Vlastencové z Boudy/IX. Císař Josef II. v Praze

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: IX. Císař Josef II. v Praze
Autor: Josef Jiří Stankovský
Zdroj: STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 224–233.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

V druhé polovici měsíce září zaskvěla se Praha ve svátečním rouchu. Vítalať svého panovníka, císaře Josefa II., jenž přibyl do královského města, aby byl přítomen velikým polním cvičením u Prahy odbývaným. Císař usídlil se s celým dvorem v zámku Hradčanském i slíbil, že několik dní zdrží se mezi svými milými poddanými.

Všecka šlechta až posud na venkově meškající sjela se do Prahy. Mezi ní byli též baronka Jettenthalová se svou vnučkou Kamilou, hrabě Pasqual a baron Tellheim, jehož odjezd zavinil provozování bouřlivého kusu Alfredova.

Pasqual a Tellheim, dozvěděvše se, co v posledních čtrnácti dnech přihodilo se, zuřili. Okamžitě posláno pro Zappea, aby se zodpovídal; Pasqual spustil vůči zkormoucenému řediteli na plné kolo a pravé moře výčitek shrnulo se na hlavu ubožákovu. Zappe všemožně se omlouval, tím ale ještě více Pasquala proti sobě popudil. Hrabě byl od své poslední nemoci velmi popudlivý a nevážil slova, zvláště bylo-li mu jednati s člověkem, jejž považoval za svého otroka.

„Jste ničema jako všickni ostatní,“ zvolal na nejvýš popuzen. „Vymámil jste na nás peníze a teď, poněvadž vám kyne nový, okamžitý prospěch, hanebně nás zrazujete. Mohl jsem to předvídati. Co lze očekávati od kramářské duše sprostého komedianta!“

Zappe snesl pro peníze mnoho, ale to bylo přece příliš. Ozval se a slovy rovněž tak vybranými odpověděl.

„Ani slova!“ zakřikl jej Pasqual. „Mluvíme spolu dnes naposledy, tolik vám ale musím říci: nezastavíte-li okamžitě provozování ničemného toho paskvilu —“

„Nikdy, pane hrabě,“ zvolal Zappe, v němž probudila se domněle uražená čest. „Je pravda, že dal jsem se vámi podplatit, to však není ještě důkazem, že smíte se mnou mluviti jako s otrokem. Sprostý komediant vám dokáže, že jest posud pánem své vůle, a proto vězte: zpíral-li jsem se až posud proti provozování kusu, jejž vy paskvilem nazýváte, přičiním se, aby tento paskvil i nadále každého dne byl provozován.“

„Ven — ven!“ křičel Pasqual a nežli se Zappe nadál, byl od sluhů hraběcích na ulici vyhozen.

Při prodajné povaze Zappeově nelze se diviti náhlému jeho obratu. Proto také jeho kolegové neužasli, když vstoupiv mezi ně prohlásil, že „Vršovci“ i nadále budou se provozovat, a že k vůli většímu efektu jest nutno, aby hra ta velkými křiklavými cedulemi byla ohlašována. Nebylo toho arci třeba. Hra byla tak rozkřičena, že páni direktoři i beze všech pomůcek byli si dalšího výsledku jisti, tím spíše pak, ježto za příčinou císařova příjezdu tisíce venkovanů do Prahy zavítalo, a zaslechnuvše o podivném tom kuse, Boudu téměř oblehali.

Vůči těmto událostem neměl Pasqual smyslu pro všecky ty radovánky a dvorní slavnosti, jež na počest přítomného mocnáře na zámku Hradčanském byly pořádány. Jedinou jeho myšlénkou bylo, aby co nejrychleji zamezil další provozování Alfredova kusu. Odebral se za tou příčinou k příslušným úřadům, však žádost jeho byla zamítnuta. Úřadové, kteří po celých čtrnáct dní proti bouřlivé komedii ničeho nenamítali, byli by se patrně blamovali, kdyby z čista jasna ku přání jediného — byť urozeného člověka — vydali okamžitý zákaz.

Však Pasqual ani tím nedal se odstrašit; napadla mu smělá myšlénka. Císař Josef udílel druhého dne audience. Byl pevně přesvědčen, že panovník nebude moci jeho žádost oslyšet, anto v nadutosti své se domníval, že urážkou jeho osoby pohaněn jest celý stav šlechtický. Aby žádost jeho měla většího důrazu, požádal několik svých přátel, aby se k němu přidružili a jménem uražené šlechty před trůnem císařovým sobě stěžovali. —

Slavnosti císařské byly příčinou, že baronka Jettenthalová ještě před uplynutím léta venkov opustila, aby se jako za minulé zimy v Praze usadila. Jest naší povinností, abychom pověděli, co událo se v průběhu léta v domácnosti barončině.

Pevný byl barončin úmysl, že Kamila musí se provdati za hraběte Pasquala; již činila také k tomu rozsáhlé přípravy, však ustavičná choroba Pasqualova překážela v provedení její záměru. Ač Pasqual jenom tento cíl měl před očima, přece sám činil námitky, dokládaje, že nutno sňatek odložiti, pokud by se zcela neuzdravil. Tak stalo se, že po celou dobu jejich pobytu na venkově jen málo slov o této záležitosti pronešeno. Kamila chovala se vůči Pasqualovi odměřeně, přijímajíc jeho poklony s chladností ledovou. Přece však nezavdávala svým chováním příčinu k bouřlivým výstupům, hlavně proto, že sama nebyla k nim vybízena. Sporé zprávy o Alfredovi, jichž se jí prostřednictvím Bruniána dostávalo, udržovaly ji vždy v dobrém rozmaru, jenž by byl jinak úmornou společností Pasqualovou musel vzíti za své.

S nadšením uvítala zprávu, že za příčinou příjezdu císařova do Prahy rozloučí se s venkovem, jenž přítomností Pasqualovou stal se jí přímo nesnesitelným. Ale ještě jiná, mnohem závažnější příčina měla ji k tomu, aby se radovala z návštěvy císařovy. Napadla jí odvážná myšlénka a čím více se jí zabývala, tím více věřila, že ohrožovanému její štěstí dostane se nového rozkvětu.

První, jenž dověděl se o její záměru, byl Brunián. Hned po svém příchodu do Prahy odeslala k němu Jeana, žádajíc za okamžitou jeho návštěvu. Srdečně uvítala domácího sluhu Alfredova; sdělivši mu svůj úmysl, požádala ho, aby přezvěděl, který den bude císař udíleti audience. Bylť pevný její úmysl, že sama uchýlí se ke trůnu císařskému, aby vymohla Alfredovi návrat z ciziny. —

Nadešel osudný ten den, týž den, ve kterém i Pasqual a jeho přívrženci odebrali se se svou stížností do zámku Hradčanského. Kamila byla mezi prvními, na niž došla řada. S odvahou vstoupila do síně audienční.

Přívětivý, lidumilný panovník zdál se býti ve velmi dobrém rozmaru. Každý záhyb duchaplné jeho tváře prozrazoval nejvyšší spokojenost. Mohl býti také spokojen, neb chování se Pražanů vůči jeho osobě na novo jej přesvědčilo, jaké lásky mezi obecným lidem požívá, a že upřímné jeho snahy docházejí všude nejvřelejšího souhlasu. Zvláštní, milostivý úsměch pohrával mu kolem rtů, když Kamila předstoupila a neohroženými slovy jala se přednášeti svoji žádost.

Se zalíbením pohlížel císař na stepilou postava mladé dívky. Mezi její řečí pokývnul několikráte hlavou, když pak dokončila, pojal ji s pravou dvorskou galantností za ruku a jemným pokynutím ruky naznačil, aby se posadila.

„Vaše historka, milá baronesso, není mi neznáma,“ pravil s přívětivým úsměvem. „Musím však se přiznati, že mi byla zcela jinak líčena. Hrabě Valanov nebyl odsouzen pro pouhý souboj a proto také byly obě jeho žádosti zamítnuty.“

„Nerozumím, co tím chce Vaše Veličenstvo říci,“ pravila Kamila s jakousi ostýchavostí.

„Tolik, milá baronesso, že hrabě Valanov počínal si při souboji proti všem pravidlům.“

„Kdo smí to říci?“

„Žaloba zněla v ten smysl. Či myslíte, že byla nepravá?“

„Jsem tím jista, Vaše Veličenstvo. Hrabě Valanov je poctivý muž a jen ničemní udavačové mohou jej takto podezřívati.“

„Proč se tedy nehájil?“

„Poněvadž nemá o pravé příčině svého odsouzení ani zdání, jakož vůbec celá Praha myslí, že byl odsouzen toliko pro nezákonitý souboj. Proto prosím, račiž Vaše Veličenstvo naříditi, aby tento případ znova byl vyšetřen, a aby osočenému hraběti dostalo se práva, které mu přísluší.“

Císař se usmál.

„Přiznávám se, milá baronesso,“ odpověděl, „že nemohlo se hraběti dostati lepšího a výmluvnějšího zastance. Slibuju vám, že sám tu záležitost vyšetřím a že klientovi vašemu stane se po právu. Nechtěla byste mi, baronesso, poraditi, na koho mám se v tom případě obrátit?“

„Na veřejné mínění, Vaše Veličenstvo,“ pravila odhodlaně Kamila, „neboť jsem přesvědčena, že od lidí, kteří jej osočili, nikdy nelze se pravdy dozvědít.“

„Veřejné mínění je ovšem pro hraběte,“ odpověděl císař přívětivě. „Řeknuto mi, že provozujou ve vlasteneckém divadle jakýs kus, jehož obsah je pravou glorifíkací pověstného onoho souboje, a celá Praha projevuje prý souhlas s tendencí toho kusu.“

„Celá Praha, vyjma nepřátely hraběte Valanova.“

„Nuže poslechnu vaší rady, milá baronesso. Optám se především veřejného mínění a pak oněch —“ doložil s důrazem, — „kdož veřejné to mínění osmělili se nepravými fakty vyvraceti.“

Když Kamila vstala a k odchodu se chystala, pojal ji opět za ruku a doprovodil ji až ku dveřím. S lehkým srdcem opouštěla Kamila zámek Hradčanský, jsouc přesvědčena, že spravedlivá mysl císařova nedopustí, aby dělo se bezpráví nevinně trpícímu.

Mezi pozdějšími prosebníky, kteří dostavili se k audienci, byli hrabě Pasqual a jeho přátelé. Patrně rozmrzen přijal císař tuto deputaci, však zpamatoval se a s klidnou myslí vyslechl prosbu Pasqualovu.

„Slyšel jsem o tomto podivuhodném kuse,“ pravil s tajeným úsměvem, „však neřeknuto mi, že by obsahoval jen dost malou urážka stavu šlechtického.“

„Vaše Veličenstvo bylo nedobře zpraveno,“ odpověděl s obvyklou drzostí Pasqual.

„Myslíte? Nuže tedy se přesvědčím. Však do té doby nemohu pranic zapovídati a proto prosím, pánové, abyste se ve dvou dnech přihlásili k nové audienci.“

S patrnou nelibostí opouštěli vznešení pánové audienční síň, nevědouce co má císař vlastně v úmyslu. Všickni ale souhlasili v tom, že může mnoho vody uplynouti, nežli přijde k nějakému rozhodnutí. „Do té doby,“ mysleli, „pozbude kus dávno své přitažlivosti a namáhání bylo naše marné.“

Tentokráte se mýlili. Císař nebyl z těch, kdož měří všecko na dlouhé lokte. Ještě téhož dne obdrželi ředitelové vlasteneckého divadla rozkaz, aby zaslali do zámku Hradčanského rukopis pověstné hry „Vršovci“. Leknutí vlastenců bylo všeobecné; byloť zjevno, že nepřátelé Boudy uchýlili se k samému císaři, aby další provozování přitažlivého kusu překazili. Však uposlechli vyššího rozkazu i očekávali s netrpělivostí co se bude dít. —

Po uplynutí dvou dnů dostavil se Pasqual a jeho přátelé k nové audienci. Císař uvítal je s chladnou poklonou.

„Vaše žádost, pánové, je vyřízena,“ pravil, aniž by čekal na jich oslovení. „Dal jsem si předložiti rukopis pověstné oné hry a sám jsem ho přečetl. Veliká to oběť, pánové, ale chtě býti spravedlivým, musel jsem tak učiniti.“

„A Vaše Veličenstvo milostivě rozhodlo —?“ vyrazil ze sebe Pasqual.

„Dle práva, pane hrabě,“ odvětil císař. „Neshledal jsem v celém kuse ni jediného slova, které by bylo s to zbuditi pohoršeni či porušiti veřejný pořádek a proto s dobrým svědomím připsal jsem k němu své imprimatur.“[1]

Šlechticové zůstali jako ohromeni. Pasqual byl by se nadál spíše smrti nežli takového rozhodnutí. Chvěl se na celém tele a jen s těží vypravil ze sebe několik nesouvislých slov, svědčících o hrozném jeho pohnutí. Však císař, nedav mu domluviti, pokračoval:

„Nikdo z pánů nebude, trvám, pochybovati, že jsem oběma stranám učinil po právu. Jste propuštěni, pánové.“ Však ihned obrátil se k Pasqualovi a dodal: „Prosím, pane hrabě, abyste ještě chvíli sečkal. Přeju si několik slov v soukromí.“

Téměř vytřeštěným okem pohledl Pasqual na císaře; ve tváři jeho spočívalo něco tak komického, že se císař nemohl zdržeti úsměchu. Když ale ostatní pánové ustoupili, zmizel úsměch ten okamžitě a na místě jeho objevila se chladná, až mrazivá vážnost. Pevným krokem postoupiv až k samému Pasqualovi pravil:

„Prosím, pane hrabě, abyste mi vysvětlil, jak má se to se soubojem, k vůli kterému váš protivník in contumatiam byl odsouzen? Žádám ale pravdu — ryzou, nezkalenou pravdu.“

Hromová rána nemohla účinkovati na Pasquala děsněji než tato slova. Ucouvnul několik kroků nazpět a s polootevřenými ústy stanul jako přimrazený. Ač císař nevěděl o jeho praktikách nic víc, než co mu byla Kamila napověděla, leknutí Pasqualovo poučilo jej o všem. Nebylo pochybnosti, že baronessa měla pravda. Císař nečekaje na odpověď pokračoval tímtéž tónem:

„Vězte, hrabě, že mi všecko známo a že jenom pravdivé vylíčení oné události jest s to, aby usmířilo uraženou spravedlnost. Prosím, mluvte, očekávám vysvětlení.“

Po těchto slovech ustoupil nazpět, opřel se o psací stolek a založiv ruce, očekával klidně Pasqualovu odpověď. Slovy přerývanými a hlasem nanejvýš rozechvěným jal se činiti Pasqual své vyznání.

„Nahlednete, hrabě, že jednání vaše jest — mírně řečeno — velmi nešlechtické,“ pravil císař po ukončené zpovědi. „Kdybyste byl poddaným mé říše, a kdyby mi na tom nezáleželo, abych zamezil každé pohoršení, pocítil byste tíži mých zákonů. Chci však býti milostivým, a proto nařizuju, abyste do čtyř neděl zemi tuto opustil. Jest to má nezvratná vůle. Propouštím vás hrabě.“

Zničen potácel se Pasqual ze síně audienční. —

Lze si pomysliti překvapení našich vlastenců, když vrácen jim rukopis „Vršovců“ a oni na první stránce uzřeli památná slova „imprimatur Josephus imperator“. Hned druhého dne skvělo se na divadelních cedulích tučné oznámení, jak milostivě císař vůči vlasteneckému divadlu se zachoval. Případem tímto stali se „Vršovci“ téměř novinkou i provozovali se po dlouhou dobu co den, vždy při přeplněném divadle. —

Ještě před odjezdem císaře Josefa z Prahy obdržela Kamila písemné vyrozumění o výsledku své audience. Důležitý ten spis, samým císařem podepsaný, podotýkal, že odsouzení Alfredovo, vynesené na základě nepravé žaloby se odvolává a že hrabě Valanov bez průtahu může se vrátiti do Čech. Rozumí se, že tento výnos nezůstal dlouho tajemstvím. Zvláště mezi vlastenci způsobilo rozhodnutí císařovo nejpříznivější dojem, ač skutkem tím nic jiného nebylo vykonáno, než co spravedlnost žádala. Hned druhého dne odeslala Kamila Alfredovi zprávu o šťastném výsledku své audience.

Méně spokojena byla baronka Jettenthalová, když dozvěděla se, k jakému kroku Kamila bez její vůle se odvážila a co provedla. Po dlouhé době došlo zase k prudkému výstupu, jenž končil barončinou vyhrůžkou, že již nebude déle trpěti dětský její vzdor — a že provede nezlomnou svoji vůli.

Vyhrůžka ta nezůstala dlouho nesplněna. Opět stahovaly se černé mraky nad hlavou Kamilinou.


  1. O případě tom vypravuje současník: „Téhož času byl zde u Prahy veliký vojenský tábor, který císař Josef držel. Šlechtictvo si u něho stížnost vedlo — (totiž na hru „Vršovci“), načež on tu knihu té činohry sobě dát velel a po přečtení ani písmeno nezjinačil, nýbrž s imprimatur Josephus imperator potvrdil.“