Vlastencové z Boudy/XI. Před zasnoubením

Vlastencové z Boudy – čásť druhá Josef Jiří Stankovský
X. Přípravy	XI. Před zasnoubením	XII. Z mladých let Bruniánových

Údaje o textu
Titulek:	XI. Před zasnoubením
Autor:	Josef Jiří Stankovský
Zdroj:	STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 239–250. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Chýlilo se k večeru.

Hrabě Pasqual hověl si v pohodlné lenošce, očekávaje kočár, který ho měl zavésti k zasnubní slavnosti, se zimničnou napjatostí očekávané. Byl to okamžik velmi kritický; posavadní odpor Kamilin nesliboval Pasqualovi příliš velikých radostí manželských, ač-li vůbec v posledním okamžiku všecky jeho záměry nebudou překaženy. Pokud nastávající svoji nevěstu znal, byl skoro přesvědčen, že v odporu svém setrvá a že je s to třeba před oltářem vyvolati výstup, který by mohl skončiti velikým skandálem. Ještě před polednem vyslovil se v tom smyslu před svým přítelem baronem Tellheimem, ale opět dal se jím přemluviti k vytrvalosti a doufal na novo.

Do komnaty vešel sloužící a oznamoval příchod jakéhosi pána.

„Kdo jest onen pán?“ tázal se Pasqual.

„Nevím, musí prý však neodkladně s vaší milostí mluviti.“

„Očekávám ho.“

Za malou chvíli vešel Brunián. Byl velmi vkusně a elegantně oblečen; podobal se spíše kavalíru než chudému komediantu, jakým se nám až po tu dobu jevil. Pasqual vyšel mu vstříc.

„Přicházím, pane hrabě,“ ujal se Brunián slova, „abych s vámi pohovořil o jisté velmi důležité věci.“

Pasqual ukázal na sedadlo; posadili se.

„Odpusťte,“ pokračoval Brunián, „že přicházím v okamžiku, ve kterém chystáte se k zasnoubení s baronessou Jettenthalovou. Než právě tato okolnost přivádí mne k vám.“

Udiveně pohledl Pasqual na neznámého muže.

„Nepochopuju, pane,“ pravil, „jakého berete podílu na této slavnosti.“

„Ah ano! Zapomněl jsem se vám představit,“ přerušil ho Brunián. „Nu, nevadí. Stane se to později. Ale již nyní vás, pane hrabě, ujišťuju, že mi velmi mnoho na vašem zasnoubení záleží. Suďte sám! Znám dopodrobna poměr mezi vámi a vaší nastávající nevěstou, vím, že vás baronessa Kamila nemiluje, a proto doufám, že co poctivý muž nebudete nalehati na odbývání sňatku, který by baronessu učinil nešťastnu.“

Pasqual prudce vyskočil.

„Jakým právem osmělujete se takto mluviti?“ zvolal nanejvýš rozčilen.

„Umírněte se, pane hrabě,' odpověděl klidně Brunián. „Jakožto domnělý ženich baronessy Kamily budete bezpochyby zasvěcen v poměry rodiny Jettenthalské, budete bezpochyby věděti, kdo je otcem mladé baronessy. Nuže zpříma, pane hrabě! Přicházím jmenem onoho otce, abych protestoval proti zamyšlenému sňatku. Muž onen je šlechtic jako vy, a proto odvažuje se ku smělému tomu kroku. Co jeho zástupce dovoluju si vám činiti vyzvání, abyste další ucházení se o ruku baronessy Jettenthalové okamžitě přerušil i abyste ještě tohoto večera prohlásil, že zasnoubení nebude se odbývati.“

Pasqual držel se sotva na nohou. To bylo příliš. Po delší chvíli teprva se zpamatoval a řekl:

„A což, odpovím-li na smělé to vyzvání záporně?“

„To je vaší věcí,“ pokračoval Brunián klidně. „Doufám ale, že toho neučiníte. Budete-li se zdráhati přijmouti můj návrh, jsem splnomocněn, abych vás vybídl k souboji. Šlechtic vyzývá šlechtice — a sice na totéž místo, kde vám před půl letem byla zasazena smrtelná rána hrabětem Valanovem, pravým ženichem baronessy Jettenthalové. A nezabije-li vás on, zabije vás hrabě Valanov, který za nedlouho vrátí se z Paříže. Nuže, pane hrabě, rozhodněte! Jakou mám donesti odpověď baronovi z Lichtenburku?“

Málomyslně sklesl Pasqual do křesla. Vzpomínka na souboj, jehož následky jevily se posud na chorobné jeho tváři, zadala poslední ránu nevalné jeho zmužilosti. V záměrech jeho stal se obrat, jehož nejméně očekával. Co opravdový deus ex machina vystupoval proti němu muž, na něhož ani ve snu nevzpomněl a jejž jako baronka byl zvyklý považovati za osobu zcela malomocnou. O otci Kamilině v salonech baronky Jettenthalové velmi zřídka mluveno, a stalo-li se to — vždy s největším opovržením. Kamila sama neměla ani tušení o pravém svém původu; nepoznavši otce ani matky, žila ve sladkém bludu, že již co děcko osiřela. Babička nahrazovala jí oba, a zejména před Kamilou nikdy o nich se nezmiňovala.

Nebylo pochybnosti, že tento malomocný, Pasqualovi zcela neznámý muž byl spojencem hraběte Valanova a že toliko jeho návodem odvažuje se ku kroku tak rozhodnému; nebylo také pochybnosti, že výhrůžku svoji provede. A byť i Pasqual vyzvání jeho zamítl — byl tu opět Valanov, který by jej jistě k souboji donutil. — Zdaž stála Kamila, která ho mimo to nenáviděla, za to, aby se vrhal v nové nebezpečenství? Úloha Pasqualova byla v Praze dohrána — poslední jeho záměr mohl mu spíše škodu přinésti nežli prospěch. Volba nebyla tu věru těžká, a proto Pasqual ani chvíli nebyl na rozpacích, co má učiniti. Litoval, že dal se Tellheimem přemluviti k vytrvalosti. Však nebylo ještě pozdě; šlo jenom o to, jakým způsobem má se ústup tento dít. Hosté co nevidět se měli shromážditi — očekávali ho. Překážka objevila se v poslední hodině — jaký obrat byl tu možný?

Tyto otázky hromadily se ve zmatené mysli Pasqualově, kdežto Brunián s patrným napnutím očekával konečné odpovědi. Bystrozraku jeho neušlo, co děje se v duši hraběte, i byl již napřed jist, že zakročení jeho neminulo se účinkem. Minula drahná chvíle, aniž měl se Pasqual k odpovědi. Brunián zvedl se ze sedadla.

„Prosím, pane hrabě, ještě jednou,“ pravil s důrazem, „abyste mi dal krátkou a určitou odpověď.“

Pásqual vyrušil se z myšlének. Vrhnuv na Bruniána pohled, z pola hněvivý, z pola bázlivý, pravil hlasem nanejvýš rozechvěným:

„Nenadál jsem se, že baronessa dopustí se takové beztaktnosti, aby se vůči mně dovolávala pomoci člověka, jenž není hoden —“

„Je šlechtic, pane hrabě, jako vy,“ přerušil ho Brunián, „a co zástupce jeho nemohu připustit, abyste se dopustil nějaké urážky.“

Pasqual se pohrdlivě usmál; pak odpověděl:

„Nebudem se, milý pane, o tom hádati, jaký rozdíl je mezi šlechticem a šlechticem. Tolik vám ale musím říci, že jsem zvyklý měřiti se se soupeřem sobě rovným. Z vašich slov nabyl jsem přesvědčení, že jest mi jednati s protivníky, kteří vší mocí chtějí mne sprovoditi ze světa. Takovým soupeřům já se vyhýbám a proto —“

„Vaši odpověď, hrabě,“ nalehal netrpělivě Pasqual.

„Buďte přesvědčen, že nezůstanu ji dlužen.“

„Volíte tedy souboj?“

Pasqual se zarazil.

„Již jsem řekl,“ pravil hbitě, „že bojuju se soupeři sobě rovnými. Libo-li, dostavte se zítra a dám vám určitou odpověď.“

„Jsem spokojen,“ odpověděl krátce Brunián. Na to se uklonil a odešel kvapně z komnaty.

Zemdlen vrhl se Pasqual do křesla. Uplynulo drahně okamžiků, nežli nabyl klidnější mysli; pak ale rychle se vzchopil, zasedl ke stolku a jal se psáti list, svědčící baronu Tellheimovi.

*

Salony baronky Jettenthalové zaskvěly se v záři nesčíslných světel. Všickni sezvaní hosté sjeli se již ku významné slavnosti, živý hovor rozlehal se všemi komnatami a baronka blaženě záříc, přijímala blahopřání ku šťastnému zasnoubení roztomilé vnučky své. Ač z oka mnohého mladého kavalíra zářila závist nad štěstím Pasqualovým, přec každý ji potlačil, aby nekalil slavnost, která slibovala býti neobyčejně skvělou. Čekáno již jenom na příchod ženichův, načež i spanilá nevěsta měla býti uvedena do společnosti.

Ta všeobecném nadšeném tom ruchu nikdo nevšiml si starého, vkusně oděného pána, jenž v odlehlém, malém salonku stál opřen o klavír a v rozložených notách se přebíral. Poněvadž i tentokráte někteří čelnější členové německého divadla byli pozváni, aby svým uměním vznešené panstvo obveselovali, domníváno se, že to některý z umělců, kteří s ředitelem Bullou se byli dostavili. Domněnka ta nebyla zcela nepravdivá. Ač neznámý muž nepatřil ke hloučku pozvaných umělců, byl přece ředitelem Bullou uveden; jinak bylo by se mu sotva dostalo přístupu do vznešených těch kruhů. Ze starého přátelství odhodlal se Bulla k vyplnění nalehavé prosby Bruniánovy; cizinec nebyl skutečně nikdo jiný nežli Brunián.

Předstíral, že od poselství, které má baronesse Kamile od hraběte Valanova vyříditi, závisí štěstí ubohé dívky. Pokud víme, nezáleželo již Bullovi na přízni velmožných pánů, a proto nepřipouštěl si starosti, že by přítomnost Bruniánova — kterého ostatně nikdo neznal — mohla zbuditi nějaké pohoršení.

Udeřením osmé hodiny zarachotil před palácem kočár. Poněvadž všickni hosté byli již shromážděni, nebylo pochybnosti, že to očekávaný ženich. V malé chvíli vstoupil komorník a ohlašoval domácí paní příjezd — barona z Tellheimu, jenž prý se uchýlil do její komnaty. Baronka se omluvila a s nemalou zvědavostí vyšla ze sálu, aby nového hosta uvítala.

„Přináším smutnou zprávu, paní baronko!“ uvítal ji Tellheim. „Náš přítel Pasqual těžce se roznemohl a prosí, abych ho u vás i u celé společnosti omluvil.“

Jen s těží potlačila baronka výkřik.

„Můj bože!“ zvolala po chvíli. „Jaká to nemilá nehoda! Právě dnes! Co máme počít?“

„Nezbývá jiného, než aby zasnoubení bylo odloženo. Dovolíte-li, oznámím společnosti neblahý ten případ a sám svého přítele omluvím.“

Nebylo jiné pomoci; baronka musela se podrobiti nutnosti. Oba vešli do sálu, načež Tellheim popustil proud své výmluvnosti. Většina společnosti ubohého hraběte litovala; pouze tu a tam zaznělo z úst mladých, závistivých kavalírů posměšné: „Roztomilý ženich! Ubohá baronessa!“ — Brunián, stoje opodál, spokojeně se usmál.

„Rozumím té nemoci,“ pravil k sobě. „Nuže, kujme železo, dokud je žhavé!“

Přes smutnou příhodu Pasqualovu nedal se však jen tak zhola zaplašiti dobrý rozmar, jejž byla společnost s sebou přinesla. Za nedlouho zapomenuto na truchlivý stav politování hodného ženicha, a zábava rozvlnila se plným proudem.

Kamila toho večera do společnosti nevstoupila. Dobrý tón vyžadoval, aby ve své komnatě truchlila nad nehodou „milovaného“ ženicha. Nic nebylo jí více vhod. Netušíc, že náhlé ochuravění Pasqualovo je dílem Bruniánovým, děkovala nebi za šťastnou tu náhodu. Kterak byla tedy překvapena, když asi za hodinu vstoupil k ní starý věrný Jean a podával jí olůvkem popsaný lístek následujícího obsahu:

„Milostivá baronesso! Věren danému slovu, zamezil jsem dnešní zasnoubení; abych i sňatek na vždy překazil, prosím, byste mne k sobě předpustila a zároveň paní baronku požádala, by byla svědkem naší rozmluvy. Vám oddaný

Josef.“

Drahná chvíle uplynula, nežli Kamila mohla pochopiti smysl těchto slov.

„Pisatel je v saloně?“ tázala se udiveně.

„Tak jest, baronesso,“ odpověděl Jean. „Obdrží odpověď?“

„Ano,“ pravila Kamila rozhodně. „Že dám paní baronku prositi, aby mi dopřála ve své komnatě několik slov v soukromí. Jakmile se to stane, uvedeš pisatele lístku do komnaty.“

Jean odešel, ale v malé chvíli opět se vrátil, oznamuje, že paní baronka sama baronessu navštíví.

„Dobře,“ pravila Kamila. „Nuže, uveď muže toho sem!“ —

Baronka opustivši rozjařenou společnost, uchýlila se nanejvýš zvědava do komnaty Kamiliny. Nadešel okamžik nejvyššího napnutí. Kamila sama nevěděla, jak má žádost svoji odůvodniti, i odpověděla na otázku barončinu dosti rozpačitě:

„Ne já, paní baronko, nýbrž jakýs cizí pán přeje si v mé přítomnosti s vámi promluviti.“

„Cizí pán?“ otázala se baronka.

V tom ale již vstoupil Jean, aby oznámil příchod Bruniánův.

„Prosím, aby vešel,“ pravila Kamila, nedadouc Jeanovi domluvit.

Brunián vešel. Udiveně pohlížela baronka brzy na neznámého muže, brzy na Kamilu, nechápajíc, co bude se dít; než Brunián nečekaje na oslovení, ujal se ihned slova:

„Odpusťtež, paní baronko, že dovolil jsem si vyžádati si vaší rozmluvy. Obdržela jste právě zprávu, že hrabě Pasqual, baronesčin ženich onemocněl, a proto že nedostavil se k slavnosti zasnoubení. Není tomu tak. Hrabě jest úplně zdráv a jeho nedostavení se má jinou příčinu.“

„Pane, kdo jste?“ přerušila ho baronka slovy jeho nanejvýš překvapena.

„Dozvíte se toho, paní baronko; však prosím, abyste mne klidně vyslechla.“

Posadili se. Stručnými slovy jal se Brunián líčiti svůj výstup s Pasqualem a končil těmito slovy:

„Nabyl jsem přesvědčení, že hrabě Pasqual je obyčejný dobrodruh a zbabělec, a proto byl nejvyšší čas, že odhodlal jsem se k zakročení, které jsem ze mnohých ohledů až po tu dobu odkládal.“

Jako hadem uštknuta, vyskočila baronka s křesla.

„Kdo jste, pane, a jakým právem osmělujete se takto se mnou mluviti?“ zvolala, jen stěží hněv svůj potlačujíc.

Kamila, chvějíc se na celém těle, očekávala nedočkavě odpovědi Bruniánovy, v jehož bytosti spočívalo cosi tak tajemného, že mimovolně se zachvěla.

„Pochopuju, paní baronko, vaše ustrnutí,“ pokračoval Brunián. „Kterak může se cizí, vám zcela neznámý muž opovážiti, vtírati se do rodinných vašich záležitostí? Kterak může někdo bez vědomí vašeho zasadit se o zrušení poměrů, jež měly stanoviti nezlomnou vaši vůli? Kterak může se opovážit někdo tvrditi, že láska vaše chce zničiti blaho a štěstí mladé bytosti, která vám přece jenom proto byla dána, abyste na ní napravila všecky poklesky, jichž jste se ve svém mládí na nešťastné její matce dopustila.“

Baronka hlasitě vykřikla a chopila se opery křesla. Kamila, nerozumějíc smyslu pronešených slov, spěchala k ní a vrhla na Bruniána přísný pohled; však tento nepozorovav jej pokračoval:

„Slova moje jsou vám, paní baronko, jistě důkazem, že vám nejsem tak cizím, jak se domníváte. Alespoň dle jména ne. Počínám si snad trochu bezohledně, že před vaší vnučkou osměluju se činiti vám zasloužené výtky, však musí to být — vaše bezohlednost přivolala tento okamžik. Baronessa nemá nikoho na celém světě, kdo by se o její štěstí staral mimo vás; vy však toho nedbáte, naopak: s bezpříkladnou zaslepeností šlapete štěstí její nohama, zaprodáváte blaho její ničemnému dobrodruhu, a proto vystupuju co její obránce. Tážete se, jakým právem? Nuže, právem nejsvětějším, právem, které mi sám bůh přiřknul — právem otcovským.“

„Spravedlivý bože!“ vzkřikla baronka a potácela se do křesla. Vytřeštěným zrakem pohlížela Kamila na Bruniána.

„Dovolte, abych dokončil,“ mluvil tento s rostoucím zápalem. „Chci, aby baronessa konečně prohledla, aby poznala, že jest na světě bytost, která, byť zavržena, jediná má blaho její na zřeteli. Klamala jste ji, paní baronko, předstíráním, že otec její zemřel, když byla ještě dítětem. Ať zví tedy pravdu a sama rozhodne! Ano, baronesso, jsem vaším otcem. Nešťastná vaše matka, dcera pyšné této paní, milovala mne z celé duše — mne prostého, chudého komedianta. Neblahá tato láska uvrhla ji i mne do neštěstí; ona mu unikla předčasnou smrtí — já zůstal na živě a stal se — darebákem. Tak totiž nazývala mne milostivá ústa vznešeného panstva, jež se o to postaralo, abych z Prahy byl vypuzen. Já byl bloud, já byl snílek — a mlčky snesl jsem toto potupení. Já klesal vždy hloub a hloub; teprva na sklonku svého života ještě jedenkráte jsem se zmužil — a doufám pevně, že jediný tento můj čin je s to, aby napravil poklesky celého mého života. Nežádám, baronesso, abyste mne co otce milovala, ale pevná jest má vůle, ať chcete či nechcete, že vás zachráním. Jsem to dlužen sobě, jsem to dlužen svému dobrodinci, hraběti Valanovi, neb on vrátil mne životu, on zachránil mne před hrozící záhubou. Žádám jen jediné slovo, baronesso. Rcete — rcete před svou babičkou, že s jednáním mým souhlasíte, že přijímáte mou pomoc. Bude to odměna za všecky mé strasti, za všecko mé utrpení. Ó vyřkněte to slovo! Vždyť nepřeju si nic jiného, než abyste byla šťastna.“

S rostoucím napnutím naslouchala Kamila horoucím slovům Bruniánovým. Vše, co tu slyšela, bylo jí až po tu dobu tajemstvím, děsnou hádankou. Pravda-li, co mluvil Brunián, byla již od mládí předmětem klamu a mamu; babička dopouštěla se na ní, zatajujíc jí jméno otcovo, zločinu neodpustitelného. Zápal, s jakým Brunián tajemství to pronášel, svědčil zřejmě o pravdivosti každého jeho slova. Nevýslovná bolest zmocnila se srdce Kamilina. Ač neznala posud ni jména ni stavu tohoto muže, přec nabývala každým okamžením přesvědčení, že také on stal se obětí neblahých poměrů. A nešťastník ten byl její otcem — musel jím být, vždyť baronka ani slovem proti řeči jeho se neohradila. Nerozmýšlela se dlouho, co má činiti. Náklonnost její k domnělému sluhovi a k věrnému příteli Alfredovu, jsouc oživena opravdovou, nelíčenou útrpností, zvítězila nad každou pochybou i nad povinnostmi k nelidské baronce. Bez ostýchání vyšla Bruniánovi vstříc, pojala ho za obě ruce a pravila:

„Pravda-li, co jste děl, nemohu jinak než utéci se pod vaši ochranu. Buďte mi otcem, buďte mi spasitelem!“

Stěží potlačil starý muž výkřik radosti. Oko jeho zalilo se slzou, chvějící se pravice objala ztepilé tělo dívčino a se rtů splynula mu slova: „Mé drahé, milované dítě!“ Hned ale obrátil se k baronce a doložil: „Marné bylo vaše namáhání, paní baronko, abyste dítě odcizila otci. Ono jest mým a přisámbůh, že bez mé vůle nikdo nesmí se opovážit rozhodovati o její budoucnosti!“

„Tot příliš!“ zvolala baronka a vyskočila prudce s křesla. Náhle však sáhla ku hlavě, pak ku srdci — a s tlumeným výkřikem zkácela se nazpět. Ranila ji mrtvice.