Vlastencové z Boudy/XVII. Den 14. července 1789 před bastillou

Vlastencové z Boudy – čásť druhá Josef Jiří Stankovský
XVI. Růžové údolí	XVII. Den 14. července 1789 před bastillou	Závěrek

Údaje o textu
Titulek:	XVII. Den 14. července 1789 před bastillou
Autor:	Josef Jiří Stankovský
Zdroj:	STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 292–301. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Minul celý rok.

Alfredův pamětihodný dopis z Paříže, jenž před rokem vzbudil mezi vlastenci tak neobyčejné nadšení, počal se vyplňovat. Paříž chystala se k revoluci, od níž najisto očekáváno, že zvrátí celou posavadní soustavu nahnilé Evropy. Jak Alfred předvídal, dospělo ku všeobecnému sněmu stavů od r. 1614 nesvolaných, což znamenalo tolik, jako všeobecný obrat. Revoluce jest zahájena.

Stavovský výbor trval na tom, aby volba poslanců dála se dle starého zvyku, aby totiž všickni tři stavové: panský, duchovní a městský sešli se ve stejném počtu, a aby dle stavu a ne dle počtu hlav bylo hlasováno. Poněvadž jednalo se zejména o zlepšení kleslých financí, nahlížel poctivý ministr Necker, že by tímto sestavením sněmu nijak nebylo pomoženo, poněvadž by první dva stavové proti třetímu vždycky své výsady dovedli obhájiti; vymohl tedy na králi Ludvíku XVI., aby stav městský směl voliti dvojnásobný počet deputovaných. Hned při zahájení sněmu (5. května 1789) dospělo k bouřlivým výstupům, načež velká čásť nižšího duchovenstva přistoupila ku stavu městskému; tím nabyl tento značné většiny, a k návrhu abbéa Siéyèsa prohlásil se za samostatný zákonodárný sbor.

Když král vůči tomuto vystoupení sněmovnu kázal zavříti, shromáždil se nový sbor, ku kterému nyní i více vyšších duchovních a šlechticů se přidalo, na jiném veřejném místě, kdež se zapřisáhl, že dříve se nerozejde, pokud zřízení zemské na novém základě nebude uspořádáno. Opět svolal Ludvík XVI. nový sněm, ve kterém slovy nepříliš hledanými jal se činiti deputovaným trpké výčitky žádaje, aby urovnání všech záležitostí jemu samému bylo ponecháno; stav panský a duchovní opustil sněmovnu, ale stav třetí prohlásil ústy výtečného Mirabeaua, že toliko násilím může býti donucen k rozejití se. Ježto král nemohl se odhodlati k odpovědi a lid ustavičně se bouřil, započalo nové rokování sboru zákonodárného, k němuž přidal se nyní také vévoda z Orleansu se čtyřiceti sedmi členy stavu panského. Nyní teprva král poručil, aby všickni stavové se spojili a společně rokovali; zároveň ale konsignoval na radu svých dvořanů třicet tisíc ozbrojeného vojska kolem Paříže.

Nadarmo žádal zákonodárný sbor, aby král vojsko propustil a národu svému důvěřoval; naopak, on naklonil sluchu šlechtě a vyššímu duchovenstvu a propustil oblíbeného ministra Neckera, na jehož místo povolal nenáviděného barona Breteuila. Tímto skutkem dáno znamení ku všeobecné vzpouře. Nadešel osudný den 14. července — ztroskotání bastilly. —

Alfred, Kamila a Brunián nalézali se tou dobou v Paříži. Uplynuly právě dva měsíce, co nejvřelejší touhy obou milenců byly splněny, co Alfred nazýval Kamilu svou milovanou chotí. Nebylo šťastnějších lidí pod sluncem. Hned po sňatku, který s velkou okázalostí v Praze byl odbýván, odejeli oba novomanželé, provázení Bruniánem, na nějaký čas do Paříže, netušíce, že budou svědky nejbouřlivějších událostí, jakými se dějiny minulého věku mohou vykázati.

Ubytovali se na náměstí Vendomském, a již druhý den byli očitými svědky první bouřlivé demonstrace proti nešťastnému, slabému Ludvíku XVI. Nesmírný zástup lidu, vedený nejsmělejším demagogem Kamilem Desmoulinsem — maje za klobouky a čepicemi zelené ratolesti z kaštanů Palais-Royalských, hnul se za průvodem revoltujících vůdců, kteří nesli na svých bedrách ověnčená poprsí ministra Neckera a vévody Orleanského, jichž byli se v dílně sochaře Curtia zmocnili. Průvod přicházel z náměstí Palais-Royalského, kdež Desmoulinsem byl vybídnut k demonstraci těmito slovy: „Občané, nesmíme zameškati chvíle! Propuštění Neckerovo jest znamením k nové Bartolomějské noci pro všecky vlastence. Ještě dnes přijdou Švýcaři a němečtí vojáci z Martova pole, aby nás všecky povraždili!“

Vyzvání toto opakováno podruhé před sochou Ludvíka XIV. Lid začal volati: „Do zbraně! Do zbraně!“ V tom objeví se na náměstí oddělení pluku Royal Allemand, a vrhne se na lid; tento chápe se kamení a žene vojáky k náměstí Ludvíka XV., kde však se potkává s dragouny prince Lambesca; lid se chvíli brání, pak ale dá se na útěk a pádí ku starým hradbám pařížským a odtud k Tuileriím; princ Lambesc uhání v čele svých dragounů s obnaženou šavlí za prchajícími.

Alfred a Klárka, stojíce u okna, pohlíželi na první tu srážku lidu s vojskem královským.

„Nemyslil jsem, že plamen tak brzy vyšlehne,“ pravil Alfred, když náměstí bylo vyklizeno. „Budeme svědky velikých událostí.“

V tom zadunělo z dáli několik ran.

„Střílejí do lidu!“ zvolal Alfred. „Je rozhodnuto. Evropa se probouzí.“

Vzal klobouk a chtěl odejíti, však Kamila zavěsila se mu na šíji a úpěnlivým hlasem prosila, aby nevycházel z domu. Byl jí po vůli. Asi za hodinu vrazil do komnaty Brunián — téměř bezdechý. Drahná chvíle uplynula nežli mohl se spamatovat, načež jal se líčiti další průběh osudného shluknutí.

Obávaje se, aby pluk francouzské gardy, o němž věděno, že je lidu nakloněn, k němu se nepřidal, postavil princ Lambesc šedesát svých dragounů před jeho kasárny v ulici d’Antin; však tato nejapnost rozhodla boj. Gardisté nanejvýš popuzení, že nakládá se s nimi jako s vězni, cbopili se zbraně, vylomili mříže a postavíce se do šiku zvolali: „Kdo jste?“ — „Royal-Allemand!“ zněla odpověď. — „Jste pro třetí stav?“ — „Jsme pro ty, kdo nám poroučejí.“ — „Palte!“ zvolal velitel gardy a dragouni dali se po krátkém boji na útěk. Na to dán vojsku, které na Martovu poli bylo rozloženo, rozkaz, aby vrazilo do města. Přijdouc k elizejským polím, uvítáno jest prudkou střelbou francouzské gardy; veleno k útoku, než veškeré vojsko spouzelo se stříleti; obrátilo se k ústupu a přes nalehání svých velitelů táhlo opět na pole Martovo.

Garda postavila se mezi Tuilerie a Elysejské pole, mezi lid a vojsko a setrvala v tom postavení celou noc. Mír nebyl více rušen. Zatím shromáždili se někteří voličové na radnici a chopili se vlády nad pobouřeným městem. Druhého dne časně z rána dostavil se lid na radnici a žádal zbraň. Odpověděno, že v celém městě není žádného většího skladu, že ale ještě téhož dne dvanáct tisíc pušek z továrny Chalevillské bude přivezeno. Lid se upokojil, když ale ani k večeru slíbené zbraně nepřicházely, počal se znovu bouřiti. Jen stěží byl na krátkou dobu uchlácholen, neb již druhého dne z rána — 14. července — nadešla osudná chvíle všeobecné revoluce. Beze strachu před vojskem na Martovu poli stojícím odebral se lid s nesmírným hlukem k invalidovně, v jejíž sklepích nalezeno osmdesát tisíc pušek, nesčíslné množství šavlí a kordů, ba i několik děl. S pokřikem: „Do zbraně!“ hnul se k bastille. Proslechnuto totiž, že guvernér bastilly Delaunaye dal vytáhnouti děla, jež zamířil proti ulici St. Antoine.

Domluvě Thuriota de la Rosiére, poslance okresu St. Loris de la Culture, podařilo se sice guvernéra přemluviti, aby změnil směr svých děl, ale netrpělivý, pobouřený lid nespokojil se již s nepatrnou touto koncesí, nýbrž žádal přímo za vydání bastilly. V tom vyšvihli se dva smělci jménem Elie a Hulin na strážnickou budku a jali se sekerami bušiti do řetězů velikého mostu. Vojáci je varovali, oni však sekali dál; v malé chvíli jsou řetězy přeťaty, most slítne dolů a celý zástup hrne se k mostu druhému. Posádka vystřelila — krvavý boj byl zahájen. Po čtyrhodinném marném namáhání, po strašné palbě z kartáčů a pušek dostavila se francouzská garda s děly. Bastilla nemohla déle vzdorovati. Celá posádka vzdala se, přijavši dříve ujištění, že ničeho se jí nestane. Kdo však může udržeti na uzdě rozsápanost zběsilého lidu? „Oni stříleli na své spoluobčany, zasluhujou provaz!“ znělo heslo vítězů. Málo okamžiků a guvernér bastilly i s posádkou nebyli více mezi živými. —

Alfred vstoupil do pokoje svého hotelu na náměstí Vendomském právě v okamžiku, když před bastillou nejdivější rozzuřil se boj. Byl s Bruniánem svědkem bouřlivého výstupu před invalidovnou, pak sledovali zástup až do ulice St. Antoine, kde však v tlačenici byli od sebe odloučeni; v malé chvíli na to zazněl první výstřel — lid hnal na bastillu útokem. Marně sháněl se Alfred po Bruniánovi; nenaleznuv ho opustil osudné místo a uchýlil se k domovu.

Kamila, nanejvýš ustrašena, s radostným výkřikem ho uvítala.

„Kde jest otec?“ tázala se kvapně vidouc, že Alfred přichází sám.

„V tlačenici byli jsme od sebe odloučeni,“ odpověděl Alfred. „Myslil jsem, že zastanu ho již doma; mám za to, že nebude tak neprozřetelným, aby se vmísil mezi rozkacený lid, jejž žádná moc světa neudrží více na uzdě.“

Čekali hodinu, čekali dvě hodiny, — Brunián se nevracel. Obou zmocnila se nevýslovná tesknota; nebylo pochybnosti, že přišel k nějakému úrazu. —

Bastilla byla dobyta, posádka její povražděna a nadšený lid procházeje se ulicemi provolával vítězství. S hrůzou očekávala celá Paříž, co dále bude se dít.

Osudný den 14. července byl pouhou předehrou k děsné tragoedii na náměstí revolučním, kdež hlava krále občana Ludvíka Capeta padla pod sekyrou guillotiny. Nadešla doba nejhnusnějších ukrutností, však nad hrobem nešťastného krále, nad hrobem tisíců povražděných mučedníků sklenula se mnohoslibná duha nové svobody a volnosti. Co od francouzské revoluce očekáváno, splnilo se. Celá Evropa setřásla pouta stoletého otroctví — nový duch rozepjal své mohutné perutě nad veškerým člověčenstvem. Proklínáme, litujeme onu dobu, však zároveň ji velebíme. Dobro, jež splodila, usmiřuje nás s ohavnostmi, jichž se dopustila. Smrt porodila život. —

Teprva k večeru, když hluk poněkud se utišil, vydal se Alfred, ozbrojen a s národní kokardou na klobouku do města, aby, možno-li, vypátral stopu Bruniánovu. Uchýlil se přímo k bastille, kdež lid odklizoval mrtvoly prvních mučedníků za svobodu Francie.

S myslí nanejvýš rozechvěnou procházel se po děsném tom hřbitově upíraje bedlivě očí svých na každou mrtvolu; prošel celé náměstí, však nenaleznuv ničeho uchýlil se k rohu ulice St. Antoine, kdež stálo více ozbrojených dělníků, pohlížejících na dvě mužské mrtvoly v tuhém objetí sobě ležící.

„Podivno!“ pravil jeden z diváků, hranatý občan Gauthier. „Ti dva byli asi dobří kamarádi! V poslední hodince svého života podali sobě ruce k dlouhé cestě na věčnost.“

Alfred protlačil se k mrtvolám; sotva že však na ně pohledl, vykřikl hlasitě a potácel se několik kroků nazpět. Poznal Bruniána, jehož rámě křečovitě bylo ovinuto kolem těla — Pasqualova.

Kdož mohl mu dáti vysvětleni tajemného toho případu? Ze živých nikdo — a mrtví nemluví; proto také zůstala Alfredovi i Kamile záhadná ta událost věčným tajemstvím. Po klopotném, dobrodružném životě nalezl konečně starý komediant smrt — smrt podobnu hádance celého svého života. V daleké cizině, za doby nejpamátnější, uložil se poslední představitel pověstného Hanswursta do hrobu, — zapomenut, jakož zapomenuto bylo jeho umění. Však přece ne zapomenut. Dvé upřímných srdcí oplakalo jej — a také celá česká Praha dlouhá léta vzpomínala na poctivého, nezištného ředitele, jenž první osmělil se uvésti na jeviště Koteckého divadla opovrženou řeč „sedláků a služebných“.

Marně bys hledal na pařížském hřbitově Pére-Lachaise dosti malého náhrobku, značícího poslední lůžko proslaveného druhdy Hanswursta; však zavede-li tě náhoda k pomníku, na němž lze ti čísti, že pod ním odpočívá oblíbený pierrot Napoleona I. Jean Gaspard Deburau, můžeš se domysliti, že na tomto místě ležel kdysi Brunián, jenž krajanovi^[1] a kolegovi svému popřál vedle sebe klidného odpočinku. Poslední Hanswurst a první pierrot — oba z jedné vlasti podali si ruce pod rovem hřbitova pařížského. — A usadíš-li se na tento hrob a zaletneš-li duchem k minulosti, možná, že šveholící vrba smuteční sdělí tobě tajemství záhadné smrti Bruniánovy, jež byla kořeny svými ze stuhlého jeho srdce vyssála. Tu pak dozvíš se krátkou neobyčejnou pohádku o šlechetnosti prostého muže, jenž dalek vší zášti obětoval se za nejúhlavnějšího svého nepřítele.

Byv v tlačenici od Alfreda odtržen, chtěl také Brunián k domovu se uchýliti. Uprostřed všeobecné vřavy, jakáž panovala před bastillou, svedla jej náhoda s Pasqualem, který hned po svém vypovězení z Prahy uchýlil se do Paříže, koje se nadějí, že nastávající bouřlivá doba může mu mnohý prospěch přinésti. Paříž nebyla Prahou. Paříž netrpěla vypínání se cizáckých dobrodruhů, tím méně, ježto i vlastní šlechtě vyhrožovala záhubou, nepodrobí-li se nutnému zákonu bratrství a rovnosti. Pasqual byl tak neprozřetelným, že v největší bouři odvážil se na ulici.

„Toť také takový darmochleb! Utlačovatel chudého lidu! Držte ho! Pověste ho na lucernu!“ ozývalo se se všech stran.

Zaslechnuv výhružná slova, Pasqual dal se na útěk — lid za ním. V malé chvíli octnul se až před bastillou.

„Zachraňte mne!“ zvolal klesaje téměř bez dechu k nohoum překvapeného Bruniána. „Přisahám, že jsem nevinen!“

Nebylo příčiny, proč by Brunián slovům nešťastníkovým nevěřil; zuřivost rozsápaného lidu neznala meze. Ujal se ho.

„Šelma ujímá se šelmy,“ volal lid. „Jste-li poctiví vlastenci, vzhůru na bastillu!“

Brunián vytrhl dvěma nejblíže stojícím mužům z rukou sekyry, vtlačil jednu z nich do pěstě Pasqualovy, objal ho a zvolal:

„Půjdeme! Vzhůru na bastillu!“

Švýcaři, hájící bastillu, odpověděli hlučným výstřelem. Následoval hlasitý výkřik, a oba soupeřové, majíce ramena kolem sebe ovinuta, skáceli se k zemi.

---

1. Pověstný pierrot Jean Gaspard Deburau byl rozený Čech a jmenoval se vlastně Jan Kašpar Dvořák.