Vlastencové z Boudy/XV. Před štědrým večerem

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XV. Před štědrým večerem
Autor: Josef Jiří Stankovský
Zdroj: STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 276–284.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Pošmúrná obloha prosincová skláněla se nad širou plání Libošínskou. Pokud jen oku bylo lze dohlednouti, vše bylo hustým sněhem pokryto, a jako obrovský ledovec vyjímala se z dáli hora Říp, zahalená v lesknoucí se roucho sněhové. Zalabský les a Libošínský háj prosty okřídlených pěvců svých, skláněly se pod tíží stříbrného jíní a nad nimi vznášely se ve velikých kruzích černé vrány, nahrazující příšerným krákotem umlklý zpěv letních opeřenců. Se zachmuřených oblak poletovaly občas lehké vláčky, zacelující kde jaký otvor neb trhlinu obrovského pláště sněhového, jímž celá příroda byla se přioděla. Hučivé Labe úpělo pod těžkými krami ledovými, jež splývaly s nízkým břehem v jednu nepřehlednou rovinu. Ticho, pusto bylo vůkol; celá příroda podobala se rozsáhlému hřbitovu, v jehož středu vypínala se zasněžená vížka kostelíčka Libošínského.

Zrakům našim jeví se týž obraz, jaký viděli jsme minulé zimy u příležitosti hlučné svatby dcerky rychtářovy; tenkráte však postrádáme hlučného zpěvu a veselí, postrádáme hlučné střelby, — pod Libošínem je ticho a smutno jako v samém Libošíně.

Mnoho, velmi mnoho změnilo se ve krátkém tom čase na faře. Minula vesna, minulo léto, nadešel podzimek, nadešla zima a současně s přírodou krok za krokem měnil se život ve skromném příbytku šlechetného pátera Vavřince. Jako příroda podléhala i Klárka této proměně a s Klárkou celé její okolí. Štěstí ubohé dívky, jež s probouzejícím se jarem vypučelo v první květ, bylo zachváceno mrazem krutého sklamání, ale přece ještě odělo se sporými listy vždy doufající naděje. Marně však čekalo na blahodadoucí paprslek zapadlého slunce; podzimek překvapil je ještě dříve, než les a háj počaly žloutnouti. Nadešla zima, krutý mráz zoufalství zahostil se v nejhlubších útrobách srdce Klárčina. Rok chýlil se ku konci — štěstí a mladý život Klárky krok za krokem byly mu v zápětí. Výrok mělnického lékaře, že proti nemoci Klárčině není léku, a že snad jedině čas dovede churavého ducha vyhojit, jevil se co den nepravdivějším; ani čas nepodával léku hojivého. Smutno bylo v přírodě, smutno bylo na faře a poněvadž bodří vesničané lnuli s celým srdcem k milovanému duchovnímu pastýři, rozhostil se týž smutek v celém Libošíně. —

Chýlilo se k večeru. Směrem od Mělníka ve vzdálenosti malé půl hodiny od Libošína ujížděly lehké elegantní sáně; rolničky vesele zvonily, přehlušujíce živý hovor tří osob, v bohaté houně a kožichy až po bradu zahalených. Jsou to naši známí: Kamila, Brunián a — hrabě Valanov.

Poslední vrátil se teprva před čtrnácti dny z Paříže, aniž měl nejmenšího tušení, co v poslední době v Praze se událo. Pouze dva dni zdržel se mezi pražskými svými přáteli, načež odejel na panství Kamilino, aby ve společnosti nastávající nevěsty a věrného přítele došel náhrady za všecka utrpení dnů minulých. Jak bolestné bylo před devíti měsíci loučení se obou milenců, tak radostné bylo nyní jejich shledání, tím radostnější, ježto jejich obapolnému štěstí žádné překážky v cestě nestály a blahé jejich naděje v krátkém čase měly býti splněny.

Největší spokojeností naplňoval Alfreda obrat, jaký stal se s jeho chráněncem Bruniánem, který vděčně uznával, že bez přispění jeho nebyl by nikdy dosáhl onoho štěstí, jemuž se nyní na sklonku života těšil. Kamila byla vzorem starostlivé, láskyplné dcery, snažíc se otci svému nahraditi vše, čím se byla babička na něm provinila. Pobyt Alfredův na zámku Kamilině uplynul jako krásný, blažený sen; každodenní hovor našich tří přátel obsahoval samé plány o šťastné budoucnosti, k jejichž vyplnění nezbývalo, než aby doba předepsaného smutku co nejdříve minula.

Alfred pronesl přání, aby opustili jednotvárný venkov a alespoň na čas do Prahy se uchýlili. Ještě dříve, nežli vydali se na cestu, odebrali se všickni tři ku hrobu nešťastné Henrietty, jemuž dostávalo se nyní zejména Bruniánem nejpečlivějšího ošetřování, i položili na posněžený rov věnec z drahocenných zimních květin. Alespoň částečná náhrada za zmařené štěstí mladého života.

Bylo právě před vánocemi, Kamila zamýšlela o štědrý večer uspořádati v bývalých salonech baronky Jettenthalové vánoční slavnost ku poctě Alfredova návratu, k níž měli býti všickni jeho přátelé pozváni. Za tou příčinou odebral se starý Jean, po smrti barončině na domácího správce povýšený, již dříve do Prahy, by čeho třeba zařídil a potřebná pozvání rozeslal. Kamila, Alfred a Brunián vydali se na cestu teprva den před štědrým večerem. Museli jeti přes Mělník a kolem Libošína. —

„Hle,“ zvolala náhle Kamila — „tam na vršku bělá se vysoká věž Libošínského kostelíčka. Co myslíš, Alfrede, nebylo by naší povinností, abychom také pana faráře a jeho roztomilou neteř k zejtřejší slavnosti pozvali?“

Netušená tato otázka přivedla Alfreda do velikých rozpaků. Za celou dobu svého pobytu na zámku Kamilině nezmínil se ni slovem o páteru Vavřincovi; každá zpomínka na jeho pobyt ve faře Libošínské působila na něho co nejtrapněji a proto zúmyslné se jí vyhýbal. Kdyby byla Kamila znala jeho poměr k nešťastné neteři farářově, nebyla by jistě tuto otázku pronesla. Bystrozraký Brunián poznal okamžitě trapný dojem, jejž byla slova Kamilina vyvolala; pohlednuv soucitně na Alfreda, odpověděl ihned za něho:

„Bylo by to ovšem naší povinností, ale pochybuju, že by páter Vavřinec pozvání přijal. Církevní slavnosti hodů vánočních nijak nedovolujou, aby se vzdálil ze své osady. Navštívíme ho později.“

Na to pokračoval v přerušeném hovoru o Alfredových dobrodružstvích v Paříži zažitých. Kamila nepozorovala úmyslný obrat Bruniánův a mlčky naslouchala dalšímu, nyní poněkud nucenému hovoru obou mužů. Za nedlouho dojeli k Libošínu; zde koně zahnuli na pravo a klusali podél labského břehu dále k místu, kde za letních měsíců nalezal se přívoz do rozkošného Zalabí, k témuž místu, kde Alfred před desíti měsíci setkal se s veselými svatebčany Libošínskými; tenkráte ovšem ve truchlivějším stavu nežli nyní. Na poloviční cestě mezi Libošínem a letním přívozem objevily se náhle lehké sáně přímo proti našim cestovníkům přijíždějící. Mimo kočího na kozlíku hostily v sobě ještě dva muže, těsně ve pláště zahalené. Jen něco málo okamžiků a oboje sáně dospěly k sobě.

„Alfred! Brunián!“ zaznělo z nově přibylého povozu, načež z druhých saní téměř souhlasné odpověděno! „Thám! Melezinek!“ Oba povozy jako na povel zastavily se.

„Jaké to nahodilé setkání!“ zvolal Alfred. „Jistě do Libošína?“

„Tak jest!“ odpověděl Melezinek. „A vy z Libošína? Nuže jak jest na faře? Nepřijíždíme pozdě?“

Udiveně pohledli všickni tři na Melezinka.

„Pozdě? Nerozumím vám,“ odpověděli téměř souhlasně.

„Tedy jste nebyli na faře?“

„Nebyli,“ odvětil Alfred. „Jedeme přímo z Jesenic a ještě dnes chceme doraziti do Prahy.“

„Aj, toť se jistě obrátíte a pojedete s námi,“ tvrdil Melezinek. „Páter Vavřinec bude velmi potěšen, že všickni přátelé berou takového podílu na jeho smutném osudu.“

„Probůh, co se stalo?“ zvolala Kamila, která posud ničeho nevěděla o neblahé chorobě Klárčině.

Stručnými slovy zodpovídal Melezinek její otázku, při čemž ovšem zamlčel nejhlavnější příčinu nemoci Klárčiny.

„Již před měsícem,“ končil Melezinek svoje vypravování, „vzdal se mělnický lékař každé naděje, a včera obdržel jsem od pátera Vavřince dopis, jímž mi sděluje, že hodiny nešťastné dívky jsou sečteny. Proto vydal jsem se s panem Thámem na cestu.“

Hromová rána nemohla mocněji na Alfreda účinkovati než tato zpráva. — Jen stěží potlačil výkřik, kdežto v oku Kamilině zaleskla se bohatá vřelá slza.

„Ubohá dívka!“ pravila tlumeným hlasem. „Dobře jste děl, pane Melezinku, že panu farářovi třeba útěchy; pojedeme s vámi.“

Udiveně pohledl Alfred na Kamilu, však netroufal si odmlouvati. Ač krutý vedl se svým srdcem boj, podrobil se mlčky její přání. V malé chvíli ujížděly oboje sáně k Libošínu.

„Jsme páteru Vavřincovi a jeho neteři veliké díky povinni,“ pravila Kamila k Alfredovi. „Jsem vděčná náhodě, že svedla nás s těmito pány; snad alespoň srdečným slovem budeme jim moci odplatiti, co pro nás učinili.“

„Ó jistě,“ odpověděl Alfred bolestně. „Dal bych za to půl svého života, kdybych ránu tuto mohl odvrátiti.“

Za malou chvíli dorazili ku faře, která nalezala se téměř ve pravém stavu obležení. Z každého domu dostavil se alespoň jeden obyvatel a na tváři všech jevily se známky nejhlubšího smutku a srdečné soustrasti.

„Jak jest na faře?“ otázal se Melezinek nejblíže stojícího souseda, když byli všickni ze saní vyskočili.

„Umírá,“ zněla krátká smutná odpověď.

Thám chopil Melezinka křečovitě za ruku, a pohled jeho plný výčitek utkvěl na tváři Alfredově. Tento sklonil hlavu a zastřel pravicí oko, z něhož vyřinula se bohatá slza. Kamila, kráčející s Bruniánem před ostatními, nepovšimla si Alfredova pohnutí. Vešli do fary. Páter Vavřinec, zpravený o jich příjezdu, vyšel jim vstříc — a mlčky podal každému ruku.

„Žije posud?“ prohodil bolestně Thám.

„Jen ještě málo okamžiků a ubohé trpitelky nebude mezi námi,“ odpověděl pohnutým hlasem šlechetný farář.

Na to ubírali se tichým krokem do jizby, ve které nešťastná dívka loučila se se světem. U lůžka umírající stál mělnický lékař, pozoruje bedlivým okem každý její pohyb, kdežto veškerá farní čeleď ve vedlejším pokoji shromážděná modlila se tiše za lehké její skonání.

Bez pohnutí spočívala Klárka na bílém lůžku — s očima ve sloup obrácenýma a s rukama na prsou skříženýma, již nyní ztuhlé mrtvole se podobajíc. Jen chvílemi vydral se ze stísněných prsou hluboký vzdech, svědčící, že slabá jiskra života doutná posud v malomocné schránce tělesné.

Kamila a Alfred přistoupili k lůžku. Thám a Melezinek stanuli opodál. Pohled na ubohou trpitelku dojal každého co nejbolestněji; nebylo tu oka nezaslzeného. Každý z přítomných měl příčinu, aby věnoval jí slzu útrpnou. Nejtrapněji účinkovalo setkání toto na Alfreda; považoval se za původce smutné katastrofy, ač bylo nade vší pochybnost, že on nejméně přičinil se k záhubě Klárčině. Náhoda, neúprosný osud zavinily neštěstí, jemuž snivá povaha dívčina nebyla s to odolati. Alfred byl zcela bez viny a přec klesal pod tíhou poměrů, neblahými okolnostmi přivolaných. Kéž byl by si vědom, že i ubohá Klárka takto smýšlela a že mu odpustila!

Klárka sebou pohnula; strhané oko utkvělo na Alfredovi i na Kamile a zvláštním nevídaným oživilo se ohněm. Zdálo se, jako by se nový život v něm probouzel, jakoby schromené síly životní ještě jedenkráte chtěly se spružiti. Sevřené rty se pohnuly a ruce na prsou skřížené vztyčily se do výše; byl to poslední zápas s nelítostnou smrtí. Lékař postoupil blíže a nazvedl hlavu Klárčinu.

Zdálo se, že Alfred pohnutí tomu porozuměl; nakloniv se k umírající, pojal ji zvolna za pravici. Křečovitě chopila se Klárka jeho ruky a nový významný pohled utkvěl na Kamile. Též ona se k ní naklonila a pojala ji za druhou ruku. Blažený úsměv objevil se na tváři Klárčině; s patrným namaháním sblížila ruce Alfredovy a Kamiliny — kteří, porozuměvše její přání, poklekli vedle lůžka. Jen málo okamžiků — zářící oko Klárčino zastřelo se opět — zemdlená hlava naklonila se — a nebylo jí více mezi živými. Brzy na to zazněl z věže libošínského kostelíčka zádumčivý hlas umíráčku, zvěstující vesničanům, že milovaná jejich družka dotrpěla. —

Kamila nemohouc potlačiti slzí svých, vstoupila do vedlejšího pokoje, kdežto Alfred, přistoupiv k páteru Vavřincovi a k Thámovi, podal jim ruce a pravil:

„Odpusťte, přátelé, jakož i ona mi odpustila. Bůh mým svědkem, že jsem každé viny prost.“

„Bůh tomu chtěl a nesluší se, abychom proti vůli jeho reptali,“ odpověděl farář, tiskna ruku Alfredovi. „Zůstaneme přáteli.“

Teprva druhý den opouštěli pražští naši přátelé Libošín slíbivše páteru Vavřincovi, že k pohřbu Klárčině se opět dostaví. Smutný byl tentokráte štědrý večer jak v Libošíně tak v Praze. Sešlo s připravované slavnosti vánoční. Smrt neteře farářovy dotkla se každého vlastence co nejbolestněji, — vždyť byl jejich přítelem.

Teprva nyní dozvěděla se Kamila o neblahém poměru Klárky k Alfredovi. Litovala ubohé dívky, přičítajíc i sobě podíl na nešťastném její osudu; však spokojila se, když Alfred odpověděl:

„Umírající, jsouc si vědoma naší bezviny, odpustila a požehnala nám; budeme jistě šťastni.“