Thám se trpce usmál a pravil jaksi zahanben:

„Snad nemyslíte, že bych —“

„Myslím pouze tolik,“ přerušil ho Brunián, „že jest farářova neť krásná, velmi krásná, že však jest náš poeta příliš filosofem, aby se chtěl státi plagiatorem Petrarcových milostných rýmovaček o Lauře. Líbí se vám? Mně též. Ale platonická láska a don Guttierovská žárlivost patří jenom na divadlo, nikam jinam.“

A zpívaje:

„Pro jedno kvítí
slunce nesvítí“

uchýlil se se smíchem mezi ostatní společnost.

„Blázen!“ pravil Thám a vstal mrzutě od stolu. Však sotva se obrátil, utkvěl pohled jeho na Alfredovi, jenž v tomtéž okamžiku před ním stanul. Thám se zachvěl a sklopil oči.

„Nuže, Václave, jak se bavíš?“ oslovil ho Alfred.

„Děkuje, dobře, ač ne jako ty.“

„Jest to pouze tvojí vinou. Proč jsi se nepřidružil ku spanilé neteři farářově jako já? Vím, že nejsi samolibý, ale jistě by tě těšilo, kdyby vlastníma ušima slyšel, s jakým nadšením o tobě mluví.“

Thám upřel na Alfreda oči, nevěda, mluví-li pravdu či chce-li si z něho tropiti žert.

„Nu, opravdu,“ pokračoval Alfred, spozorovav Thámovo udivení. „Zná všecky tvoje spisy a mluví o nich s takovou znalostí věci, že jsem se podivil. Nepoznal jsem posud venkovské dívky, která by touž měrou byla pokročila. Jest nevýslovně šťastna, že tě poznala, a s opravdovým nadšením mi vypravovala, kterak se celé odpůldne s tebou bavila.“

„Opravdu?“ zvolal Thám, a blažený úsměv objevil se na jeho tváři.

„Nuž ano. Po celou dobu, co jsme spolu hovořili, nemluvili jsme leč o tobě a o šťastném, bobkovou omáčkou korunovaném Stúnovi.“

Thámovi bylo, jako by se byl octnul v posledním nebi Mohamedově. Nemoha slova promluviti, stiskl Alfredovi ruku a odkvapil mezi druhou společnost. Alfred udiveně za ním pohlížel. Opět objevil se Brunián a řekl, potutelně se usmívaje:

„Myslíte, pane hrabě, že bude z toho mračna déšť?“

„Nerozumím vám,“ pravil Alfred přívětivě.

„Pan hrabě byl by tedy opravdu nepozoroval —“

„Co jsem měl pozorovat?“

„Že básnické srdce pana Tháma bubnuje jenerální pochod, a že snad ještě dnes požene útokem.“

„Ah! Tak to tedy! Přeju mu štěstí.“

Dlouho přes půlnoc setrvala veselá společnost v příbytku Jiříkové. Teprva ke druhé hodině zvedli se někteří starší pánové a chystali se k odchodu. Mezi nimi byl též páter Vavřinec. Loučil se se všemi mnohem srdečněji než druzí, nebo zítra již chtěl Prahu opustit, aniž věděl, kdy zase do ní zavítá. Však slíbil, že stane se to co nejdříve, tvrdě, že musí nahraditi, co za dobu svého kaplanování zanedbal.

Thám, ač opět nevýslovně blažen, přistoupil přece trochu nesměle ku Klárce.

„Tedy zítra již odjedete?“ pravil chvějícím se hlasem.

„Bohužel,“ odpověděla dívka sklopíc oči.

„A vzpomenete si někdy na Prahu?“

„Nikdy na dnešní den nezapomenu. Poznala jsem zcela jiný svět, a dojmy, které z něho odnáším, jsou tak mocné, že nemohou nikdy pominouti.“

„A smím se kojit nadějí, že k nám brzy opět zavítáte?“

„To záleží na strýčkovi. Přičiním se ale, abychom Prahu co možná nejčastěji navštěvovali.“

Thám byl blažen. Věřil upřímně míněným slovům Alfredovým, a dřívější domněnka, že hrál úkol pouhého šaška, míjela každým okamžikem. Doprovodil se svými přáteli faráře a Klárku až k jejich hostinci, slíbiv, že ještě zítra se dostaví, aby se s nimi rozloučil.

Nebylo jistě této noci šťastnějších lidí v Praze nad Stúnu a Tháma. První odpočíval na vavřínech slávy básnické, druhý na pomněnkách — máme říci lásky? Proč ne? Proč by nemohla býti Praha Veronou? Proč by nemohl býti Jiříkův vlastenecký dychánek plesem mocných Kapuletů? Osmnácté století nebylo ještě prosto vší romantiky, a zvláště srdce básníkovo nezůstalo jí nepřístupno. Podobal-li se starý Brunián šaškovitému Merkutiovi, proč by nemohl býti Thám mladým Montekem, v němž jediný pohled sličné, prostomilé dívky rozžehl plamen lásky nejčistší?

„Good night, good night! as sweet repose and rest
come tu thy heart, as that within my breast“

deklamoval Thám, probíraje v duchu celou „tragoedii lásky“ pěvce Strattforského.^[1]

„Přeju Thámovi ze srdce, že právě tuto dívku zvolil za předmět své lásky,“ pravil Alfred Bruniánovi, když oba ubírali se k domu Täufflovu.

„Já ne,“ odpověděl Brunián úsečně.

„Proč ne?“

„Poněvadž by mne bolelo, kdyby se měl státi směšným.“

„Nerozumím vám.“

„Mám ale za to, že mi co nejdříve porozumíte. Jsem starý komediant a líp než kdo jiný umím čísti ve tváři lidské; z tváře té dívky vyčetl jsem na první pohled, že Tháma nikdy nebude milovat.“

„A proč?“

„Proč? Poněvadž bude milovati jiného.“

---

1. Již dobrou noc, dobrou noc! Mír v srdce tvé
   tak sladkým vejdiž klidem jako mé!

   Romeo a Julie. Jed. II. Výj. 2. v překladu F. Douchy.