Vlastencové z Boudy/XVI. Růžové údolí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XVI. Růžové údolí
Autor: Josef Jiří Stankovský
Zdroj: STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 284–292.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Opět rozezvučela se novoroční lýra našeho básníka-perníkáře, opět udeřil Václav Melezinek na struny svého varita, aby „všem pánům a pánům vlastencům, od nejvyšší Milosti milostivě obdařeným hercům na divadle vlasteneckém“ věnoval hlučný „chvalozpěv“:

„Již mnohé hry představili,
bychom se z nich naučili
ve spůsobnosti mnohé cnosti
nám patřící povinnosti.
Nikdy v práci nelenili,
abychom je radči měli,
nežli mnohé herce jiný,
jenž nejsou z naší krajiny“[1]

pěje nadšený poeta z Poříče, však tentokráte nenalezají verše jeho tak živého ohlasu, jako ony při památném provozování Stúnova „Sedlského buřičství v Čechách“.

Již o novém roce dostavily se předvídané následky mrtvé zimní saisony; Zappeovy kouzelné hry německé, pomocí jichž měla Bouda konkurovati s Mozartovým „Don Juanem“, zapudily velečetné obecenstvo z venkova, návštěva nedělních her českých vždy více ochabovala — a tím i zápal navštěvovatelů pražských. Svátky národa Českého, jež jindy při každém provozování nového kusu původního se opakovaly, stávaly se vždy řidčími, snahám našich vlastenců kynuly velmi trudné vyhlídky do budoucnosti. I tentokráte sešli se všickni čelnější vlastencové v noci sylvestrové v oblíbené krčmě tlustého Tadyáška; i tentokráte řečněno a vlastenčeno daleko přes půl noc, ale nikde nejevil se onen veselý a nadšený duch, jímž veselá tato společnost loňského roku byla nadchnuta; všickni jednohlasně přisvědčovali, že věci mají se hůře nežli před rokem, a že není naděje, aby se tak brzy změnily.

„Ředitelové Boudy,“ tvrdil Jiřík, „přerostli nám přes hlavu. Výdělek jde jim nade všecko, vlastenecké naše snahy jsou jim věci vedlejší. A jakž také jinak, když po delší dobu nečiníme praničeho, abychom kramářského toho ducha zažehnali, když i první naši mužové ve svém nadšení ochabli, nejinak, než jako bychom byli již u cíle.“

„Výborně! Toť pravda!“ přisvědčovala většina besedníků.

Poslední slova Jiříkova platila nepřítomnému Václavu Thámovi, který, jak jsme již dříve pověděli, valně ve své snaze ochabl. Udali jsme také příčinu, která však nadšenému Jiříkovi nebyla nijakou omluvou. Starý, bezstarostný mládenec neznal překážky u vykonávání povinností vlasteneckých a nejednou vyjádřil se, že prý sám ďábel vlákal Tháma do tenat, aby ho nerozumnou láskou nejsvětější věci odcizil.

Ochablost Thámova zvýšila se po smrti Klárčině ještě více; ode dne její pohřbu nedal se mezi svými přáteli viděti, ba zamítl i pozvání k zábavě sylvestrové, což zavdalo Jiříkovi podnět k trpké poznámce, že prý si počíná, jakoby se chtěl vyloučiti ze sboru živoucích. Zaslechnuv Thám, kterak přátelé jednání jeho odsuzují, pocítil proti nim jakousi trpkost, která mohla vésti k úplnému rozkolu, kdyby vlastenecké jeho nadšení, na čas utlumené, nebylo bývalo větší, než uražená ješitnost a pýcha. Odpustil jim tedy příkré posuzování své ochablosti, pevného jsa úmyslu, že až opět klidu nabude, s celou duší chopí se povinností zanedbávaných.

Ale Jiříkova ráznost, netušíc boj, jaký Thám s sebou samým vedl, nemohla vyčkati okamžiku, až by se Thám opět vzpamatoval, a proto jala se pracovati na vlastní vrub. Šlechetná, dobrá byla jeho vůle, však síly nestačily, aby vlastenecké straně nahradil bývalou energii Thámovu. Vážnost, jaké u svých přátel požíval, usnadňovala mu práci, tím více pak, ježto se mezi vlastenci z Boudy našli lidé, kteří z jakési závisti vůči úspěchům Thámovým Jiříka všemožně podporovali, domnívajíce se, že podaří se jim na ono místo se vyšinouti, jež první vůdce vlastenců Thám až po tu dobu zaujímal.

Hlavním podporovatelem Jiříkových záměrů byl Václav Matěj Kramerius, redaktor „Schönfeldských c. k. poštovských Novin“, jenž tenkráte nezajímal posud ono postavení, jehož byl si svou železnou pílí a obětavostí mezi pozdějšími vlastenci dobyl. Kramerius byl povahy rázné, jako Jiřík; ač nebyl jako každý mladý muž prost vší slávychtivosti, nutno přece říci, že i u něho ryzé vlastenectví převládalo nad každou závistí a že jen pro dobro věci stal se obhájcem plánů Jiříkových, — za oné doby a za oněch poměrů ovšem trochu pochybných. Kramerius byl dovedným novinářem, výtečným Čechem, ale věcem divadelním rozuměl rovněž tak málo jako Jiřík. Přes to ale postavil se v čelo těm, kdož za příkladem Jiříkovým vyslovili mínění, že musí býti opět jednáno; tak či onak, ale přece jednáno.

Stará a již vícekráte pronešená myšlénka Jiříkova o odloučení se vlastenců od Boudy nabývala přispěním Krameriovým vždy širší půdy, a ježto celá strana Thámova za příkladem svého vůdce věci té méně si všímala, než prospěch vyžadoval, dospěla tato záležitost již ku konci roku tak daleko, že mohl Jiřík vyhoditi poslední trumf. Stalo se to o novém roce při vlasteneckém dychánku, jejž jako obyčejně ve svém příbytku uspořádal. Kramerius převzal úřad řečníka a jak se samo sebou rozumí, zásobil se všemi zbraněmi výmluvnosti, aby pány vlastence přesvědčil o dobrých vlastnostech plánu Jiříkova.

Bouda je pro naši věc ztracena,“ tvrdil mezi jiným. „Zappe a ziskuchtiví jeho páni kolegové zmařili, co velikým namáháním bylo dobyto. Marně bychom se namáhali, abychom chtěli zavésti starý řád; většina obecenstva, zejména venkovského, jest Zappeovými komediemi odstrašena, museli bychom začíti znova. A přece bychom vždy záviseli od pánů ředitelů, kteří neznají světějšího účele, než hovění svým Harpagonským choutkám. Postavmež se tedy na vlastní nohy, pracujme sami bez dozoru lakotných výdělkářů! Vystavme si své vlastní divadlo, ve kterém bude se hráti jenom po česku. Pod správou nezištného muže, jakým se náš přítel Jiřík vždycky osvědčil, pod správou obětavého vlastence, který sám na své útraty chce divadlo vystavět, docílíme mnohem snadněji, čeho jsme se v Boudě marně domáhali.“

Společnost, sestávající většinou z přívrženců Krameriových, souhlasila s návrhem řečníkovým, k němuž později i nejzarytější odpůrci každého rozkolu se přidružili, přicházejíce vždy více k náhledu, že bývalou slávu Boudy nelze již obnoviti. Konečně i Thám smířil se s Jiříkovou myšlénkou; maje na zřeteli možné zaniknutí Boudy musel tomu býti rád, že vyskytla se možnost nové divadelní budovy; proto ale přece kladl Jiříkovo projektované divadlo vždy do druhé řady nepřestávaje doufati, že poměry v Boudě časem se změní.

Myšlénka Jiříkova již proto zasluhovala zvláštního povšimnutí, že nové divadlo mělo býti tak zařízeno, aby se v něm mohlo hráti i za největších paren. Kdežto i Boudě minulého leta dosti špatně se dařilo, doufal Jiřík, že svým letním divadlem docílí návštěvy co nejhojnější; leto mělo býti zároveň školou pro příští zimu, před jejíž započetím mělo býti nové divadlo změněno v divadlo zimní.

Jakkoli upřímné snahy Jiříkovy zasluhovaly uznání všech vlastenců, tož lze je přece nazvati přenáhlenými. Tehdejší neblahé poměry vyžadovaly, aby všickni vlastencové stáli k sobě co jeden muž, skrovné síly svoje nedrobíce. Než kdo by chtěl od tehdejších Čecháčků žádati, aby byli pracovali dle jakéhosi přísné vytknutého plánu! Vždyť všecko jejich snažení považováno od celého světa za dobrodružnou Don Quijotiadu, a oni sami vlastně nevěděli, bude-li práce jejich korunována úspěchem či nic. Kdož by tu žádal jakou disciplinu, kdežto ani za našich valně pokročilých dob nelze jí dosáhnouti!

Záměr Jiříkův zdál se slibovati okamžitý prospěch; pročež přikročeno k jeho provedení, aniž dbáno nevyhnutelných a patrných následků.

Již v polovici měsíce dubna r. 1788 vypínalo se v růžovém údolí za bývalou Poříčskou branou vkusné prkenné divadlo a na den 27. dubna ohlášeno první představení.

Růžové údolí či jak tenkráte říkáno Rosenthal, nejoblíbenější veřejná zahrada tehdejší Prahy, nalézala se na tomž místě, kde až do skončení třicetileté války stál pověstný špitál sv. Pavla, za krále Vladislava II. založený a po svém zboření do Templu v Celetné ulici přeložený. Za dob našeho vypravování stál tu posud špitální kostel sv. Pavla, k rozkazu císaře Josefa II. odsvěcený a za skladiště sloužící, kdežto kolem něho na bývalém hřbitově založena jest majitelem bývalých špitálských pozemků Janem Ferdinandem ze Schönfeldu vkusná zahrada s tanečním sálem, sloužící tehdejší Praze k nemalé okrase. Zvláštní to ironie osudu. Tiché, odlehlé místo, v němž chorobní a mrtví nalézali kýženého odpočinku, změněno v místo radovánek a veselosti — toto pak opět v pozdější době v místo práce a průmyslu, neb na pozemcích bývalého Rosenthalu nalézají se nyní rozsáhlé továrny průmyslníků Karlínských.

Správu Růžodolského divadla převzal, jak se samo sebou rozumí, jeho tvůrce obětavý Jiřík, přibrav si za hlavního rádce Krameria. Tento zahájil hned prvním představením svou dramaturgickou činnost předvedením dvouaktové německé veselohry „Albert a Lote aneb Cnost v největší nouzi“.

Z počátku byla návštěva Růžodolského divadla dosti četná, však nepovolaní jeho správcové dokázali co nevidět, „že není všecko hezké co je české“ a že se ve svých plánech nemálo přepočtli. Přílišná vzdálenost místa, nedostatečný personál a zejména zcela pochybený repertoire nebyly s to, aby vlastencům nahradily bývalé úspěchy pověstné Boudy. Již v krátké době bylo nade vší pochybnost, že divadlo Růžodolské se neudrží, a že všickni vlastencové budou se muset opět spojiti.

Vše záleželo jenom na Thámovi, který posud ve svém bolu zapomínal svých povinností. Co však nedovedly domluvy jeho přátel, zejména domluvy Alfredovy, dokázala nepatrná událost, jež namnoze připomínala nešťastné provozování „Knížete Honzíka“ v bývalém divadle Koteckém.

Jednoho dne objevila se totiž na rozích divadelní cedule, obsahující oznámení, že v divadle Růžodolském provozuje se nejnovější fraška: „Honsa Prasátko aneb Oběšenec se lepší i se svou ženou“. Spisovatel nebyl jmenován, ale lidé zasvěcení v zákulisní tajnosti Rosenthalské tvrdili, že autorem podivného toho kusu není nikdo jiný nežli sám Jiřík. Divadlo bylo nabito, zejména nepřátelé českého živlu dostavili se v počtu co největším.

„Dnes tedy se konečně přesvědčíme,“ zněl jejich výrok, „jaké pokroky učinila čechácká poezie.“

A přesvědčili se. Ať kdokoli spisovatelem ničemného toho kusu, u posledního soudu bude se muset jistě z hříchu toho zodpovídat. Sprostý, dryáčnický titul rovnal se ve všem všudy obsahu. Svatá věc tehdejších vlastencův utrpěla „Honzou Prasátkem“ takové porážky, jaké jí mohli přáti jenom její nejúhlavnější nepřátelé. Kusem tím dokázal Jiřík úplné svou ředitelskou neschopnost i nebylo již pochybnosti, že Rosenthalu bude co nevidět odzvoněno umíráčkem.

Mezi vlastenci nastalo pravé zbouření. Hned druhý den po provozování „Honzy Prasátka“ dostavili se čelnější z nich k Thámovi a Stúna ujal se jménem jejich slova.

„Takovým spůsobem nedomůžeme se nijakých úspěchů,“ pravil mezi jiným. „Divadlo Rosenthalské je nám jenom na škodu a proto nutno na to pomýšleti, aby se Boudě dostalo starého lesku a bývalé slávy. Teď anebo nikdy. Triumfy, jež Mozartova zpěvohra v národním divadle slavila, jsou již překonaným stanoviskem, a proto netřeba se báti konkurence; tím méně pak, ježto se Mozart sotva odhodlá, aby pro příští zimu novou operu pro národní divadlo složil. Proto tě, Tháme, zapřisahám, uchop se opět vesla a začni pracovat. My všickni jako dříve, stojíme při tobě. Jde jenom o začátek. Ředitelům Boudy daří se po celé leto velmi bídně; jsem přesvědčen, že s radostí přijmou návrh na provozování nových českých her, které jim alespoň několik plných domů zabezpečí. Záleží jenom na nás, jak se toho chopíme.“

Nadšená slova Stúnova neminula se účinkem. Thám, jakoby zbuzen k novému životu, postavil se v čelo svých přátel a ještě téhož dne počal vyjednávati s řediteli Boudy, kteří následkem špatných letních obchodů uvolili se ke všemu, co na nich žádáno. Všickni, ani lakotného Zappea nevyjímaje, dospěli konečně k náhledu, že toliko dřívější spůsob správy dovede zabezpečiti Boudě trvalou existenci. Zaručili se tedy, že i příští zimu budou se česká představení střídati ob den s německými. Usnešení toto zbudilo mezi přívrženci Boudy nesmírné nadšení, kdežto protivná strana zůstala jím ohromena. Domnívala se, že Mozartův „Don Giovani“ navždy učinil Boudu nemožnu, a nikdy jí nenapadlo, že by se vlastencové k tak ráznému vystoupení mohli odhodlati.

Již za krátký čas po tomto usnešení oznamovala divadelní cedule, že provozuje se v Boudě nová vlastenecká hra „Vůdce Taboritů od Jakuba Tandlera“. — Thám přičinil se ze všech sil, aby úspěch hry byl dokonalý, zejména, aby venkov co nejhojněji se dostavil a znovu se přesvědčil, že v Boudě nastoupena nová, požehnanější dráha. Snaha Thámova nezůstala bez výsledku. Úspěch Tandlerovy hry rovnal se onomu „Sedlského buřičství“. Po dlouhém čase byla Bouda zase jednou přeplněna a jásot shromážděného obecenstva podával nové svědectví, že doba „svátků českého národa“ posud neminula.

Všickni vlastencové nabývali přesvědčení, že pouze liknavost Thámova zavinila krátký úpadek, že ale všecko dá se ještě napravit, a — že Boudě netřeba se báti konkurence, bude-li pokračovati směrem původně naznačeným, zůstane-li totiž v pravém slova smyslu divadlem vlasteneckým.

Na kolik proroctví to se vyplnilo, povíme v závěrku svého vypravování.


  1. Melezinkův „Dar nového leta. 1788.“