Vlastencové z Boudy/X. Přípravy

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: X. Přípravy
Autor: Josef Jiří Stankovský
Zdroj: STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 233–239.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Pasqual zmínil se o smutném výsledku audience pouze svému příteli, baronu Tellheimovi. Nikdo posud v celé Praze netušil, jak nemilostivě byl od císaře přijat, že mu totiž dáno na srozuměnou, aby do čtyř neděl opustil Prahu.

Byla to pro Pasquala rána velmi citelná. Rázem měly býti překaženy všecky jeho pletichy, jež po delší dobu proti vlastenecké straně prováděl, a které mu hlavně zabezpečovaly jeho existenci. Měl se státi opět nuzným oným hrabátkem, jakým býval před svým příchodem do Prahy, a k tomu ke všemu měl odnášeti za odslouženou porouchané zdraví, jež — to věděl — nedalo se nikdy zlepšiti. Kdyby byl alespoň přispíšil sňatek s baronessou Kamilou! Co jeho choť byla by jej musela následovati se vším jměním, které při obmýšleném sňatku nejvíce měl na zřeteli. Ač druhdy věděl si vždycky rady, byl nyní na duchu tak skleslý, že pozbýval každé naděje; malomyslně oddával se do vůle smutného svého osudu. V zoufalé této situaci objevil se Tellheim co strážný duch útěchy.

„K čemu, příteli, pozbývati naděje?“ pravil s jakousi rozhodností. „Nic není ještě pozbyto. Nikdo v celé Praze neví, co se přihodilo, a bohdá se toho také nedozví, alespoň ne tak brzy. Kdyby byl měl císař v úmyslu veřejné tvoje ponížení, nebyl by s tebou jednal beze svědkův a již hodinu po audienci byla by si celá Praha vypravovala, kterak jsi padl v nemilost. Že tomu není tak, nasvědčuje nejlépe okolnost, že ani v Boudě neznají jména těch, kdož žádali za zápověď ničemného paskvilu. Nelze upříti, že je císař velmi jemnocitný a že jednal, ač přísně, přece s neobyčejným taktem. Také baronka nemá o posledním případě ani tušení, a proto mám za to, že všecko může býti ještě napraveno. Přikročíš-li okamžitě k dílo, může býti tvůj sňatek s baronessou ve čtrnácti dnech uskutečněn; stane-li se to, pak pryč se všemi ohledy! Co tvoje žena bude se muset podrobiti vůli tvé i s bláhovou svojí babičkou. A na kolik baronku znám, jsem přesvědčen, že svolí ke všemu, co budeš žádati, tedy i k odjezdu za hranice, který jí ovšem zcela jinak musí býti vylíčen, než čím vlastně jest — vyhnanstvím!“

Pasqual nabyl opět důvěry v sebe sama, nahledl, že při vzdorovitosti a zaslepenosti baronky Jettenthalové všeho bude mu lze docílit, užije-li jenom pravé ráznosti a odhodlanosti. Bez okolků vydal se tedy k baronce, aby rozpředl hovor o projektovaném a vícekráte již odloženém sňatku. Úloha jeho byla mnohem snadnější, nežli se domýšlel. Baronka vyšla mu sama vstříc.

„Dobře, milý hrabě, že přicházíte,“ pravila. „Sama chtěla jsem vás navštívit, abych s vámi promluvila o věci velmi důležité.“

Pasqual se zalekl, však ještě dříve, nežli mohl odpovědít, pokračovala baronka:

„Přeju si, milý hrabě, aby váš sňatek s mou vnučkou co nejdříve byl ke konci uveden. Jsem již syta dětského toho vzdorování a chci světu dokázati, seč je pevná vůle má.“

Pasqual si z hluboka oddychl. Neočekával, že by mu baronka sama podala pomocné ruky.

„Mluvila jste o tom s baronessou?“ otázal se rychle. „Jistě zase odpírala?“

„Vím velmi dobře, že vás nemiluje, za to však vy milujete ji, a jsem přesvědčena, že po svatbě i její odpor změní se v náklonnost. Proč vás chci míti za syna, milý hrabě, je vám známo. Přála jsem si tento sňatek, dokud jsem nevěděla, že srdce Kamilino přilnulo k mému nejúhlavnějšímu nepříteli; nyní ana vím, jakých prostředků má vnučka používá, aby vůli moji překazila, naléhám tím důrazněji na rychlé jeho uskutečnění.“

Stručnými slovy vypověděla na to, čeho byla se Kamila bez její vůle dopustila.

„Valanov má se vrátiti do Čech?“ zvolal Paaqual nanejvýš překvapen.

„Tak jest,“ odpověděla baronka. „Bláhové to děcko domnívá se, že tímto smělým krokem uvedlo mne do šachu. Však mýlí se; na její demonstrativní kousek odpovím jiným, pádnějším spůsobem. Jste-li, hrabě, srozuměn, bude se za týden odbývati zasnoubení —“

„Proti vůli baronesčině?“ pravil Pasqual tváře se velmi velkomyslně.

„Proti její vůli. Nuže rozhodněte se, hrabě.“

„Ač měl jsem v úmyslu,“ odpověděl Pasqual pokrytecky, „že dříve baronessu za manželku nepojmu, dokud bych si i její srdce nenaklonil, nemohu se přání vašemu stavěti na odpor; tím méně pak, ježto Kamilu z celé duše miluju a ježto je mou nejvřelejší touhou, aby kýžený ten sňatek konečně byl uskutečněn. Podrobuju se, vznešená moje přítelkyně, vaší vůli, a prosím, abyste přede mnou baronesse přání svoje oznámila.“

„Nikoli, příteli,“ přerušila jej baronka. „Nemiluju zbytečné obřadnosti. Kamile jsou záměry moje známy a netřeba, abych jí je znovu na pamět uváděla. Nechte mne, hrabě, jednati. V osmi dnech budete prohlášeným její ženichem.“

„A kdy, přejete si, aby sňatek byl odbýván?“ tázal se Pasqual, jemuž na urychlení jeho velmi mnoho bylo záleženo.

„Za týden po zasnoubení,“ odvětila baronka. —

Teprva den před ustanoveným zasnoubením, k němuž všecka pražská šlechta byla sezvána, kázala baronka Kamilu k sobě povolati. Ubohá dívka netušila ničeho o všech přípravách, jež bez vůle její v život byly uvedeny. Lze si tedy představiti její překvapení, když z čista jasna jí sděleno, že druhého dne odbývá se v salonech barončiných skvělá zábava, při které příležitosti bude prý za Pasqualovu nevěstu prohlášena. Na takové bezpráví nebyla Kamila připravena. Byla v prvním okamžiku tak dojmuta, že nemohla slova pronésti.

I tentokráte očekávala baronka prudký odpor, pročež zásobila se všemožnou výmluvností, aby z boje toho vyšla vítězně, však mýlila se. Kamila, která až dosud pokaždé k obraně svého práva byla připravena, neodpovídala, naopak: vrhnouc se mlčky do křesla, vypukla v hlasitý pláč. Bezcitné, nelidské jednání barončino zbudilo v ní nejtrpčí litost, kteráž pro tu chvíli nedala propuknouti hněvu spravedlivému. Nyní teprv do opravdy nahlížela, že baronka nepovažuje ji za nic jiného, než za pouhý nástroj své libovůle a že je skutečně s to, aby vzdor svůj provedla do nejzazší krajnosti. Teprva když se poněkud vzpamatovala a litost svou potlačila, vzpřímila se na svém sedadle. Hladké její čelo zladilo se škaredou vráskou, v jejíž záhybech zřejmě bylo čísti, co děje se v uraženém srdci dívčině. Po delší teprva chvíli ujala se slova.

„Nemyslila jsem, paní baronko,“ pravila přízvukem plným trpkosti, „že byste ve své uražené samolibosti tak daleko mohla pokročiti, že byste mohla jednati tak bezohledně. Nejsem schopna slov, abych jednání vaše dle zásluhy posoudila. Co mám na toto sdělení odpovědít? Jsem přesvědčena, že v nejhorším případě jste schopna užiti násilí, že dáte střežiti mou ložnici tak dlouho, dokud bych z ní nevystoupila co žena nenáviděného Pasquala. Proti takovému jednání nemám jiné zbraně než modlitby, aby mi bůh v rozhodném okamžiku přispěl ku pomoci. Nepřestávám v něho doufati, dokud nenadešla chvíle, v níž co nevěstu Pasqualovu k oltáři budete mne chtíti zavléci. Mohla bych se jedinou ranou vymknouti z vašeho poručnictví, — trvám, že mi rozumíte — však nejsem zbabělá, abych se chtěla vyhnouti útrapám mně připravovaným, a proto přijměte ujištění mé cti, že vůči vašemu násilí nedopustím se násilí na své vlastní osobě. Prohlaste si mne za nevěstu Pasqualovu, — toho však přece nikdy nedovedete, abych před oltářem božím vyřkla osudné ‚ano‘.“

„Zapomínáte, má chère,“ odpověděla chladně baronka, „že tento sňatek byl již dávno ujednán. Jestliže jsem již dříve netrpěla odmluvy, tím méně mohu ji trpěti teď. Čiňte, co chcete, však vůle má je nezvratná. Postarám se o to, aby byla provedena a to prostředkem, který jste mi sama naznačila.“

Po těchto slovech vrhla Kamila na baronku pohled, v němž značilo se nejvyšší opovržení.

„Vůči tomuto opatření nemám již, co bych odpověděla,“ pravila úsečně. „Dnešní den, paní baronko, vám nikdy nezapomenu.“ Na to hrdě, s povztyčenou hlavou odkvapila.

Stanuvši ve svém pokoji, přisedla ke stolu a napsala dva listy, jeden Bruniánovi, druhý Alfredovi; oba obsahovaly vylíčení posledních událostí. Bruniána mimo to žádala, aby list Alfredovi nadepsaný po zvláštním poslu odeslal okamžitě do Paříže, ježto prý jenom rychlý návrat Alfredův může překaziti plány Pasqualovy. V malé chvíli odnášel Jean oba listy do Täufflova domu. Brunián přečta list, sobě nadepsaný, pohrdlivě se usmál, načež vybídl Jeana, aby jej u baronessy ohlásil, že za malou chvíli k ní se dostaví. Jean odešel, ale co nevidět se opět vrátil všecek uděšený i sděloval, že nikomu není přístup k ní dovolen.

Bylo tomu tak; baronka uskutečnila svou hrozbu, vydavši přísný rozkaz, aby nikdo k baronesse nebyl předpouštěn. Kamila stala se skutečnou zajatou.

„Pošetilá stařena!“ pravil Brunián k sobě, načež obrátil se k Jeanovi a dodal: „Troufáte si odevzdati baronesse lístek, který jí po vás odešlu?“

„Můžete se na mne spolehnout,“ odpověděl Jean.

Brunián přisedl ke stolu a psal následující:

„Milostivá baronesso!

Zaručuj u se Vám svou ctí, že zasnoubení Vaše s hrabětem Pasqualem nebude odbýváno. Buďte klidna a podrobte se ve všem vůli paní baronky. Ještě dříve nežli se hrabě Valanov vrátí, budete prosta pout, do kterých Vás chtějí uvrhnouti.“

Po vzdálení se Jeana vrhl se na pohovku.

„Seber všecky síly, starý komediante!“ mluvil k sobě. „Ještě nikdy neměl jsi před sebou tak těžkou úlohu jako tentokrát. Štěstí několika lidí závisí na tom, jak ji provedeš — a snad i také štěstí tvé. Přemýšlej! Studuj!“